Včera se dožil věku 86 let Desmond Tutu, dlouholetý anglikánský biskup a pak arcibiskup nejprve v Lesothu, pak v Johannesburgu a v Kapském městě. Tohoto laureáta Nobelovy ceny za mír (1984) je radno připomenout nejen pro jeho mezinárodní věhlas, ale též jako reprezentanta jiného modelu církevní autority, než jakou zažíváme v současnosti v českém prostředí.

Už v době apartheidu prosazovaného burskou bělošskou vlivnou menšinou našla jihoafrická anglikánská církev silně zastoupená mezi obyvateli různé rasy a jazyka odvahu svěřit významnou církevní službu černému Afričanovi. Po doplňujícím studiu teologie na známé londýnské King’s College byl ustanoven nejprve v mezích tehdejších možností biskupem v Lesothu, malém království ze všech stran oklopeném územím Jihoafrické republiky.

Roku 1975, devatenáct let před definitivním koncem režimu rasové segregace, našla jihoafrická anglikánská církev odvahu svěřit černochovi vysokou církevní funkci na území Jihoafrické republiky. V těchto svých rolích spravoval diecéze s anglikány obojí (popřípadě různé) rasové příslušnosti. Pro bílé Brity, kteří v návaznosti na minulou koloniální nadvládu bydleli (a bydlí) v jižní Africe, to, jak je zřejmé, bylo přijatelné. Jinak by s ním v této službě nevyslovili souhlas. Anglikánským církvím totiž nejmenuje biskupy cizí mocnost, jak je to v případě církve římskokatolické.

↗

Reprezentant zcela jiného modelu církevní autority, než jakou zažíváme v současnosti v českém prostředí. Foto big-ashb, Flickr.com

Společenství třiceti šesti anglikánských církví, obvykle v zemích, které byly dříve součástmi Britského impéria, je propojeno horizontálně, vzájemným uznáním. Jejich reprezentanti se radí v rámci anglikánského celku prostřednictvím Lambethské konference o společných tématech. Church of England, která jako první utvořila tento útvar kdesi uprostřed mezi zvyklostmi katolickými a protestantskými, má pouze čestný primát.

Tutu jako arcibiskup a též jako generální tajemník Jihoafrické rady církví podporoval zápas o přiznání plných občanských svobod a lidských práv všem obyvatelům země bez ohledu na etnickou či rasovou příslušnost. Vůdcem tohoto hnutí byl Nelson Mandela (1918—2013), původně stoupenec nenásilného politického působení, posléze však pod vlivem tamní komunistické strany podporoval protirežimní sabotáže. Za to byl odsouzen a strávil 27 let ve vězení.

Arcibiskup Tutu byl důsledným stoupencem nenásilí a zřejmě o něm přesvědčil i Mandelu. I když to v hnutí proti apartheidu vždy neplatilo, prosazoval důsledně nenásilí a mezirasové smíření. To Mandela převzal nejpozději v době, kdy byl posledním bělošským prezidentem Frederikem de Klerkem propuštěn z doživotního žaláře a pak byl v prvních rovnoprávných a svobodných volbách zvolen za prezidenta.

Tutu kombinoval důslednost v sociálně etických otázkách s umírněným postupem. Pokud jde o politickou orientaci, neváhal se označit za socialistu. Názorově vycházel z africké teologie. Tato škola protestovala a protestuje proti negativním koloniálním a misionářským interpretacím afrických náboženství a africké kultury. Je i sociálně angažovaná v podobném smyslu jako teologie (a praxe) osvobození v Latinské Americe.

V Tutuově působení však můžeme vidět i stopu britské liberální tradice. V různých afrických zemích se uplatnil vliv evangelikálního a letničního hnutí původem z USA. To vytvořilo fanatické radikální skupiny. Přes vliv na zákonodárný sbor v Ugandě prosadilo americké hnutí International House of Prayer (podezřelé v USA z násilných činů) zákon, který stanovil trest smrti pro pohlavní soužití dvou mužů nebo dvou žen. V dokumentárním filmu God Loves Uganda (2013) vystupuje Tutuův kolega ve službě, tamní anglikánský biskup, který poskytuje ochranu a zázemí tamním pronásledovaným dvojicím.

V anglikánském společenství jako celku se postupně uplatňuje křesťansky tolerantní a humánní sociální postoj. To, s čím v době svého působení možná začal arcibiskup Tutu, se postupně začíná prosazovat i v anglikánských církvích Afriky. Je zajímavé si všimnout, že anglikáni s (řekl by někdo) feudálním biskupským modelem řízení, s archaickou liturgií, se vznešenými tituly a tradiční věroukou jsou demokratičtější a humánnější než moderní evangelikálové a letničáři se svou moderní civilní tvářností.

Dramatický kontrast s naší církví

Přístup arcibiskupa Tutu, který je od roku 2010 na odpočinku a jeho následovníků zaujme dnes u nás i dramatickým kontrastem s podobou zdejší římskokatolické církve, respektive jejího vedení, a s církvemi, které v hlubokém předklonu naplňují pokyny přicházející z Hradčanského náměstí z arcibiskupského paláce.

Příkladem je odpor některých církví, tlumočený bohužel Ekumenickou radou církví sněmovně, k ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Ochranu slabších před násilím církve odmítají a žádají, aby český parlament nepodpořil dokument přijatý 46 evropskými státy, podepsaný vládami konzervativními, liberálními i socialistickými (a všemi směsmi těchto postojů), ratifikovaný dnes už více než polovinou zemí (a odmítnutý zatím v Bulharsku).

Petr Piťha, významný reprezentant římské církve a někdejší ministr školství (1992—1994), dnes probošt Kolegiátní kapituly U všech svatých na Hradě pražském, pronesl v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava v den slavnosti patrona českého národa kázání, o kterém by orgány činné v trestním řízení měly vážně uvažovat, zda eventuálně nedošlo ke spáchání deliktu šíření poplašné zprávy (říkal účastníkům bohoslužby, že se dostanou do vyhlazovacích táborů).

Konzervativní, nacionalistická, autoritářská a asociální církev v českých zemích by se měla konfrontovat s osobnostmi, jako je včerejší jubilant Tutu. Měla by si vzpomenout na svobodomyslné a demokratické důrazy křesťanské sociální etiky. Její vazba na tradici v tom nemusí být překážkou.