Rozhodující den pro Venezuelu

Letošní volby do venezuelského parlamentu probíhají ve vyhrocené atmosféře. Průzkumy favorizují opozici, režim však bojuje všemi prostředky. Z Latinské Ameriky referuje František Kalenda.

Nikoli politická vražda, ale válka mezi gangstery. Tak vysvětloval venezuelský prezident Nicolás Maduro smrt opozičního politika Luise Manuela Díaze, zastřeleného přímo na volebním mítinku. „Je mi líto, ale taková je pravda,“ řekl Maduro, přičemž v projevu, kde vyjádřil kondolence rodině zesnulého a zároveň označil Díaze za „vyděrače, vraha a delikventa.“

Tvrdými slovy nešetřil ani pro generálního tajemníka Organizace amerických států (OAS) a bývalého levicového uruguayského ministra zahraničí Luise Almagra, žádajícího v otevřeném dopisu vyšetření Díazovy smrti. Toho označil za odpad a vzápětí se omluvil odpadu za přirovnání. Další vysocí představitelé venezuelského režimu přidali, že OAS je „nejzkorumpovanější organizace, jaká kdy vznikla“ a že slouží americkému imperialismu.

Venezuelský prezident Nicolás Maduro. Foto Joka Madruga, flickr.com

Taková je rétorika současného režimu vstříc možné porážce v nedělních parlamentních volbách 6. prosince, jež mají velkou faktickou i symbolickou hodnotu. Fakticky vzato by případná opoziční většina v Národním shromáždění znamenala konec mimořádných pravomocí prezidenta Madura, díky nimž byl schopen koncentrovat do svých rukou tak velkou osobní moc. Třípětinová či dokonce dvoutřetinová většina by mohla vést k odvolání ministrů vlády a viceprezidenta a případně ke změnám ústavy.

Symbolicky vzato by potom opoziční vítězství vážně zranilo post-chávistický režim, spoléhající se na deklarovanou podporu lidu. Ještě navíc přesně v den sedmnáctiletého výročí let od chvíle, kdy Hugo Chávez dobyl prezidentský úřad a zahájil „bolívarskou revoluci“.

Volební atmosféra
Nicolás Maduro si je významu nedělního klání dobře vědom. Pro vítězství ve volbách je proto ochoten udělat hodně. Řada opozičních politiků skončila ve vězení a mnozí další byli vyškrtáni z kandidátek. Armáda zahájila rozsáhlou operaci proti bujícímu černému trhu, který má svůj podíl na dramatických nedostatcích základních surovin včetně potravin a léků.

Hledali se vnitřní i vnější nepřátelé: doma to byli diverzanti údajně sabotující elektrickou síť nebo se podílející na pašování či na úmyslném stahování zboží z trhu. V zahraničí to byly tradičně Spojené státy a Kolumbie, vůdci světové koalice pro změnu venezuelského režimu, a přibyla maličká Guayana, na níž si Venezuela nárokuje víc než dvě třetiny jejího na ropu bohatého území.

A samozřejmě se hlavně strašilo před opoziční výhrou. Podle prezidenta Madura by vedla k eskalaci násilí, ohrozila revoluci a sociální výdobytky bolívarského režimu.

„Prosím vás všechny, abyste volili!“ hřímal dosavadní předseda Národního shromáždění Diosdado Cabello. „Protože jestli opozice zvítězí, připraví vás o všechny přídavky. To vám můžu garantovat.“ Z Madurových vlastních slov v pravidelném televizním programu však brzy vyplynulo, že ani případnou porážkou se nenechá zastrašit: „Pokud se skutečně naplní noční můra naší porážky, revoluce získá novou náplň a vydá se jinými cestami. (...) Pokud prohrajeme volby, revoluce a náš boj bude pokračovat z ulic.“

Přitom v případě, že volby proběhnou čestně a svobodně, je porážka Nicoláse Madura pravděpodobná – potvrzují to s obrovským náskokem všechny předvolební odhady. O náladě v zemi vypovídá nedávný průzkum (LINK) organizace Pew Research Center. Celých 85 procent Venezuelanů je podle něj nespokojeno se současnou situací v zemi, 68 procent z nich má negativní pohled na prezidenta (ačkoli opoziční vůdci si nevedou o mnoho líp) a panuje všeobecná nedůvěra ve všechny instituce s výjimkou médií: občané drtivě negativně hodnotí vládu, armádu i soudy.

