Kardinál laikem. Jaké z toho plyne poučení

Ivan Štampach

Rozsáhlost případů zneužívání příslušníky katolické církve poukazují na systémovou vadu uvnitř této instituce. Jaký typ reforem by pomohl tuto neudržitelnou situaci vyřešit?

V sobotu bylo oznámeno, že emeritní arcibiskup Washingtonu a bývalý kardinál Theodore Edgar McCarrick (*1930) byl po kanonickém procesu ohledně pohlavního zneužívání chlapců, kterého se měl sám dopouštět, převeden do laického stavu. Svěcení sice v pojetí římskokatolické církve poznamenává lidskou duši nesmazatelně, avšak tako potrestaný je zbaven kněžských práv a povinností.

McCarrickovi zakázal papež František vysluhovat svátosti již na začátku procesu v červenci loňského roku a přikázal mu žít v pokání a o samotě. Zákaz kněžských úkonů je teď definitivní. Mohl by pouze udělit rozhřešení umírajícímu, pokud by nebyl přítomen kněz s řádnými pravomocemi.

Individuální opatření uložené bývalému kardinálovi McCarrickovi komplikovanou situaci nevyřeší. Foto National Catholic Register

Pokud by šlo o příležitostné osobní selhání, dalo by se to jistě řešit takovými individuálními opatřeními. Vše však nasvědčuje tomu, že jde o systémovou vadu. Už první veřejně známý případ zneužívání (zveřejněný roku 1995), kauza vídeňského arcibiskupa kardinála Hanse Hermanna Groera (1919-2003), ukázal, že zneužívání chlapců se dopouštějí hodnostáři, kteří ostře kriticky odsuzují homosexualitu v církvi.

Mocná římská kuriální homomafie, kterou si nevymyslili liberální žurnalisté, ale mluvil o ní sám papež František, se nabízí jako záminka pro pronásledování kněží, řeholnic a řeholníků a ostatních členů této církve s homoerotickými preferencemi, respektive žijící v takovém životním partnerství.

Deviace, již by bylo radno v této souvislosti sledovat, není deviace erotických preferencí, nýbrž je to zvrácenost mocenská. Zneužití je především pokořením člověka, je to zbavení člověka jeho důstojnosti, jeho redukce na objekt vášně a zvůle.

Kdo by se však chtěl tvářit, že dnes je situace zásadně jiná než za renesančních papežů, kteří prý za kardinály jmenovali své mladé milence, respektive je podle rouhavé církevní terminologie stvořili, by byl na omylu. I dnes sahá mravní zhouba, tedy znevažování člověka, až do nejvyšších pater římské církevní hierarchie.

Nedávná odhalení se týkala zneužívání řeholních sester biskupy a kněžími. Některé byly drženy v pozici sexuálních otrokyň. I o tom, a to výslovně, mluvil papež František. Vypadá to, že je mírou zkaženosti vysokého kléru zaskočen.

Na zneužívání řeholnic je zřejmé, že potíž není v homosexualitě. Je koneckonců přirozené, že celibátní stav volí muži, kteří by se beztak neoženili. Kněžská služba po ně může být kompenzací za chybějící rodinu. Jen by mělo být možné, jak je tomu v některých jiných církvích, aby žili otevřeně s partnerem.

Potíž je v tom, že ještě stále v mnoha částech světa si může kněz dovolit cokoli. A biskup je nedotknutelný. Lidé zejména v západní Evropě a Severní Americe už jsou natolik doma v demokratických a liberálních poměrech, že si nenechají všechno líbit. Nejsou slepě oddáni hierarchům. Řeholnice v USA jsou velmi svébytné.

Pokud skandály se zneužíváním dětí a efébů vedou k ponižujícímu zkoumání sexuální orientace seminaristů a řeholních noviců a k vylučování těch, kteří svévolné normě neodpovídají, mělo by snad zotročování řeholnic vést k vyloučení heterosexuálních mužů z církevní služby? Dospěla snad římská církev dříve, než to bylo očekáváno, k situaci, že poslední zhasne a zavře za sebou dveře?

