„Tohle kdysi býval tak multikulturní region! Tady stojí katolický kostel, tady pravoslavný kostel, tady synagoga. Jednou za rok sem jezdí rabíni z New Yorku a během rituálů pouštějí do vzduchu svá přání,“ vypráví fascinovaně Marcin Piotrowský, třicátník s plnovousem, veselýma očima a květovanou rouškou, zatímco projíždíme dvoutisícovým městečkem Cieszanów.

„Zkrátka jedno z nejbáječnějších míst k životu v Polsku: bohatá historie, levné pozemky, nádherná příroda. Vzbudit děti, aby vstaly včas do školy, není snadné, ale když máme jít ráno pozorovat jeleny, vstanou klidně v pět,“ směje se.

Konečně se blížíme k němu domů. Široko daleko nic, jen tušení lesů a lánů přikrytých ničím nerušenou podvečerní tmou. Nebýt laskavosti Piotrowského, který mě na nádraží ve dvacet kilometrů vzdáleném Lubaczówě vyzvedl, neměla bych šanci se sem dostat. Jedinou veřejnou dopravou, která jeho vesnici spojuje se světem, jsou školní autobusy.

Zatímco Piotrowský si to tu nemůže vynachválit, městští liberálové, kteří sem nikdy ani nevkročili, si z Podkarpatí, jihovýchodního okraje Polska při hranicích s Ukrajinou, utahují. Obyvatelé Podkarpatí se stali terčem povýšených memů i neskrývané nenávisti. „Po volbách se na sociálních sítích psalo, že by se měla kolem Podkarpatí vybudovat zeď, že by se sem mělo hodit pár granátů,“ popisuje Piotrowský.

Jediné, čeho je tu dostatek, jsou kostely

Od obnovení samostatného polského státu, jehož území bylo od konce osmnáctého století do konce první světové války — s výjimkou krátké epizody v období napoleonských válek — rozporcováno mezi Prusko, Rakousko a Rusko, uplynulo sto dva let. Někdejší rozdělení mezi různě vyspělé mocnosti, podtržené navíc tím, že po konci druhé světové války Stalin de facto celý stát posunul o sto až dvě stě kilometrů na západ, však Polsku zadělalo na nerovnost mezi regiony, jejímiž důsledky země trpí dodnes.

O bohatším a liberálním západu Polska, který spadal pod Prusko a kde lidé výrazněji tíhnou k podpoře opoziční strany Občanská platforma, se hovoří jako o „Polsku A“. Konzervativní chudý východ, jež byl součástí Ruska a Rakouska a kde se těší vyšší podpoře vládní ultrakatolická strana Právo a spravedlnost (PiS), bývá označován jako „Polsko B“. To horší Polsko.

Nejchudšímu Podkarpatí, jejž kdysi schvátilo Rakousko-Uhersko, se říká „Polsko C“. PiS tu v loňských volbách do parlamentu získal třiašedesát procent hlasů.

Podkarpatí se v rámci Polska vyznačuje téměř nejvyšší nezaměstnaností, téměř nejnižším HDP na hlavu a v důsledku i téměř nejvyšším podílem obyvatel, kteří emigrují za prací do zahraničí. Jde o region s nejnižší mírou urbanizace: na venkově žije téměř šedesát procent obyvatel. Jelikož se tu vzhledem k nedostatku veřejné dopravy všichni vozí v ojetých autech, obsah smogu v ovzduší přesahuje škodlivou míru.

Jediné, čeho je tu dostatek, jsou kostely. Není pobožnějšího regionu. Nedělní mše se účastní dvě třetiny obyvatel — dvojnásobek polského průměru. Kostely tu představují místo setkávání i volnočasových aktivit — a zároveň pevnost střežící konzervativní pořádky.

„Kněz lidem káže, jaké noviny mají číst i koho mají volit. Když vloni propukl skandál ohledně zneužívání dětí knězi, místní seniorky, které jsem učila angličtinu, nechápaly, že někdo věří slovu vlastního dítěte víc než slovu kněze. O Janu Pavlovi II. se děti učí ve škole i v rámci hudební výchovy,“ popisuje Marina Piotrowská.

Tančit na kostech padlých vojáků

Marcin Piotrowský se narodil v sousedním lublinském vojvodstí. S Marinou, rodačkou z Estonska, která do Lublinu přijela studovat polský jazyk a kulturu, se seznámil na univerzitě. Jedenáct let pracovali v Irsku, ale celou dobu pomýšleli na návrat do Polska.

Vylidňující se Podkarpatí jim učarovalo. Koupili proto chátrající budovu bývalé školy ve vesnici o čtyřiceti obyvatelích Gorajec a přeměnili ji v penzion, v jehož útulné jídelně teď sedíme.

