Konstantin a Metoděj aneb o zradě západní orientace

Martin Profant polemizuje s textem Ivana Štampacha, jenž se týká opodstatněnosti oslav státního svátku Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Neměli bychom slavit Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje jako státní svátek. Není to v pořádku, tvrdí Ivan Štampach. Jednak vzhledem k náboženské neutralitě státu, stát se „nesmí ... vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“ (Listina základních práv a svobod, čl. 2, ods.1), jednak proto, že historie vyvrací zásluhu soluňských bratří o christianizaci našich zemí.

Už první důvod zaslouží diskusi. Náboženská neutralita je od toho, aby stát mohl vytvářet rámec pokojného soužití věřících či věřících a nevěřících. Jsou oblasti, kde to asi nejde jinak a musíme je oprostit od náboženských symbolů a argumentů. Chtějí-li poslanci odstranit nedělní prodej, nesmí se prostě odvolat na třetí přikázání, ale musí zákon odůvodnit světskými argumenty, jako je potřeba společného odpočinku s rodinou.

Důvody, proč jsou právě ty či ony oblasti takto vyhrazené, by ovšem měly být uznatelné jak různě věřícími, tak nevěřícími, a bylo by kontraproduktivní, pokud by vyvolávaly pocit útlaku či ponížení. Například zatímco zdi školy jsou veřejné a kříže na ně nepatří, šíje a hlavy žákyň a učitelek jsou soukromé a bylo by ponižující diktovat, že na nich ve jménu laïcité nesmí být křížek nebo šátek.

Náboženská neutralita státu se ovšem nevyčerpává zákazy, projevuje se — a myslím, že významněji — také tím, že stát převezme původně náboženský příkaz, naplní ho širším obsahem a stanoví jako obecně platný. Sem patří například již zmíněná volná neděle a sobota: dny volna, které odpovídají potřebám odpočinku a ekonomie a zároveň pokrývají přikázání dvou nejrozšířenějších tuzemských náboženství.

220px-prince_rastislavKníže Rostislav napsal, že Moravané jsou sice křesťané, ale jsou „lid prostý“ a nemají, kdo by je „naučil pravdě a řádně poučil“. Repro DR

Den slovanských věrozvěstů byl pro české země zaveden papežem Piem IX. v roce 1863, potlačil předchozí 9. březen a od počátku byl doprovázen podezřením, že datum v předvečer výročí upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského nebylo katolickou církví zvoleno bez potměšilosti. Zákonodárci v roce 1925 přeložili toto podezření jako možnost smíru a prohlásili oba dny, 5. a 6. červenec, za státní svátky.

Z pohledu náboženské neutrality státu se podle mého přesvědčení oprávněnost takového aktu odvíjí od toho, zda oslavovaná osobnost nabízí dost důvodů k tomu, aby ji oslavovali i ti, pro které nemá smysl její charakteristika jako světce. S tím, že platí také reciproční břemeno; aby byl takový státní svátek legitimní, musíme se s těmi, pro které oslavovaná osobnost v prvé řadě světec, shodnout na tom, že důraz na sekulární, historický a kulturní rozměr osobnosti nepovažují za vyvlastnění.

Konstantin Filosof vytvořil první slovanskou vzdělanou řeč a upravil z tehdejších variant alfabety novou pro potřeby slovanské výslovnosti, přeložil část Bible a v neuvěřitelně krátké době vytvořil spolu s bratrem Metodějem na Moravě školu. A to školu neobyčejně náročnou, vždyť moravský kněz musel podle Metodějových požadavků ovládat řečtinu, latinu a literární jazyk slovanský. Napsal také první známou báseň ve slovanském jazyce, dodnes fascinující.

Neodvažuji se ani odhadnout, kolik století uplynulo, než se ve střední Evropě objevilo literární dílo srovnatelné s Proglasem: „Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih“ a propadají odvěkému protivníkovi, to jest mění se „na česky mluvící producenty a konzumenty a na masu lhostejných“, na podnárod a pronárod, pokud ve svém jazyce nemohou vyslovit všechno: poezii, víru, filosofii.

Pokud o svých věcech koktají vypůjčenými slovy a nectí maximu: „… raději pět slov pověděti,/ a svým rozumem je říci,/ aby i všichni bratři rozuměli,/ nežli deset tisíc slov nesrozumitelných“. Nu ano, ta prostřední citace není Proglas, ale Karel Kosík. Ale ladí to spolu a tahle ozvěna přes jedenáct století je víc než kanonizace a zákonem stanovený státní svátek.