Bankovní mafie

Katastrofální poměry v této náboženské organizaci se netýkají zdaleka jen sexuálně-mocenských skandálů. Už mnohokrát byla všestranně probírána ekonomická mafie v církvi zejména v posledních letech působení papeže Pavla VI. Tvořil ji Boží bankéř, jak se mu říkalo, Roberto Calvi, manažer Banco Ambrosiano, peněžního ústavu spjatého se Svatým stolcem, který byl nalezen oběšen pod mostem v Londýně roku 1982. Dalšími postavami byli finančníci Licio Gelli a Michele Sindona.

Tato trojka společně a za účasti dalších politiků, byznysmenů, lidí z tajných služeb a z vysokých církevních postů utvořila karikaturu zednářské lóže pod názvem Propaganda Due, ve které, jak později odhalily italské justiční orgány, byl připravován fašistický převrat. Vše zaštiťoval muž z nejbližšího okolí papeže Pavla VI., americký kardinál litevského původu Paul Marcinkius.

Následující papež Jan Pavel I. ohlásil audit vatikánských financí. Čekalo se, že do nich vnese pořádek, a předpokládalo se, že odvolá Marcinkiuse z jeho pozice připodobované k ministru financí v římské kurii. Byl nalezen mrtev po 32 dnech služby a pitva, která by vyvrátila podezření s jeho náhlým úmrtím spojovaná, byla znemožněna. Jeho nástupce Jan Pavel II. ponechal podezřelé kleriky ve funkci.

Sekulární humanismus jako plod křesťanství

Římskokatolická církev se nevymyká z průměru dobových morálních a politických poměrů, v minulosti ani dnes. Je to kvazistátní útvar s morálkou charakteristickou pro totalitní a jiné diktátorské režimy. Jenže je tu háček. V této církvi žije kolem poloviny všech křesťanů. Je takto gigantickým útvarem a vedle ní jsou stovky, ne-li tisíce denominací, do nichž je roztroušena druhá půlka křesťanstva.

Přese všechno, co se dá římské církvi právem vytknout, je jí svěřeno jedinečné poselství evangelia s univerzálním nárokem, a především univerzální nabídkou. V křesťanství není jen planý novověký moralismus, v dobré katolické tradici je místo pro každého. I člověk podle lidských měřítek nejhorší má prostor pro smíření a vnitřní uzdravení. Tento postoj je nezastupitelný.

Katolická tradice je propojena s formulací renesančního humanismu. Jsou tradice morálně ušlechtilejší, například Buddhova dharma, která na místě pátého přikázání Desatera Nezabiješ! má zásadu neubližovat žádné cítící bytosti. V buddhistické nauce je místo člověka silnější než v křesťanství. Narodit se jako člověk (jedna ze šesti možností či šesti regionů jsoucna) je lepší pozice než se narodit jako nějaký bůh.

Střízlivý a uměřený křesťanský humanismus se však více prosadil ve veřejném prostoru. Přes všechno zlé, co lze právem vytknout našemu světu, přes války, které křesťané rozpoutali a ve kterých se krutě chovali, přes koloniální útisk národů Asie, Afriky a Ameriky v novověku, přes otroctví znovu ostudně zavedené v osvícenské éře, přes nerovnoprávnost žen a mučení vězňů, a to vše jsou jen příklady, se postupně prosazuje sekulární humanismus jako zralý plod na stromě křesťanství.

Sociální etika katolické tradice je velmi důsledná. Přejímá vše hodnotné ze sekulárního socialismu, avšak připojuje k politické doktríně úctu k pracujícímu jako člověku. Ukazuje vedle ekonomického i duchovní rozměr lidské práce. Nenabízí radikální řešení, tedy blahobyt pro všechny i přes hory mrtvol, ale požaduje reformy, kritizuje kapitalismus a doporučuje společné (což neznamená centralisticky státní) vlastnictví výrobních prostředků.

