Náš stát je zajisté neutrální ve vztahu ke křesťanským církvím a ostatním náboženským společnostem, které v České republice působí na základě Listiny základních práv a svobod (čl. 16). Nechává je jednat autonomně, jen na základě toho, že se občané pro praktikování svého náboženského přesvědčení sdružili a stanovili si pravidla. Mohli to učinit včera nebo před mnoha stoletími.

Tato neutralita státu neznamená, že stát do záležitostí církví nezasahuje. Řeší-li něco, co se týká náboženství, vstupuje do vztahu jen s registrovanými subjekty. Pouze u nich totiž ví, na koho se obrátit, kdo daný útvar veřejně zastupuje. Registrovaná je náboženská společnost, která o to stojí a splní jednoduché, minimální podmínky. V současnosti je takových subjektů 41.

Typické oblasti, kde stát musí náboženským organizacím vstoupit do cesty, jsou všechny ty, kde je jeho úkolem chránit veřejný pořádek, zdraví občanů, suverenitu, územní celistvost, demokratické pořádky, občanské svobody a lidská práva. V tom je stát bohužel velmi nedůsledný. Říká sice v zákoně, že uskupení, která tyto základy ohrožují, nemohou vznikat a vyvíjet činnost, jenže si právně neurčil žádnou možnost, jak tomu zabránit. Leda že by taková nebezpečná aktivita dosáhla intenzity kriminálního deliktu, ale i pak může stíhat jen jednotlivce, konkrétní pachatele.

Stát pochopitelně střeží právo obyvatel na vzdělání. Zasahuje v zájmu potomků i vůči rodičům, kteří by dětem vzdělání nezajistili. Umožňuje náboženské vzdělávání žáků, tedy vstup náboženských subjektů do škol, kde mohou bezplatně užívat zázemí a učit děti o své víře. Vzdělávací systém by to však měl vyvažovat poskytnutím základních religionistických informací, tedy sekulárními informacemi o různých náboženstvích a jejich místě v současném světě.