Červencové svátky

Ivan Štampach

Ivan Štampach připomíná druhé životy Dne upálení mistra Jana Husa a Dne slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Zamýšlí se nad tím, co oba svátky dnes spojuje.

Oba červencové svátky zažily i řadu filmových ztvárnění. Repro z videozáznamu

Letní svátky, 5. a 6. července jsou snad jen shodou okolností den po sobě. Pobízí nás to ke hledání jejich souvislosti. Nabízí se motiv národnostní.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zatímco počátky křesťanství v Česku byly spojeny jazykově s latinou a podřízeny církevní autoritě v Bavorsku, zavedli Cyril a Metoděj liturgii ve slovanském jazyce a arcibiskup sídlil v hranicích Velké Moravy.

Hus se věnoval češtině, reformoval její pravopis a kázal česky v kapli Betlémských mláďátek pro tento účel postavené. Jeho druhý život je vyprávěn jako příběh sporu prostého českého lidu s bohatými a mocnými Němci.

Tento význam svátků už dnes tolik nerezonuje. Podrobnější znalost dobových postav a událostí a další etapa dějinné zkušenosti nedovolují, abychom byli tak jednostranní. Německého jazyka byli například husitští kněží v čele Mikulášem z Drážďan, snad autorem myšlenky obnovy přijímání pod obojí, a s ním Oldřich ze Znojma, Jan a Petr ze Žatce, Lorentz z Reichenbachu a Friedrich Reiser.

Husovi se připisuje výrok, že je mu milejší Němec, který se drží zákona Božího než Čech, který se mu zpronevěřuje. A toho se husité drželi. Lidé s německým mateřským jazykem byli mezi radikálními husity i později mezi kališnickým měšťany a šlechtou. Rovněž Jednota bratrská měla sbory obou jazyků a v Sasku později našli její exulanti zázemí, ze kterého se šířila dál. Její celosvětové centrum je i dnes v Herrnhutu.

Jaký by mohl být jiný motiv, proč údajné věrozvěsty a kostnického mučedníka i dnes připomínat? Misie vyslaná cařihradským patriarchou neznamenala náboženský rozdíl. Východní, byzantská, řecky mluvící církev a církev římská, latinská se ještě s dočasnými výhradami uznávaly, užívaly společné krédo, než je římská církev upravila a tvořily jeden celek.

Motiv povolání soluňských bratří byl spíš politický. Velká Morava neměla být připoutána k Franské (případně potom Východofranské) říši. Mělo se v ní prosadit to pojetí kultury, civilizace a politiky, které je až dodnes doma především v Rusku a pak u ostatních východních a části jižních Slovanů.

Jedno z hesel českého národního probuzení vyžadovalo skoncovat s Vídní a Římem. A to přes varování Karla Havlíčka Borovského mělo znamenat přichýlit se k ruskému „tomu tam dubisku“. Již dříve se odehrálo několik pokusů o příklon k Východu, ale vazba na Západ vždy nakonec zůstala zachována.

Respekt k lidství a k jedinečnosti každého člověka, program občanských svobod a lidských práv včetně práv sociálních se navzdory autoritářské západní církvi prosadil v tom civilizačním okruhu, kterému je co vyčítat, ale se kterým jsme spojili osudy nejpozději do konce 11. století.

Obhájci křesťanského Východu ukazovali jeho přednost na tom, že proti nesrozumitelné latině má liturgii ve slovanském jazyce. Je to takzvaná církevní slovanština, která petrifikovala jazyk makedonských Slovanů 9. století. Zatímco západní církev výlučnou latinu opustila a mluví už všude domácími jazyky, museli dlouho třeba Rumuni nebo Albánci sledovat bohoslužbu v pro ně naprosto nesrozumitelné církevní slovanštině a v tomto jen částečně srozumitelném jazyce se nadále celebruje liturgie v Rusku i jinde dodnes.

