Papež František podruhé v Latinské Americe

Hlava katolické církve začíná svou druhou latinskoamerickou cestu. Tentokrát nezavítá do žádného ze světově důležitých států, ba ani do domovské Argentiny, ale do tří menších chudších zemí. František Kalenda vysvětluje proč.

P1010065_1

František Kalenda

04.07.2015 13:46

Ve dnech 5. – 12. července to bude podruhé, co papež František zavítá do své rodné Latinské Ameriky, a poprvé do španělsky mluvících zemí. Zatímco v roce 2013 byl na programu ekonomický a politický gigant Brazílie, jeho nynější cesta nesměřuje do na první pohled klíčové země, jako by mohla být jeho domovská Argentina, vyspělé Chile nebo drogovým násilím zmítané Mexiko. V plánu jsou menší, mediálně nevděčné státy kontinentu – Bolívie, Ekvádor a Paraguay.

Z geopolitické logiky a ostatně i z logiky předchozích papežů se to může zdát zvláštní, přesně to však koresponduje s Františkovou dosavadní praxí. Z cest do jedenácti zemí, které dřívější kardinál Jorge Bergoglio do této chvíle navštívil, je možné pouze tři zařadit mezi země takzvaného prvního světa.

Současný papež František ještě jako argentinský kardinál Jorge Bergoglio. Foto archiv Elcivico.com

Bolívie, Ekvádor a Paraguay jsou přitom pro Františkovu misi i jinak ideální. Díky své historii, ekologické i etnické diverzitě nebo sociální situaci totiž dovolují papežovi prezentovat klíčová témata nejen pro Latinskou Ameriku.

Chudoba a sociální vyloučení
Na prvním místě je to samozřejmě chudoba. Tři navštívené jihoamerické státy jsou nejenom méně geopoliticky významné, ale především patří mezi nejchudší na celém kontinentu. Zatímco v Bolívii a Ekvádoru se míra extrémní chudoby za poslední léta díky reformám levicových prezidentů snižovala, v Paraguayi se drží stále na stejné úrovni a týká se na prvním místě campesinos, drobných rolníků, kteří musí často doslova bojovat o přežití. Dvě procenta nejbohatších drží na 80 procent veškeré půdy a drobní zemědělci bývají násilně vystěhováváni pod různými záminkami a občas i vražděni, aby velkostatkáři udrželi svůj monopol.

Přestože zástupce campesinos papež nenavštíví, dá se předpokládat, že se k jejich situaci vyjádří. A chudobě se podívá do očí přímo, a to rovněž v Paraguayi, kde osobně navštíví nechvalně proslulou čtvrť na okraji hlavního města Asunción, Bañado Norte – tady žije 30 tisíc lidí v nuzných podmínkách, často se živících sběrem odpadků a pod neustálou hrozbou záplav. Kroky papeže povedou pak i do přelidněné bolivijské věznice Palmasola, kde před dvěma lety proběhl nejkrvavější vězeňský incident v historii země.

Bañado Norte a Palmasola představují skvělé příklady přetrvávajících problémů celé Latinské Ameriky v sociální oblasti, tedy vyloučení širokých vrstev obyvatel na okraj mimo pozornost i zájem společnosti, která k nim obrací zrak pouze v případě výbuchu násilí. „Žijeme ve městech, které budují mrakodrapy nebo obchodní centra, ale zapomínají na část sebe samotných na svých okrajích,“ prohlásil papež na podzim ve Vatikánu na setkání se zástupci vyloučených skupin obyvatelstva z pěti kontinentů. „Je bolestné slyšet, jak tato chudá místa zůstávají bez povšimnutí nebo v horším případě musí bojovat o svou holou existenci. Kruté jsou obrazy násilných vystěhování, obrazy buldozerů srovnávající domovy se zemí, obrazy tolik se podobající válce.“

Matka země
Ochrana země, přírody a boj proti globální změně klimatu budou dalším klíčovým tématem návštěvy. František před nedávnem vydal encykliku Laudato si’, v Latinské Americe obecně známou jako „zelená encyklika“, kde se hlava katolické církve poprvé otevřeně pustila do boje se způsobem života zodpovědným za změnu klimatu. Tady může hrát výraznou roli deklarovaná podpora vůdců Ekvádoru a Bolívie, tedy zemí s přístupem k Amazonskému pralesu (František jej v encyklice označuje za „plíce země“), o kterých se ovšem mluví v souvislosti s odlesňováním jen velmi málo.

