Pomalá spravedlnost: arcibiskup Romero a ti další

Jiří Silný přibližuje příběh zavražděného arcibiskupa Romera a komplikovaný průběh prosazování spravedlnosti.

Už jednou jsem se na těchto stránkách věnoval osudu a odkazu arcibiskupa Romera, zavražděného roku 1980. Některé nové skutečnosti nabízejí příležitost si památku tohoto muže znovu připomenout.

Koloniální a postkoloniální historie Salvadoru představuje jednu z mnoha variací obvyklého scénáře vykořisťování, despotismu, rasismu a násilí. Tento scénář inscenovali španělští kolonizátoři i pozdější oligarchické a vojenské vlády s podporou Spojených států. Z dlouhého kalendáře katastrof je důležitý rok 1882, kdy stát indiánským komunitám zabavil poslední občiny a tím zdroj nezávislé obživy.

V roce 1932 pučista generál Martínez krvavě potlačil povstání zbídačelých domorodých rolníků, které připravoval předseda komunistické strany Augustín Farabundo Martí, sám popravený ještě před jeho vypuknutím. „La Matanza“, masakr asi třiceti tisíců poražených Indiánů, znamenal prakticky vyhlazení zbytků původních národů. Vojáci zabíjeli každého, kdo měl tradiční oblečení nebo mluvil původním jazykem.

Při zachování formálně demokratických procedur se až do roku 1980 u vlády střídali vysocí důstojníci a postavení chudých vrstev, tvořených zejména mestici, pracujícími jako zemědělští dělníci, zůstávalo ubohé. I relativní pokrok takzvané „zelené revoluce“ nebo stavba přehrad v druhé polovině dvacátého století znamenaly pro chudé jen další ztrátu pracovních míst, vysídlování a marginalizaci. Odpor byl potlačován násilím vládních sil nebo polovojenských eskader smrt.

Jak se stavět proti nelidským poměrům
Za práva utlačovaných se stavěla i část dominantní katolické církve. Nebyli to jen radikální přívrženci teologie osvobození, ale i teologicky konzervativní představitelé církve, jako byl právě arcibiskup Romero. K jeho vystoupení proti státnímu a soukromému násilí a nespravedlnosti došlo v době, kdy v sousední Nikaragui probíhalo a nakonec, v roce 1979, zvítězilo lidové povstání proti diktatuře Anastasia Somozy Debayle.

Vládnoucí síly v Salvadoru se obávaly stejného osudu, a proto zesílily represe. Arcibiskup Romero byl nejznámější ale zdaleka ne jedinou obětí vraždění. Kromě dalších mužů a žen z církevních organizací to byli odboráři, učitelé i dělníci a rolníci, kteří bránili svá práva. Důsledkem byla občanská válka, která trvala až do roku 1991. Počet obětí této „špinavé války“ je obvykle odhadován na osmdesát tisíc zabitých a osm tisíc zmizelých osob. V té době měl Salvador 4,5 milionu obyvatel.

Poměry v zemi a roli Spojených států v salvadorském konfliktu sugestivně ukazuje film Olivera Stonea Salvador, včetně vraždy arcibiskupa Romera a znásilnění a zavraždění tří jeptišek ze Spojených států salvadorskými vojáky ve stejném roce. Podíl CIA na zavraždění Romera zkoumá například Tom Gibbs v článku z roku 2000.  

Největším masakrem občanské války bylo povraždění devíti set civilistů v El Mozote v roce 1981. Operaci provedla zvláštní jednotka Atlácatl. Příslušníci stejné jednotky 16. listopadu 1989 v noci vnikli do budovy koleje jezuitské univerzity v San Salvadoru, aby zavraždily jejího rektora, profesora Ignacio Ellacuríu, významného představitele teologie osvobození, který se snažil zprostředkovat jednání mezi vládou a povstalci.

