Chci přispět X

Dva noví svatí a boj o směřování římskokatolické církve

Svatořečením Óscara Arnulfa Romera a Pavla VI. vyjádřil papež František opět blízkost k hodnotám, které s nimi sdílí – otevřenost církve a poukazování na sociální nespravedlnost. To není v církevních kruzích zdaleka všem po chuti.

Velkou pozornost vzbudila zpráva, že papež František svatořečil v neděli 14. října 2018 arcibiskupa Óscara Arnulfa Romera, kterého v roce 2015 blahoslavil. Arcibiskup Romero byl 24. března 1980 zavražděn při mši plukovníkem salvadorské armády Saraviou střelbou z automatické pušky. Důvodem byla Romerova nekompromisní kritika brutální vládní politiky podporované Spojenými státy (známý je jeho dopis prezidentu Carterovi).

Vedle arcibiskupa Romera a pěti dalších méně známých osob svatořečil František i jednoho ze svých předchůdců, papeže Pavla VI. František označil Pavla „za proroka otevřené církve“ a Romera chválil za „blízkost k chudým a k jeho lidu“. Jsou to hodnoty, které František s oběma novými světci nepochybně sdílí, s Romerem sdílí i bolestnou latinskoamerickou zkušenost.

Staletí španělské koloniální nadvlády vystřídala politika „zadního dvorku“, kterou pod názvem Monroeova doktrína praktikovaly Spojené státy. Jejím výsledkem byla ve většině zemí Latinské Ameriky v polovině minulého století obrovská nerovnost a brutální potlačování všech pokusů tento stav změnit. Salvador patřil k těm nejvíce postiženým zemím. Vynikal i mírou likvidace nepohodlných představitelů církve, kteří stáli na straně utlačených, ať už z pozic radikálních systémových kritiků, nebo z úcty k lidské důstojnosti jako v případě arcibiskupa Romera, který byl považován spíše za konzervativního teologa.

Paulviromero1978Papež Pavel VI. a arcibiskup Óscar Arnulf Romero v roce 1978. Foto National Catholic Register

V roce 1989 zavraždila provládní paramilitární jednotka významného představitele teologie osvobození, rektora univerzity jezuitu Ignacia Ellacuríu a čtyři další pedagogy i dvě náhodné svědkyně. Ve stejném roce salvadorští vojáci zavraždili tři řádové sestry z USA. Obětí bylo daleko více. Občanská válka, která skončila teprve v roce 1991, stála životy více než 80 tisíc lidí.

Určité církevní kruhy se v Latinské Americe od konce padesátých let začaly zasazovat o zlepšení postavení chudých. V roce 1968 získal tento proud jméno teologie osvobození. Takový vývoj byl na straně instituční církve umožněn reformami, které přinesl 2. Vatikánský koncil (1962–1965) a které jsou spojeny se jmény dvou papežů: Jana XXIII. a Pavla VI.

U Pavla to byla zejména encyklika Populorum progressio, která upřela pozornost na situaci chudých mas z bývalých kolonií a rozvíjejících se zemí. Přes odpor konzervativních kruhů se podařilo v šedesátých letech římskokatolické církvi otevřít světu a politickému i mezináboženskému dialogu a zaujmout konstruktivní a široce respektovaný postoj k řadě palčivých problémů, jako byla válka nebo nespravedlivé rozdělení světového bohatství.

Brzy se církevním progresistům začal vytýkat příklon ke komunismu. Recifský biskup Helder Camara spor vyjádřil lapidárně: „Když dám chudým najíst, říkají, že jsem světec. Když se ptám, proč jsou chudí, říkají, že jsem komunista“. K významným odpůrcům teologie osvobození patřil kardinál Ratzinger, a to v době, kdy vedl Kongregaci pro nauku víry, i jako pozdější papež Benedikt XVI. Už jeho papežský předchůdce Jan Pavel II. proti tomuto směru vystupoval. Za jeho pontifikátu byl suspendován například brazilský františkánský profesor teologie Leonardo Boffa, asi nejznámější představitel teologie osvobození.

O to větší kontrast představuje současný papež František, který zřetelně působí v intencích úsilí o sociální spravedlnost, která je hlavním tématem teologie osvobození, a přidává naléhavý apel na ochranu životního prostředí. Kořen obou problémů přitom vidí v ekonomickém systému zaměřeném na maximalizaci soukromého zisku. Hned po vydání své exhortace Evangelií gaudium (Radost evangelia) v roce 2013 se i on dočkal nálepky marxista.

Stalo se tak proto, že kapitalismus označuje za tyranii a vyzývá: „v současnosti musíme říci ,ne´ ekonomii exkluze a nerovnosti. Taková ekonomika zabíjí.“ (čl. 53) Také jeho postoj k homosexuálům, které odmítl odsoudit, a vstřícnost k lidem, prchajícím z bídy a válek za lepším životem do Evropy, vyvolává v konzervativních kruzích římské kurie i mimo ni odpor. Ten se zčásti projevuje ignorováním jeho výzev, ale dochází i k přímým útokům, které byly vůči papeži dříve prakticky nemyslitelné. Přestože nepohodlné jsou zejména Františkovy názory ekonomické a politické, útoky se týkají jeho postojů v oblasti sexuality, genderu a rodiny.

