Státní svátky jsou za námi

Ivan Štampach

Co si v současné době můžeme vzít z celospolečenského hlediska jako podnět ze dvou červencových státních svátků, které právě uběhly?

Česká republika se sice podle ústavního pořádku neváže, ba dokonce nesmí vázat na náboženské vyznání (Listina, čl. 2), ale jako státní svátek si stanovila den údajných slovanských věrozvěstů. Stát nemůže podle zákona konat náboženskou, ale ani protináboženskou činnost. Je prostě v této záležitosti neutrální. Je státem všech svých občanů. Nikdo v něm nemá privilegia na základě jakéhokoli vyznání nebo proto, že by byl bez vyznání.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jistěže občanské principy, totiž že člověk je jedinečná svébytná bytost, jehož život a celková tělesná a duševní integrita jsou chráněny, který může svobodně konat vše, co si občané společně nezakázali, nemají jen ekonomicko-politické důvody. Mají i své ideové základy a k nim patří též biblické židovské a křesťanské motivy. K těmto kořenům však patří zajisté i myšlenky řecké a římské antiky. Je známo, že se tyto principy historicky prosazují proti křesťanským církvím. Osvícenství čerpá z jiných zdrojů. Biblické téma člověka jako Božího obrazu se politicky prosazuje jaksi oklikou.

Je sporné, nakolik byli Cyril a Metoděj věrozvěsty. Jistěže obsah své víry zvěstuje každý křesťan, když ji vyznává, když svědčí o tom, čemu uvěřil. Byzantské vyslance však sotva lze pokládat za misionáře mezi „pohany“. Přišli na území, které již bylo christianizováno. O nějaká dvě desetiletí dříve dospělo podle záznamů čtrnáct českých lechů (předáků) k tomu, že bude dobré se ochránit před rozpínavostí císaře Ludvíka Němce, a přijali v Řezně (bavorském Regensburgu) křest. Rovněž v Nitranském knížectví zasahujícím snad i na východ Moravy bylo v té době už doma křesťanství v jeho západní podobě.

Údajní věrozvěstové přicházeli spíše se změnou kulturní a politické orientace regionu. Repro DR

Věrozvěstové tedy přicházeli spíš se změnou kulturní a politické orientace regionu. Spolu s císařem Michaelem vyslal bratry na Velkou Moravu patriarcha Fótios, který byl v tak vážném konfliktu s Římem, že v té době bylo přerušeno církevní společenství západní a východní církve.

Mezi tehdejším východním byzantským řecky mluvícím křesťanstvím a jeho západní latinskou částí nebyl valný rozdíl co do reprezentace jejich zakladatele a jejich hlavy, Ježíše Krista a jeho evangelia. Papež Jan VIII. (820—882), který si činil nárok na Velkou Moravu a vydal roku 880 bulu, jíž uznal cyrilometodějský překlad liturgie do slovanského jazyka, byl o dva roky později zavražděn svým příbuzným a jeho nástupce Štěpán V. slovanskou liturgii zakázal. Pravděpodobně jiná než ta zakázaná, totiž slovanská západní liturgie psaná hlaholicí, se zachovala až do 20. století v části dnešního Chorvatska.

I když si mocenské útvary tehdejšího křesťanstva nemají mnoho co vyčítat, Západ měl přece jen potenciál, který se prosazoval jen zvolna, ale vedl tuto kulturní oblast jinam. V Itálii po polovině 15. století dokázali první humanisté snad organicky propojit dobové křesťanství s antickou kulturou a vymanit je z uzamčenosti do sebe, výlučnosti a samospasitelnosti. O málo později přichází reformace a v těsnější nebo volnější návaznosti na ni proudy blížící se humanismu (arminiáni, novokřtěnci, rosikruciáni, theosofové, unitáři, kvakeři).