Aby nezůstali žádní svědci, zavraždili i ostatní, kdo se v budově nacházeli. Byli to Ignacio Martín-Baró, zástupce kancléře univerzity, Segundo Montes, vedoucí Institutu lidských práv, Juan Ramón Moreno, vedoucí teologické knihovny, Amando López, profesor filozofie, Joaquín López y López, Elba Ramos, kuchařka a její šestnáctiletá dcera Celina Ramos. Další profesoři Jon Sobrino a Jon Cortina přežili jen díky tomu, že byli na cestách.

Velitelé jednotky Atlácatl byli absolventy Školy Amerik, neblaze proslulé instituce, ve které Spojené státy trénovaly vojenské a paramilitární kádry latinskoamerických diktatur.

Nové poznatky přináší kniha Matta Eisenbrandta Assassination of a Saint, o které referuje Guardian jako o první knize důkladně zkoumající souvislosti Romerova zavraždění. Autor patří k týmu právníků, který dosáhl dosud jediného úspěchu při snaze o potrestání osob odpovědných za vraždu arcibiskupa: odsouzení vraha, plukovníka Saravii, u kalifornského soudu.  

Pachatel se ovšem trestu vyhnul útěkem. V knize je uvedena řada výpovědí svědků, mimo jiné i tajného agenta partyzánů, který v osmdesátých letech pracoval v ústředí vládnoucí pravicové strany ARENA a odhalil její úzké propojení s eskadrami smrti. K otřesným údajům patří i tehdejší cena nájemné vraždy: dvě stě dolarů.

V rámci mírového procesu po ukončení občanské války v roce 1992 vydala Komise pravdy pod záštitou OSN zprávu o spáchaných válečných zločinech. Napočítala jich dvaadvacet tisíc ve velmi výmluvném poměru: pětadevadesát procent zločinů spáchaly vládních síly a pět procent povstalecká FMLN (Osvobozenecká fronta Farabunda Martího, Frente Farabundo Martí para la Liberación Nacional).

Pro latinskoamerické věřící ale i pro levicová hnutí po celém světě požíval Romero úctu od počátku, takže formální uznání Romerovy výjimečnosti ze strany církve opožděně napravuje nikoli jeho, ale její reputaci. Repro DR

Tehdy vládnoucí pravicová strana ARENA, která byla za většinu zločinů odpovědná, však v roce 1993 prosadila generální amnestii. Teprve po dlouhých třiadvaceti letech byla v loňském roce nejvyšším soudem amnestie zrušena s odůvodněním, že je v rozporu s ústavou i mezinárodním právem. Od roku 2009 jsou do pozice prezidenta volení zástupci FMLN a tato strana má i těsnou většinu v parlamentu. Pro anulování amnestie bylo však třeba postupně změnit složení nejvyššího soudu. Cesta k prosazení spravedlnosti se tak otevřela i pro Salvador, ale zdá se, že vzhledem k napjatým poměrům v zemi nebude snadná.

Kolik času a úsilí je třeba k potrestání viníků ukazuje i nedávný proces v Římě (zprávu přinesly Haló noviny 19. 1. 2017), který po dvou letech v první instanci skončil rozsudkem doživotního vězení pro bývalé prezidenty Bolívie a Peru a šesti dalšími vládními a armádními šéfy z Uruguaye, Chile a Peru za vraždy spáchané v rámci operace Kondor v sedmdesátých a osmdesátých letech, která koordinovaně zabíjela tisíce odpůrců latinskoamerických vojenských diktatur. Mezi oběti patřilo i třiadvacet italských občanů.

Ani katolická církev nespěchala s odpovídajícím zhodnocením působení a oběti arcibiskupa Romera. Proces kanonizace byl sice zahájen už v roce 1994 za papeže Jana Pavla II, ale v roce 2008, kdy ve Vatikánu vládl Benedikt XVI., byl zastaven, protože vznikly prý pochybnosti, zda jeho zavraždění souviselo s jeho vírou (pak by byl uznán jako mučedník), nebo jen s politickým přesvědčením.

