Letní svátky, 5. a 6. července jsou snad jen shodou okolností den po sobě. Pobízí nás to ke hledání jejich souvislosti. Nabízí se motiv národnostní.

Zatímco počátky křesťanství v Česku byly spojeny jazykově s latinou a podřízeny církevní autoritě v Bavorsku, zavedli Cyril a Metoděj liturgii ve slovanském jazyce a arcibiskup sídlil v hranicích Velké Moravy.

Hus se věnoval češtině, reformoval její pravopis a kázal česky v kapli Betlémských mláďátek pro tento účel postavené. Jeho druhý život je vyprávěn jako příběh sporu prostého českého lidu s bohatými a mocnými Němci.

Tento význam svátků už dnes tolik nerezonuje. Podrobnější znalost dobových postav a událostí a další etapa dějinné zkušenosti nedovolují, abychom byli tak jednostranní. Německého jazyka byli například husitští kněží v čele Mikulášem z Drážďan, snad autorem myšlenky obnovy přijímání pod obojí, a s ním Oldřich ze Znojma, Jan a Petr ze Žatce, Lorentz z Reichenbachu a Friedrich Reiser.

Husovi se připisuje výrok, že je mu milejší Němec, který se drží zákona Božího než Čech, který se mu zpronevěřuje. A toho se husité drželi. Lidé s německým mateřským jazykem byli mezi radikálními husity i později mezi kališnickým měšťany a šlechtou. Rovněž Jednota bratrská měla sbory obou jazyků a v Sasku později našli její exulanti zázemí, ze kterého se šířila dál. Její celosvětové centrum je i dnes v Herrnhutu.

Jaký by mohl být jiný motiv, proč údajné věrozvěsty a kostnického mučedníka i dnes připomínat? Misie vyslaná cařihradským patriarchou neznamenala náboženský rozdíl. Východní, byzantská, řecky mluvící církev a církev římská, latinská se ještě s dočasnými výhradami uznávaly, užívaly společné krédo, než je římská církev upravila a tvořily jeden celek.

Motiv povolání soluňských bratří byl spíš politický. Velká Morava neměla být připoutána k Franské (případně potom Východofranské) říši. Mělo se v ní prosadit to pojetí kultury, civilizace a politiky, které je až dodnes doma především v Rusku a pak u ostatních východních a části jižních Slovanů.

Jedno z hesel českého národního probuzení vyžadovalo skoncovat s Vídní a Římem. A to přes varování Karla Havlíčka Borovského mělo znamenat přichýlit se k ruskému „tomu tam dubisku“. Již dříve se odehrálo několik pokusů o příklon k Východu, ale vazba na Západ vždy nakonec zůstala zachována.

Respekt k lidství a k jedinečnosti každého člověka, program občanských svobod a lidských práv včetně práv sociálních se navzdory autoritářské západní církvi prosadil v tom civilizačním okruhu, kterému je co vyčítat, ale se kterým jsme spojili osudy nejpozději do konce 11. století.

Obhájci křesťanského Východu ukazovali jeho přednost na tom, že proti nesrozumitelné latině má liturgii ve slovanském jazyce. Je to takzvaná církevní slovanština, která petrifikovala jazyk makedonských Slovanů 9. století. Zatímco západní církev výlučnou latinu opustila a mluví už všude domácími jazyky, museli dlouho třeba Rumuni nebo Albánci sledovat bohoslužbu v pro ně naprosto nesrozumitelné církevní slovanštině a v tomto jen částečně srozumitelném jazyce se nadále celebruje liturgie v Rusku i jinde dodnes.

Zatímco Západ přišel s kritikou kapitalismu a nabídl, a snad zčásti i realizoval program demokratického socialismu, alespoň v zatímní kompromisní podobě sociálního právního státu, Východ pod záminkou nastolení socialismu zavedl krutou diktaturu. Po jejím krachu se vybarvila konzervativní, nacionalistická, autoritářská mentalita jeho protagonistů.

Evropský Východ má nepochybně potenciál, který bychom nemuseli a asi neměli přehlížet. Ukazují to giganti ruské filosofie, literatury, výtvarného umění a hudby. Jsou stálou součástí našeho světa. Vysmívat se „Rusákům“ jako národu je slaboduché. Jen je třeba si všimnout, že právě naše kultura přišla s projektem, podle kterého Evropa má dýchat oběma plícemi.

Kritický odklon od východního politického programu by se nám o svátku Cyrila a Metoděje mohl spojit se zájmem o vše podnětné, co Východ nabízí.

Husův náboženský spor s římskou církví už dnes neřešíme. Možná už dnes jeho razanci nerozumíme. Hus však zůstává inspirátorem v tom, jak reagoval na církevní autoritu. Nebyl ochoten přistoupit na kompromisní formulace, se kterými za ním přicházeli ve snaze vyhnout se tragédii. Všechno to mělo znamenat, že přijme nějaké teze, protože je předkládá koncil pod (v den jeho odsouzení již) předsednictvím řádně nastoleného papeže.

Hus připouštěl, že se mýlí, pravda pro něj měla přednost před loajalitou. Ale chtěl něco na začátku patnáctého století stále ještě nepřijatelného, totiž aby mu dokázali ze společně přijímaných pramenů, že je na omylu.

Hus byl dítětem své doby, nebyl českým nacionalistou, nebyl náboženským liberálem, ale svým přesvědčením, že se má ve sporu s autoritou držet svědomí, i kdyby ho to stálo život, předběhl svou dobu. Spolu s humanismem, který byl poprvé formulován jen o pár desetiletí později v Itálii a s reformací dalšího století (která se k němu hlásila) předznamenal náš věk a jeho ještě neuskutečněné možnosti.

Červencové svátky ukazují dvojím různým směrem. Není snadné jejich možné aktuální podněty dát dohromady.