Rozmanité formy pluralitního západního křesťanstva, především reformovaného, ale i postavy a hnutí v té jeho části, která reformaci nepřijala, dávají, často nepřímo, podněty k politicky reformnímu, ba revolučnímu úsilí, na straně občanských svobod proti vrchnostenskému státu, na straně sociálních práv proti tržnímu fundamentalismu, na straně práv menšin proti církevním i necírkevním konzervativním autoritářům.

České země se postupně, nejpozději do konce 11. století, do značné míry bez vlastního přičinění ocitly v západním kulturním kontextu, nábožensky, občansky i sociálně. Jistě dovedeme vděčně ocenit náboženskou i od náboženství odpoutanou (například L. N. Tolstoj) kulturu Rusů a dalších východních Slovanů, ale jsme s češtinou, která se od středověku postupně rozvíjí bez přímé vazby na cyrilometodějskou staroslovanštinu a píše se latinkou, doma v západním světě. Falzifikátora rukopisů Václava Hanku, který navrhoval češtinu psát azbukou, málokdo bral vážně.

Zdůrazňování Cyrila a Metoděje dnes, i v intenzitě státního svátku, může znamenat zpochybnění naší západní orientace. Konzervativci spolu s pravicovými extremisty pošilhávají po Rusku, po jeho obraně tzv. tradičních hodnot, sní o velké slovanské říši od Čukotky k Baltu, a kdoví ne-li až k Atlantiku. Je otázkou, zda pokus o změnu politické podřízenosti a kulturní orientace části Moravy ve dvou desetiletích 9. století (863—885) je něčím, co můžeme upřímně oslavovat, a hlavně následovat.

Co odlišuje Jana Husa

Co je ještě aktuální na díle Mistra Jana Husa a na jeho mučednické smrti (a mučednické smrti jeho nepřipomínaného druha Jeronýma Pražského) v Kostnici v létech 1415 a 1416? Kdo se chce vyhnout konfliktní povaze tohoto svátku, připomíná zdvořile Husovu roli rektora pražské univerzity, jeho kázání pro prostý lid v češtině a jeho zásluhu o reformu českého pravopisu zavedením nabodeníček, diakritických znamének na místě dřívějších spřežek.

Hus byl eminentně náboženskou osobností, ale to, byl-li kacířem, nebo svatým mučedníkem, asi sekulární stát zavedením svátku 6. července řešit nechce. A ani nemůže, ať si to kdo přeje, nebo ne.

V hodnocení Husa nám dnes brání spíše jeho druhý život, jeho využití různými ideologiemi. Jedni chtěli z Husa dělat českého nacionalistu, i když významným spolupracovníkem reformního úsilí byl od počátku například. německý kněz Mikuláš z Drážďan. Německy mluvící stoupenci pak přenesli Jednotu bratrskou, ušlechtilý plod husitství, do exilu v Sasku a odtud ji šířili bez ohledu na jazyky a světadíly.

Husem si rádi posloužil i komunistický režim. Husitský Tábor měl být novým společenstvím řídícím se pouze zákonem Božím s dobrovolným společenstvím majetku. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu.

Komunisté však zavedli systém, ve kterém, jak jsme tehdy říkali, si byli všichni rovni, ale někteří si byli rovnější. Nomenklatura žila v přepychu, ostatní ve srovnání se zeměmi donedávna na stejné úrovni spíše chudě. Údajná diktatura proletariátu byla diktaturou sekretariátu nad proletariátem a všemi vrstvami společnosti.

Je-li co radikálně nového, co Husa odlišuje, je to jeho důraz na věrnost svědomí. Nepodřizuje se autoritě, jakkoli posvátné, jakkoli většinové, jakkoli mocné. Žádá, aby byl o svých případných omylech přesvědčen a jen pak by své mínění revidoval. Individualismus jako červánky novověku, řekl by možná někdo. Je to však postoj, který pravdu, tedy právo a spravedlnost, přeje každému. Je sociální. Je zarámován jinak, než jak myslíme dnes, ale je v něm ještě nevyslovený předpoklad lidské důstojnosti, a ta je bází dnes ohrožené demokracie. Kdoví, možná i proto byl letos stát na oslavě zastoupen slabě.

