Před třiceti lety byl zavražděn arcibiskup Romero

Arcibiskup Romero představuje lidskou tvář katolické církve. Hlásal, že církev, která nevezme věc chudých za svou, není pravou církví Ježíše Krista. Stal se známým jako „hlas těch, kteří hlas nemají“.

V odpoledních hodinách dne 24. března 1980 plukovník salvadorské armády Alvaro Rafael Saravia Merino zastřelil automatickou puškou M16 v kapli Božské Prozřetelnosti v areálu karmelitánské nemocnice v San Salvadoru při bohoslužbě arcibiskupa Óscara Arnulfa Romera y Galdámez. Od dob zavraždění Tomáše Becketa, arcibiskupa z Canterbury, ve dvanáctém století nebyl tak vysoký církevní hodnostář zavražděn u oltáře. Saravia jednal na rozkaz majora Roberta D´Aubuissona, kterému bezprostředně po činu hlásil splnění úkolu. D´Aubuisson vedl obávané eskadry smrti, které vedle formálních ozbrojených složek brutálně potlačovaly odpor obyvatelstva proti vládnoucí pravicové diktatuře. Má na svědomí vyhrožování, mučení, masakry a zmizení osob. V roce 1984 kandidoval na prezidenta za pravicovou stranu ARENA, kterou sám založil a která v zemi vládla až do loňského roku. Zemřel v roce 1992 na rakovinu.

V témže roce, po ukončení občanské války, byla na půdě OSN ustavena komise pravdy, která zkoumala nejhorší případy politického násilí v Salvadoru v letech 1980 – 1991. Závěry komise, která se zabývala i případem Romero, byly publikovány ve zprávě „Od šílenství k naději“ v březnu 1993. Rovněž Meziamerická komise pro lidská práva (CIDH) při Organizaci amerických států se případem zabývala a vydala stanovisko. Obě mezinárodní instance dospěly při objasňování zločinu k podobným závěrům, ale na jejich výzvy salvadorská vláda nereagovala a pachatele chránila účelovou amnestií vyhlášenou pět dní po zveřejnění zprávy komise OSN.

V roce 2003 byl Saravia obžalován před soudem v Kalifornii, kde v té době žil, na podnět Kanceláře pro lidská práva arcibiskupství San Salvador a 3. září 2004 byl odsouzen za spoluúčast na zločinu proti lidskosti, jak byla označena mimosoudní poprava arcibiskupa Romera, k peněžnímu trestu ve výši deseti milionů dolarů. V případu Romero tak bylo poprvé učiněno právu zadost, navíc v zemi, která diktaturu podporovala. Tím, že soud čin označil za zločin proti lidskosti, zabránil jeho promlčení. Občanská válka v Salvadoru stála podle oficiálních údajů životy 85 000 lidí. Maria Julia Hernándezová, která jako spolupracovnice biskupa Romera a ředitelka Kanceláře pro lidská práva před americkým soudem svědčila, odhaduje, že obětí bylo nejméně jednou tolik. Mezi roky 1982 a 1992 její organizace podala 24 000 žalob pro porušení lidských práv. Jen v jednom případě byl zatčen plukovník Benavides za vraždu šesti jezuitských kněží, ale brzy byl znovu propuštěn.

Cesta arcibiskupa Romera k mučednictví je pozoruhodná. Narodil se v roce 1917 a vyrůstal ve skromných poměrech, učil se truhlářem a pak se vydal na duchovní dráhu. Stal se knězem, biskupem a v roce 1977 arcibiskupem v San Salvadoru. V době, kdy se rodila teologie osvobození, stál teologicky i politicky na opačném pólu. Dokonce měl blízko ke spiritualitě katolické krajně konzervativní laické organizace Opus Dei. Na uprázdněný arcibiskupský stolec byl Romero jmenován, protože Vatikán očekával, že bude dobře vycházet s místní pravicovou oligarchií a postaví se na její stranu v boji s levicovým hnutím.

Ale tato očekávání nesplnil, na to byl příliš vnímavý vůči problémům obyčejných lidí a nehodlal zavírat oči před zjevnou nespravedlností a terorem fašistické vlády. Nepodlehl také pokušení podílet se na výhodách vysokého postavení v hierarchii. Místo v honosné rezidenci bydlel v domku v nemocničním areálu. Romerův Damašek se jmenoval Aguilares, město, kde byl zavražděn jeho přítel, jezuitský páter a teolog osvobození Rutilio Grande. Od té chvíle se stal neúnavným a neústupným bojovníkem proti útlaku, násilí a vykořisťování.