Za současnou krizi podle výsledků může Madurův kabinet (46 procent) a pád cen ropy (43 procent) – v prezentované spiknutí ze strany Spojených států věří pouhých šest procent respondentů. Průzkum proběhl už v dubnu a květnu letošního roku a od té doby se situace ještě zdramatizovala.

Obavy z manipulací
Řada faktorů bohužel napovídá tomu, že čestné a svobodné volby to být nemusí. Kromě již zmiňovaného čištění kandidátek pomocí věznění a byrokratického vyškrtávání odmítla Venezuela mezinárodní pozorovatele z OAS a schválenou misi Unie jihoamerických národů (UNASUL) se prokazatelně pokoušela ovlivnit blokováním některých kandidátů. Z tohoto důvodu se jí nebudou účastnit zástupci brazilského Nejvyššího volebního tribunálu (TSE) a klíčovou regionální velmoc neobvykle reprezentují přímo nominanti vlády.

V reakci na to své zástupce nevyšle do mise UNASUL ani Argentina, Paraguay, Kolumbie a Peru. Poprvé bude také chybět prestižní Carter Center, přestože Jimmy Carter a jeho organizace venezuelské hlasování v minulosti pravidelně monitorovaly a sám americký exprezident označil v roce 2012 volební proces v zemi za „nejlepší na světě“ a Hugo Chávez podle něj vždy vítězil „naprosto férově“.

V atmosféře všeobecné militarizace – Maduro sám svůj režim rád označuje za „vojensko-civilní alianci“ – , bez dostatečného mezinárodního dohledu a za přítomnosti militantních příznivců obou stran na ulicích bude obtížné zabránit případným podvodům a manipulacím. Důvěře nenapomáhá ani situace, kdy je teoreticky nezávislá Národní volební rada (CNE) pevně v rukou vládnoucí strany. To všechno může případné opoziční vítězství zkomplikovat – a nikdo přitom nemůže zaručit, že by toto vítězství Maduro uznal. V případě potřeby se může spolehnout na loajalitu armádních složek, které za jeho prezidentství získaly nebývalou moc.

Pokud bude přímo ve volební den docházet k flagrantnímu porušování zákonů a prokáže se manipulace s výsledky, je nutné, aby se latinskoameričtí sousedi hlasitě ozvali, i když mají dostatek svých problémů – prezidentka Brazílie například nově čelí zahájení formálního procesu impeachmentu. Demontáž demokracie a dost možná propuknutí další vlny násilí v jednom z nejdůležitějších států na kontinentu není v ničím zájmu.

Zároveň však zodpovědnost za demokratický průběh volebního procesu a případné uznání volebního vítězství poraženou stranou (ať už vládou nebo opozicí) musí nést právě Latinská Amerika jako taková. Nikoli Spojené státy, které svými komentáři jen přivolávají vzpomínky na ne tak dávnou intervencionistickou minulost.

Nový prezident Argentiny Mauricio Macri už při návštěvě Brazílie prohlásil, že tyto dvě nejvýznamnější země Jižní Ameriky budou nedělní klání pečlivě sledovat. To samé se dá čekat od OAS pod vedením Josého Almagra a od současné uruguayské vlády. Právě jejich reakce může rozhodnout, jestli ve Venezuele bez ohledu na výsledek dojde na pokojné vyjednávání mezi vládou a opozicí o vyřešení krizové situace, nebo naopak k její eskalaci.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 6.Prosince 2015, 13:28:58

Tento tristní obraz naprostého mravního rozkladu venezuelského "levicového" režimu má ovšem jeden obecnější rozměr: znovu se tu vynořuje věčná otázka, jestli je vůbec principiálně možné, aby se nějaké radikálně levicové hnutí po svém uchopení státní moci dokázalo vyhnout své mutaci v systém totalitní moci. Současný charakter venezuelského režimu však tuto otázku bohužel zase jednou zodpovídá negativně.

