Česká republika se sice podle ústavního pořádku neváže, ba dokonce nesmí vázat na náboženské vyznání (Listina, čl. 2), ale jako státní svátek si stanovila den údajných slovanských věrozvěstů. Stát nemůže podle zákona konat náboženskou, ale ani protináboženskou činnost. Je prostě v této záležitosti neutrální. Je státem všech svých občanů. Nikdo v něm nemá privilegia na základě jakéhokoli vyznání nebo proto, že by byl bez vyznání.

Jistěže občanské principy, totiž že člověk je jedinečná svébytná bytost, jehož život a celková tělesná a duševní integrita jsou chráněny, který může svobodně konat vše, co si občané společně nezakázali, nemají jen ekonomicko-politické důvody. Mají i své ideové základy a k nim patří též biblické židovské a křesťanské motivy. K těmto kořenům však patří zajisté i myšlenky řecké a římské antiky. Je známo, že se tyto principy historicky prosazují proti křesťanským církvím. Osvícenství čerpá z jiných zdrojů. Biblické téma člověka jako Božího obrazu se politicky prosazuje jaksi oklikou.

Je sporné, nakolik byli Cyril a Metoděj věrozvěsty. Jistěže obsah své víry zvěstuje každý křesťan, když ji vyznává, když svědčí o tom, čemu uvěřil. Byzantské vyslance však sotva lze pokládat za misionáře mezi „pohany“. Přišli na území, které již bylo christianizováno. O nějaká dvě desetiletí dříve dospělo podle záznamů čtrnáct českých lechů (předáků) k tomu, že bude dobré se ochránit před rozpínavostí císaře Ludvíka Němce, a přijali v Řezně (bavorském Regensburgu) křest. Rovněž v Nitranském knížectví zasahujícím snad i na východ Moravy bylo v té době už doma křesťanství v jeho západní podobě.

↗

Údajní věrozvěstové přicházeli spíše se změnou kulturní a politické orientace regionu. Repro DR

Věrozvěstové tedy přicházeli spíš se změnou kulturní a politické orientace regionu. Spolu s císařem Michaelem vyslal bratry na Velkou Moravu patriarcha Fótios, který byl v tak vážném konfliktu s Římem, že v té době bylo přerušeno církevní společenství západní a východní církve.

Mezi tehdejším východním byzantským řecky mluvícím křesťanstvím a jeho západní latinskou částí nebyl valný rozdíl co do reprezentace jejich zakladatele a jejich hlavy, Ježíše Krista a jeho evangelia. Papež Jan VIII. (820—882), který si činil nárok na Velkou Moravu a vydal roku 880 bulu, jíž uznal cyrilometodějský překlad liturgie do slovanského jazyka, byl o dva roky později zavražděn svým příbuzným a jeho nástupce Štěpán V. slovanskou liturgii zakázal. Pravděpodobně jiná než ta zakázaná, totiž slovanská západní liturgie psaná hlaholicí, se zachovala až do 20. století v části dnešního Chorvatska.

I když si mocenské útvary tehdejšího křesťanstva nemají mnoho co vyčítat, Západ měl přece jen potenciál, který se prosazoval jen zvolna, ale vedl tuto kulturní oblast jinam. V Itálii po polovině 15. století dokázali první humanisté snad organicky propojit dobové křesťanství s antickou kulturou a vymanit je z uzamčenosti do sebe, výlučnosti a samospasitelnosti. O málo později přichází reformace a v těsnější nebo volnější návaznosti na ni proudy blížící se humanismu (arminiáni, novokřtěnci, rosikruciáni, theosofové, unitáři, kvakeři).

Rozmanité formy pluralitního západního křesťanstva, především reformovaného, ale i postavy a hnutí v té jeho části, která reformaci nepřijala, dávají, často nepřímo, podněty k politicky reformnímu, ba revolučnímu úsilí, na straně občanských svobod proti vrchnostenskému státu, na straně sociálních práv proti tržnímu fundamentalismu, na straně práv menšin proti církevním i necírkevním konzervativním autoritářům.

