Konstatovat, že německá náměstí jsou velice úpravná, zvláště teď na jaře, kdy jsou jeden květ, a zvláště třeba ve Švábsku, není nijak originální postřeh. Přesto: Téměř za každou obcí táhnou se políčka a záhony, a chcete-li teď tulipány, samoobslužně si je natrháte a do kasičky připevněné na kůlu vložíte příslušný obnos. V létě prý si takto můžete natrhat třeba jahody nebo načesat rybíz a nikdo vás nekontroluje. A funguje to.

U nás by se možná většina zákazníků snažila kasičku nějak šidit a dříve či později by ji někdo ukradl. U nás by to nešlo. U nás nemohou být ani otevřené kostely. V Německu do nich můžete normálně vstupovat a v mnohých případech si prohlížet originální výtvarná díla, proti ukradení nijak nezabezpečená. Například v Herrenbergu v Stiftskirche takto celá staletí visí raně renesanční obrazy, malované na dřevě. Můžete až k nim, nikdo si vás nevšímá, žádný prostor není jištěn provazy a alarmem. To ve srovnání s našimi kostely v devadesátých letech pět až sedmkrát vykradenými, dnes zamykanými na sedmero západů, působí jako zázrak.

Obeznámenější čtenář okamžitě zareaguje: žádný zázrak, ale důsledek po staletí upevňované víry. A vskutku, každý druhý starý, hrázděný dům byl nějakým vzdělávacím „stiftem“, církevní školou a institucí reformované, evangelické církve, jež podnes neztratila autoritu. Důsledkem jsou nejen ty nevykradené kasičky, ale například také to, že domy a zahrady nerozdělují žádné ploty. I to je ale známá věc.

Napadlo mě, že náš stát musí být jiný, protože kromě národních a „humanitních ideálů“ vznikl z potřeby rozkladu církve. I jako chabý věřící cítím jedno, že naše „společnost“ (čímž myslím většinový lid) církve rozhodně nerespektuje, v lepším případě je pouze toleruje, ba nyní při tak zvaných církevních restitucích má k nim spíše odpor. Neumím si to vysvětlit jinak, než že odpor k církvi je součást naší státnosti a nic na tom nezmění ani pan svatý kníže Václav, ani pánové Cyril a Metoděj, natož poustevník Prokop nebo vznešená slečna Anežka. Protože, přiznejme si, co komu z nás církev v posledních dvaceti letech udělala špatného? V posledních třiceti letech? V posledních čtyřiceti letech? Padesáti letech? Tedy kromě toho, že vám nějaký farář odmítl jen tak pokřtít dítě, když jste si to usmyslili. Vy už jste přeci rákoskou od katechety přes ruce nedostávali.

Já jsem se poněkud vykoupil stovkami hodin dobrovolnické práce na opravě kostelů, aniž bych tušil, že za to od vás, společnosti, dostanu sekularizační odpustek. Lešení kolem kostelů uznáváte — šak se církvi starej —, ale běda, když člověk si troufne vyslovit i jen cosi velice elementárního o Bohu, to se prostor vyprazdňuje jak kolem blázna. Nastolit nějaké biblické téma člověk může mimo prostředí církve tak se dvěma až pěti nejbližšími přáteli, z nichž tři se stejně diví, že nemám na srdci něco důležitějšího.

Nikoli na víře, ale na odporu k církvi vyrostl také náš kult Mistra Jana Husa, jenž se proto tyčí v každém druhém městečku. Správně by společnost, prodchnutá odporem k církvi, měla mít v nelásce také Husa. Byl vzorným představitelem církve, učitelem vyššího ideálu života v Kristu a s Kristem. V Kostnici nechtěl být souzen, chtěl disputovat nad pravostí naší víry, vždyť církev ten ideál vyznávala, věřila v něj. Chtěl, aby se k tomuto nedostižnému ideálu, představovanému Kristem a jeho učením, lidé — a tedy i církev — dobírali v jednotě se  svými skutky a životními postoji, preláty nevyjímaje. Nebyl heretik, od Wyclifa se v mnohých ohledech distancoval. Vyznával eucharistii a trval například na zásadě, že „poslušnost papeži a kardinálům má být zachována jen ve věcech shodujících se zákonem Kristovým, ne však v jakémkoli jiném příkazu“. (Wyclif hierarchickou autoritu církve jakožto zprostředkovatele Kristova zákona neuznával.)

Husovi vskutku šlo o pravdivé vyznávání Kristova zákona obávaje se, aby nebyl umenšen či relativizován kontaminací s pragmatickými „pravdami“ pozemskými, které by se od Boha a Kristova učení stále více odkláněly a dovolovaly by různá kupčení ve prospěch osobní nebo církevní hierarchie. Jestliže o tomto kostnický koncil nepřesvědčil, nezbylo mu, než aby za velikost, kvalitu, tedy ideál Božího zákona obětoval svůj život, a tím doložil, že ho nelze rozmělňovat ani obejít. Což učinil vzhledem k tomu ideálu, nikoli ze vzdoru k církvi, k jejím představitelům; za takovou oběť mu ti preláti opravdu nestáli.

Naším paradoxem pak je, že za pomoci uctívání Mistra Jana jsme učinili přesně to, kvůli čemu se on — a o rok později i učenec Jeroným Pražský — obětovali: Vyčítajíce církvím, že se o ten Husův ideál a odkaz přou, nebo nad ním mudrují, raději jsme ho — život v Kristu (cítíte, jak vám ta tři slova, která ostýchavě píšu, nepříjemně znějí) — „moudře“ vůbec odvrhli, což pokládáme za prozíravé a progresivní; protože k čemu ideál, kerej je stejně nedostižnej, viďte. A to je ten náš „život v pravdě“. Takové společnosti by  Husovy pomníky měly vadit více než například mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který sice odkazuje ke zbožnosti a uctívání, nikoli tolik k „pravosti víry“ jako Mistr Jan.

Mistrův odkaz v naší většinové společnosti vůbec nijak nerezonuje, zůstal nepochopen jak nikdo — no neměli ti kostničtí preláti nakonec pravdu? — čímž se mi Jan stává obzvláště milým, je to můj svatý, kterého si coby katolík zařazuji hned za Pannu Marii jako velmi autentického následovníka Kristova. (Snad mi tu troufalost bratři evangelíci prominou.)