Neměli bychom slavit Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje jako státní svátek. Není to v pořádku, tvrdí Ivan Štampach. Jednak vzhledem k náboženské neutralitě státu, stát se „nesmí ... vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“ (Listina základních práv a svobod, čl. 2, ods.1), jednak proto, že historie vyvrací zásluhu soluňských bratří o christianizaci našich zemí.

Už první důvod zaslouží diskusi. Náboženská neutralita je od toho, aby stát mohl vytvářet rámec pokojného soužití věřících či věřících a nevěřících. Jsou oblasti, kde to asi nejde jinak a musíme je oprostit od náboženských symbolů a argumentů. Chtějí-li poslanci odstranit nedělní prodej, nesmí se prostě odvolat na třetí přikázání, ale musí zákon odůvodnit světskými argumenty, jako je potřeba společného odpočinku s rodinou.

Důvody, proč jsou právě ty či ony oblasti takto vyhrazené, by ovšem měly být uznatelné jak různě věřícími, tak nevěřícími, a bylo by kontraproduktivní, pokud by vyvolávaly pocit útlaku či ponížení. Například zatímco zdi školy jsou veřejné a kříže na ně nepatří, šíje a hlavy žákyň a učitelek jsou soukromé a bylo by ponižující diktovat, že na nich ve jménu laïcité nesmí být křížek nebo šátek.

Náboženská neutralita státu se ovšem nevyčerpává zákazy, projevuje se — a myslím, že významněji — také tím, že stát převezme původně náboženský příkaz, naplní ho širším obsahem a stanoví jako obecně platný. Sem patří například již zmíněná volná neděle a sobota: dny volna, které odpovídají potřebám odpočinku a ekonomie a zároveň pokrývají přikázání dvou nejrozšířenějších tuzemských náboženství.

↗

Kníže Rostislav napsal, že Moravané jsou sice křesťané, ale jsou „lid prostý“ a nemají, kdo by je „naučil pravdě a řádně poučil“. Repro DR

Den slovanských věrozvěstů byl pro české země zaveden papežem Piem IX. v roce 1863, potlačil předchozí 9. březen a od počátku byl doprovázen podezřením, že datum v předvečer výročí upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského nebylo katolickou církví zvoleno bez potměšilosti. Zákonodárci v roce 1925 přeložili toto podezření jako možnost smíru a prohlásili oba dny, 5. a 6. červenec, za státní svátky.

Z pohledu náboženské neutrality státu se podle mého přesvědčení oprávněnost takového aktu odvíjí od toho, zda oslavovaná osobnost nabízí dost důvodů k tomu, aby ji oslavovali i ti, pro které nemá smysl její charakteristika jako světce. S tím, že platí také reciproční břemeno; aby byl takový státní svátek legitimní, musíme se s těmi, pro které oslavovaná osobnost v prvé řadě světec, shodnout na tom, že důraz na sekulární, historický a kulturní rozměr osobnosti nepovažují za vyvlastnění.

Konstantin Filosof vytvořil první slovanskou vzdělanou řeč a upravil z tehdejších variant alfabety novou pro potřeby slovanské výslovnosti, přeložil část Bible a v neuvěřitelně krátké době vytvořil spolu s bratrem Metodějem na Moravě školu. A to školu neobyčejně náročnou, vždyť moravský kněz musel podle Metodějových požadavků ovládat řečtinu, latinu a literární jazyk slovanský. Napsal také první známou báseň ve slovanském jazyce, dodnes fascinující.

Neodvažuji se ani odhadnout, kolik století uplynulo, než se ve střední Evropě objevilo literární dílo srovnatelné s Proglasem: „Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih“ a propadají odvěkému protivníkovi, to jest mění se „na česky mluvící producenty a konzumenty a na masu lhostejných“, na podnárod a pronárod, pokud ve svém jazyce nemohou vyslovit všechno: poezii, víru, filosofii.

Pokud o svých věcech koktají vypůjčenými slovy a nectí maximu: „… raději pět slov pověděti,/ a svým rozumem je říci,/ aby i všichni bratři rozuměli,/ nežli deset tisíc slov nesrozumitelných“. Nu ano, ta prostřední citace není Proglas, ale Karel Kosík. Ale ladí to spolu a tahle ozvěna přes jedenáct století je víc než kanonizace a zákonem stanovený státní svátek.