Zdeněk Jehlička - Praha

Pane Poláčku, Neděle, 6.Prosince 2015, 23:32:3

nejspíš jste text nečetl pozorně, či jinak ignorujete skutečnost. Jinak byste netvrdil, že právě probíhající všeobecné volby jsou znakem totalitní moci.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 7.Prosince 2015, 13:17:44

Pane Jehličko, spíše bych řekl že ten text jste značně nepozorně četl Vy. Jeho naprostá většina pojednává o tom, jak tamější "levicový" režim své politické protivníky čím dál tím více utlačuje za použití metod totalitní diktatury a policejního státu. A i samotný výsledek voleb byl předem zpochybněn tím, že pokud by dopadly v neprospěch vládnoucího režimu, ten bude za své udržení "bojovat v ulicích". Čili za pomoci silových složek, které nadále pevně drží ve své ruce.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Uvidíme Pondělí, 7.Prosince 2015, 20:24:30

http://www.theguardian.com/world/2015/dec/07/venezuela-elections-socialists-dealt-a-blow-as-opposition-wins-landslide

Opozice možná získá 2/3 většinu, která by jí umožnila změnit nejenom vládu, ale i režim.

Zdeněk Jehlička - Praha

Úterý, 8.Prosince 2015, 08:33:27

Je znakem totalitní moci pořádání všeobecných voleb? Nemyslím si. Podle článku také Maduro neřekl, že "bude za své udržení bojovat v ulicích za pomocí silových složek", jak je mu podsouváno, ale "pokud prohrajeme, revoluce a náš boj bude pokračovat z ulic". Což spíše než to, že Maduro stáhne vojsko z kasáren do ulic implikuje skutečnost, že se chávismus znova opře o svou přirozenou základnu v caracaských a jiných slamech. Kdysi Cháves svou alfabetizační kampaní zapojil do politického procesu na 3 miliony nových voličů. Jistě, ti pak většinou rozšířili jeho voličskou základnu, někdo by tak mohl říct "populistický" krok. Ale jak to, že téměř 10% venezuelské populace žádnému demokratovi předtím nechybělo, nebo alespoň ne natolik, aby s tím něco kloudného dělal. Že by to nějak souviselo s tím, že země, která je 4. největším vývozcem ropy na světě trpěla zároveň 80% chudobou? A demokratické volby se střídáním dvou zaběhlých stran jen recyklovaly staré elity?

Též nejsem příznivcem revolučního násilí, které se spíše podobá kriminálním nájezdům dříve pauperizovaných a dnes nezaměstnaných, zneužívání moci Madurem nelze přehlédnout, ozbrojené střety či zapojení armády by bylo zlověstné. Podobně cítím, že socialismu 21. století by neuškodila kultivace v opozici. Nicméně tvrdit, že radikální levice u vlády znamená mutaci v systém totalitní moci je zjednodušením velmi hrubým. A přinejmenším nepřesným s ohledem na to, co radikální levice u moci předvedla jinde než ve Venezuele.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Radikální levice a Jak chutná moc Úterý, 8.Prosince 2015, 14:02:36

Ano, pane Jehličko, Maduro nakonec přece jenom uznal výsledky voleb. Což je ovšem snad to největší překvapení spojené s danou událostí, s kterým i v samotné zemi nepočítal téměř nikdo. Ovšem je nutno si uvědomit, že porážka jeho režimu byla natolik drtivá a evidentní, že zřejmě už nezbylo nic jiného nežli smířit se s realitou. Nakonec i režimy dřívějšího východního "socialistického" bloku se náhle jeden za druhým začaly hroutit jako domečky z karet, když už nemohly zavřít oči před faktem, že proti nim stojí téměř celý "jejich" lid.