Aspoň Husovu devizu stát za poznanou pravdou, ať to stojí, co to stojí, si jako podnět můžeme ze dvou červencových státních svátků vzít.

    Diskuse
    Malá poznámka k tomu Husovi: on se nacházel ve velmi ambivalentním postavení, které je v rámci křesťanství (respektive víry obecně) prakticky neřešitelné.

    Jestliže se na jedné straně odvolával na "poznanou pravdu", pak na straně druhé uznával bezpodmínečnou autoritu evangelií. Na jedné straně tedy slepou podřízenost autoritě (církve) odmítal, ale na straně druhé tuto slepou podřízenost autoritě (evangelií) uznával a sám praktikoval.

    Jak řečeno, toto dilema je v rámci víry vposledku neřešitelné.
    July 8, 2019 v 15.4
    Je přece jen velký rozdíl v tom, pane Poláčku, zda si člověk sám volí, co bude pro něj autoritou (tedy co hodnotí jako pravdivé a posvátné), nebo zda se podřizuje autoritě, která mu byla vnucena.
    Zkrátka, není autorita jako autorita. A jestliže já rozhoduji o tom, co nebo kdo pro mě bude autoritou, je to svoboda, nikoliv slepá podřízenost.
    JP
    July 9, 2019 v 10.10
    Pravda, autorita a kritický duch
    Paní Hájková, kdybych se například svého času rozhodl, že pro mě definitivní autoritou v ideových otázkách bude ultradogmatik Bilak, pak by to sice - z ryze individuálního hlediska - bylo sice moje svobodné rozhodnutí, ale sotva by se dalo tvrdit, že bych otrockým papouškováním jeho stupidních ideologických dogmat získal skutečnou svobodu ducha.

    Jistě, v Husových dobách ještě nebylo známo to co je známo modernímu biblickému výzkumu, tedy že v těch evangeliích je tolik věcných chyb a interních protimluvů, že naprosto v žádném případě nemohou platit jako nějaká "nezpochybnitelná autorita".

    Nicméně, i tak Hus zůstává v tom naprosto ambivalentním postavení, že na jedné straně vyhlašuje nutnost k r i t i c k é h o, rozumového přezkoumání autoritativních výnosů římské církve - ale na straně druhé zaujímá naprosto n e k r i t i c k ý postoj k autoritě textů evangelií. (Když už při jenom trochu pozorné četbě alespoň některé interní protimluvy jsou naprosto jasné a nepřehlédnutelné, a to už i ve středověku.)

    Je to právě ta otázka kritičnosti, která je zcela kardinální otázkou našeho vztahu k jakýmkoli autoritám.

    Z mého pohledu například pro mě může být velkou filozofickou autoritou Platón; ale kdybych na jeho - dozajista velkolepé - myšlenky hleděl nekriticky, pak bych byl platonistou, ale nikoli někým, kdo sám hledá pravdu tohoto světa.

    Jinak řečeno: pokud chceme opravdu hledat tuto pravdu života a světa, pak ani tu největší autoritu nemůžeme a nesmíme přijímat - a přejímat - naprosto nekriticky. Bez tohoto kritického přezkoumání nikdy neexistuje skutečná pravda.
    JP
    July 9, 2019 v 10.20
    Kritický duch a Ježíš
    Mimochodem, sám Ježíš svou velikost získal právě tím, že odepřel slepě se podřizovat autoritám (respektive autoritě Zákona). Ježíš byl tedy v prvé řadě právě takový kritický duch.

