Ve dnech, kdy v Mekce a všude v islámském světě tečou o Svátku obětí (Íd al-adhá) řeky krve že stamilionů zvířat podřezaných na památku toho, že Abrahám byl ochoten Bohu obětovat svého syna, nás to při vší úctě k civilizační a kulturní roli islámu vede k úvahám o roli náboženství, konkrétně náboženství monoteistických, v současné společnosti. Koneckonců Abrahámův příběh nemají jen muslimové v Koránu, ale též Židé a křesťané v Bibli. I když zvířata bohužel zabíjí ve velkém i naše ušlechtilá civilizace a enormní spotřeba masa ohrožuje ekosystém planety, fascinace teistických náboženství krví je varovná.

Před více než dvaceti lety jsem v jednom římskokatolickém kostele v centru Prahy našel v lavicích přes kopírák rozepsanou pobožnost ke kapkám Kristovy krve. Bylo tam vypočteno, kolik krve je v těle dospělého muže a jaké množství krve obsahuje jedná kapka. Počet kapek, který autorům z propočtů vyšel, už si nepamatuji, ale tolikrát bylo třeba odříkat nějaké modlitební formule. Pamatuji si, že to zaručovalo kajícnost v poslední hodince, a tím i spásu duše.

Koneckonců obřad u většiny křesťanů prakticky denně vykonávaný zahrnuje pití vína z kalicha, o který tak vášnivě bojovali čeští husité. To víno je Kristova krev (nebo její symbol), která se prolévá za nás a za všechny (či za mnohé) na odpuštění hříchů. Kristova prolitá krev zachraňuje lidí před drastickým soudem Božím, před hrozbou věčného trápení. Boží syn v tomto podivném systému zachraňuje lidi před Bohem Otcem. Dosažení životního cíle je podmíněno krveprolitím. Bůh chce krev, jinak nás pošle do pekla.

Nutno uznat, že prolévání lidské krve pro větší slávu Boží a pro prosazení vůle Boha již není programem teistických kultů. Sekulárnímu státu se daří církve krotit. To, co dokázali zbožní předvést v několika desetiletích v Severním Irsku (a obnovy čeho se soudní lidé obávají po zavedení střežených hranic s Irskem) a co k úděsu světa probíhalo na Balkáně v posledním desetiletí minulého století, kde se s etnickými a náboženskými motivy vraždili pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvaté a muslimští Bosňané, se jeví spíš jako výjimka. Opatrnost vůči zúčastněným náboženským subjektům nám však zůstává.

↗

Jak si Dominik Duka přesně představuje celospolečenské odsouzení ateismu? Foto Wikimedia Commons

Náboženství vymezuje svou roli

Dominik Duka nejen jako soukromá osoba, jako občan, ale výslovně jako primas český, předseda České biskupské konference a kardinál, se vyslovil k tématu homosexuality, kterou veřejnosti v minulém týdnu připomněly diskusní, literární, výtvarné, hudební a jiné programy Prague Pride. Prohlásil, že k této agendě se připojily satanismus a ateismus, o jejichž celospolečenském odsouzení prý není pochyb.

Pod záhlavím satanismu se shromažďují různé formy odporu k vládnoucímu křesťanství, od pochopitelného odmítnutí jeho krvavé minulosti a dnešních mocenských ambicí církví, bohužel až po výsměch slabým a oslavu všezahrnující vůle k moci. Odborníci jsou v posuzování různých podob tohoto protestního hnutí opatrní. Volání po jeho paušálním odsouzení příliš připomíná upalování čarodějnic a čarodějů pro jejich spojení se Satanem, než aby bylo možno se k němu připojit.

Celospolečenské odsouzení ateismu ve společnosti, kde se k jakékoli podobě náboženství (včetně nepojmenované osobní spirituality) hlásí maximálně kolem dvacet procent populace, znamená hozenou rukavici. Ne že by byla chyba hájit menšinovou pozici. To dokonce může být obdivuhodné. Nebylo by však špatné se zamyslet nad důvody masivního úprku českých obyvatel ze zavedených církví. A není od věci brát lidi, kteří náboženství zavrhli, s respektem k jejich myšlení a rozhodování.

Není na místě ztotožňovat minulý diktátorský režim s ateismem. Opouštění náboženských pozic po jeho pádu před třemi desetiletími probíhá rychlejším tempem než v době, kdy náboženství režim potlačoval a využíval. Dnešní ateismus nemá mnoho co dělat s marxismem-leninismem a jeho „vědeckým světovým názorem“. Je to často spíš lhostejnost a nezájem. Někdy to je úctyhodný a vnitřně poctivý promyšlený postoj. A je to projev zklamání z chování náboženských společností, včetně křesťanských církví.

Bylo by zajímavé zjistit, co má nepochybné celospolečenské odsouzení ateismu podle Duky reálně znamenat. Implantovat lidem náboženské přesvědčení nelze. Do vnitřních úvah a rozhodování lze sotva vstoupit. To jistě Duka uzná. Znamenalo by to tedy, že náboženská menšina (platilo by to o všech náboženstvích?) se může veřejně projevovat, zatímco ateistům je naordinováno mlčení?

Komunistický režim pokládal náboženství za historický odsouzené k zániku, ale až na výjimky (Čína v době tzv. kulturní revoluce a Albánie) umožňoval náboženským směrům fungovat. Děly se represe vůči představitelům církví, v některých profesích a společenských pozicích se očekávalo přihlášení k ateismu, ale k náboženským směrům se ke konci režimu u nás hlásilo čtyřicet procent obyvatel. Dnes je to kolem třinácti procent.

Chce Duka zavést zrcadlově opačný systém? Represi vedoucí k pokrytectví, jen s prohozenými hodnotícími znamínky? Nebo to bude režim ostřejší? Podobný třeba krvežíznivé katolické totalitě ve Španělsku po završení údajné reconquisty, již Duka tak obdivuje?

Má osobní životní zkušenost, již ale nemohu na nikoho přenést, mi říká, že člověk je bytost duchovní. Že se uskutečňuje tím, že přesahuje za hranice přírodních daností. Že potřebujeme prozřít a otevřít se proudu soucítění a laskavého přátelství ke všem cítícím tvorům. Může se to nazvat dharmou, náboženstvím nebo spiritualitou. V tom jsem celoživotně doma. Boha požadujícího krev můj postoj nezahrnuje. Pokud však někdo bude chtít náboženství zavádět povinně, hlásím se jako první k ateismu.