Historické pochybnosti
Pro Ivana Štampacha tyto výkony zřejmě nejsou podstatné. Metoděj a Konstantin si svátek nezaslouží, praví, protože falešně nazývají „slovanskými věrozvěsty“, ačkoliv Morava byla v době jejich příchodu již christianizovaná. To údajně dokládá křest „čtrnácti českých lechů“ v Řezně roku 845. Fuldské anály, které jediné křest roku 845 zaznamenaly — vypadl jinak zcela z paměti řezenského biskupství, právě tak jako z české církevní tradice, a to už v desátém století —, nepoužívaly Štampachův fantastický titul „lech“, psaly o českých knížatech.

Ale to je nejmenší historická nepřesnost, mnohem důležitější je, že roku ani roku 845, ani 863 nebyly Čechy součást moravské říše (nakrátko se jí staly až po roce 880). Oproti tomu zůstaly pozoruhodně opomenuty obecně uznávané doklady křesťanství na Moravě před rokem 863. Archeologové datují před toto datum přesvědčivě několik kostelů a v Nařízení mohučské synody z roku 852 čteme o „drsném dosud křesťanství národa moravského“.

Svědectví o předchozím křesťanství na Moravě nalezneme dokonce i v nejstarších cyrilometodějských legendách. Kníže Rostislav v nich píše byzantskému císaři Michaelovi III., že Moravané jsou sice křesťané, ale jsou „lid prostý“ a nemají, kdo by je „naučil pravdě a řádně poučil“. V témže Životě Metodějově, jenž vznikl podle širokého konsensu odborníků ještě v 9. století na Moravě, nalezneme také počátek tradice pojmenování soluňských bratří jako „slovanských apoštolů“, když papež Hadrián II. posílá Metoděje jako učitele „slovanským zemím“. Význam vzdělaných moravských kněží, vzdělaného slovanského jazyka a písma pro christianizaci Bulharska a zprostředkovaně Kyjevské Rusi později tuto tradici posílil a rozvinul.

Morava ovšem musela být zcela christianizovaná před příchodem soluňských bratří, detaily jako absence církevní organizace a zjevný status misijního území, právě tak jako doklady nekřesťanských svatyní ve velkomoravských aglomeracích je třeba pominout, protože jinak by se nemohlo hovořit o pouhém „pokusu o změnu politické podřízenosti a kulturní orientace části Moravy ve dvou desetiletích 9. století (863–885)“. Tvrzení poněkud zvláštní.

Samozřejmě, pozváním byzantských učitelů sledoval Rostislav mocenský zájem, vznik samostatné církevní organizace by znamenal vlastní vzdělance potřebné v administrativě a významné posílení pozice moravského knížete vůči bavorskému králi a jeho ochotným biskupům, avšak politicky náležela moravská říše jednoznačně do nejvýchodnějšího z karolínských království a ani Rostislav, ani Svatopluk se nikdy nepokusili z této příslušnosti vymknout. Císař na Bosporu byl daleko a oddělený mocnou bulharskou říší.

A kulturní, ze Štampachova textu rozuměj konfesijní orientace? Tehdejší střet mezi papežem a konstantinopolským patriarchou byl mocenský a do genealogie schizmatu ho zapletli až v 11. století. Mimoto Metoděj získal biskupské svěcení a později arcibiskupský úřad v Římě, zásah papežského legáta ho osvobodil ze zajetí bavorských biskupů a moravští kněží důsledně deklarovali svoji příslušnost k západní kurii.

Vlastní slovanská liturgie byla na Moravě ve skutečnosti dvojjazyčná a evangelium se četlo nejprve latinsky. Život Metodějův vkládá do úst papeže Hadriana II. odůvodnění této dvojjazyčnosti: „Chváliti budou Pána všechny národy … Všichni budou mluvit o velikých skutcích Božích různými jazyky, jak jim dá odpovídat duch svatý.“ Biblická parafráze ponouká, aby v ní člověk slyšel první formulaci středoevropského tématu rovné úcty náležející všem národům, protože každý z nich tvoří lidé obdaření vždy stejnými lidskými právy, téma k uzoufání těžkého úkolu sjednocovat národní tady a teď s univerzalitou všelidského vzdělání.

