Náš život v pravdě

Ondřej Vaculík

Česká společnost i česká státnost jsou založeny na odporu k církvi — potom by ale neměly nijak odkazovat k Husovi, který byl člověkem církve a „života v Kristu“.

Konstatovat, že německá náměstí jsou velice úpravná, zvláště teď na jaře, kdy jsou jeden květ, a zvláště třeba ve Švábsku, není nijak originální postřeh. Přesto: Téměř za každou obcí táhnou se políčka a záhony, a chcete-li teď tulipány, samoobslužně si je natrháte a do kasičky připevněné na kůlu vložíte příslušný obnos. V létě prý si takto můžete natrhat třeba jahody nebo načesat rybíz a nikdo vás nekontroluje. A funguje to.

U nás by se možná většina zákazníků snažila kasičku nějak šidit a dříve či později by ji někdo ukradl. U nás by to nešlo. U nás nemohou být ani otevřené kostely. V Německu do nich můžete normálně vstupovat a v mnohých případech si prohlížet originální výtvarná díla, proti ukradení nijak nezabezpečená. Například v Herrenbergu v Stiftskirche takto celá staletí visí raně renesanční obrazy, malované na dřevě. Můžete až k nim, nikdo si vás nevšímá, žádný prostor není jištěn provazy a alarmem. To ve srovnání s našimi kostely v devadesátých letech pět až sedmkrát vykradenými, dnes zamykanými na sedmero západů, působí jako zázrak.

Obeznámenější čtenář okamžitě zareaguje: žádný zázrak, ale důsledek po staletí upevňované víry. A vskutku, každý druhý starý, hrázděný dům byl nějakým vzdělávacím „stiftem“, církevní školou a institucí reformované, evangelické církve, jež podnes neztratila autoritu. Důsledkem jsou nejen ty nevykradené kasičky, ale například také to, že domy a zahrady nerozdělují žádné ploty. I to je ale známá věc.

Napadlo mě, že náš stát musí být jiný, protože kromě národních a „humanitních ideálů“ vznikl z potřeby rozkladu církve. I jako chabý věřící cítím jedno, že naše „společnost“ (čímž myslím většinový lid) církve rozhodně nerespektuje, v lepším případě je pouze toleruje, ba nyní při tak zvaných církevních restitucích má k nim spíše odpor. Neumím si to vysvětlit jinak, než že odpor k církvi je součást naší státnosti a nic na tom nezmění ani pan svatý kníže Václav, ani pánové Cyril a Metoděj, natož poustevník Prokop nebo vznešená slečna Anežka. Protože, přiznejme si, co komu z nás církev v posledních dvaceti letech udělala špatného? V posledních třiceti letech? V posledních čtyřiceti letech? Padesáti letech? Tedy kromě toho, že vám nějaký farář odmítl jen tak pokřtít dítě, když jste si to usmyslili. Vy už jste přeci rákoskou od katechety přes ruce nedostávali.

Já jsem se poněkud vykoupil stovkami hodin dobrovolnické práce na opravě kostelů, aniž bych tušil, že za to od vás, společnosti, dostanu sekularizační odpustek. Lešení kolem kostelů uznáváte — šak se církvi starej —, ale běda, když člověk si troufne vyslovit i jen cosi velice elementárního o Bohu, to se prostor vyprazdňuje jak kolem blázna. Nastolit nějaké biblické téma člověk může mimo prostředí církve tak se dvěma až pěti nejbližšími přáteli, z nichž tři se stejně diví, že nemám na srdci něco důležitějšího.

Nikoli na víře, ale na odporu k církvi vyrostl také náš kult Mistra Jana Husa, jenž se proto tyčí v každém druhém městečku. Správně by společnost, prodchnutá odporem k církvi, měla mít v nelásce také Husa. Byl vzorným představitelem církve, učitelem vyššího ideálu života v Kristu a s Kristem. V Kostnici nechtěl být souzen, chtěl disputovat nad pravostí naší víry, vždyť církev ten ideál vyznávala, věřila v něj. Chtěl, aby se k tomuto nedostižnému ideálu, představovanému Kristem a jeho učením, lidé — a tedy i církev — dobírali v jednotě se  svými skutky a životními postoji, preláty nevyjímaje. Nebyl heretik, od Wyclifa se v mnohých ohledech distancoval. Vyznával eucharistii a trval například na zásadě, že „poslušnost papeži a kardinálům má být zachována jen ve věcech shodujících se zákonem Kristovým, ne však v jakémkoli jiném příkazu“. (Wyclif hierarchickou autoritu církve jakožto zprostředkovatele Kristova zákona neuznával.)

Husovi vskutku šlo o pravdivé vyznávání Kristova zákona obávaje se, aby nebyl umenšen či relativizován kontaminací s pragmatickými „pravdami“ pozemskými, které by se od Boha a Kristova učení stále více odkláněly a dovolovaly by různá kupčení ve prospěch osobní nebo církevní hierarchie. Jestliže o tomto kostnický koncil nepřesvědčil, nezbylo mu, než aby za velikost, kvalitu, tedy ideál Božího zákona obětoval svůj život, a tím doložil, že ho nelze rozmělňovat ani obejít. Což učinil vzhledem k tomu ideálu, nikoli ze vzdoru k církvi, k jejím představitelům; za takovou oběť mu ti preláti opravdu nestáli.