K této církvi patří jednotlivci a komunity zcela oddané službě nejpotřebnějším, těm, o které už nikdo jiný nemá zájem, těm, kterých se mnozí další štítí. Osobně znám několik lidí z tohoto prostředí, kteří žijí smysl křesťanské etiky zcela obyčejně, nenápadně, nikým neobdivováni.

V prostoru této tradice žily a žijí vedle komické kýčařiny, myšlenkové pohodlnosti a snůšky banalit i vrcholné projevy umělecké tvorby a filosofické reflexe.

Nikoli její jednotlivci a komunity, ale toto náboženské uskupení jako instituce se oddělilo od ostatních křesťanů, kteří se vzájemně plně uznávají, spolupracují a často mnohé nebo i vše (službu, nauku, bohoslužby) při respektu ke své odlišnosti sdílejí. Odloučilo se od Kristova společenství svým postojem, který vtipně vyjádřil už Karel Havlíček Borovský, že se pokládá za církev ze všech církví nejcírkvovatější.

Vedení římské církve na centrální i lokální úrovni nese odpovědnost za poklad, který jí byl svěřen. Zpronevěří se svému původnímu a nejvlastnějšímu poslání, pokud se s mocenskou deviací začínající u obrazu všemocného boha tyrana jasně nerozejde a dokud (při vší naší lidské nedokonalosti) neponese a nebude žít ducha a smysl evangelia způsobem odpovídajícím této době.

    Diskuse
    JP
    February 18, 2019 v 12.52
    Sekulární humanismus
    Ten projekt sekulárního humanismu, který zde Ivan Štampach předkládá jako pozitivní alternativu k institucionálnímu a dogmatickému kolosu (molochu?) jmenovitě centralistické katolické církve - tak tento projekt mi velmi připomíná Otakara Fundu, s jeho koncepcí (post)křesťanské "humanity". (Kteroužto "humanitu" ovšem zásadně odlišuje od pouhého - obecného - humanismu.) Funda by dozajista naprosto stejně jako I. Štampach mohl říci, že takto pojatá humanita je "zralý plod na stromě křesťanství". V obou případech (tedy u obou autorů) se jedná principiálně o totéž: zachovat pozitivní impuls a mravní étos původního křesťanství (evangelia), a pro tento impuls a étos nalézt nové formy jeho přítomnosti a působnosti, sekularizované, osvobozené od starých, archaických obrazů a mýtů.

    Na jedné straně: nic proti Fundovi. Všechno co v této souvislosti vyjadřuje za myšlenky, všechno z toho je možno bez jakýchkoli výhrad podepsat jako správné, pravdivé a jedině nutné.

    Jenže: právě u Fundy se s tím jeho projektem sekularizované "humanity" zcela jednoznačně ukazuje, že tudy cesta nakonec nepovede.

    V tomto sekularizovaném, demytologizovaném novokřesťanství se totiž nakonec víceméně zcela ztrácí ten původní mohutný a zapalující plamen víry, zážitek mystéria, dotyk s Nejvyšším tajemstvím. Pokud se tento dotyk, tento kontakt přeruší - pak nakonec zůstane jenom holý racionalismus, jenom čistě pragmatické konstatování: dělejme to takto, protože je to tak dobré a správné.

    Ti, kteří z původně tradičním způsobem prožívané a žité víry pokročili dále, k tomuto sekularizovanému pojetí, si sami dost možná vůbec neuvědomují hloubku této ztráty; neboť v nich ten dotyk s mystériem, s Tajemstvím stále ještě žije. To však ale neznamená, že by ten "sekularizovaný humanismus" mohl tento dotyk dokázat generovat, vytvářet, navazovat sám ze sebe.