Zatímco Západ přišel s kritikou kapitalismu a nabídl, a snad zčásti i realizoval program demokratického socialismu, alespoň v zatímní kompromisní podobě sociálního právního státu, Východ pod záminkou nastolení socialismu zavedl krutou diktaturu. Po jejím krachu se vybarvila konzervativní, nacionalistická, autoritářská mentalita jeho protagonistů.

Evropský Východ má nepochybně potenciál, který bychom nemuseli a asi neměli přehlížet. Ukazují to giganti ruské filosofie, literatury, výtvarného umění a hudby. Jsou stálou součástí našeho světa. Vysmívat se „Rusákům“ jako národu je slaboduché. Jen je třeba si všimnout, že právě naše kultura přišla s projektem, podle kterého Evropa má dýchat oběma plícemi.

Kritický odklon od východního politického programu by se nám o svátku Cyrila a Metoděje mohl spojit se zájmem o vše podnětné, co Východ nabízí.

Husův náboženský spor s římskou církví už dnes neřešíme. Možná už dnes jeho razanci nerozumíme. Hus však zůstává inspirátorem v tom, jak reagoval na církevní autoritu. Nebyl ochoten přistoupit na kompromisní formulace, se kterými za ním přicházeli ve snaze vyhnout se tragédii. Všechno to mělo znamenat, že přijme nějaké teze, protože je předkládá koncil pod (v den jeho odsouzení již) předsednictvím řádně nastoleného papeže.

Hus připouštěl, že se mýlí, pravda pro něj měla přednost před loajalitou. Ale chtěl něco na začátku patnáctého století stále ještě nepřijatelného, totiž aby mu dokázali ze společně přijímaných pramenů, že je na omylu.

Hus byl dítětem své doby, nebyl českým nacionalistou, nebyl náboženským liberálem, ale svým přesvědčením, že se má ve sporu s autoritou držet svědomí, i kdyby ho to stálo život, předběhl svou dobu. Spolu s humanismem, který byl poprvé formulován jen o pár desetiletí později v Itálii a s reformací dalšího století (která se k němu hlásila) předznamenal náš věk a jeho ještě neuskutečněné možnosti.

Červencové svátky ukazují dvojím různým směrem. Není snadné jejich možné aktuální podněty dát dohromady.

      Diskuse
      JK
      July 7, 2020 v 16.13

      V podobném duchu se vyjádřil v Britských listech Boris Cvek:

      "...drtivá většina vzdělanosti a naší kulturní identity k nám přišla ze Západu. [...] Pokud chceme svobodu, vzdělanost, prosperitu, civilizaci, musíme se učit na Západě. Musíme náš jazyk a naše myšlení pozvednout na úroveň západní vzdělanosti[...] Dnes, po zkušenostech s druhou světovou válkou a komunismem, zkušenostech, které vedly ke vzniku Evropské unie, je to ještě mnohem samozřejmější. Ideál západního humanismu, renesance, reformace, které přinášejí vzdělanost a svobodu, umožnily v poválečné době konečně emancipaci zotročených a utlačených,[...]lidskou důstojnost. Něco takového ve vrchnostenských společnostech doby věrozvěstů, Husa, ale vlastně ještě i doby nedávno minulé (ať už tím myslíme kteroukoli z totalit), nebylo naprosto možné. A není to možné ani v dnešních východních mocnostech."

      Na to reagoval jeden diskutující:

      "Přesně tak. A kdo včas nepochopí naše ideály humanismu a svobody, tomu je názorně předvedeme. A tak potomci synů francouzské revoluce vybíjí neposlušné žluťáky v Indočíně, posléze vypalují neposlušné Alžírsko. Jejich bratři za kanálem nahánějí obyvatelstvo neposlušných kolonií do koncentráků a vzkazují partyzánům, že pokud se nevzdají, jejich ženy a děti pochcípou hlady a na infekce (jak se také stane). Pokud někde podle naší osvícené úvahy místní špatně volí, a ještě se nenechají vyprovokovat, tak naši bratři ve zbrani chvíli v noci střílí do tmy nad moře, prohlásí se za napadené a vybombardují je do 'doby kamenné'. Atd. atd. Ale to nic, hlavní je utvrzovat se v tom, že 'Ideál západního humanismu, renesance, reformace, které přinášejí vzdělanost a svobodu ...' vítězí nad barbarstvím."