Jestli byl chávezovsko-madurovský režim už přímo "totalitní" či teprve pouze "autoritativně-diktátorský", jsou nuance v dané souvislosti zanedbatelné.

Rozhodující je jedno: v podstatě žádný radikálně levicový režim se nemůže vyhnout té mutaci k režimu samovládnému - a to prosto, že se nevyhnutelně dříve či později dostane do konfliktu se svým vlastním lidem.

Nutno si uvědomit: základní klientelou těchto radikálně levicových respektive revolučních hnutí jsou samozřejmě chudé vrstvy obyvatelstva.

Po svém převzetí moci tato levicová vláda ovšem jako první podnikne opatření ve prospěch těchto chudých vrstev. To je bezpochyby o sobě pozitivní a chvályhodný počin.

Jenže, ten zcela zásadní problém je ten, že na tyto sociální projekty je nutno někde vzít odpovídající finanční prostředky. Levice (radikální) ovšem ví, kde tyto prostředky vzít: u bohatých. Ani proti tomuto počinu by nebylo možno - z hlediska čistě morálního - možno nic namítat; jmenovitě v podmínkách Latinské Ameriky, kde to bohatství tamějších "nabobů" skutečně pochází do značné míry z bezohledného vykořisťování těch chudších vrstev. Spolu s obecně rozšířeným pocitem nadřazenosti, ne-li přímo pohrdání těch "lepších" vrstev vůči té "chátře" dole.

Ten problém je ale v tom: tímto aktem radikálního přerozdělování tato levicová vláda zcela dramaticky torpéduje reálnou ekonomiku. Aťsi je to ekonomika soukromovlastnická, tedy kapitalistická či "latifundistická" - je to stále ještě v podstatě fungující tržní ekonomika.

To dramatické sociální přerozdělování však tuto ekonomiku zásadně podvazuje, a to hned dvojím způsobem: jak nahoře, tak i dole.

Nahoře: podnikatelé sešněrovaní drastickými odvody přestávají podnikat, přestávají produkovat. Prostě se jim to už vůbec nevyplatí, respektive jim ani nezůstanou peníze na potřebné investice a inovace. A tak začnou omezovat výrobu, nepřijímají nové zaměstnance respektive propouští ty dosavadní; pokud k tomu mají příležitost tak svůj kapitál přesunou do zahraničí.

A to "dole": ten dolní lid, když vidí že má v rámci onoho štědrého přerozdělování svůj životní standard zajištěný, je ovšem odpovídajícím způsobem jen velmi málo motivován k tomu, aktivním způsobem si sám hledat možnosti vlastní obživy. Čili, nějakým způsobem rozmnožovat ekonomický výkon země.

Důsledky takovéto deformované ekonomiky jsou následně přesně takové, jaké se ukázaly být ve Venezuele: nakonec není k dostání ani mléko, ani toaletní papír.

Dokud ještě venezuelský režim mohl ty své štědré sociální programy financovat ze svých bohatě plynoucích petrodolarů, bylo dobře; i přes nepřehlédnutelný nárůst svých diktátorských metod vládnutí měl zajištěnu přízeň většiny populace. Ale v tom okamžiku, kdy tyto mimořádné příjmy v důsledku poklesu cen ropy vyschly, se v plné nahotě ukázal pravý stav devastovaného hospodářství. A důsledkem toho bylo, že režimu ukázal záda ten samý lid, v jehož jménu prý celou tu dobu vládl.

------------------------------------

Takže, tento ekonomický a v důsledku toho i sociální konflikt radikálně levicového režimu s jeho vlastním lidem je prakticky nevyhnutelný.

