Ještě předtím, než poslala brazilská Sněmovna reprezentantů 17. dubna potřebnou dvoutřetinovou většinou proces impeachmentu prezidentky Dilmy Rousseffové do Senátu, zaznívalo z úst spojenců odvolávané hlavy státu nejčastěji jedno slovo: puč. Pučem nebo převratem má být impeachment samotný, podle kritiků totiž nemají obvinění vznesená vůči prezidentce Rousseffové oporu v ústavě. Nejeden aktivista dokonce přirovnává situaci k nechvalně proslulému puči z roku 1964, který stál na počátku dvacetiletého období vojenské diktatury.

Olej do ohně spekulací o puči přilil během hlasování samotného také ultrakonzervativní poslanec Eduardo Bolsonaro, který se k odkazu odstranění prezidenta João Goularta v 60. letech hrdě přihlásil a provolával, že tentokrát jsou poslanci „lépe připraveni“ čelit nebezpečným levičákům. Jair Bolsonaro, jeho ještě kontroverznější otec, zase věnoval svůj hlas pro impeachment nechvalně proslulému mučiteli politických vězňů z černého období diktatury.

Je obecně známo, že latinskoamerický kontinent si v průběhu 20. století prošel dlouhou řadou převratů. Mimo jiné díky tradici přímých i nepřímých intervencí Spojených států amerických, odedávna považujících tuto oblast za svůj „zadní dvorek“, si Latinská Amerika vydobyla pověst jakéhosi ráje na zemi provojenské režimy.

Málo se však mluví o tom, jak výrazně se Latinská Amerika od 80. let minulého století až do současnosti proměnila. Kontinent přející vojenským juntám a zásahům armádních špiček do politiky se stal kontinentem téměř bezvýhradně demokratickým, ač s občasnými výkyvy a regionálními variacemi. Chtělo by se dodat, že demokratická tradice v některých zemích zapustila hlubší kořeny než u států střední a východní Evropy, především co se týče sociálních práv a angažovanosti občanské společnosti. Svůj podíl na tom má jistě i mnohem menší americká přítomnost v regionu, respektive možná vůbec schopnost Spojených států po konci studené války do vnitřních poměrů úspěšně zasáhnout.

„Tradiční“ vojenské puče latinskoamerického střihu už zkrátka nejsou na běžném pořadu dne. Zásah armády, která v roce 2009 vpadla do honduraského prezidentského paláce, vyložila prezidenta Manuela Zelayu v sousední Kostarice a následně si nechala Zelayovo odstranění posvětit Kongresem, je spíš výjimečným a regionálně specifickým případem než obvyklou praxí. Několik dalších pokusů o intervenci vojenských složek trapně ztroskotalo, jako například akce venezuelské armády z roku 2002, když se jí nepodařilo odstranit prezidenta Huga Cháveze.

Jak padají hlavy států v Latinské Americe

K politickým krizím, kolapsům vlád, a tím pádem vzhledem k povětšinou prezidentským systémům i k předčasnému odchodu hlav států dochází přirozeně i nadále. Obvykle se tak ale děje ústavní cestou právě ve formě parlamentního impeachmentu (v portugalštině se užívá toto slovo, ve španělsky psaných ústavách nejčastěji Juicio Político). Výjimečná je v tomto kontextu venezuelská ústava z roku 1999 umožňující vypsání referenda o odvolání hlavy státu po překročení poloviny funkčního období; zatím jediné takové referendum (2004) ale dopadlo neúspěšně.

V oblasti Latinské Ameriky bylo od konce minulého století procesů impeachmentu zahájeno nespočet, přičemž takříkajíc klasickým formálním důvodem pro pokus o odvolání prezidenta se stalo přímé obvinění z korupce, praní špinavých peněz či zneužití veřejných prostředků. Skutečně úspěšný impeachment nebo alespoň rezignace hlavy státu kvůli vysoké pravděpodobnosti úspěšného odvolání však typicky vyžadovala ještě něco: kritickou ekonomickou situace, doplněnou o masové protesty veřejnosti.