      (Zdroj: https://www.blisty.cz/art/100397-lidska-dustojnost-verozvestove-a-mistr-jan-hus.html)

      Takže si můžeme vybrat. A jestli to uděláme a budeme tak zpozdilí, že svou volbu zdůvodníme veřejně, tak si můžeme být jisti, že ať si vybereme jakkoli, tak někdo z té druhé strany nás prohlásí za šiřitele nenávisti vůči ní nebo rovnou za zrádce. Zatím (???) jen ve virtuálním prostoru.

      (Viz tento článek

      https://www.blisty.cz/art/100402-sireni-nenavisti-je-realny-problem.html

      a velice výživná diskuse pod ním.)

      Dalším krokem bude jednání kterýchkoli momentálních držitelů moci podle hesla "kdo není s námi, je proti nám" a vynucování příklonu k ideálům (nebo dogmatům) jedné ze stran - nejlépe veřejné - mocenskými prostředky nebo rovnou hrubým násilím. A kdo bude mít tu smůlu, že se musel vyjádřit veřejně, tak po dalším převratě bude příští vítěznou stranou označen za zrádce a opět mocenskými prostředky a/nebo hrubou silou s ním bude naloženo podle toho.

      Z minulých dějů jsme se vůbec nepoučili a nadšeně se řítíme do dalších průserů. Každá další generace je po vymření pamětníků odsouzena zopakovat si všechny hovadiny, které předkové napáchali, včetně jejich krvavých důsledků. Dobře nám tak. Toho, o co většinově usilujeme, se nám a našim potomkům dostane v míře více než vrchovaté.

      MP
      July 8, 2020 v 9.25
      Fantazii se meze nekladou

      Věrozvěstové přišli na Moravu nějakých dvě stě let před před schizmatem, Metoděj byl vysvěcen v Římě (ve kterém jeho bratr dožil) a při jeho vysvobození ze zajetí bavorskými biskupy asistoval papežský legát.

      V době, kdy Rostislav o vyslání věrozvěstů žádal a kdy o něm Michael III. rozhodl, byla Morava součást karolinské říše, nebylo tedy čemu zabraňovat.

      Nevím, koho bych si měl představit jako směrodatné tvůrce národního obrozeneckého programu v politické rovině, pokud bych vyškrtl Palackého a Havlíčka -- a jejich postoj k ruskému monarchii je více než kritický. Požadavek „Pryč od Vídně“ je raritní i v první fázi obrozenectví a pokud už by byl někomu zcela cizí, pak autorovi onoho výroku o dubisku.

      Rozhodující volba v souvislosti s Vídní byla v 19. století "Vídeň nebo Frankfurt".

      Nerad bych působil jako kritik za každou cenu, nicméně se domnívám, že pokud už chce autor diletovat do historie, neuškodí jeho textu znalost alespoň elementárních historických faktů.

      MP
      July 9, 2020 v 11.12
      Omluva

      Omlouvám se za předchozí diskusní příspěvek. Jsou věci, které vytěsňuji a tak jsem si hned neuvědomil, že Ivan Štampach pouze recykloval svůj předchozí článek z minulého roku. A že jsem na něj tehdy poměrně podrobně reagoval a upozornil na největší faktická pochybení.

      Viz https://denikreferendum.cz/clanek/29864-konstantin-a-metodej-aneb-o-zrade-zapadni-orientace

      Přišel jsem na to až teď, když jsem zvažoval, zda nenapsat reakci a zjistil, že už jsem to před rokem udělal.