Naším paradoxem pak je, že za pomoci uctívání Mistra Jana jsme učinili přesně to, kvůli čemu se on — a o rok později i učenec Jeroným Pražský — obětovali: Vyčítajíce církvím, že se o ten Husův ideál a odkaz přou, nebo nad ním mudrují, raději jsme ho — život v Kristu (cítíte, jak vám ta tři slova, která ostýchavě píšu, nepříjemně znějí) — „moudře“ vůbec odvrhli, což pokládáme za prozíravé a progresivní; protože k čemu ideál, kerej je stejně nedostižnej, viďte. A to je ten náš „život v pravdě“. Takové společnosti by  Husovy pomníky měly vadit více než například mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který sice odkazuje ke zbožnosti a uctívání, nikoli tolik k „pravosti víry“ jako Mistr Jan.

Mistrův odkaz v naší většinové společnosti vůbec nijak nerezonuje, zůstal nepochopen jak nikdo — no neměli ti kostničtí preláti nakonec pravdu? — čímž se mi Jan stává obzvláště milým, je to můj svatý, kterého si coby katolík zařazuji hned za Pannu Marii jako velmi autentického následovníka Kristova. (Snad mi tu troufalost bratři evangelíci prominou.)

    Diskuse
    JV
    May 14, 2013 v 15.24
    Trefná povšimnutí
    Moc pěkný článek, pane Vaculíku, s velice trefným povšimnutím. Těch negací vedle odporu ke katolické církvi bylo při ustanovení Československa v r. 1918 více. Dodnes se s námi táhnou a jsou prapříčinou naší rozporuplné zahraniční politiky, vnitřního politického marasmu a těžkého soužití občanů na té nejzákladnější úrovni. Nejsme schopni se domluvit ani na tom, že v neděli se nedělá a má být klid.
    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    Jiří Vyleťal
    May 14, 2013 v 16.43
    Já mám k článku tři poznámky:
    1) V autorově lehce blasfemickém duchu říkám: u mě je Jan Hus hned za Karlem Marxem (a v něčem možná i před ním!)
    2) Pokud má autor na mysli, že v Německu se méně krade díky tomu, že lidé jsou tam nábožní, pak musím namítnout, že v leckterých zemích, kde ateistu téměř nepotkáte, jsou na tom se zločinem daleko hůře než u nás. Pravda, křesťanů je tam málo. V tom asi bude ten háček. Co kdybychom jim křesťanství vnutili? Jistě by se hned polepšili.
    3) Zda někomu z nás v posledních padesáti letech udělala církev něco špatného? Patrně ne, protože v posledních padesáti letech k něčemu takovému církev neměla vůbec žádnou moc. Zato znám případ (před 55 lety), kdy katoličtí rodiče své vlastní dospívající děti násilím a surovým bitím donucovali k tomu, aby chodily do kostela. Patrně je chtěli spasit i proti jejich vůli a zároveň je tímto osvědčeným způsobem přikovat k rodné hroudě. Osvobodil je až komunismus, který ovšem zase postihl jiné lidi (bohužel mnohdy i nevinné, abych řekla úplně celou pravdu).
    May 15, 2013 v 5.08
    A takových lidí, kterým byla katolická víra násilím vnucována (nejen ve starších dobách, ale i v novějších), bylo v našich zemích víc.. Proto tady u nás převažuje ateismus. A možná je to pro všechny nakonec úplně nejlepší, že jsou Češi ateisté. Kdo ví, jak by se chovali, kdyby byli věřící. Třeba by byla znovu třicetiletá válka.
    JH
    May 15, 2013 v 11.14
    Absence plotů
    je jistě pozoruhodná, ale křesťanstvím to asi nebude. Švýcarsko je asi tak stejně nábožné jako Německo, a nějakou velkou odlišnost od ČR jsem tu nezaznamenal. Ploty se jednoduše nestaví tam, kde k tomu není důvod, třeba když je mez baráky vzdálenost desítek metrů a pozemek je tam stejně nevyužitý.
    Snad "nejproplocenější" dědina, co jsem kdy viděl, byl Braunwald v Glaruských alpách, a vsadím boty, že tam do kostela taky chodí půlka lidí.
    PM
    May 16, 2013 v 12.20
    Nadměrná ignorace křesťanské etiky
    zdejším občanstvem je patrná jak v religiózním/teistickém tak ateistickém hávu.
    Zkušenost, že jak zbožnost tak ateistický humanismus jsou ověřeně nespolehlivým etickým podkladem zdárně demokratického režimu má oproti západu, mocnější a vlivnější kořání. Masarykova stále platná republikánská výzva nebát se a nekrást plně vystihuje dodnes vyjímečně silně narušenou schopnost stotožnění se společností.
    Podobné podezření doprovázelo koneckonců i tvůrce vídeňské školy a neoekonomismu dneška. Proto se zde tak rozbujel a zdárně bují a v té nejvulgárnější klausiánské podobě.
    Mezi dělným lidem na východní periferii Evropy stále plně platí - politika je panskoje hucůlstvo........ doslechl jsem se.