    Tady se nám znovu v plné míře vynořuje odvěký konflikt mezi racionalismem a mezi vírou (mysticismem): mystické momenty víry neobstojí před kritickým a střízlivým pohledem racionalismu; ale holý racionalismus je zase nevyhnutelně doprovázen ztrátou schopnosti nejen prožívat, ale především vůbec z a h l é d a t určité dimenze bytí (jak lidského, niterného, tak i objektivně ontologického), které jsou pro úplný a nezkrácený obraz a prožitek našeho světa a naší existence v něm nepostradatelné.

    A nezdá se, že by ten koncept sekularizovaného křesťanství, sekulárního humanismu mohl mít reálný potenciál tento odvěký konflikt pozitivním způsobem překonat.
    JP
    February 18, 2019 v 13.33
    Socialistický humanismus
    Je to v podstatě ten samý případ jako v - bezpochyby upřímně míněných - snahách reformních komunistů, osvobodit komunismus od jeho starých dogmat.

    Na začátku se ještě zdá že by to mohlo fungovat, že je možno spojit sociální, ale i dějinné postuláty a impulsy komunismu s požadavky osobní svobody, demokracie. Jenže časem se ukáže, že pokud opravdu odložíme ty základní principy marx-komunismu jako je celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků a absence volného trhu - že nám z toho původního komunismu a jeho převratného dějinného impulsu nezůstalo fakticky naprosto nic.
    HZ
    February 18, 2019 v 19.33
    Na druhou stranu, pane Poláčku,
    když se pokusné spojení komunismu jakožto převratného dějinného impulsu s požadavky osobní svobody a demokracie dočká opětovného vyloučení svobody a demokracie - tak copak zbyde?
    JN
    February 19, 2019 v 9.20
    Pěkně napsáno
    "Rozsáhlost případů zneužívání příslušníky katolické církve", "mocná římská kuriální homomafie", "mravní zhouba sahá do nejvyšších pater římské církevní hierarchie", "katastrofální poměry v této náboženské organizaci", "ekonomická mafie v církvi",
    "připravován fašistický převrat", "války, které křesťané rozpoutali"...
    JP
    February 19, 2019 v 9.52
    Modernita a substance
    Tak trochu Vám nerozumím, paní Zemanová. Jak jsem předestřel, my tady máme vztah sám o sobě neřešitelný. Jak v náboženství, tak v sociální oblasti (komunismus) máme dán vztah vzájemného vyloučení: buďto setrváme na původních "posvátných" principech - a to pak nevyhnutelně vede k dogmatismu. Anebo se budeme chtít "modernizovat", k výkladu těch původních principů se postavíme liberálněji - ale pak nevyhnutelným důsledkem je ztráta substance. Ztráta původního impulsu.

    Je to v zásadě vztah nepřímé úměrnosti: čím toho máme na straně jedné více, tím více toho ubývá na straně druhé.

    Tento vztah - budiž řečeno ještě jednou - je sám o sobě neřešitelný. A to jak v oblasti víry, tak v oblasti sociálních reforem.

    Principiálně je tu možné jenom jedno řešení, jak se z tohoto dilematu dostat: totiž cesta dialektické syntézy obou protichůdných principů či momentů, tím že vystoupíme z jejich vlastní, navzájem neslučitelné logiky, a najdeme či vytvoříme pro ně zcela novou, společnou základnu.

    Zůstaňme u toho náboženství. Máme tady protiklad (o sobě nesmiřitelný) mezi vírou a mezi racionalismem.

    To případné řešení by tedy muselo spočívat v tom, že bychom našli něco, co leží ještě p ř e d samotným racionalismem, jakož i před vírou.

    Touto hledanou společnou základnou by musel být samotný člověk, jakožto bytost, zakotvený v existenci celého světa; respektive obecněji, člověk (duše, mysl) na horizontu veškerého bytí.