Bolívie i Ekvádor navíc těží, nebo se chystají těžit, na řadě ekologicky sensitivních míst: ekvádorský prezident Rafael Correa minulý rok rozhodl o zahájení těžby v národním parku Yasuní přímo v Amazonském pralese, což je mimochodem území s pravděpodobně největší biodiverzitou na světě a domov tisíců ohrožených druhů. Významná vokální podpora většiny latinskoamerických vůdců papežově encyklice nemá žádnou cenu, dokud podobné projekty místní vlády iniciují.

Papež František si je dobře vědom toho, že klíčovou roli ve změně globálního lidského chování a zároveň v boji za ochranu konkrétních oblastí hraje původní obyvatelstvo. V encyklice na několika místech tuto roli zdůraznil: „Nejsou pouze jednou z mnoha menšin, ale měli by být hlavními partnery v dialogu, především když velké projekty postihnou jejich půdu. Půda pro ně není obyčejnou komoditou, je darem od Boha a jejich předků. Je to posvátný prostor, s nímž musí udržet spojení, pokud mají zároveň udržet svou identitu a hodnoty. Nikdo se o jejich půdu nepostará lépe než oni sami. A přesto jsou na mnoha místech vyháněni z domovů, aby uvolnili cestu zemědělským nebo těžebním projektům, prováděným bez ohledu na destrukci přírody a kultury,“ píše František.

Také proto se v průběhu celé své návštěvy setká se zástupci původních obyvatel, bojujících právě proti zájmům velkých těžebních a podnikatelských projektů, včetně zmiňovaného národního parku Yasuní.

Vyrovnání se s minulostí
Vztah k původnímu obyvatelstvu má svoji roli také při třetím velkém tématu Františkovy návštěvy, kterým je alespoň symbolické vyrovnávání se s historií. Nejen tři navštívené země, ale samozřejmě celá Latinská Amerika, sdílí dědictví španělského (respektive portugalského) koloniálního panství. František si dobře uvědomuje, nakolik kolonizace Ameriky zasáhla původní obyvatelstvo, jež bylo v některých zemích téměř úplně vyhlazeno a v jiných marginalizováno – nynější nerovný boj s podnikatelskými zájmy je jen současnou podobou tohoto dědictví.

Role katolické církve v dějinách latinskoamerických národů nebyla vždy pozitivní, především kvůli propojení církevní hierarchie nejprve s koloniálním centrem a posléze s kolonizující státní mocí. Třeba v období diktatur druhé poloviny 20. století, kdy se oficiální církev ve velké většině případů postavila na stranu vojenských převratů, a převzala tak zodpovědnost za zatím poslední velké období útlaku „indiánů“.

Z tohoto důvodu musí ukazovat papež František na druhý, zcela opačný obraz katolické církve v těchto zemích, který do jisté míry sám ztělesňuje jako člen jezuitského řádu. Je to obraz církve bojující za chudé, slabé a marginalizované, ať už v poněkud idealizované podobě jezuitských redukcí z koloniálního období, nebo především v moderní historii prostřednictvím teologie osvobození a katolických environmentálních a lidskoprávních aktivistů, často umírajících bok po boku s původními obyvateli.

Při své návštěvě František připomene třeba španělského jezuitu Luise Espinala, umučeného podobně jako arcibiskup Romero v Salvadoru kvůli vystupování proti bolivijské diktatuře. Přímo se zástupci původního obyvatelstva se bude papež scházet v průběhu celé své cesty a na důkaz úcty bude bohoslužby sloužit také v indiánských jazycích – v kečuánštině, ajmarštině a guaranštině.

V tomto kontextu pokusu o historickou rehabilitaci katolické církve bude zajímavé, jestli přijde řeč také na Junípera Serru, františkánského misionáře mezi indiány v Kalifornii, jehož kanonizaci papež František oznámil na podzim přes hlasitý odpor mnoha amerických sdružení původních obyvatel, připomínajících brutální postupy užívané misionáři. Serrova kanonizace by totiž v symbolické rovině byla v přímém rozporu s tím, čeho se jezuitský papež pokouší na své latinskoamerické cestě docílit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.