Vzbouření proti biskupovi

Ivan Štampach

Jmenování nového, prosrbsky orientovaného biskupa pravoslavné církve v Černé Hoře je provázeno násilnými protesty, které odrážejí složité etnické napětí na Balkáně.

Srbský ortodoxní patriarcha Porfirije (vpravo) a nově jmenovaný černohorský metropolita Joanikije (vlevo) přicházejí do pravoslavné katedrály v Podgorici. Jeho uvedení do úřadu ovšem pobouřilo tu část Černohorců, kteří by si přáli větší nezávislost země na Srbsku, a to i v církevní struktuře. Foto SAVO PRELEVIC / AFP

V Černé Hoře proběhly v souvislosti se jmenováním nového biskupa jedné ze dvou tamních pravoslavných církví mohutné demonstrace. Nově jmenovaný metropolita Joanikije a srbský patriarcha Porfirije, který ho měl nastolit, museli být na místo bohoslužby ve městě Cetinje přepraveni vojenskými helikoptérami, neboť demonstranti blokovali cestu barikádami a stříleli do vzduchu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Situace byla o to nebezpečnější, že se bohoslužby zúčastnili i černohorský prezident Milo Đukanović a srbský prezident Alexandar Vučić. Policie na radikální demonstraci odpověděla slzným plynem a vodními děly. Zranění byli na obou stranách.

Pravoslavná církev je míněna na rozdíl od katolické jako horizontálně propojené společenství lokálních církvi, které nemají žádnou nadcírkevní strukturu podobnou instituci papežství. Církve mají stejnou víru, a pokud jde o obřad a organizační strukturu, odlišují se jen drobnými nepodstatnými rozdíly. Měly by se navzájem uznávat, což se ovšem v praxi neděje.

Fakticky se svět pravoslaví uspořádal jako okruh na sobě nezávislých národních útvarů. Jsou to církve nejen etnické, ale často i státní. K nejpočetnější Ruské pravoslavné církvi, tedy k Moskevskému patriarchátu patří i příslušníci jiných etnik žijících v Rusku, ale dominantní jsou v ní etničtí Rusové. A tato církev má své zahraniční útvary složené nejvíce z místních Rusů na všech obývaných světadílech. Je nástrojem zahraniční politiky ruského impéria.

Stejně jako ruská církev je i církev srbská v čele s bělehradským patriarchou svým charakterem národní a propojená se státem. Etnická identita spojovaná obvykle s jazykem je ovšem v tomto regionu komplikovaná. Existuje totiž jihoslovanské jazykové kontinuum, zahrnující většinu balkánských slovanských jazyků mimo slovinštinu, bulharštinu a makedonštinu. Toto kontinuum se postupně, tak jak se rozešly jugoslávské národy do šesti národních států (a počítáme-li i Kosovo, pak do sedmi), rozchází i etnicky a mluví se o samostatných jazycích srbském, chorvatském, bosenském a černohorském. Tyto jazyky jsou si však zřejmě bližší než čeština a slovenština.

Jazykový, kulturní a politický rozchod vedl také k formování samostatných církví. Od srbské církve se oddělily komunity v Severní Makedonii a Černé Hoře. Oddělené místní církve se pochopitelně s církví srbskou neuznávají. Tím jsou odděleny rovněž od církví, které s církví srbskou udržují styky, včetně české. Vstupují také do situace rozvratu světového pravoslaví, jehož rozkol se týká uznání Pravoslavné církve Ukrajiny. Dvěma stranami sporu jsou konstantinopolský a moskevský patriarchát, přičemž oba mají na své straně různé další samostatné (autokefální) pravoslavné církve.

Aktuální konflikt v Černé Hoře se týká většinové části místního pravoslaví, která se od bělehradského patriarchátu neodtrhla. I uvnitř ní však panuje konflikt mezi Černohorci a černohorskými Srby. Na její straně stojí současná černohorská vládní většina vedená Stranou pro budoucnost Černé Hory, která je kulturně konzervativní a prosrbská, což zároveň prakticky znamená také promoskevská.

Samostatnou černohorskou jazykovou, kulturní, církevní a politickou identitu dnes hájí spíše opozice vedená Demokratickou stranou socialistů, což je transformovaná černohorská větev Svazu komunistů Jugoslávie. Dnes je nacionalistická a navzdory svému názvu spíše neoliberální.

Nový černohorský metropolita Joanikije je zastáncem prosrbské orientace. Černohorsky orientovaní členové této církve se proti němu vzbouřili. Lze předpokládat, že srbská církev a černohorská vláda budou na jeho jmenování trvat. Je také možné, že se část členů této církve přelije do neuznávané a doposud menšinové samostatné černohorské pravoslavné církve.

Město Cetinja, zvolené pro obřad místo nedalekého hlavního města Podgorice, pokládají Černohorci za provokaci, i když jde oficiální sídlo metropolity. Připomínají, že je to historické hlavní město černohorského knížectví a později království, kde sídlila diplomatická zastupitelství cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. Za federální Jugoslávie se hlavním městem stala Podgorica a Cetinja se stala spíše muzeálním městem.

Konflikty mezi církevním vedením a členstvem nejsou omezeny jen na jihovýchodní Evropu. Když papež Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem konzervativního Joachima Meisnera, bránili členové církvi jeho vstupu do kolínské katedrály vlastními těly. Svébytnost a sebevědomí členstva církve vyjadřuje německé hnutí vystupující pod názvem My jsme církev.

Konflikty tak dramatické jako nedávno v Cetinji však mohou nastávat stále znovu, dokud se budou s mocenskou sférou prolínat konzervativní etnické a náboženské identity. Pak budou trvat jak spory identit, tak i protesty svobodomyslné části veřejnosti proti nim.