A v mnohem střízlivější perspektivě primát latiny představoval docela silnou pojistku integrace Moravanů do univerzalistické křesťanské kultury a vzdělání.

Zrada západní orientace
Historické hodnocení soluňských bratří je pochopitelně otevřené a například Dušan Třeštík hájil svého času se suverénní znalostí pramenů a respektem k historické akribii velmi přesvědčivě stanovisko, že působení Konstantina a Metoděje bylo spíše podivné než podivuhodné. Při vší pluralitě jsou ovšem také interpretace, které beznadějně zastaraly a oživovat je znamená nepěknou nekromancii. Věta: „Zdůrazňování Cyrila a Metoděje dnes, i v intenzitě státního svátku, může znamenat zpochybnění naší západní orientace.“ http://denikreferendum.cz/clanek/29832-statni-svatky-jsou-za-nami k nim má příliš blízko.

Až zamrazí, když ji vezmeme vážně, vždyť to nebyl Konstantin a Metoděj, Sv. Vojtěch pobýval v Římě v řeckém klášteře a Karel IV. nechal nad portikem katedrály sv. Víta zhotovit, podle nadšených a kunsthistoricky správných slov dobové kroniky, mozaiku Posledního soudu „ze skla, řeckým způsobem“. A Havel se staral o její obnovení! Komenský s nadšením líčil dohodu Jednoty bratrské s byzantským patriarchátem. A kdyby se jednalo jen o české země. V Německu vycházejí knihy o významu císařovny Theofano a jejího byzantského doprovodu pro otonské umění a monografie o Mikuláši Kusánském, který odmítal vidět nepřekonatelné rozdíly mezi římským a byzantským křesťanstvím.

Štampach předznamenal svoje varování před zradou západní orientace úvahou o potenciálu Západu, který vedl tuto kulturní oblast jinam než východní křesťanství a od renesance otevíral dveře emancipačním hnutím. Tento výjimečný potenciál Západu dosvědčuje ovšem právě jen výskyt oněch emancipačních hnutí, přinejmenším do období pádu Konstantinopole je historicky nezbadatelný, jak v činech, tak v textech.

Bylo by nutné dokázat, že výskyt oněch emancipačních hnutí v zemích latinského křesťanství není historicky kontingentní a tkví v jakési supremacii západní křesťanské kultury. Protože o ničem jiném než o takové supremacii se v povídání o potenciálu nemluví. Doplňuje ji ovšem akcentem na cizost „náboženské i od náboženství odpoutané“ ruské kultury. Tolstoj, Saltykov-Ščedrin, Bulgakov a ovšem Puškin nejsou v tomto podání doma v našem západním světě.

Rozumím sice obavám, které Ivana Štampacha motivují, ale právě protože je sdílím, nemohu s ním souhlasit. Pokud se dnes v Rusku probudili staří běsi a část tamějších politiků a inteligence si zahrává se slavjanofilskými mýty, a pokud se i u nás, byť zcela marginálně, objevují tací, kteří sní o slovanské říši od oceánu k oceánu, pak jim nemůžeme dát lepší dárek, než že si osvojíme ahistorické vyprávění o zásadní a nevykořenitelné odlišnosti západní kultury a pravoslaví, lhostejno, že s přehozenými znaménky plus a mínus. Tedy tím, že se vzdáme odkazu soluňských bratří, kteří věděli, že duch promlouvá všemi jazyky, a právě proto si můžeme a musíme navzájem porozumět.

V diskusi k článku Ivana Štampacha napsal David Unger: „Den slovanských věrozvěstů je alespoň u nás na Moravě příležitostí potkat se ve víře s našimi sousedy i jiné denominace.“ Lépe to říci asi nejde, ovšem s výhradou, že to neplatí jen o Moravě a jen pro ty, kteří mají nějakou denominaci.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 15.Července 2019, 15:15:59

No dobře, pane Profante; bezpochyby zajímavý a velmi kompetentní výklad, díky za něj.

Nicméně, centrální otázka se i tak zdá ne zcela přesvědčivě zodpovězena: byl příchod soluňských bratří na území Velké Moravy opravdu natolik klíčovým s t á t o t v o r n ý m počinem, aby to zadávalo dostatečný důvod pro vyhlášení státního (to jest: civilního) svátku?

