Někteří si po šesti letech služby papeže Františka stěžují, že nezavedl očekávané reformy jako zdobrovolnění celibátu, duchovenská činnost žen, decentralizace, zavedení voleb církevních činitelů, plné sdílení církevního života s jinými křesťanskými vyznáními.

Františkovo působení není tak razantní, jak se očekávalo podle jeho prvních symbolických gest a výroků. Tíha zodpovědnosti mu brání činit radikální kroky. Ordinace žen do jáhenské, presbyterské a biskupské služby by sice dala za pravdu solidní křesťanské antropologii, která respektuje rovnost žen s muži a přiblížila by římské katolíky většině protestantů, ale vzdálila by je od pravoslavných, od starobylých východních církví a od části evangelikálů.

Papežovy nenápadné kroky nemění doktríny a instituce, avšak působí přesto v církvi zemětřesení. Vyvolávají polarizaci, která se však zdá být nutná. V konzervativní, snad menšinové složce církve probouzejí kroky římského biskupa rozpaky, rozčarování, dokonce podezírání papeže z toho, že se rozešel s neomylnou církevní věroukou.

↗

Papež František vychrlil krátce po sobě sdělení, že v církvi dochází ke zneužívání mladistvých kněžími, a to až do nejvyšších pater kardinálského kolegia, že řeholní sestry byly drženy v některých případech jako sexuální otrokyně. V souvislosti s tím označil vnitrocírkevní klerikalismus, tedy mocenské pojetí role těch, kdo mají sloužit Božímu lidu, za chorobu církve. Posledním takovým aktem bylo svolání mimořádného zasedání biskupského synodu, tedy „summitu“, schůze 190 předsedů statutárních biskupských konferencí ze všech zemí či regionů, kde je tato církev zastoupena.

V České republice vyvolala papežova iniciativa nečekanou explozi zájmu o zdejší případy pohlavního zneužívání. Členové církve se vzchopili a ujali se péče o tyto záležitosti v situaci, kdy kroky biskupského sboru (s málo výjimkami) jsou chaotické, a někteří biskupové dokonce zpochybňují věrohodnost svědků a postižených.

Po své linii postupuje právník Jan Rozek, který byl před krátkou dobou vyloučen z brněnského diecézního soudu. Věnuje se především právní pomoci lidem, které zneužívání zasáhlo. Pomáhá jim dosáhnout satisfakce před státními soudy, ale je zároveň v kontaktu s nunciem Charlesem Danielem Balvem, který se zdá být nakloněn situaci řešit, a snad jeho prostřednictvím s vatikánskými činiteli, kteří se tomu v návaznosti na papežovu preferenci tohoto tématu věnují. Možná i proto se sotva nechá zastrašit předžalobní výzvou, kterou mu adresoval právník ve službách kardinála Duky.

Jiný, rovněž laický člen církve (přičemž slovo „laik“ je nevhodné označení pro člena církve, kterému není svěřena zvláštní duchovní služba) Jiří Kylar byl v raném mládí zneužíván. Jeho jméno skandálně vynesl z uzavřeného církevně-právního jednání na veřejnost kněz, který nemá s kauzou nic společného, ale je zastáncem kardinála Duky. Kylar nepřistoupil na pokusy zpracovat jeho kauzu podle dosavadních postupů a rozvíjí iniciativu pomoci potřebným, tedy lidem, mužům i ženám, kteří byli zneužíváním zasaženi.

Svědomí a rozum věřících

Odvážné a samostatné jednání členů církve nepatřících k uzavřenému okruhu kléru je reálnou odezvou papežových výzev a doporučení. Je-li zneužívání mladistvých, někdy i nezletilých, nebo mladých dospělých v postavení závislém na přízni církevních bossů, spíše mocenskou než sexuální deviací, stojí za připomínku i další případ. V něm si členové církve uvědomili, že mají vlastní odpovědnost, že každý má vlastní hlavu na přemýšlení a vlastní svědomí schopné posoudit mravní kauzy.

Jak jsme zde nedávno upozornili, trnavský arcibiskup Ján Orosch označil volební rozhodnutí pro Zuzanu Čaputovou za těžký hřích, což znamená provinění, za něž hrozí věčná pekelná muka, pokud církev nevyužije svého monopolu a člověka rituálně viny nezprostí. Přes milion slovenských voličů, v zemi, kde se k římské církví hlásí 62 procent obyvatel, tedy jistě statisíce římských katolíků, na to nedbalo. Mají svou představu o tom, co je správné a jaká je, řečeno církevním jazykem, Boží vůle.

Včera dal vědět katolický teolog a publicista Miroslav Kocúr o aktuálním případu ze Slovenska, kde se podle dostupné, z jiného zdroje však neověřené informace kněz v promluvě k účastníkům nedělní bohoslužby v bratislavské čtvrti Dúbravka vrátil k volbě Zuzany Čaputové a k tomu, že jde o hřích. Na neklid mezi posluchači, který to vyvolalo, reagoval výzvou, aby ti, kdo s ním nesouhlasí, opustili kostel. Velká část přítomných, především spíše muži a mladší ročníky, vstala a uprostřed mše z kostela odešla. To je neobvyklý, ale v této době stále pravděpodobnější projev svědomí a rozumu věřících.

Slýcháme, že církve jsou pro život společnosti důležité, že představují duchovní a morální instanci, již společnost potřebuje. To lze odsouhlasit. Například jednoznačná kritika kapitalismu v sociálním učení římské církve na základě jedinečné hodnoty pracovníka jako člověka by měla být věrohodným a naléhavým hlasem svědomí.

Církev, která není mocenskou pyramidální strukturou na všech úrovních od farností po celek, nýbrž sesterským a bratrským společenstvím, církev, jež má samostatně uvažující, svědomité a odpovědné členy, církev, v níž se tak řečení laici nenechají zatlačit do pozice amatérů poslušných profesionálům a ujímají se iniciativy, to je církev nesoucí duchovní a humánní poselství. To je církev, již všichni, její členové, i my, kdo k ní z různých důvodů nesmíme nebo nechceme patřit, potřebujeme.