Hus a náš boj
Michael HauserNa Husa se samozřejmě můžeme dívat z pohledu angažovaného křesťanství, jak to ukázal Zdeněk Bárta ve svém sloupku, ale co může Hus říci angažovaným ateistům?
S „velikány historie“ je ta potíž, že jejich postavy často vypadaly jako zkameněliny sloužící za podnož chatrnému sebevědomí. Witold Gombrowicz v eseji Ksicht a tvář to píše tak: „K čertu s génii: — Co mi je po Mickiewiczovi? Vy živí jste pro mne důležitější než Mickiewicz. Ani já ani nikdo jiný nebude posuzovat polský národ podle Mickiewicze nebo Chopina, ale podle toho, co se tu… děje a co se tu hovoří… vy s dětinskou naivitou máváte těmito Poláky před nosem znuděné ciziny jenom proto, abyste si posilnili chabý pocit vlastní ceny a přidali si na významu.“
U nás je to jinak. V posledních dvaceti letech se tyto postavy vytratily z veřejného prostoru a zmiňují se snad jenom při nějakém výročí. Když byla soutěž o největšího Čecha, vyšlo najevo, že o Karlovi IV., Husovi, Žižkovi nevznikl ani jeden film. A nenatočil se ani o Karlu Čapkovi. Při soutěži se většinou pouštěly ukázky z filmů z minulého režimu, protože jinde nebylo kde brát.
Mezi válkami záhy platil 28. říjen za „měšťáckou operetu“, kterou orientovaný našinec nikdy „nebaštil“. Dnes mnozí Čechové tvrdí, že oni žádnými klíči nezvonili. A že tudíž v tomhle Augiášově chlévě „nejedou“.
Připouštím, že každá epocha a každý režim se vyznačují rubem, jenž občas pohltí všechno. Že se vždycky nějak utvoří binární dvojice „my a oni“. Že zpětné zrcátko schválně zakrývá výhled přes čelní sklo; po celou první republiku se vykládaly vtipy o habsburské monarchii, Dvacet let po únoru 1948 (a dalších dvacet po dubnu 1969) dojímali nás žebračenkami kapitalismu. Už dvacet let nám přehrávají komunistické hrůzy.
Také vím, že oči takto vzad švidrající mají ochránit nějaký aktuální hnůj.
Jenže: kdo v říjnu nestrhl rakouského orla z policejního ředitelství, kdo v květnu nenaládoval pušku a nešel na pomoc rozhlasu, kdo v únoru netřímal rudý prapor (a v březnu už nebyl disident) a kdo ani těmi klíči nezazvonil (nebo se za to stydí), za jakých okolností hodlá v budoucnu cokoli učinit?
Takovou demobilizaci lidské svobody – lidského pokusu a omylu, pokusu a katastrofy, pokusu a pravdy – režimy milují. Proto snad kladou věnce k poctě svých vlastních revolucí. Aby je každoročně pohřbily.