Dozajista ani Ivan Štampach by neměl žádných námitek proti tomu, kdyby tuto událost ta či ona církev slavila jako svátek výhradně církevní; ale jako státní svátek (ve státě sekulárním) by se skutečně měly slavit pouze události, mající význam i v obecně univerzálním, nekonfesním, civilním ohledu a rozměru.

Zopakujme si ještě jednou, co tito věrozvěsti do českého (česko-moravského) prostoru NEpřinesli: nepřinesli ani křesťanství, ani písmo.

To že křesťanství pomáhali u "prostého lidu" šířit, je bezpochyby počinem záslužným; ale sotva přesahuje rozměr právě jen ryze konfesní. (Kdyby zde šířili islám, vyšlo by to ryze kulturně přinejmenším nastejno; ale asi sotva by koho napadlo, slavit to dnes jako státní svátek.)

Totéž se týká jejich významu ryze kulturního. Že zavedli slovanskou liturgii byl počin dozajista demokratický; nicméně ten fakt že jejich glagolice se neujala a byla vytlačena západní latinkou, je možno daleko spíše považovat za národní úspěch, nežli neúspěch. I tento jejich počin je tedy sotva možno považovat za dostatečný důvod ke státní oslavě.

A onen uvedený Proglas? Že by nějaké literární dílo mělo být dostatečným důvodem k vyhlášení státního svátku? - Sám o sobě by to byl dozajista projev zcela výjimečné kulturní orientace daného státu, kdyby vyhlašoval státní svátky na památku literárních a vůbec uměleckých počinů; nicméně v tom případě by bylo nutno se ptát, proč by neměl být vyhlášen státní svátek spíše na počest Kosmovy kroniky, která svými staroslovanskými a staročeskými legendami měla dozajista mnohem větší význam pro konstituování českého národního a státního povědomí.

Zkrátka, ještě jednou: řeč - a spor - jde nikoli o samotnou velkost soluňských bratří a jejich misijní činnosti, nýbrž výhradně o to, lze-li v tomto jejich působení shledat dostatek momentů, které by opravňovaly vyhlášení svátku nejen ryze konfesijního, nýbrž sekulárně-univerzálního.

Ten poukaz na "různé jazyky v duchu svatém" se přece jenom nezdá být důvodem zcela dostatečným.

Pavel Kolařík - informatik

Metoděj byl uvězněn Pondělí, 15.Července 2019, 19:17:44

svými bavorskými "bratřími" ve švábském městečku Ellwangen. Jezdíme tam z Mnichova, a z celého Německa i odjinud, každý rok na pouť. Letos jsme byli minulou sobotu.

V Ellwangenu jsou na místě, kde stávalo vězení, hned 3 pamětní desky na počest sv. Metoděje: v makedonštině, v bulharštině, a ve slovenštině. Ta slovenská označuje sv. Metoděje za "arcibiskupa Slovákov" :-) V češtině tam žádná deska není.

Tak to jenom kdyby to někoho zajímalo.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Úterý, 16.Července 2019, 11:36:7

My nevíme, kde Metoděje věznili. Podezřelých se uvádí několik a osobně bych mu z nich přál Reichenau. Krásné místo na jezeře a váže se k němu -- bohužel zřejmě pozdní -- vyprávění, jak se tam málem stal z vězně opatem; nebýt toho, že ho vysvobodil papežův zásah.
Ellwangen je jedno z možných míst a ovšem dohoda pro poutní účely. A je moc dobře, že je živé a že je společné. Ona ta historie nově objevené katolické úcty k soluňským bratřím nebyla prostá rozhorčených sporů, relikt najdete dodneška na stránkách české pravoslavné církve.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Úterý, 16.Července 2019, 12:20:13

Ivan Štampach neargumentoval státotvorností. Ostatně, kdybychom toto kriterium přiložili na seznam současných státních svátků, zbyl by ze sedmi jediný. S takovým požadavkem bych se nepřel.

Nicméně spojení svátku slovanských věrozvěstů a husovského výročí považuji za moudrý akt smíru -- přes Marmaggiho aféru. Za státnický čin československých politiků, ve dvou ze tří historických částech byli Konstantin a Metoděj nejen světci víry sdílené naprostou většinou obyvatel, ale byli také zapleteni do moderního utváření historické slovenské a moravské identity. V roce 2000 (obnovení svátku) už šlo, bohužel, jen o jednu historickou část.