K tomu ale přistupuje ještě jeden moment: totiž neotřesitelné přesvědčení tohoto levicového hnutí o jejich absolutní pravdě. Oni neprovádějí jenom nějakou politiku; oni - podle vlastního přesvědčení - přinášejí spásu. Spásu pro lid od jeho vykořisťovatelů.

Umírněně levicový subjekt dokáže - při pohledu na svou klesající popularitu u volebního lidu - korigovat svou hospodářskou politiku. Tak jak to udělali třeba francouzští socialisté. Tohle radikální levicové hnutí nedokáže - to vede svůj posvátný třídní boj. Pro něj politická pravice není pouze politický respektive ideologický protivník - nýbrž doslova nepřítel, kterému nelze přepustit bez boje ani píď půdy. A proti kterému je legitimní používat v tomto boji jakékoli prostředky, včetně justiční zvůle a policejního násilí. Je to přece nepřítel, tak jaképak ohledy k němu.

Jenže: jak už se jednou překročily hranice právního státu, jakmile si daný režim začne osobovat právo prosazovat svou "pravdu" čistě mocenskými prostředky - pak už se protrhla hráz, která není k zastavení.

Nikdo se dobrovolně nevzdá své moci, svého privilegovaného postavení. Za podmínek tradiční demokracie tak odvolené subjekt - byť i se skřípajícími zuby - nicméně učiní. Za prvé upevněné demokratické prostředí mu nedává jinou možnost; a za druhé on ví, že v příštích volbách se zase může dostat zpátky do křesla moci. Ale takový režim, který si už jednou uvykl používat mocenských prostředků, nikdy neodstoupí dobrovolně, pokud k tomu není donucen. A za druhé: tyto revoluční režimy - ať se jakkoli zaklínají svou "lidovostí" - ve skutečnosti tuší svůj labilní charakter. A jejich protagonisté vědí: jestliže už jednou budou odstaveni od pák moci, už se jim téměř s jistotou nikdy nepodaří vrátit se zpátky. Už právě pro ty diktátorské a utlačovatelské metody jejich vládnutí. A musí se tedy u své moci držet za použití všech dosažitelných prostředků, protože pro ně už není cesta zpátky.

Zdeněk Jehlička - Praha

Středa, 9.Prosince 2015, 08:39:21

"Největším překvapením" toho, že Maduro uznal výsledky voleb je to nejspíš pro Vás, pane Poláčku. Zřejmě jste při své teorii totalitarismu nepostřehl, že jak Cháves, tak Maduro respektoval výsledky každých voleb a každého, i prohraného, referenda. Snad jste nečekal, že Maduro přistoupil na vypsání voleb, aby pak volební urny před celým světem naházel do Orinoca. A pokud už si stěžujete na porušování zákonnosti, tak ano, je to velmi smutné. Při puči v r. 2002 to byl zprvu také samý demokrat. O manipulování volebními okrsky v největší světové demokracii ani nemluvě, přičemž ze zaraženého přepočítávání hlasů kdesi na Floridě bolí hlava lidi v Iráku a jinde doposud. Ale to samozřejmě nic neomlouvá, stejně jako nevysvětluje přirozenou podporu chávismu a participaci Venezuelanů na jeho programu. Ono prohrát po 17 leté "totalitní" vládě s tím, že si ve volbách udržíte téměř 1/3 parlamentu není prohra až tak drtivá. Jak bychom pak označili volby v našem středoevropském prostoru, v Maďarsku a naposledy v Polsku?

Tvrzení o "radikálním přerozdělování levicové vlády, které dramaticky torpéduje reálnou ekonomiku" není než dalším z řad vyprázdněných klišé. První desetiletí Chávezovy vlády znamenalo nejen průlom v řešení dlouhodobě zanedbané negramotnosti, dětské úmrtnosti a chudoby, ale přes všechno přerozdělování a sociální programy znatelně snížilo státní zadlužení, inflaci, ale přitom zdvojnásobilo HDP, přičemž největší nárůst zaznamenal ...ano, neropný soukromý sektor.