    Tady, v tomto prapůvodním vztahu člověk - svět, ještě nedošlo k tomu následnému rozštěpení na racionalismus a mysticismus. Tedy k rozštěpení na pojímání fenoménů tohoto světa cestou logicky lineární, a cestou holisticky komplexní, intuitivní.

    K tomuto rozštěpení samozřejmě dojít muselo; ta původní jednota byla příliš nevyzrálá, nediferencovaná, naivní.

    To o co se jedná je to, jestli se nám obojí podaří opět spojit dohromady - na nějaké nové, vyšší základně. Která opět dokáže obojí pochopit jako dvě součásti, dva mody jedné a té samé přítomnosti člověka v tomto světě - ale už ne v oné původní, naivní jednotě, nýbrž u vědomí oné rozdílnosti obojího.
    JN
    February 19, 2019 v 10.23
    Zajímaly by mě přesné údaje o relativní četnosti pohlavního zneužívání v katolické církvi
    (vztažené k velikosti skupiny a omezené určitým časovým úsekem) srovnané s relativní četností stejného jevu ve stejném období v jiné skupině, například ve školství.

    JN
    Jako příslušníka katolické církve se mne "rozsáhlost případů zneužívání příslušníky katolické církve" pochopitelně týká také. 
    February 19, 2019 v 14.53
    Tipovala bych, že ten perex zformuloval někdo z redakce.
    MP
    February 19, 2019 v 17.48
    Jiřímu Nushartovi
    Lehká pomoc, když Vás to zajímá, tak si to dohledejte.

    Ale obávám se, že budete zklamán. Ve školství se podobné věci hlídají, ředitelé, rodiče a příslušné orgány postupují velmi tvrdě a nesmlouvavě. A odhalené případy se postihují takříkajíc až za presumcí neviny. Kdyby v podobné situaci byla katolická církev, mohl byste si ušetřit to pobouření nad tvrdostí výraziva.

    Prostě se v řadě případů zametalo pod koberec jednání, které bylo v křiklavém rozporu jak s trestními zákony, tak s obecnou morálkou a také s morálkou církve. Setrvale se přitom opakovalo napadání a ponižování obětí, které promluvili. Říkáte, že jste katolík, tak buďte rád, že váš papež měl obrovskou lidskou odvahu a důsledně se tomu hnusu znevažujícímu a poškozujícímu církev postavil.
    K čemu by vám bylo srovnání, trpěly by snad oběti, které zradil jejich duchovní pastýř méně? A pokud vám nejméně stovky doložených případů zneužívání připadají nerozsáhla, nejspíše je něco špatně, ale nikoli v perexu.
    February 19, 2019 v 18.29
    Já myslím, že problém je v určité gloriole posvátnosti, kterou se obklopují (nebo jsou obklopováni) kněží a biskupové.
    Kdyby rodiče pojali jenom náznak podezření na učitele, vychovatele a podobné "civilní" osoby, tak by pravděpodobně neváhali a pokusili se ihned zasáhnout. Zatímco u duchovní autority váhají.
    PK
    February 19, 2019 v 22.55
    Jenom pro pořádek
    Až si to, pane Nusharte, budete dohledávat (když jste tedy jediný, koho to zajímá), doporučuji ještě spíše než na školství se zaměřit na statistiku pohlavního zneužívání přímo v rodinách.

    Na sportovní oddíly, pěvecké sbory atd. jistě extra upozorňovat nemusím. Ale ty rodiny jsou nejhorší, už proto, že z nich často není úniku.
    JN
    February 20, 2019 v 4.02
    Ano, rodiny jsou, pane Kolaříku, nejhorší.
    Já bych je zakázal.
    JN
    February 20, 2019 v 4.04
    Problém je, pane Profante,
    že nejrůznější negativní jevy (kriminalita) se vyskytují napříč všemi lidskými společenstvími. Církev je společenství lidí a každý z těch lidí potřebuje odpuštění a v každém z těch lidí mohu vidět Krista. Proto je nutno soucítit s oběťmi sexuálního zneužívání i s oběťmi nespravedlivého obvinění. Obojí dokáže udělat ze života peklo.
    February 20, 2019 v 5.27
    Totéž mně nedávno k tomuto tématu napsal pan Vyleťal: "Nezapomeňme ovšem, že vlastní sexualitu často nezvládnou i lidé žijící v manželství. Nepochybně je daleko více ženatých mužů pohlavně zneužívajících nedospělé dívky (někdy i dcery i různé příbuzné) v rámci kdejakých dětských aktivit vedených dospělými, než kněží zneužívajících děti."

