Chci přispět X

Křesťané jako spojenci

Ať už si velikonoční příběh připomínáme jako křesťané, nebo humanisté jiného vyznání, můžeme jej vzít zvláště při pohledu na počínání papeže Františka jako příležitost hledat shodu ke změně civilizačního směřování.

Když jsem před několika lety pobýval v Indii, Vandana Shiva mne seznámila se svým kanadským kamarádem a kolegou. Dříve v Kanadě pracoval jako cosi na způsob vrchního hygienika. Svou funkci byl nucen opustit, poněvadž odmítl schválit průmyslové užívání jakési chemikálie, o níž byl přesvědčen, že způsobí spousty zbytečných onemocnění a úmrtí. Napsal o tom knihu, vedl spory.

Během večeře se mluvilo o ledačems, o přednostech vegetariánství, o rozmanitosti indických lilků (pocházejí odsud), o pestré povaze indické společnosti, o šťastném osudu zdejší židovské menšiny, až onen Kanaďan indických předků začal vyprávět o svém podivuhodném hobby, jímž bylo studium dokladů o Ježíšově pobytu v Indii, o nichž se hotovil sepsat knihu. Posléze jsem zjistil, že se jedná o vcelku známou spekulaci, v tu chvíli jsem o ní ale jako bytost nepolíbená kvalitní esoterickou literaturou neměl zdání, a tak jsem na onoho dobrého muže hleděl jako na zjevení.

Emfaticky líčil, jak existují rozmanité doklady o Ježíšově vzdělávání v indických a buddhistických chrámech, kam měl odejít zhruba ve třinácti letech a zpět na Blízký Východ se vrátil až zhruba ve třiceti, což je období, o němž Nový Zákon nepodává žádnou zprávu. Za svých východních studií prý načerpal mnohé z ideálů, které nalézáme v evangeliích, včetně nenásilí a ochrany slabších, jež byly tehdejšímu západnímu světu cizí. A to, co pak prováděl zákoníkům a farizejům, vyvedl prý i vzdělancům ve Váránasí; intelektuál, aktivista, rebel.

V Indii měl rovněž ovládnout mistrovství indických fakírů a mystiků, které mu umožnilo předstírat na kříži vlastní smrt. Tím onen Indokanaďan vysvětloval „zázrak“ vzkříšení: Ježíš prostě procitl, se svými nejbližšími dohodl, aby věc vypadala jako zázrak, prchl, a pak dožil mezi svými v Indii, kde prý podnes existuje jeho hrob. Ba i Ježíšovo jméno v hebrejštině „Ješua“ vykládal jako fonetický přepis člene a slova „Šiva“, jinak řečeno Ježíšovo jméno má znamenat Ten od Šivy. Vandana Shiva i její sestra Mira se usmívaly a neříkaly nic.

Jakkoli se mi zamlouvá představa takto širokých základů Ježíšova učení i mile civilní výklad zázraků, nepatřím k těm, kteří nutně potřebují vědět, „jak to doopravdy bylo“, ctím, že hnutí, stojící už dva tisíce let na presumpci ukřižování, je stále živé, a řídím se i v tomto novozákonním „po ovoci poznáte je“. Domnívám se, že to platí také o rozmanitých interpretacích základních biblických příběhů, k nimž velké křesťanské svátky skýtají příležitost.

Mezi nimi mne zvlášť poutá pojetí, jež Krista a jeho družinu líčí jako skupinu archaických aktivistů za spravedlivější svět; ostatně zvlášť půvabný text mířící takovým směrem zde včera zveřejnil Filip Outrata. A je to nakonec interpretace, která má v českých zemích už od středověku skvělou tradici, právě kvůli ní byli naši předkové ochotni hned několikrát přeskládat celou Evropu.

Křesťanské svátky ovšem rovněž pokaždé skýtají příležitost k uvážení, jakou úlohu křesťanství a církve ve společnosti sehrávají. Tak jako mnoho jiných věcí, rovněž křesťanské ideály ani církve během posledního čtvrtstoletí ve svobodných poměrech neudržely slibné postavení, s nimiž do nové éry vstupovaly.

Na církve a křesťanstvo se i díky smělému vystupování kardinála Františka Tomáška a tuhým ústrkům za vlády komunistů, pohlíželo podobně jako na rozmanité občanské iniciativy: křesťané byli obecně bráni za sympatickou součást hnutí za svobodu a počítali se k úctyhodným vítězům demokratické revoluce. K tomu patřilo snad poprvé všeobecně společností prostupující vědomí, že se poprvé kam až paměť sahá i křesťané stali v naší společnosti menšinou.