Na prezidenta Spojených států Cartera se Romero obrátil dopisem, ve kterém požadoval zastavení vojenské pomoci salvadorskému režimu a garanci nevměšování. Apeloval přitom na jeho veřejně deklarované křesťanství a obranu lidských práv. Carter poté, co v prosinci roku 1980 eskadry smrti znásilnily a zabily skupinu amerických jeptišek, skutečně vojenskou pomoc na čas zastavil, ale pak ji pod tlakem konzervativních kruhů znovu obnovil a prezident Regan ji rozšířil. Celkem za deset let dostala salvadorská junta sedm miliard dolarů vojenské pomoci. Ani to nestačilo k porážce široké levicové koalice opírající se o domácí lidovou podporu a o vojenskou pomoc ze sousední Nikaraguy a podporu Kuby. (Nakonec došlo po dvanácti letech bojů 16. ledna 1992 k mírové dohodě, kterou podepsal prezident Alfredo Cristiani a pět velitelů guerillových skupin.)

Biskup Romero odmítal násilí při prosazování politických cílů, i když v Latinské Americe se na ozbrojeném odporu proti diktaturám podíleli i někteří kněží. Ještě den před svou smrtí v rozhlasovém kázání řekl: „Žádný voják není povinen uposlechnout rozkaz, který se příčí Božímu zákonu.“ Jeho odpor byl nenásilný, ale díky jeho významnému postavení a respektované osobnosti měl dalekosáhlý dopad. Dostalo se mu řady mezinárodních ocenění (čestné doktoráty univerzit, dvojí nominace na Nobelovu cenu míru). Doma i v cizině se stal známým jako „hlas těch, kteří hlas nemají“.

Výroky jako „církev, která nevezme věc chudých za svou, … není pravou církví Ježíše Krista“ ukazoval na hluboký historický konflikt v církvi samé. I pro ni platí, že chudí existují, protože existují bohatí a utlačení existují, protože existují utlačovatelé. Konflikt s Vatikánem byl naprogramován. Byl jmenován nový světicí biskup, aby na něj dohlížel, při opakovaných návštěvách Říma se musel obhajovat před kardinálem Baggiem z komise pro Latinskou Ameriku a tlak byl takový, že arcibiskup počítal s tím, že bude sesazen. Vrah tento problém za Vatikán vyřešil.

Pohřbu zavražděného arcibiskupa se účastnily desítky tisíc lidí a řada svou účast zaplatila životem. Do shromáždění byly vhozeny dýmovnice a z okolních střech do davu pálili ostřelovači. Odhady počtu mrtvých mluví o třiceti až padesáti obětech.

Ani smrt neukončila vliv a působení arcibiskupa Romera, ani konflikty s jeho svědectvím spojené. K jeho odkazu se hlásí lidé po celém světě. Romerův nástupce, arcibiskup Arturo Rivera y Damas, zahájil v roce 1990 při desátém výročí oficiální proces svatořečení a v roce 1996 byly všechny potřebné podklady předány do Vatikánu. Papež Jan Pavel II. udělil Romerovi titul „Služebník Boží“ a krátce před svou smrtí sdělil, že svatořečení se dá očekávat do šesti měsíců. S nástupem Josefa Ratzingera na papežský stolec se proces zpomalil, ne-li zastavil, s odůvodněním, že případ je třeba dále zkoumat. Zatímco církevní oběti španělské občanské války, pokud byly zabity na fašistické straně, byly v říjnu 2007 blahoslaveny hromadně v počtu 498 osob. Toto rozhodnutí bylo označeno za akt smíření, ale u té části španělské veřejnosti, která má blíže k republikánské tradici, to vyvolalo odpor.

Když byl v loňském roce zvolen prezidentem kandidát FMLN (stejnojmenné politické strany, která vznikla z Osvobozenecké fronty Farabunda Martího) Mauricio Funes, přiznal podíl vlády na Romerově vraždě a letos se při třicátém výročí oficiálně jménem vlády omluvil.

V případu arcibiskupa Romera je světská spravedlnost a moc moudřejší a rychlejší než ta církevní. Ale církev chudých v Latinské Americe v něm už dávno rozpoznala svého svatého. Někteří dokonce místo názvu města San Salvador používají název San Romero. Hlas lidu, hlas Boží.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.