    Zajímavý se mi zdál i diskusní příspěvek pod článkem o zneužívání v církvi, který byl uveřejněn na webu Křesťan dnes.
    Také ho ocituji:
    "Především katoličtí duchovní se pohybují po velice tenkém ledu, protože se nacházejí až nebezpečně blízko k manipulovatelnosti „svých“ věřících. Psychologický účinek liturgií a svého “jedinečného“ poslání, lze stejně dobře jako využít, také i obratně zneužít k nějakému svému skrytému cíli. Z role nezaujatého pozorovatele lze konstatovat, že se tato církev zjevně až příliš opírá o lidsky vykonstruovaný pohled na Boha. Nepochybně jistě má i své klady. Ale aféry a problémy, které si stále „přitahuje“, nepochybně o něčem takovém svědčí."
    JN
    February 21, 2019 v 9.48
    Práce s textem
    Nejhorší jsou rodiny.

    Rozsáhlost případů zneužívání dětí příslušníky rodin poukazuje na systémovou vadu uvnitř této instituce.

    Mocná rodinná homomafie, kterou si nevymyslili liberální žurnalisté, se nabízí jako záminka pro pronásledování rodičů a ostatních členů rodin s homoerotickými preferencemi, respektive osob žijících v takovémto životním partnerství. 

    Mravní zhouba sahá až do nejvyšších pater rodinné hierarchie.

    Katastrofální poměry v rodině se netýkají zdaleka jen sexuálně-mocenských skandálů. Už mnohokrát byla všestranně probírána i ekonomická mafie v rodině. Reich s Hitlerem dokonce považují tradiční rodinu za základ fašistického uspořádání společnosti (Wilhelm Reich pochopitelně). Příčinou fašismu je totiž - podle Reicha - měšťácké zotročení sexuálního pudu. Velké škody ve společnosti podle něj působí potlačování sexuálního pudu u dětí: "Tradiční stát musí požadovat cnost, revoluční stát musí požadovat neřest..." Značného uznání se Reichovi na Západě dostalo až posmrtně - v revolučním roce 1968.

    MP
    February 21, 2019 v 11.49
    Pane Nusharte
    JIstě, já soucítím s obětmi nespravedlivého obvinění. Takový třináctiletý kluk, kterého napřed kněz zneužil a pak ho ještě obvinil ze lži a dosáhl ostrakizace jeho a jeho rodiny, ten je jistě hoden soucitu.

    Zatímco kněze, který zametal činy svého kolegy, aby nepadla hanba na organizaci, které on sám spravedlivě a poctivě slouží, mohu sice pochopit, ale omluvit ho nebo s ním soucitit, to ne.

    p.s. Předpokládám, že jste nechtěl tvrdit, že ten papežem odstavený kardinál byl nevinná oběť mediální štvanice?
    PM
    February 21, 2019 v 11.54
    Křesťanská internacionála hledá důvěru v možnost reformace
    Protože přes všechno zlé, se postupně prosazuje sekulární humanismus jako zralý plod na stromě křesťanství.
    Musíme uvažovat a jednat tak, jako kdybychom neznali situaci ve které se nacházíme.
    Tak nějak formuloval pojetí humanismu A. P. Čechov v prostředí, kterému také nemilosrdně vládla bezcitná hloupá asociální prázdnota .........bych trochu nemilosrdně dodal.
    MP
    February 21, 2019 v 12.02
    P.s. pro Nusharta
    Možná by bylo dobré si napřed přečíst prameny, než něco plácnu. Recepce Reicha nemá s rokem 1968 příliš společného a Wilhelm Reich prováděl marxisticko-psychoanalytickou kritiku autortitativní formy patriarchální rodiny v konkrétním regionu a tato ideologická forma rodiny se na formování nacismu zřejmě opravdu drsně podepsala -- podle řady výzkumů, nejde zdaleka jen o Reicha a např. výzkumy Adornova týmu z válečných let měly ohlas hned ve válce a po válce.

