„Tohle kdysi býval tak multikulturní region! Tady stojí katolický kostel, tady pravoslavný kostel, tady synagoga. Jednou za rok sem jezdí rabíni z New Yorku a během rituálů pouštějí do vzduchu svá přání,“ vypráví fascinovaně Marcin Piotrowský, třicátník s plnovousem, veselýma očima a květovanou rouškou, zatímco projíždíme dvoutisícovým městečkem Cieszanów.

„Zkrátka jedno z nejbáječnějších míst k životu v Polsku: bohatá historie, levné pozemky, nádherná příroda. Vzbudit děti, aby vstaly včas do školy, není snadné, ale když máme jít ráno pozorovat jeleny, vstanou klidně v pět,“ směje se.

Konečně se blížíme k němu domů. Široko daleko nic, jen tušení lesů a lánů přikrytých ničím nerušenou podvečerní tmou. Nebýt laskavosti Piotrowského, který mě na nádraží ve dvacet kilometrů vzdáleném Lubaczówě vyzvedl, neměla bych šanci se sem dostat. Jedinou veřejnou dopravou, která jeho vesnici spojuje se světem, jsou školní autobusy.

Zatímco Piotrowský si to tu nemůže vynachválit, městští liberálové, kteří sem nikdy ani nevkročili, si z Podkarpatí, jihovýchodního okraje Polska při hranicích s Ukrajinou, utahují. Obyvatelé Podkarpatí se stali terčem povýšených memů i neskrývané nenávisti. „Po volbách se na sociálních sítích psalo, že by se měla kolem Podkarpatí vybudovat zeď, že by se sem mělo hodit pár granátů,“ popisuje Piotrowský.

Jediné, čeho je tu dostatek, jsou kostely

Od obnovení samostatného polského státu, jehož území bylo od konce osmnáctého století do konce první světové války — s výjimkou krátké epizody v období napoleonských válek — rozporcováno mezi Prusko, Rakousko a Rusko, uplynulo sto dva let. Někdejší rozdělení mezi různě vyspělé mocnosti, podtržené navíc tím, že po konci druhé světové války Stalin de facto celý stát posunul o sto až dvě stě kilometrů na západ, však Polsku zadělalo na nerovnost mezi regiony, jejímiž důsledky země trpí dodnes.

O bohatším a liberálním západu Polska, který spadal pod Prusko a kde lidé výrazněji tíhnou k podpoře opoziční strany Občanská platforma, se hovoří jako o „Polsku A“. Konzervativní chudý východ, jež byl součástí Ruska a Rakouska a kde se těší vyšší podpoře vládní ultrakatolická strana Právo a spravedlnost (PiS), bývá označován jako „Polsko B“. To horší Polsko.

Nejchudšímu Podkarpatí, jejž kdysi schvátilo Rakousko-Uhersko, se říká „Polsko C“. PiS tu v loňských volbách do parlamentu získal třiašedesát procent hlasů.

Podkarpatí se v rámci Polska vyznačuje téměř nejvyšší nezaměstnaností, téměř nejnižším HDP na hlavu a v důsledku i téměř nejvyšším podílem obyvatel, kteří emigrují za prací do zahraničí. Jde o region s nejnižší mírou urbanizace: na venkově žije téměř šedesát procent obyvatel. Jelikož se tu vzhledem k nedostatku veřejné dopravy všichni vozí v ojetých autech, obsah smogu v ovzduší přesahuje škodlivou míru.

Jediné, čeho je tu dostatek, jsou kostely. Není pobožnějšího regionu. Nedělní mše se účastní dvě třetiny obyvatel — dvojnásobek polského průměru. Kostely tu představují místo setkávání i volnočasových aktivit — a zároveň pevnost střežící konzervativní pořádky.

„Kněz lidem káže, jaké noviny mají číst i koho mají volit. Když vloni propukl skandál ohledně zneužívání dětí knězi, místní seniorky, které jsem učila angličtinu, nechápaly, že někdo věří slovu vlastního dítěte víc než slovu kněze. O Janu Pavlovi II. se děti učí ve škole i v rámci hudební výchovy,“ popisuje Marina Piotrowská.

Tančit na kostech padlých vojáků

Marcin Piotrowský se narodil v sousedním lublinském vojvodstí. S Marinou, rodačkou z Estonska, která do Lublinu přijela studovat polský jazyk a kulturu, se seznámil na univerzitě. Jedenáct let pracovali v Irsku, ale celou dobu pomýšleli na návrat do Polska.

Vylidňující se Podkarpatí jim učarovalo. Koupili proto chátrající budovu bývalé školy ve vesnici o čtyřiceti obyvatelích Gorajec a přeměnili ji v penzion, v jehož útulné jídelně teď sedíme.

Ze všeho tu dýchá slavnostní klid adventu. Ze zdí na nás hledí jak pravoslavné, tak katolické svaté obrázky, přes židle spadají háčkované přehozy a pestrobarevné korále, po místnosti běhají děti ve vánočních svetrech. Jména všech členů rodiny začínají na „M“. Totéž platí i pro zvířata. Jejich mourovaná kočka se jmenuje Miłość, tedy Láska.

Jelikož Piotrowští místní tradiční kultury obdivují, záhy po svém nastěhování tu zorganizovali letní festival Folkowisko. Vzhledem k historii regionu se jim jevilo přirozené zasvětit první ročník ukrajinské kultuře.

„Neměli jsme nejmenší tušení, jak moc zde Ukrajince nenávidí. Psali o nás, že tančíme na kostech padlých polských vojáků. Že se koupeme v jejich krvi,“ popisuje Marina, bledá žena s obrovskýma očima, oblečená do červeného svetru se sobem.

Multikulturní rozmanitost z lubaczówského regionu vymazaly války. O odstranění Židů, tvořících kdysi až třetinu populace, se postarali němečtí nacisté. Pravoslavní Ukrajinci z regionu vymizeli ještě dřív, v důsledku polsko-ukrajinské války mezi lety 1918 a 1919. Kdo nepadl, byl vyhnán. V důsledku dnes žije v lubaczówském regionu méně lidí než před sto lety.

„Zabíjely samozřejmě obě strany, ale tady se mluví jen o tom, kolik Poláků zabili Ukrajinci. I proto tu má PiS takovou podporu. Politici PiS neustále hovoří o tom, jak moc Poláci trpěli — a tady narativ o polském utrpení rezonuje zvlášť silně,“ dodává Marcin, dolévá nám červené víno a jde si hrát s dětmi.

„Nedokázala jsem si představit, že bych se proti vládě nahlas vzepřela. Jsem introvert — a sama jsem kdysi věřila propagandě. V Estonsku pocházím z ruské menšiny, doma jsme sledovali ruskou státní televizi. Do Polska jsem přijela jako proputinovská nadšenkyně,“ vypráví Marina.

Ukrajinec a Estonka vraždící polské děti

Jenže 23. října vyhlásil polský Ústavní soud verdikt, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou. Pokud by vešel v platnost, znamenalo by to takřka úplný zákaz potratů, a to v zemi s již tak téměř nejpřísnější potratovou legislativou v Evropě. „Nikdy v životě jsem necítila takový vztek,“ vzpomíná na 23. říjen Marina.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.