Mělo to svůj výraz i v české politice, v níž se patrně nevyskytl po roce 1989 v parlamentu jiný státník byť jen srovnatelný s nenápadným, moudrým a zdánlivě nespojitelné často vynalézavě spojujícím Josefem Luxem. I když nedokázal a původně jistě ani nechtěl zamezit nástupu hrubého neoliberalismu pod Klausovým vedením, právě on v míře přinejmenším srovnatelné s Václavem Havlem a tehdy ještě vcelku kladně působícím Milošem Zemanem se zasloužil o to, že na konci devadesátých letech jsme byli nakrátko mimořádně blízko jinému pro společnost nepochybně příznivějšímu směřování.

Pak vzaly věci mrzutý obrat. Lux bohužel skonal ještě relativně mladý a strana lidová přes ponuré etapy pod Kalouskovým a Čunkovým vedením doklopýtala mimo Sněmovnu, kam se sice vloni vrátila a znovu se ocitla i ve vládě, ovšem zda má svou totožnost hledat v návaznosti na univerzalistické ideály Josefa Luxe, Petra Pitharta či Jana Sokola, anebo zda se bude utápět v mobilizaci proti migrantům či sociálně vyloučeným, jinak řečeno lidem, jakým byl i Ježíš Nazaretský a jeho souputníci, tím si sama zatím není jista.

A církve, mezi nimi zejména ta popisující sebe samu jako svatou, systematicky směňovaly své příznivé společenské postavení i autoritu za majetek, což se jim skoro úplně podařilo za panování Nečasovy vlády během tak zvaných restitucí, jež však ve skutečnosti jsou nelegitimním darem, s nímž nesouhlasí dokonce ani mnozí křesťané sami. Je to škoda pro křesťanstvo, ale stejně tak i pro všechny ostatní, poněvadž křesťané i jejich církve nepochybně příznivou úlohu v potřebných proměnách světa sehrávat mohou.

Máloco o tom vydává svědectví jako střídání stráží ve Vatikánu. Papež, který přijal jméno František, se rázem stal jednou z nejvýraznějších postav hnutí za sociální spravedlnost a explicitně proti kapitalismu. Jeho smělé, elegantní vystupování, plné státnických symbolických gest, od ponouknutí ženy, aby v jeho přítomnosti kojila plačící dítě, až po přijetí britské královny ve fialkovém kostýmku, z něj velmi rychle učinilo osobnost široce respektovanou i nekatolíky a také jednu z největších nadějí mezinárodního společenství na příznivé změny kurzu.

Papež František je jednou z největších nadějí světové politiky.

Není náhoda, že František přichází z Latinské Ameriky, která oproti střední a východní Evropě zvládla svou transformaci po konci studené války podstatně lépe. Právě zde vznikly v posledním čtvrtstoletí demokracie vyznačující se v mnoha případech mimořádné progresivní sociální, ekologickou i kulturní politikou. A skutečnost, že si zdejší odnož katolické církve osvojila mimořádně progresivní sociální smýšlení, v tom nesehrává nijak okrajovou roli.

Rozšíření radikální sociální nauky v latinskoamerické církvi bylo inspirováno v Evropě započatým dialogem křesťanů a – řekněme – humanistů jiných světonázorových přesvědčení. Dnes se Evropě tento import vrací jako příležitost k reflexi vlastního směřování v osobě papeže Františka.

Koncepce kulturně-politické aliance evropských i tuzemských křesťanských a sociálních demokratů byla královskou ideou Jaroslava Šabaty z poloviny 90. let. Křesťané bývají zodpovědní a pracovití, mají smysl pro řád a trvanlivost. Není náhoda, že v různých občanských aktivitách se vyskytují v podstatně vyšším než statistickém zastoupení.

A nemůže být otázkou příliš dlouhého času, kdy i ve střední Evropě nový vatikánský kurz najde své ohlasy a uvnitř křesťanstva své zázemí. Pokud česká společnost dnes něčím zvláště trpí, je to ztráta schopnosti pátrat spíše po tom, co nás může spojovat než po tom, co nás rozděluje a schopnost střízlivě uvážit, zda shody nejsou podstatnější nežli rozdíly.