Pochybnosti ukončil až papež František v únor 2015 a téhož roku v květnu se uskutečnilo v San Salvadoru Romerovo blahořečení, jako předstupeň ke svatořečení. Pro latinskoamerické věřící ale i pro levicová hnutí po celém světě požíval Romero úctu od počátku, takže formální uznání Romerovy výjimečnosti ze strany církve opožděně napravuje nikoli jeho, ale její reputaci. Romero to před Bohem ani před lidmi nepotřebuje.

Je přirozené, že se první latinskoamerický papež postaral o nápravu církevní liknavosti. Nabízí se i srovnání osudu těchto dvou mužů. Společný měli spíše rezervovaný postoj k radikálním proudům teologie osvobození, i když byli v kontaktu s jejími zastánci a představiteli a spojoval je autentický zájem o situaci chudých o možnosti jejich povznesení. Romero svůj postoj radikalizoval na základě zkušenosti s brutálním pronásledováním kritiků režimu, které postihovalo i kněží a řádové sestry a byl ve svém postoji nesmlouvavý, i když si uvědomoval, že jeho život je ohrožen.

Bergoglio nebyl ve stejném postavení – nereprezentoval církev, ale měl jako představený jezuitského řádu chránit ty, které vedl. Zdá se, že ne vždy se mu to podařilo a na rozdíl od Romera také nehledal s argentinskou diktaturou konfrontaci. Díky tomu ale přežil a mohl nakonec dosáhnout postavení a vlivu, které má dnes a které využívá k radikálnímu odhalování kořenů a systémového charakteru nespravedlnosti, násilí a ničení planety.

Oba tak, každý svým způsobem, patří k světlým postavám křesťanského humanismu. Zároveň ztělesňují trvalé dilema svědomí: jakým způsobem se stavět vůči nelidským poměrům? Těch způsobů může být velmi mnoho. Důležité je s nespravedlností a násilím se nesmířit.

Salvador patřil a patří k zemím s velkou majetkovou nerovností. Genocida původních obyvatel vedla k tomu, že v současné populaci tvoří indiáni jen 0,2 procenta. Hlavním současným problémem je míra násilí, zejména ze strany mladistvých gangů, která je z nejvyšších na světě. I to je součást dědictví občanské války. Poměry se snaží zlepšovat demokraticky zvolená vláda, vzešlá z hnutí odporu.

I když dnes nehrozí přímá intervence Spojených států jako v osmdesátých letech, zkušenost řady latinskoamerických zemí s podobným osudem ukazuje, že síla tradičních oligarchických vrstev podporovaných ze severu je stále ještě velká. Různé podoby „parlamentních převratů“ to ukázaly v Hondurasu, Paraguayi i Brazílii.

Snad víc než kdy dříve, v době obscénní nerovnosti, a nejen pro Latinskou Ameriku platí program písně El pueblo unido jamas sera vencido. Stejně jako se v Salvadoru v boji proti diktatuře spojily odbory, části církve, levicové politické strany a lidová hnutí, i pro nadcházející krize a konflikty potřebujeme hledat široké koalice.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 4.Února 2017, 14:50:51

Díky za pohled na úplně jiný svět než je ten náš. Nechci říct lepší svět (to v žádném případě), ale rozhodně jiný. U nás asi nikdy nemůže dojít k tomu, že se v prosazování společných zájmů „spojí odbory, části církve, levicové politické strany a lidová hnutí“. Příčinou je podle mého názoru to, že my stále vězíme myšlením hluboko v minulosti (zatímco tam u nich minulost asi nehraje roli), dále to, že tady u nás existuje početná střední třída, i když chudší než v západní Evropě (ale tím víc se bojí o to, co zatím má). Mám proto stále větší obavy o to, že ta naše střední třída bude muset klesnout ještě hlouběji – až na úroveň chudých. Možná teprve potom se jí začne kapitalismus jevit jako nespravedlivý a bude s tím chtít něco dělat. I když, kdo ví? Kapitalismus se často nezdá nespravedlivý ani těm úplně nejchudším, ba ani bezdomovcům. I oni ho často berou jako „normální“ svět. Zatímco vy píšete (a máte pravdu), že je důležité se s nespravedlností a násilím nesmířit, u nás jsou s tím lidé dávno smíření. Maximálně se mezi nimi občas objevuje ochota vylít si vztek na někom, kdo za kapitalismus vůbec nemůže.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Skvělý článek - velký dík, pane Silný Sobota, 4.Února 2017, 15:21:15