Ono s tou ropou to však není žádné požehnání. Nestačí ji jen mít, k smysluplnému využití je třeba i politická vůle k přerozdělení jejich zisků a k větší diverzifikaci ekonomiky. Bez toho mohou petrodolary vést jen k zakonzervování stávajících sociálních struktur. I tak se ale její producenti nevyhnou kolísající ceně na světových trzích, přísunu levných peněz a tlaku na inflaci.

Novému venezuelskému parlamentu přejme hodně zdaru a příslovečný klid na práci. I když je s podivem, že chce začít hned s přeobsazením Nejvyššího soudu a změnou ústavy (no jistě, aby mohla odvolat prezidenta), čili s tím, co vytýkala dosavadní opozice vládnoucím socialistům. Nicméně i tak se bude muset vyrovnat se změnami, se kterými přišel už Chávez. Některé z nich jsou již dané, o únosnosti těch dalších rozhodne čas.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 9.Prosince 2015, 12:27:12

"Manipulování volebními okrsky"?... Tak za prvé, největší světovou demokracií nejsou Spojené státy, nýbrž Indie; podle teritoriální rozlohy pak Rusko.

Ale s tím "manipulováním volebními okrsky" jste to jinak trefil naprosto přesně, tu třetinu parlamentu si chávezistický režim mohl udržet právě jenom proto, že - při pohledu na předvolební průzkumy, které mu přisuzovaly jenom dvacet procent hlasů - ještě narychlo volební okrsky "upravil" tak, aby z toho pro sebe vytěžil maximum.

"Respektování voleb"? - Nu ano, režim samozřejmě respektoval všechny volby, které vyhrál. Pro jistotu před těmito volbami ovšem pravidelně lídry opozice nechal zavřít do vězení. Kromě jiného i na základě takových groteskních obvinění jako je "podporování žhářství".

Že nový parlament bude usilovat o sesazení Madura? - Ale proboha, jak jinak by měl usilovat o obnovení demokracie, nežli cestou sesazení diktátora?! To je asi tak to samé, jako kdyby po svržení pseudokomunistického režimu v Československu měl prezidentem zůstat Husák...

A to "torpédování ekonomiky" jako důsledek sociální nivelizace a masivního přerozdělování není žádné "klišé", nýbrž naprosto zásadní problém všech vlád a režimů, které se o tento krok kdy pokusily.

Zmínil jsem a opakuji ještě jednou příklad Francie: tam se o to vládnoucí socialisté pokusili hned dvakrát, jednou za Mitteranda a jednou za Hollanda - a v obou případech s tím naprosto ztroskotali, vlastní ekonomiku tím uvrhli do takové stagnace, že jejich vlastní (volební) lid, v jehož prospěch tato opatření vlastně činili, je donutil k tomu tato socialistická opatření stornovat, a vrátit se na cestu "normální" tržní ekonomiky.

Levice (a i ta fundamentalistická) by jednou konečně měla začít respektovat holou ekonomickou realitu, že s tržní ekonomikou prostě není možno nějak voluntaristicky manipulovat. I když třeba z bohulibých úmyslů. Buďto je nutno vymyslet k tržní ekonomice nějakou skutečně funkční alternativu; anebo je nutno vytvořit podmínky pro celospolečenský konsens, že zisk, konzum a vlastní materiální prospěch nejsou v životě těmi nejvyššími hodnotami.

Vyřešit tyto dvě úlohy je ovšem krajně obtížná záležitost; a tak se radikální levice raději vůbec nenamáhá s tím hledat tu nějaké řešení, a raději to pořád a znovu zkouší s tím beranidlem frontálního útoku proti kapitalismu.