Historické pochybnosti

Pro Ivana Štampacha tyto výkony zřejmě nejsou podstatné. Metoděj a Konstantin si svátek nezaslouží, praví, protože falešně nazývají „slovanskými věrozvěsty“, ačkoliv Morava byla v době jejich příchodu již christianizovaná. To údajně dokládá křest „čtrnácti českých lechů“ v Řezně roku 845. Fuldské anály, které jediné křest roku 845 zaznamenaly — vypadl jinak zcela z paměti řezenského biskupství, právě tak jako z české církevní tradice, a to už v desátém století —, nepoužívaly Štampachův fantastický titul „lech“, psaly o českých knížatech.

Ale to je nejmenší historická nepřesnost, mnohem důležitější je, že roku ani roku 845, ani 863 nebyly Čechy součást moravské říše (nakrátko se jí staly až po roce 880). Oproti tomu zůstaly pozoruhodně opomenuty obecně uznávané doklady křesťanství na Moravě před rokem 863. Archeologové datují před toto datum přesvědčivě několik kostelů a v Nařízení mohučské synody z roku 852 čteme o „drsném dosud křesťanství národa moravského“.

Svědectví o předchozím křesťanství na Moravě nalezneme dokonce i v nejstarších cyrilometodějských legendách. Kníže Rostislav v nich píše byzantskému císaři Michaelovi III., že Moravané jsou sice křesťané, ale jsou „lid prostý“ a nemají, kdo by je „naučil pravdě a řádně poučil“. V témže Životě Metodějově, jenž vznikl podle širokého konsensu odborníků ještě v 9. století na Moravě, nalezneme také počátek tradice pojmenování soluňských bratří jako „slovanských apoštolů“, když papež Hadrián II. posílá Metoděje jako učitele „slovanským zemím“. Význam vzdělaných moravských kněží, vzdělaného slovanského jazyka a písma pro christianizaci Bulharska a zprostředkovaně Kyjevské Rusi později tuto tradici posílil a rozvinul.

Morava ovšem musela být zcela christianizovaná před příchodem soluňských bratří, detaily jako absence církevní organizace a zjevný status misijního území, právě tak jako doklady nekřesťanských svatyní ve velkomoravských aglomeracích je třeba pominout, protože jinak by se nemohlo hovořit o pouhém „pokusu o změnu politické podřízenosti a kulturní orientace části Moravy ve dvou desetiletích 9. století (863—885)“. Tvrzení poněkud zvláštní.

Samozřejmě, pozváním byzantských učitelů sledoval Rostislav mocenský zájem, vznik samostatné církevní organizace by znamenal vlastní vzdělance potřebné v administrativě a významné posílení pozice moravského knížete vůči bavorskému králi a jeho ochotným biskupům, avšak politicky náležela moravská říše jednoznačně do nejvýchodnějšího z karolínských království a ani Rostislav, ani Svatopluk se nikdy nepokusili z této příslušnosti vymknout. Císař na Bosporu byl daleko a oddělený mocnou bulharskou říší.

A kulturní, ze Štampachova textu rozuměj konfesijní orientace? Tehdejší střet mezi papežem a konstantinopolským patriarchou byl mocenský a do genealogie schizmatu ho zapletli až v 11. století. Mimoto Metoděj získal biskupské svěcení a později arcibiskupský úřad v Římě, zásah papežského legáta ho osvobodil ze zajetí bavorských biskupů a moravští kněží důsledně deklarovali svoji příslušnost k západní kurii.

Vlastní slovanská liturgie byla na Moravě ve skutečnosti dvojjazyčná a evangelium se četlo nejprve latinsky. Život Metodějův vkládá do úst papeže Hadriana II. odůvodnění této dvojjazyčnosti: „Chváliti budou Pána všechny národy … Všichni budou mluvit o velikých skutcích Božích různými jazyky, jak jim dá odpovídat duch svatý.“ Biblická parafráze ponouká, aby v ní člověk slyšel první formulaci středoevropského tématu rovné úcty náležející všem národům, protože každý z nich tvoří lidé obdaření vždy stejnými lidskými právy, téma k uzoufání těžkého úkolu sjednocovat národní tady a teď s univerzalitou všelidského vzdělání.