Skvělý a velice potřebný článek. Veliký dík, pane Silný.

Já bych k tomu jenom doplnil, že politické dění v Jižní a Střední Americe se odehrávalo (a stále jistě nějakým způsobem odehrává) mezi dvěma mantinely. Oba mantinely představují lež, která slouží mocným.

Zaprvé, každý odpor obyčejných lidí proti brutální a despotické moci je vydáván za komunistický převrat. Dnes možná – soudě podle standardního pravicového smýšlení u nás doma – za ohrožení vládou lůzy.

Zadruhé, do snad každého odporu obyčejných lidí vůči výše jmenované brutální moci, se snažili vmísit sovětští poradci. Jejich cílem bylo - jak jinak - využít utrpení těch nejmenších z nejmenších ve prospěch šíření sovětského impéria. Tyto síly vzaly s koncem Sovětského svazu za své, ale nelze vyloučit, že po sedřených zádech jihoamerických rolníků se k moci budou drát ti, o nichž možná dnes málo víme. Dostanou-li však příležitost, jistě se nazakecají.

Napadá mne, jestli to není třeba Kuba, která se dokázala mezi oběma mantinely jakž takž zdárně pohybovat a netrpěla tolik, jako Salvador.

Ve východní Evropě jsme ale zažili v principu něco podobného. Každá sebemenší kritika režimu před rokem 1989 byla vydávána vládnoucí komunistickou stranou za podvracení republiky. To prý bylo podporované ze Západu, zejména z revanšistického Západního Německa, USA a nezřídka ze sudetoněmeckých krajanských spolků.

Takové podezírání byl samozřejmě nesmysl, ale jak se po listopadu 1989 a po pádu Sovětského svazu ukázalo, na převrat byli nejlépe připravení západní investoři a jejich finanční poradci. Poradci, kteří zde na to, aby se podle jejich not začalo hrát, ani předtím být nemuseli. Pikantní na tom ovšem je, že ti, kteří západnímu kapitálu a jeho rozhodujícímu vlivu na nové poměry nejvíce umetali cestičku a stavěli základy k dosud nepředstavitelné sociální nespravedlnosti, byli včerejší komunisté (tzv. komunisté druhého sledu). Nikoliv tedy disidenti (až na pár výjimek a dobromyslných naivků). Tady ti, kteří ještě včera vydávali někdejší disidenty za podvratné živly sponzorované Západem.

O arcibiskupu Romerovi byl natočen výborný film, který odpovídá přesně líčení pana Silného. Prodávají jej na DVD u Paulínek (v Praze na Jungmannově náměstí u Panny Marie Sněžné) http://www.paulinky.cz/.

Ještě jednou, díky za skvělý článek.

Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 4.Února 2017, 17:50:56

Je úžasné, že papež (na rozdíl od většiny politiků) dovede aspoň pojmenovat kapitalismus pravým jménem a vyjádřit, v čem spočívá jeho nemožnost se jakkoli kosmeticky "vylepšit":
„Kapitalismus – a nikdy to nebude zdůrazněno dostatečně – neustále produkuje ty odepsané lidi, o které chce pak pečovat. Hlavním etickým problémem tohoto kapitalismu je vytváření odepsaných, kteří jsou následně ukrýváni nebo opečováváni tak, aby nebyli na očích. Pro civilizaci je jednou z těžkých forem chudoby to, že už nedokáže vidět své chudé...
Letadla znečišťují atmosféru, ale za malý podíl z ceny letenky se vysazují stromy... Společnosti provozující hazard financují kampaně za léčbu patologických hráčů, které samy vytvořily. A až začnou zbrojařské podniky financovat nemocnice pro děti zmrzačené jejich bombami, dosáhne tento systém svého vrcholu.
Pokud má být ekonomika společenství věrná svému charismatu, nesmí pouze pečovat o oběti, nýbrž budovat systém, kde je obětí stále méně a kde – pokud možno - už vůbec nejsou.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25184