Například brazilský prezident Fernando Collor de Mello padl v roce 1992 kvůli obviněním jeho vlastním bratrem, že zneužil desítky milionů určených na volební kampaň pro osobní účely, mimo jiné na koupi luxusního bytu v centru Paříže. Jednalo se o vážná obvinění, jejich dopady ale umocňovala prohlubující se ekonomická krize včetně rekordní hyperinflace dosahující tisíců procentních bodů.

Svou neoliberální (a nefungující) ekonomickou politikou si Collor stihl za pouhé dva roky znepřátelit drtivou většinu brazilské společnosti — třeba prostřednictvím ožebračující měnové reformy, propouštěním statisíců státních zaměstnanců a plány na divokou privatizaci. Na protestu za jeho odvolání se do té doby v největších brazilských demonstracích shromáždilo přes 750 tisíc lidí požadujících zahájení impeachmentu. To vedlo k rozpadu už tak křehké vládní koalice a během čtyř měsíců nejprve Sněmovna reprezentantů a následně i Senát hlasovaly pro Collorovo sesazení.

Přestože sám Collor jeho legalitu samozřejmě neuznával, celý proces impeachmentu proběhl podle standardních procedur, aniž by byl zpochybněn právníky, významnou částí brazilské společnosti anebo mezinárodním společenstvím. V kontrastu proti takto „čistému“ a obecně respektovanému impeachmentu stojí případ paraguayského prezidenta Fernanda Luga. Bývalý katolický biskup Lugo byl zvolen v roce 2008 jako první prezident od roku 1948 nepocházející z dominantní strany Colorado; ta zemi úřadovala za třicetileté diktatury Alfreda Stroessnera i po formální demokratizaci. Fernando Lugo zvítězil na platformě radikální pozemkové reformy, jež měla konečně změnit, že neuvěřitelných 80 procent půdy vlastní pouhá dvě procent obyvatel.

Lugo ležel konzervativcům v žaludku od začátku a děsila je představa, že ohrozí nejen jejich hegemonii politickou, ale i hegemonii ekonomickou tím, že přistřihne křídla velkým zemědělcům.

Vláda paraguayského prezidenta přitom měla už v zárodku vložený zásadní problém: kandidoval totiž ve spojenectví s rovněž tradiční Liberální stranou. Ta je stejně propojené s agrobyznysem jako strana Colorado a jednoduše se rozhodla Lugovy popularity mezi chudými využít jako možnosti dostat se po desítkách let k moci. Jakmile došlo na první nepříliš odvážné pokusy o zásahy do monopolu velkých zemědělců, navíc spojené se sociálními programy pro rozčilené drobné venkovské zemědělce (campesinos), liberálové se rozhodli prezidenta opustit.

Záminkou tehdy byl masakr v Curuguaty, kde při střetu campesinos s policií zahynulo sedmnáct lidí. Vlivná média ze zodpovědnosti za masakr obvinila Luga a rozpoutala kampaň za jeho odvolání, které se chytly obě hlavní strany. Najít potřebnou většinu a odvolat levicového prezidenta na základě „špatného výkonu funkce“ trvalo jen týden, přičemž obě komory Kongresu sfoukly celou proceduru za rekordní dva dny. Vzápětí se ujal úřadu viceprezident z Liberální strany, Frederico Franco.

Procedurální stránka Lugova impeachmentu okamžitě vyvolala reakci. Kvůli minimálnímu času na jeho obhajobu a neschopnosti spojit masakr s osobou prezidenta jej kritizovala paraguayská advokátní komora, většina sousedů prohlásila celý proces buď za nelegitimní, nebo právě sporným slovem „puč“.

Meziamerická komise pro lidská práva při OAS prohlásila Lugovo sesazení za „útok na základy právního státu“ a regionální organizace UNASUL a MERCOSUL svorně suspendovaly paraguayské členství a dovolily zemi návrat teprve o rok později po bezproblémovém průběhu prezidentských voleb. Tak silnou mezinárodní reakci žádný jiný případ ústavního impeachmentu v Latinské Americe nevyvolal.