A v mnohem střízlivější perspektivě primát latiny představoval docela silnou pojistku integrace Moravanů do univerzalistické křesťanské kultury a vzdělání.

Zrada západní orientace

Historické hodnocení soluňských bratří je pochopitelně otevřené a například Dušan Třeštík hájil svého času se suverénní znalostí pramenů a respektem k historické akribii velmi přesvědčivě stanovisko, že působení Konstantina a Metoděje bylo spíše podivné než podivuhodné. Při vší pluralitě jsou ovšem také interpretace, které beznadějně zastaraly a oživovat je znamená nepěknou nekromancii. Věta: „Zdůrazňování Cyrila a Metoděje dnes, i v intenzitě státního svátku, může znamenat zpochybnění naší západní orientace.“ http://denikreferendum.cz/clanek/29832-statni-svatky-jsou-za-nami k nim má příliš blízko.

Až zamrazí, když ji vezmeme vážně, vždyť to nebyl Konstantin a Metoděj, Sv. Vojtěch pobýval v Římě v řeckém klášteře a Karel IV. nechal nad portikem katedrály sv. Víta zhotovit, podle nadšených a kunsthistoricky správných slov dobové kroniky, mozaiku Posledního soudu „ze skla, řeckým způsobem“. A Havel se staral o její obnovení! Komenský s nadšením líčil dohodu Jednoty bratrské s byzantským patriarchátem. A kdyby se jednalo jen o české země. V Německu vycházejí knihy o významu císařovny Theofano a jejího byzantského doprovodu pro otonské umění a monografie o Mikuláši Kusánském, který odmítal vidět nepřekonatelné rozdíly mezi římským a byzantským křesťanstvím.

Štampach předznamenal svoje varování před zradou západní orientace úvahou o potenciálu Západu, který vedl tuto kulturní oblast jinam než východní křesťanství a od renesance otevíral dveře emancipačním hnutím. Tento výjimečný potenciál Západu dosvědčuje ovšem právě jen výskyt oněch emancipačních hnutí, přinejmenším do období pádu Konstantinopole je historicky nezbadatelný, jak v činech, tak v textech.

Bylo by nutné dokázat, že výskyt oněch emancipačních hnutí v zemích latinského křesťanství není historicky kontingentní a tkví v jakési supremacii západní křesťanské kultury. Protože o ničem jiném než o takové supremacii se v povídání o potenciálu nemluví. Doplňuje ji ovšem akcentem na cizost „náboženské i od náboženství odpoutané“ ruské kultury. Tolstoj, Saltykov-Ščedrin, Bulgakov a ovšem Puškin nejsou v tomto podání doma v našem západním světě.

Rozumím sice obavám, které Ivana Štampacha motivují, ale právě protože je sdílím, nemohu s ním souhlasit. Pokud se dnes v Rusku probudili staří běsi a část tamějších politiků a inteligence si zahrává se slavjanofilskými mýty, a pokud se i u nás, byť zcela marginálně, objevují tací, kteří sní o slovanské říši od oceánu k oceánu, pak jim nemůžeme dát lepší dárek, než že si osvojíme ahistorické vyprávění o zásadní a nevykořenitelné odlišnosti západní kultury a pravoslaví, lhostejno, že s přehozenými znaménky plus a mínus. Tedy tím, že se vzdáme odkazu soluňských bratří, kteří věděli, že duch promlouvá všemi jazyky, a právě proto si můžeme a musíme navzájem porozumět.

V diskusi k článku Ivana Štampacha napsal David Unger: „Den slovanských věrozvěstů je alespoň u nás na Moravě příležitostí potkat se ve víře s našimi sousedy i jiné denominace.“ Lépe to říci asi nejde, ovšem s výhradou, že to neplatí jen o Moravě a jen pro ty, kteří mají nějakou denominaci.