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Kdo může za naši bídu Sobota, 4.Února 2017, 23:09:5

Ano, máte velkou pravdu. paní Hájková.

Při vší kritice kapitalismu bychom neměli zapomínat, že kapitalismus není nějakou věcí samou o sobě, která na nás odněkud spadla. Neměli bychom zůstávat u toho, že za naší bídu, za zničené životní prostředí a za zoufalý osud lidí vyvržených nespravedlivým společenským systémem může jen a jen nějaký kapitalismus, nějaký - ismus.

Vždyť on je přece dílem člověka. V tomto případě dílem lidského sobectví, které v každém z nás tu více, tu méně, sídlí. Kapitalismu ovládl náš svět, protože jsme dali volný průběh našemu sobectví a tím jsme majetek, peníze a mamon povýšili na božstvo.

A proč se tak vlastně stalo, proč jsme to udělali? Proto, že jsme odvrhli Boha a tím se připravili o zbraň proti vlastním slabostem a nedokonalostem. Svým slabostem jsme se tak vydali napospas.

Zbavili jsme se Boha, který nás učí lásce k druhému člověku, Boha, který vložil do našich srdcí starostlivost o blaho toho druhého a tím podmínil lidskou spokojenost a schopnost lidí žít pohromadě v míru a pokoji.

Musíme se vrátit k Bohu, musíme se učit Božímu řádu a podle něj žít. Neuděláme-li to, budeme dál a dál bloudit ve slepých uličkách zla, které stále a znovu sami sobě vytváříme.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 5.Února 2017, 09:00:23

Já si taky myslím, že právě mnozí z udržovatelů minulého režimu se později stali jeho hrobaři, protože už jim nestačilo postavení, které jim režim poskytoval. Režim jim totiž svými zákony zároveň svazoval ruce. A tak se postarali o to, aby se jim ty ruce uvolnily.
A lidé jásali, protože věřili, že přichází svoboda.
Nikdo si nedovedl představit, co se v oněch listopadových dnech odehrávalo v Salvadoru. A asi nikdo si v tu chvíli nepředstavoval možnost návratu kapitalismu.
Pokud jde o ztrátu víry, tak ta se odehrála převážně v minulosti - v době, kdy jsme ještě nebyli na světě. Ztratili ji buď naši rodiče nebo už prarodiče a mělo to jistě hlubší příčiny, které bychom mohli donekonečna rozebírat, což se mi jeví jako zbytečné. Proto nevím, zda lze říct, že si za ztrátu víry můžeme sami (nebo každý sám).
Nicméně, ať už je to jakkoliv, já tvrdím, že to není nevratný stav. Že nemusíme zůstat ateisty, protože jimi byli naši rodiče.
Nedávno jsem jednomu mladému levicovému intelektuálovi, který se mě ptal na mou duchovní cestu, na to, jak jsem se k ní vůbec od ateismu dostala, psala o tom, jak moc je víra důležitá. Napsala jsem mu jak to vidím - že každé hnutí proti kapitalismu, které nebude vycházet z hluboké víry, zanikne do několika měsíců, maximálně do několika let - jakmile opadne prvotní nadšení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Papež a kapitalismus Neděle, 5.Února 2017, 11:01:0

V tomto ohledu je docela zajímavé srovnání s dřívějším papežem, Janem Pavlem II.