Ivo Horák - Praha 3

Venezuela hodně z výšky Středa, 9.Prosince 2015, 19:18:49

Jsem přesvědčen, že ve vztahu k současnému režimu ve Venezuele je možno a třeba najít vyvážené stanovisko. Na pravici za hranicemi státu je povinností levně se pošklebovat a skandalizovat, v zemi samé pak drhnout, brzdit i sabotovat. Na levici je naopak častá škodolibá radost vůči zahraničně-politickým siláckostem a tím asi zájem končí. Venezuela tu hraje roli mouřenína, který takhle splní svou úlohu a časem může, někým zastoupen, jít.
Leccos ve Venezuele připomíná Allendovo Chile, jen toho socialismu je příznačně dobově trochu míň. Latinskoamerické levicové vlády nepřisoupily k přímé demontáži demokratických procedur a dělby na mocenských rolích, atmosféra je ovšem vypjatá a neproduktivní. Skutečně podstatné reformy se vesměs nekonají, spíše jde o symboly a o boj kolem nich. Zde bych vedl paralelu s Tsiprasovým Řeckem. Šláplo se vůbec na kuří oko stávajícím kapitánům ekonomické moci? Stěží. Volili tyto vlády nejspíš tak z jednoho promile, občané hlasovali proti nim ... a změnilo se něco?
Od časů Chile se snad mají věci o cosi lépe. Přesto je paradoxní, jak Maduro a Obama (Obama a Maduro) hrají proti sobě, přestože by mohli a měli usilovat o podobné reformy, byť v dost jiných podmínkách a uznat jeden druhému, že je to v demokracii těžké...
Myslím, že na idealističtější levici musí vládnout z vyznívání venezuelského hledání smutek a rezignace. Ale nejen z venezuelského. Zjevně nám všem chybí na teorii založený program. Něco lepšího než touha po takovém dostatku peněz, aby bylo i na konějšení chudých.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 10.Prosince 2015, 12:19:0

Ano, pane Horáku: to je na celé věci to nejtragičtější, že ten teatrální a diktátorský chavezo-madurismus prokázal levicovému hnutí medvědí službu, v podstatě velmi úspěšně naprosto zdiskreditoval levicovou myšlenku v daném regionu.

- Jen tak pro zajímavost: jak málo byl tento režim skutečně levicový, je možno rozpoznat už z toho, že ve sjednoceném opozičním bloku proti němu byla i venezuelská - sociální demokracie!

Ten zásadní střet tu tedy nebyl mezi pravicí a levicí, ale střet mezi alespoň fundamentálním demokratismem a mezi jihoamerickou diktaturou s populistickým nátěrem.


----------------------------------------


A co se toho týče, že "Zjevně nám všem chybí na teorii založený program" - to ze všeho nejhorší není ani tak to, že tento program nemáme; nýbrž to, že je v rámci levice téměř nemožné vůbec nalézt někoho, kdo by se o zformulování takovéhoto programu vůbec seriózně pokoušel.

Levice je v podstatě roztržená do dvou částí: část fundamentalistická - jak se ukazuje právě v daném případě - stále vede svůj třídní boj proti kapitalismu, a v rámci tohoto třídního boje je ochotna tolerovat třeba i diktaturu. Aťsi je to diktatura - dokud je to diktatura naše, levicová, pak je všechno naprosto v pořádku!

A druhá část levice se zase trpně a pasivně smířila se stávajícím systémem (ovšemže kapitalismu), a nedělá si žádné vyšší ambice, než jenom trochu mírnit jeho asociální důsledky. Čili jenom symptomy.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ano, p. Pokáčku, Čtvrtek, 10.Prosince 2015, 21:17:27

hezky jste charakterizoval sám sebe, jakožto ten druhý typ levice. I když je otázka, zda se za levicového ovšem vůbec považujete...

Je skutečně tragikomické, jak se stále točíte v bludném kruhu a ani se jej nepokoušíte rozetnout - a pak si stěžujete na to, že rozetnut není...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 11.Prosince 2015, 13:57:45

...aneb jak z pohledu levicového fundamentalisty všichni ostatní jsou skalní pravičáci

Ale jestli máte, pane Plevo, nějaký recept na přetnutí bludného kruhu současného levice - sem s ním, celá světová levice Vám za něj bude hluboce vděčna...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.