České země se postupně, nejpozději do konce 11. století, do značné míry bez vlastního přičinění ocitly v západním kulturním kontextu, nábožensky, občansky i sociálně. Jistě dovedeme vděčně ocenit náboženskou i od náboženství odpoutanou (například L. N. Tolstoj) kulturu Rusů a dalších východních Slovanů, ale jsme s češtinou, která se od středověku postupně rozvíjí bez přímé vazby na cyrilometodějskou staroslovanštinu a píše se latinkou, doma v západním světě. Falzifikátora rukopisů Václava Hanku, který navrhoval češtinu psát azbukou, málokdo bral vážně.

Zdůrazňování Cyrila a Metoděje dnes, i v intenzitě státního svátku, může znamenat zpochybnění naší západní orientace. Konzervativci spolu s pravicovými extremisty pošilhávají po Rusku, po jeho obraně tzv. tradičních hodnot, sní o velké slovanské říši od Čukotky k Baltu, a kdoví ne-li až k Atlantiku. Je otázkou, zda pokus o změnu politické podřízenosti a kulturní orientace části Moravy ve dvou desetiletích 9. století (863—885) je něčím, co můžeme upřímně oslavovat, a hlavně následovat.

Co odlišuje Jana Husa

Co je ještě aktuální na díle Mistra Jana Husa a na jeho mučednické smrti (a mučednické smrti jeho nepřipomínaného druha Jeronýma Pražského) v Kostnici v létech 1415 a 1416? Kdo se chce vyhnout konfliktní povaze tohoto svátku, připomíná zdvořile Husovu roli rektora pražské univerzity, jeho kázání pro prostý lid v češtině a jeho zásluhu o reformu českého pravopisu zavedením nabodeníček, diakritických znamének na místě dřívějších spřežek.

Hus byl eminentně náboženskou osobností, ale to, byl-li kacířem, nebo svatým mučedníkem, asi sekulární stát zavedením svátku 6. července řešit nechce. A ani nemůže, ať si to kdo přeje, nebo ne.

V hodnocení Husa nám dnes brání spíše jeho druhý život, jeho využití různými ideologiemi. Jedni chtěli z Husa dělat českého nacionalistu, i když významným spolupracovníkem reformního úsilí byl od počátku například. německý kněz Mikuláš z Drážďan. Německy mluvící stoupenci pak přenesli Jednotu bratrskou, ušlechtilý plod husitství, do exilu v Sasku a odtud ji šířili bez ohledu na jazyky a světadíly.

Husem si rádi posloužil i komunistický režim. Husitský Tábor měl být novým společenstvím řídícím se pouze zákonem Božím s dobrovolným společenstvím majetku. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu.

Komunisté však zavedli systém, ve kterém, jak jsme tehdy říkali, si byli všichni rovni, ale někteří si byli rovnější. Nomenklatura žila v přepychu, ostatní ve srovnání se zeměmi donedávna na stejné úrovni spíše chudě. Údajná diktatura proletariátu byla diktaturou sekretariátu nad proletariátem a všemi vrstvami společnosti.

Je-li co radikálně nového, co Husa odlišuje, je to jeho důraz na věrnost svědomí. Nepodřizuje se autoritě, jakkoli posvátné, jakkoli většinové, jakkoli mocné. Žádá, aby byl o svých případných omylech přesvědčen a jen pak by své mínění revidoval. Individualismus jako červánky novověku, řekl by možná někdo. Je to však postoj, který pravdu, tedy právo a spravedlnost, přeje každému. Je sociální. Je zarámován jinak, než jak myslíme dnes, ale je v něm ještě nevyslovený předpoklad lidské důstojnosti, a ta je bází dnes ohrožené demokracie. Kdoví, možná i proto byl letos stát na oslavě zastoupen slabě.

Aspoň Husovu devizu stát za poznanou pravdou, ať to stojí, co to stojí, si jako podnět můžeme ze dvou červencových státních svátků vzít.