Ten totiž byl napřed - v důsledku svého původu - čirým antikomunistou, a veškeré zlo na tomto světě spatřoval jenom v tom komunismu. Ovšem, když už nějakou dobu žil - instalován do své římské funkce - na Západě, tak přece jenom časem i on přes veškerý svůj konzervatismus pochopil, že ten kapitalismus má také své negativní stránky. A čas od času se skutečně do toho kapitalismu "opřel".

Potud tedy dobře; nicméně, zůstává tady přece jenom jeden velmi zásadní rozdíl, ve srovnání se současným papežem Františkem.

Jan Pavel II. sice jak řečeno občas konstatoval určité negativní momenty kapitalismu - ale činil tak způsobem, který vlastně nikoho doopravdy nebolel. Byly to víceméně jenom takové obecné floskule, které mohl klidně přednášet třeba i před představiteli právě toho kapitalismu - ani oni by se tím museli nějak znepokojovat. Stačilo jim pokývat hlavami, v gestu "ano my přece sami víme že všechno není úplně nejlepší, a my se budeme snažit to zlepšit" - a tím to bylo vyřízeno.

Zatímco papež František - ten se neschovává za nějaké obecné floskule, ten říká naprosto jasná a jednoznačná slova. Tak jak byla například citována výše. Ano, dozajista ani František nedokáže na tom molochu kapitalismu nic podstatného změnit; ale on svými jasnými slovy alespoň mnohem více nutí k zamyšlení. On neposkytuje tolik únikových cest, nýbrž staví před oči mnohem naléhavěji odpovědnost každého za daný stav věcí.

Jiří Silný - Brno

Sociální nauka Neděle, 5.Února 2017, 17:20:18

katolické církve od počátku (tj. od konce 19. století) hledá střední cestu mezi "bezbožným socialismem" a "bezbožným kapitalismem", u obou vidí jako hlavní vadu materialismus. Papežské encykliky zdůrazňují význam práce a důstojnost pracujících a podporují odbory - ty katolické. V tomto duchu působil i Karol Wojtyla. Ale de facto se katolická i hlavní protestantské církve s vládnoucí kapitalistickou a někdy i fašistickou mocí většinou nějak porovnaly. Dělnické hnutí nebylo apriori antiklerikální - např. v chartistickém hnutí hrály tzv. disidentské církve (v disentu od anglikánů) významnou roli. Ale suma sumárum v tom církve dělníky nechaly a v tom jedna z hlavních příčin moderního odklonu od náboženství.

Katolická církev měla dva a možná tři opravdu radikální (ke kořenům problémů jdoucí) papeže: Jana XXII. (v jeho odkazu pokračoval i Pavel VI.), Jana Pavla I (který za velmi podezřelých okolností zemřel po 33 dnech pontifikátu) a teď Františka. Na tak konzervativní instituci to není špatné skóre.

Pokud jde o podporu Sovětského svazu a dalších socialistických zemí hnutím v Latinské Americe, tak pokud vím v Nikaragui ta podpora přišla až po vítězné revoluci. Před tím i Kuba byla zdrženlivá. Povstalcům spíše pomáhala Kostarika kam se mohli uchýlit před pronásledováním. U Salvadoru nevím, ale určitě to nebylo nic masivního, na rozdíl od zasahování USA. Lidé v Latinské Americe nepotřebovali a ani dnes nepotřebují pro levicové postoje žádné poradce, mají sami dost silné levicové a demokratické tradice.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Arcibiskup Romero byl katolík Neděle, 5.Února 2017, 18:18:17

Byl arcibiskupem svaté církve, a věděl proč. Zasvětil této konzervativní instituci svůj život. Možná bychom se mohli zamyslet, jak by asi on sám vnímal pošklebování nad církví pod záminkou vzpomínky na něj.

A ano, svatá církev je na něj také hrdá, a blahořečila jej. Jak správně napsal pan Silný, už Jan Pavel II. inicioval proces blahořečení, který byl už za Františka dokončen. Připomeňme, že jen málo lidí je blahořečeno tak brzy po smrti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.