A to, že Vám příjde nedostatečná ke státnímu svátku víra ve vzájemnou možnost porozumění-- dnes ovšem spíše humanisticky sekulární, i u věřících v Boha -- a přesvědčení, že je hřích vůči duchu nepřijmout ze své strany odpovědnost za uskutečnění této možnosti, mě sice mrzí, ale moc rád bych se dožil doby, kdy to bude jeden z nejbytostnějších principů státu, ve kterém žiji.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 17.Července 2019, 12:17:15

"Vzájemná možnost porozumění" - bylo by to hezké, ale opravdu nemám pocit, že zrovna tento aspekt by byl se svátkem Cyrila a Metoděje nějak příliš akcentován. A jestliže pan Unger píše, že „Den slovanských věrozvěstů je alespoň u nás na Moravě příležitostí potkat se ve víře s našimi sousedy i jiné denominace“, pak stejně i tak zůstává otázka, zda se totéž porozumění může týkat i setkávání se se sousedy založení ateistického.

Takže se mi zdá, že tento svátek má přece jenom ve svém jádru charakter svátku ryze církevního; podstatně jinak nežli u svátku na památku Místra Jana Husa, jehož neohrožený boj za pravdu daleko překročil hranice záležitosti pouze konfesní.

(Aby nedošlo k omylu: já nijak nepožaduji, aby svátek Cyrila a Metoděje přestal být svátkem státním. Ale je faktem, že pro pochybnosti v tomto směru existují nemálo závažné důvody.)

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Středa, 17.Července 2019, 13:06:24

Mohu samozřejmě mluvit jen za sebe, ale nemyslím si, že být ateista by mělo být totéž jako být nesnášenlivý.

Pavel Kolařík - informatik

Martinu Profantovi Středa, 17.Července 2019, 13:43:21

Ano, k misi K+M došlo ještě v době nerozděleného křesťanstva, takže by to pravoslavné a katolíky mělo spíš spojovat, nevidím důvod k žádným sporům. Ale někteří to zřejmě vidí jinak.

Zkusil jsem si to najít na stránkách české pravoslavné církve, a něco jsem našel na stránce orthodoxia.cz. Ovšem zjistil jsem, že jsou i jiné stránky (např. pravoslavnacirkev.info, a těžko říci, která je "oficiální"), a že česká pravoslavná církev vůbec nepotřebuje žádné vnější "nejlítější nepřátele Pravoslaví", protože pokud jde o spory a hádky, vystačí si úplně sama se sebou.

Jinak nic proti Reichenau, ale Ellwangen má taky moc pěkné okolí. A mimo jiné tudy prochází zbytky starořímských limes.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Středa, 17.Července 2019, 21:10:23

Ono nešlo o nic tak složitého jako jsou konfesijní rozdíly. V roce 1863 vyhlásil papež na žádost olomouckého arcibiskupa Den slovanských věrozvěstů jako svátek pro rakouské Slovany (a pro Slováky). V témže roce v Moskvě vyhlásily 11. květen (tedy 24. květen) jako den úcty, v Bulharsku a Makedonii (s ohledem na jazyk těch pamětních desek) ho dnes slaví jako Den slovanské kultury. V následujících letech probíhalo to, co mezi křesťanskými cirkvemi obvykle probíhá -- ti fanatičtí se navzájem osočovali ze snahy uzurpovat si oba světce, ti moudřejší se snažili o to, aby se z nich stal symbol toho společného. Bohužel, ti fanatičtí byli na všech stranách jako obvykle ukřičenější.
Ellwangen má hezké okolí, to máte pravdu.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Současná úroveň poznání Úterý, 23.Července 2019, 11:42:3

Pokud by někoho zajímal rychlovhled do současného stavu poznání o Velké Moravě, doporučuju nahrávku přednášky a diskuze po ní od prof. Wihody pro sisyfofské Pátečníky. Zejména debata odpovídá i na některé body zde diskutované, jako jsou lechové vs. knížata, křest Bořivoje u Svatopluka, Řím vs. Byzanc, proč používal Metoděj titul arcibiskup, když tu arcibiskupství fakticky nebylo, a podobně.

Ti, kdo o tématu už vědí hodně, se mohou u druhé z nahrávek alespoň pobavit učebnicovým střetem univerzitního profesora se přesvědčenými znalci středoškolského dějepisu.

Přednáška:
https://www.youtube.com/watch?v=5o8fhcOgU24

Debata:
https://www.youtube.com/watch?v=yq819Q9gSTM&t=96s

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.