    Jenže je to právě tento moment, který se v další existenci křesťanství naprosto vytratil. Křesťané sice stále dokola opakují a oslavují toto Ježíšovo odepření se slepé poslušnosti zákonu; jenže pro tyto - pozdní - křesťany je to už velice snadná záležitost, ten samotný akt kritického odporu za ně provedl už Ježíš, a oni nemají zapotřebí nic více, nežli nad tím uznale pokyvovat hlavou.

    Ale tím, že oni jenom stále dokola opakují to, co stojí v evangeliích, se z nich samých tento původní, ježíšovský kritický duch zcela vytratil. A tak tam, kde oslavují a vzývají Ježíše, ve skutečnosti ztrácejí a pohřbívají tu nejcennější část jeho duchovního díla.
    PK
    July 9, 2019 v 10.32
    Hus byl zastáncem principu "Sola Scriptura"
    Je tomu skutečně tak, že když Hus mluvil o pravdě, měl na mysli pravdu Boží. Ne že by ho to nějak umenšovalo, ale že mu šlo o teologické otázky, není nedůležité natolik, aby to v článku vůbec nebylo zmíněno.

    Ovšem když pan Štampach píše, že Hus "Žádá, aby byl o svých případných omylech přesvědčen", tak by určitě měl dodat "přesvědčen podle Písma". Tím, že to vynechal, dopustil se hrubého (záměrného?) zkreslení. Takže odstavec článku, který za touto větou následuje, je dost z cesty.

    Hus totiž jako argumenty pro to, aby byl eventuálně přesvědčen o svých omylech, uznával pouze a výhradně citáty z Písma.

    Pro jeho přístup k teologii se posléze ujal název "Sola Scriptura". Tedy jako zdroj autority a pravdy (Boží pravdy!) uznávat pouze Bibli, nikoliv křesťanskou Tradici reprezentovanou učitelským úřadem církve.
    July 9, 2019 v 10.35
    Panu Poláčkovi
    Ježíš se zákonu vůbec nevzepřel. Naopak, držel se ho. Jenže věděl, že existují chvíle, kdy prostě nestačí řídit se zákonem, protože ten je nedostatečný. Nemůže pokrýt všechny situace, které v životě nastanou.
    JK
    July 9, 2019 v 10.36
    Josefu Poláčkovi
    "Ale tím, že oni jenom stále dokola opakují to, co stojí v evangeliích, se z nich samých tento původní, ježíšovský kritický duch zcela vytratil. A tak tam, kde oslavují a vzývají Ježíše, ve skutečnosti ztrácejí a pohřbívají tu nejcennější část jeho duchovního díla."

    To ovšem platí zcela obecně, pro každé disentní hnutí, jehož (některých) myšlenek se zmocní vládnoucí vrstvy a udělají z nich ideologii sloužící udržení moci. (Jaké asi cenné myšlenky se ztratily v průběhu dějin s apokryfními texty?)
    July 9, 2019 v 12.54
    Hus prý mluvil o trojí pravdě
    Křesťan má být stálý ve víře a v rozjímání této trojí pravdy: té, která je obsažena v Písmu, té, kterou poznáváme smysly a té, jíž dosahujeme neomylným rozumem. Je lépe za tuto trojí pravdu vytrpět smrt než získat obročí pochlebováním.
    https://cs.m.wikiquote.org/wiki/Jan_Hus
    July 9, 2019 v 17.6
    A ještě k Cyrilu a Metodějovi. Ne, že bych se jich chtěla nějak zastávat v tom, že nás chtěli orientovat na východ, nicméně jazyk bohoslužeb opravdu není zanedbatelnou věcí. Od prostých venkovanů se přece nedalo očekávat, že budou umět latinsky, řecky nebo hebrejsky.
    JK
    July 9, 2019 v 18.8
    Evě Hájkové
    Soluňští bratři byli především pěšáky (no tak dobře, to jsem trochu přehnal, možná subalterními důstojníky...) mocenského boje mezi Byzancí a Římem o vliv ve střední Evropě.
    + Další komentáře