nikoliv vsak s jeho profesnimi praktikami.

a nejen akceptuje, ale dokonce vynucuje pluralitu smysleni. Kontrola dnes overene znameho destruktivniho potecialu, ktery v sobe kapitalismus obsahuje je mozna. V globalnim svete dnes existuji ruzne stupne demokraticke i nedemokreticke kontroly destruktivity kapitalistickeho systemu. Domnivam se, ze Belohradskemu jde o jeho demokratickou liberalni a socialni podobu. To samo o sobe je jiz v posttotalitarnim svete revolucnim cinem vyzadujici politickou zralost a nikoliv radikalitu husitskeho hnuti.

Vážím si Bělohradského kritičnosti vůči jednotlivým tendencím nebo činům současného globálního systému ekonomické a politické moci. Věřím, že je možné jeho metodou systém fiktivní demokracie omezovat a činit jej reálněji demokratickým.

Zápas o emancipaci pracovníků vůči vlastníkům výrobních prostředků je středobodem současných politických konfliktů u nás i jinde v západním světě a eskaluje. Ale doprovází ho jiné snahy vymanit se z útlaku: např. snaha dát patřičný prostor etnickým, náboženským a jiným menšinám, snaha realizovat dávno deklarovanou a dosud nereálnou rovnoprávnost mužů a žen ve veřejném životě. Patří k tomu snaha zajistit zdravé životní prostředí.

Bělohradský může svou promyšlenou kritičností pomoct leccos z toho měnit k dobrému. S Karlem Čapkem jsem spíše pro reformy než pro globální osvobozující revoltu, která se snadno zvrátí v globální tyranii. Nemyslím, že by o systému, v němž je našim údělem žít, by platilo: čím hůře, tím lépe.

Bělohradský svou důsledně pluralistickou a liberální sociální filosofii možná podlamuje nějakou představitelnou mohutnou akci, protože bude trpělivě ale školometsky ukazovat na klamy za krásnými slovy. Ale je dobře, že to dělá. Drží nás při zemi. Možná není stratégem, ale k taktice změn, smíme-li v politice použít této spíše vojenské terminologie, má mnoho co říct.

Ano, nechám se Bělohradským a jeho filosofickými kolegy brzdit v přílišném rozletu a nechám se upozornit na rizika představ o totální změně. Přitom však nechci, aby se nám skepse stala základním východiskem rozleptávajícím základy osobního i sociálního života. Zůstává pro mne pouhou metodou. Hájím pluralitu a nechci ji nahradit žulovou ideovou jednotou. Ale tvrdím, že pluralita je prostor. Varuji před tendencí, k níž by Bělohradského myšlení mohlo vést: že by totiž idea plurality byla jedinou (!) ideou, jíž dovoleno hájit v prostoru plurality.

Jsem spíše pro Husa, než pro Bělohradského. Ale víme, že ušlechtilý zápas husitů proti tyranské vrchnosti a tyranské církvi se velmi rychle zvrhl v násilí vůči nevinným: vypalování klášterů a pobíjení neozbrojených a nebojujících řeholníků a řeholnic. Víme, že husité ani vteřinu neváhali upalovat "své" kacíře. Víme, že jejich dědici bratříci a sirotci se dali najímat jako žoldnéři do služeb tyranů (např., Jana Jiskry z Brandýsa). I husovský impuls potřebuje své Bělohradské, má-li vést k něčemu dobrému. .