Ze všeho tu dýchá slavnostní klid adventu. Ze zdí na nás hledí jak pravoslavné, tak katolické svaté obrázky, přes židle spadají háčkované přehozy a pestrobarevné korále, po místnosti běhají děti ve vánočních svetrech. Jména všech členů rodiny začínají na „M“. Totéž platí i pro zvířata. Jejich mourovaná kočka se jmenuje Miłość, tedy Láska.

Jelikož Piotrowští místní tradiční kultury obdivují, záhy po svém nastěhování tu zorganizovali letní festival Folkowisko. Vzhledem k historii regionu se jim jevilo přirozené zasvětit první ročník ukrajinské kultuře.

„Neměli jsme nejmenší tušení, jak moc zde Ukrajince nenávidí. Psali o nás, že tančíme na kostech padlých polských vojáků. Že se koupeme v jejich krvi,“ popisuje Marina, bledá žena s obrovskýma očima, oblečená do červeného svetru se sobem.

Multikulturní rozmanitost z lubaczówského regionu vymazaly války. O odstranění Židů, tvořících kdysi až třetinu populace, se postarali němečtí nacisté. Pravoslavní Ukrajinci z regionu vymizeli ještě dřív, v důsledku polsko-ukrajinské války mezi lety 1918 a 1919. Kdo nepadl, byl vyhnán. V důsledku dnes žije v lubaczówském regionu méně lidí než před sto lety.

„Zabíjely samozřejmě obě strany, ale tady se mluví jen o tom, kolik Poláků zabili Ukrajinci. I proto tu má PiS takovou podporu. Politici PiS neustále hovoří o tom, jak moc Poláci trpěli — a tady narativ o polském utrpení rezonuje zvlášť silně,“ dodává Marcin, dolévá nám červené víno a jde si hrát s dětmi.

„Nedokázala jsem si představit, že bych se proti vládě nahlas vzepřela. Jsem introvert — a sama jsem kdysi věřila propagandě. V Estonsku pocházím z ruské menšiny, doma jsme sledovali ruskou státní televizi. Do Polska jsem přijela jako proputinovská nadšenkyně,“ vypráví Marina.

Ukrajinec a Estonka vraždící polské děti

Jenže 23. října vyhlásil polský Ústavní soud verdikt, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou. Pokud by vešel v platnost, znamenalo by to takřka úplný zákaz potratů, a to v zemi s již tak téměř nejpřísnější potratovou legislativou v Evropě. „Nikdy v životě jsem necítila takový vztek,“ vzpomíná na 23. říjen Marina.

Proti rozsudku demonstrovaly statisíce lidí v téměř šesti stech městech po celé zemi — i v Lubaczówě. Místní demonstrace probíhající 23. a 24. října přitom znamenaly první protest nejen v životě Mariny, ale i v moderní historii celého města.

„Vzniklo to zcela spontánně. Myslely jsme, že nás bude třicet. Poprvé nás přišlo sto. A podruhé nás bylo přes tisíc,“ vypráví Marina. „Jedna dívka navrhla, abychom zanechali transparent u kostela. Bály jsme se však, že zraníme city lidí, kteří do kostela chodí, našich babiček. Nechtěly jsme se jich dotknout. Jim však na našich pocitech až tak moc nesešlo,“ pokrčí rameny Marina.

Demonstranti v Lubaczówě nemohou schovat svou tvář za pohodlnou anonymitu velkoměsta. O Marcinovi a Marině se tu teď hovoří jako o „Ukrajinci a Estonce, kteří chtějí vraždit polské děti“. S nenávistnými komentáři na sítích se potýkají doteď.

„My naštěstí máme penzion, ale ženě, která měla na protestu projev, v práci na rovinu řekli, ať už se protestů neúčastní, pokud nechce přijít o zaměstnání. Když jsme místo velkých protestů začali pořádat menší akce s transparenty, lidé se účastnit zdráhali, protože by v hloučku o pěti lidech byli až moc vidět,“ doplňuje Marina.

Někteří učitelé se opřeli do studentů, kteří si profilovou fotografii na sociálních sítích zkrášlili červeným bleskem, symbolem protestů. Mladé ženy, které doteď organizují menší protestní akce s transparenty, čelí povýšeným komentářům o tom, že nevědí, o čem mluví, že ani nerozumí tomu, co mají na transparentech napsané.

My ženy jsme vychovávány k mlčení

„I já jsem bývala silně věřící. Tady jsou lidé zkrátka zvyklí věřit, stejně jako jsou zvyklí dívat se na vládní televizi. Každý se tu snaží zapadnout,“ obezřetně vypráví tlumeným hlasem Zuzana, černovlasá dívka s ledovýma očima nad květovaným hrníčkem čaje s nápisem Dzień Kobiet — Den žen. Nad hlavou jí visí obrazy Ježíše a Marie.