V denunciačním dopise, který v srpnu letošního roku zveřejnil konzervativní arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý vatikánský diplomat v USA, se píše, že stále se množící zveřejňované případy sexuálního zneužívání dětí a mladistvých souvisí s liberálním kursem církevní politiky současného papeže. Viganò obvinil ze zneužívání „homosexuální proud“ v církvi. Většina případů zneužívání se ovšem odehrála dávno před tím, než se arcibiskup Bergoglio stal papežem Františkem.

Absurdní obvinění se papežovi nepřátelé snaží doložit případem bývalého washingtonského arcibiskupa Theodora McCarrica (v letech 2001–2006), který na základě obvinění ze sexuálního zneužívání kněžských kandidátů v letech 1970–1990 nedávno rezignoval v na účast v kolegiu kardinálů. Papež rezignaci přijal. Viganò tvrdí, že před tím ovšem papež McCarricova provinění kryl, a požaduje papežovu rezignaci. Kvůli údajnému strachu o život se od zveřejnění dopisu zdržuje na neznámém místě.

Papež se k obvinění zatím nevyjádřil. V případu hraje určitou roli i odstoupivší papež Benedikt XVI., a zřejmě proto František mlčí.

Jiný katolický konzervativec, kardinal Raymond Leo Burke z USA, obvinil Františka kvůli jeho toleranci vůči homosexuálům a rozvedeným z hereze. Tento kardinál vede Institut Dignitatis Humanae, katolický think tank, který spolupracuje se Stevem Bannonem, bývalým poradcem prezidenta Trumpa.

Konflikt v rámci římskokatolické církve tím eskaluje do nové roviny a není nepředstavitelné, že ohrozí jednotu této církve silněji, než když tradicionalistické hnutí kolem arcibiskupa Lefebvra odmítlo některé reformy Druhého vatikánského koncilu.

Možná že pod tlakem této vlivné lobby papež učinil kontroverzní prohlášení, které mu jistě u kritiků nepomohlo, zato pobouřilo řadu jeho příznivců. Ozvaly se kritické hlasy i z katolických kruhů. Při projevu papež řekl o interrupci: „Není správné zbavit se člověka, byť maličkého, aby se tím něco vyřešilo. Je to, jako bychom si na vyřešení problémů najali nájemního vraha.“ Srovnání interrupce s nájemnou vraždou byla momentální improvizace mimo psaný text, který samozřejmě interrupci rovněž odsuzuje.

V římskokatolické církvi platí, že umělé přerušení těhotenství je na rozdíl od vraždy a jiných zločinů natolik závažný hřích, že znamená automatickou exkomunikaci všech, kdo se na něm vědomě podílejí. Cesta k odpuštění takového hříchu je zvlášť obtížná – aby byli viníci připuštěni ke svátosti smíření, musí mít svolení biskupa. Papež František toto pravidlo poněkud zmírnil, ale nelze od něj čekat, že římskokatolickou církev promění tak, aby přiznala ženám rovná práva a postavení. Co se tedy od něj čekat dá?

Kontroverznímu výroku předcházela pasáž, které si média prakticky nevšimla, protož je daleko nepohodlnější: „Dalo by se říci, že pojítkem veškerého zla, páchaného ve světě, je pohrdání životem. Život napadají války, organizace těžící z člověka, spekulace se stvořením, skartační kultura a vůbec všechny systémy, které podrobují lidskou existenci prospěchářským kalkulům, zatímco ostudný počet lidí žije v podmínkách nehodných člověka. O tom všem čteme v novinách a slyšíme v televizi. Jedná se o pohrdání životem, tedy určitým způsobem o jeho zabíjení.“

V posledních šedesáti letech se na papežském stolci třikrát ocitl muž radikální ježíšovské víry a praxe, který se pokusil překonat strnulost církve, spoutané tisíciletými pravidly a institucemi provázanými s mocenskými zájmy. Jan XXIII. církev skutečně důkladně proměnil, Jan Pavel I., třiatřicetidenní papež, měl podle všeho ještě radikálnější plány, ale nestačil z nich nic uskutečnit, protože po 33 dnech pontifikátu záhadně zemřel, pravděpodobně byl zavražděn.

Současný papež František svou nesmazatelnou stopu v dějinách zanechal, ať už skončí jakkoliv. Od doby Benedikta XVI. už neplatí, že pontifikát končí smrtí, a nepochybně je v římskokatolické církvi dost těch, kdo si myslí, že kdyby František odešel na odpočinek okamžitě, stejně je už pozdě. František se zřejmě jen tak vzdát nehodlá a dalo by se říci, že si svatořečením Romera a Pavla VI. na pomoc povolává nebeské přímluvce.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Listopadu 2018, 16:37:1

No ano. Je to zajímavé. Papež je vlastně radikální antikapitalista. Daleko větší, než všechny levicové strany. Ale zároveň je v některých záležitostech hluboký konzervativec.
Jednou tu v diskusi někdo napsal, že církev ani nemůže jinak. Že prostě musí trvat na nějakém tom mravním vzoru či ideálu, ze kterého nelze slevit. Na tradici (v níž svěcení žen nemá místo) se zřejmě také musí trvat...

Ale v tom, že se dnes velmi pohrdá životem (jak on říká - skartační kultura), v tom má papež asi pravdu. I když si nejsem tak jistá, zda to v minulosti bylo lepší.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Velmi důležitý článek Neděle, 4.Listopadu 2018, 09:29:35

Čest papeži Františkovi...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.