    Ono se z používání sousloví, která jsou od počátku nejasná, prostě dost často blbne. Když si odpustíte tu "tradiční rodinu" a budete mluvit o prostě o moderní rodině (nukleární párová rodina obhospodařující domácnost a vychovávající děti v intimitě domova), tedy té, která se u nás a na západě prosadila jako dominnantní od sedmnáctého století, nejspíše Vás to nebude tolik mást.
    JN
    February 22, 2019 v 20.12
    Sousloví "tradiční rodina" nepoužívám dobrovolně.
    Používám ho proto, že ho v tomto významu zavedla liberální levice, která rozlišuje rodinu a rodinu tradiční. Pouze samotný pojem "rodina" totiž v současnosti vyjadřuje různé významy, a to v závislosti na tom, kým je používán.
    JN
    February 25, 2019 v 10.54
    Například v ČR dochází ročně ke stovkám případů sexuálního zneužívání dětí. Katolických kněží odsouzených za tento čin je za 30 let jedenáct,
    z čehož v jednom případě byl dotyčný v obnoveném soudním řízení zatím nepravomocně zbaven obvinění.

    -------------------------------------

    Pokud pan Profant nevidí chybu v perexu ("příslušníkem katolické církve" je totiž každý katolík), nebo se domnívá, že kněz nemůže být ze sexuálního zneužívání obviněn nespravedlivě, pak zas já nevidím rozdíl mezi postojem davu v případě Leopolda Hilsnera a postojem pana Profanta.

    JN
    February 28, 2019 v 21.36
    Znevažována není jen samotná církev
    "... buďte rád, že váš papež měl obrovskou lidskou odvahu a důsledně se tomu hnusu znevažujícímu a poškozujícímu církev postavil." (diskuse na DR, 19.Února 2019, 17:48:40)

    "Děsivá výpověď o našem světě nespočívá v tom, že dochází k mileneckým vztahům mezi zletilými a nezletilými, ale v tom, že tato tabuizovaná praktika může být poslední záchranou dítěte na ulici. Jakou legitimitu má společnost trestat podobnou praktiku, když jinak ty děti odsoudila k živoření v drogové závislosti, prostituci a smrti z předávkování či na AIDS?" (tentýž diskutující, 1.Července 2016, 12:16:54)

    ---------------------------------------

    "Druhý muž, kterého kardinál v dětství sexuálně zneužil, zemřel na předávkování heroinem." (Lidovky.cz)

    PM
    March 1, 2019 v 20.41
    I křesťanská víra je zatím nadále pouhým pokusem
    o oproštění jak jedince tak společnosti od vlivu nevyzpytatelnosti generativního pudu na společenskopolitické procesy rozhodování.
    Kterýkoliv kněz ve službách křesťanské církve se tak nachází v pozici sublimované mystické oběti. Je povinen kázat a být světlem pravdy boží - Bůh je láska a pravda, a zároveň být vystaven běžně žité praxi sexuálního podrobení/podrobování.
    V očích hysterické části sekularizované společnosti se tak nejen katolická církev stává namísto světla pravdy Boží v tmách příšerného světa ještě horší, než je obyčejný svět ve kterém se nacházíme.........bych k údělu zaměstnanců pana Duky a dnes všeobecnému pohoršení bezbožných dodal.
    + Další komentáře