Analogie a specifika brazilského případu

Při analýze současného procesu impeachmentu prezidentky Rousseffové se snadno nachází podobnosti jak s odvoláváním Fernanda Collora v samotné Brazílii, tak s Lugovým odstraněním v Paraguayi. S Collorem jej spojuje hlavně pozadí vážné ekonomické krize doplněné o nejmasovější protesty v brazilské historii a také obecný rámec korupčního skandálu dotýkajícího se členů vlády.

Ačkoli na rozdíl od Collorova případu se tento skandál přímo nedotýká prezidentky samotné, naopak jsou z něj často obviněni ti samí členové Kongresu, kteří prezidentčino odvolání podporují. Podobná je mimochodem i argumentace prezidentky a jejích nejbližších — málo se připomíná, že také Fernando Collor se odvolával a do dnešních dob odvolává na puč namířený proti jeho osobě a s touto interpretací neváhal opakovaně vystoupit před národem.

Přímo politický kontext se zase podobá impeachmentu Fernanda Luga. Křeslo pod Rousseffovou se třese poté, co ji opustili její největší koaliční partneři včetně viceprezidenta Michela Temera, jehož brazilská prezidentka označuje za „vůdce pučistů“. Řadu z těchto stran bezpochyby motivují i požadavky zájmových skupin — bývají totiž podobně jako v Paraguayi napojeny na zemědělské velkopodnikatele a nadnárodní korporace.

Z procedurálního hlediska ale všechno probíhá v brazilském případě standardně v řádu měsíců, nikoli dnů, s dostatečným časem na přípravu a přednesení prezidentčiny obhajoby a bez umělého urychlování jednotlivých procesů.

Případný impeachment Dilmy Rousseffové v každém případě nemá nic společného s představou „tradičního“ latinskoamerického puče, jako byl ten z roku 1964, jehož opakování se mnoho kritiků na levici obává. Přestože by si to skupinka extrémistů v brazilském Kongresu i na ulicích možná přála, armáda tentokrát nehraje žádnou roli, k impeachmentu se nevyjadřuje a nic nenaznačuje, že by se do něj měla jakýmkoli způsobem zapojit. Zatímco v roce 1964 brazilští zákonodárci, navíc „očištění“ o desítky kolegů z levicových stran, jen zpětně posvětili již proběhnuvší převrat, tentokrát přímo zvolení zákonodárci stojí v čele procesu impeachmentu.

Spor o legalitu impeachmentu spočívá pouze v tom, jestli se prezentovaná obvinění z fiskálních manipulací s rozpočtem dají zařadit do zločinů vyjmenovaných ústavou, což rozděluje právníky napříč politickými liniemi. V konečném důsledku o tom ale rozhodne nezávislý Nejvyšší soud. Odvolání prezidentky má navíc podle všech průzkumů velkou podporu veřejnosti a děje se tak v situaci od dob Collora nevídané krize, kdy brazilská ekonomika klesá po Venezuele druhým nejrychlejším tempem na planetě, zatímco nezaměstnanost prudce roste a sociální výdobytky posledních let se rozplývají před očima.

Fakt, že samotní architekti impeachmentu a potenciální nástupci Rousseffové čelí mnohem vážnějším obviněním než prezidentka samotná, je už rovina druhá. Svědčí na prvním místě o nevalném stavu brazilské politické scény jako takové, o jejím postupném rozkladu na desítky mocenských, odideologizovaných uskupení. Na druhou stranu však ústavní rámec odvolání prezidentky dokazuje pozitivní vývoj brazilské a vůbec latinskoamerické společnosti, která ušla obrovský kus cesty od tradice vojenských intervencí k sice mnohdy krizí zmítaným, avšak stabilně demokratickým procesům výměny vlád.

Co bude následovat po případném sesazení Dilmy Rousseffové, jaké budou reakce jednotlivých aktérů a jak se zachová občanská společnost, tento pozitivní vývoj znovu prověří.