Právě v tom tkví jedno z pozapomenutých dědictví československého disentu, v němž se křesťanští demokraté nikoli pouze z taktických důvodů dokázali sejít a na společných vizích shodnout s demokratickými komunisty, se sociálními demokraty, s ekology i liberály.

Dnes z potřeby překonat ze řetězu urvaný kapitalismus sociálně spravedlivějším uspořádáním se tu taková kulturně-politická aliance může začít rodit znovu. Stačí, aby se i politická reprezentace českého křesťanstva rozvzpomněla, že i zakladatel jejich hnutí věřil v to, že jiný, lepší, spravedlivější svět je možný.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 19.Dubna 2014, 10:30:42

Knížku "Ježíš žil v Indii" jsem kdysi četla, ale už si nevybavuji podrobnosti. Myslím si ostatně, podobně jako autor, že v tomto případě není důležitá historická pravda, tedy "jak to všechno opravdu bylo". Jednou tu v kterémsi článku napsal Ivan Štampach, že velikonoční příběh se odehrává "za onoho času" (http://denikreferendum.cz/clanek/15239-jaky-den-po-velke-noci). "Onen čas" trvá stále a může se týkat kohokoliv z nás, kdo si k němu najde cestu, kdo umí vyhledávat jeho stopy nebo prvky v tom "normálním" dnešním čase. Hnutí za spravedlivější svět je opravdu věčné.

Bohumil Sláma - Brno

Jakube, Úterý, 22.Dubna 2014, 12:28:26

dobře, že připomínáš Josefa Luxe, to byl i podle mne jeden z mála našich polistopadových politiků označitelných za státníky. Byl "samozřejmě" uválcován Klausem a spol., a lze s jen ptát, zda či nakolik se to podílelo na jeho předčasné smrti (psychický faktor se specielně u leukemie považuje za významný); zda nedopadl jako (?) Čapek nebo Kryl. Jinak se obávám, že Tvé hodnocení katolické církve je příliš optitmistické. Ale moc rád bych se mýlil.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Úterý, 22.Dubna 2014, 15:05:20

Myšlenka "Indického Ježíše" je stará několik století, původně s ní přišel jeden mystik, u kterého se později ukázalo, že si všechny podklady pro svou knihu vymyslel. Myšlenka už ale začala žít vlastním životem, a její zastánci začali shánět nezávislé důkazy pro své tvrzení. Velmi zajímavě s tímto motivem pracuje film Pozemšťan (Man of the Earth). Samozřejmě tuto hypotézu pokládám za zbytečné zesložiťování jednoduchého (už v tom smyslu, že moc křesťanů na ni nepřistoupí a ostatním stačí k vysvětlení zázraků nebrat Evangelia jako slovo Boží).
Jinak se samozřejmě přidávám k hlavní myšlence: Je to jedno. Jestliže někomu víra prospívá/nechává ho nezměněným/někomu škodí, tak je jedno, jestli je pravdivá. Jestli někdo prosazuje lepší, spravedlivější svět, je to dobré. Jestli tak činí z lásky k Bohu, k člověku, nebo k sobě, je to jedno. Jestli se ten spravedlivý svět jmenuje komunismus, socialismus, anarchismus nebo Boží království na zemi, to je mi taky jedno. Jen když bude a bude opravdu spravedlivé.

Otakar Bureš - student

trochu jiný pohled Úterý, 22.Dubna 2014, 16:16:31

http://www.counterpunch.org/2014/04/21/christianity-guilty-as-charged/

Michal Kokeš - úředník

Promyšlený a pozitivní příspěvek ke společenské úloze křesťanství Úterý, 22.Dubna 2014, 23:02:44

Moc děkuji Jakubu Patočkovi za tento článek. Coby katolíka snažícího se vidět společnou cestu ke sledování ideálů evangelia s těmi, kdo nevěří v Krista jak božího syna, mě v první řadě moc potěšil (byť v případě autora ne úplně překvapivě) jasným a konkrétním definováním možné úlohy křesťanství jako důležitého příspěvku k praktickému naplňování lidství tváří v tvář odlidštěnému neoliberalismu (na příkladu Josefa Luxe). Na druhou stranu musím říci, že mě o to víc rmoutí, že v prostředí české (alespoň tedy katolické) církve bych obdobně pozitivní a v dobrém slova smyslu pragmatický přístup k hledání odpovědí na důležité společenské a ekonomické otázky hledal opravdu stěží.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.