Zuzana, studentka grafického designu ve Varšavě, je jedinou další místní aktivistkou, která za mnou druhý den ráno k Piotrowským přijela. Ostatní ženy jsou prý situací unavené.

„I já jsem unavená, ale vnímám jako svou povinnost dál nahlas mluvit. Lidé tady se o potratech nenamáhají ani přemýšlet: zkrátka nás označí za vražedkyně, tečka,“ vysvětluje. Sama donedávna akceptovala dosavadní polskou potratovou legislativu, která umožňuje podstoupit legální potrat pouze v hraničních situacích. Legalizaci potratů začala podporovat až v důsledku protestů a souběžně s nimi probíhající diskuse.

Na druhém protestu se plachá Zuzana dokonce chopila mikrofonu. „Hlas se mi třásl, ale věděla jsem, že když to zvládnu já, povzbudím tím ostatní. My ženy jsme vychovávány k mlčení,“ popisuje sotva slyšitelně. Zuzana však se svým rodným regionem soucítí: „Lidé tu žijí ze dne na den. Jsou příliš frustrovaní na to, aby se starali o něco jiného než o sebe.“

Zpět do Lubaczówa nás veze Zuzanin otec. „Jak se mi tu žije? Zatímco dcerka dělá revoluci, já zavařuju okurky!“ provolává vesele, načež se rozbásní o nádheře polí pokrytých květy mrazu. Jednu zavařovačku jeho okurek dostávám darem. Nakládá je ve vodě z vřídla vedle kostela, která je považována za posvátnou a která prý jeho okurkám mimořádně svědčí.

Rodiče tomu nerozumí

Včerejší sníh roztál. Teprve teď, beze sněhu, vyniká studený smutek bezlisté zimní krajiny za okny vlaku. Na prázdných polích, vybledlých od mlhy a mrazu, stojí bezútěšně opuštěná torza stromů, jimž dřevorubci nedovolili dospět. Zdá se, že všichni cestující ve vlaku do třicetitisícového města Jarosław, ležícího čtyřicet kilometrů od Lubaczówa, klimbají. Nikdo s nikým nemluví. Podkarpatí je regionem tísnivého ticha.

„Zle se tu žije. Jarosław je vesnička. Co je můj sen? Odletět letadlem. Do Anglie,“ odpovídá lámanou angličtinou šestnáctiletý chlapec s tvářemi posetými pihami, který si ve vlaku ke mně přisedl. Co si myslí o současných protivládních protestech? „Protesty podporujeme stejně jako všichni naši kamarádi. Rodiče tomu nerozumí,“ chopí se slova jeho kamarádka, dívka s blonďatým melírem; když jí při promluvě z úst sklouzla černá rouška, odhalila rovnátka.

Vedle řeznictví a stánku s pečivem u východu z nádraží jsou vylepené plakáty, z nichž se usmívá Jan Pavel II. „V růženci je síla,“ hlásá slogan na plakátě. Městem se rozléhá křik havranů. Lidé si nosí domů snítky jmelí a pohledy váhavě kontrolují obsah obchodních výloh. Nikdo se mnou nemluví. V reakci na mé otázky jen beze slova odvracejí zraky a zrychlují krok.

„Tady člověk musí zkrátka dávat pozor, s kým a o čem si povídá. Když přijde řeč na politiku, je často lepší se usmát a stočit řeč na počasí,“ omlouvá své spoluobyvatele šedesátnice s karamelovými kudrlinkami a jedinečnýma modro-hnědýma očima.

Její dcera se účastnila protestů ve Vratislavi. „V práci ji kvůli tomu začali šikanovat. Dala výpověď. Ve Vratislavi je i jiná práce. Totéž si můj syn tady ale dovolit nemůže,“ dodává.

„Žije se nám tu dobře, protože milujeme pána boha a pán bůh miluje nás,“ odpovídá s rukama sepjatýma v modlitbě středoškolák s nevinným obličejem, který za zvuku koled prodává vedle kostela umělohmotné stromky. „Protesty podporuji, ženy mají mít svobodu,“ odpovídá bez váhání k mému překvapení tak jako každý, komu zde stojím za odpověď…

— s jedinou výjimkou. „Co kdyby matka zabila Chopina nebo Beethovena? Jakým právem rozhodujeme za dítě, zda se má narodit anebo umřít? V této debatě chybí hlas dětí, které jsou sice nevyspělé fyzicky, nikoliv však intelektuálně. Intelektuálně jsme nevyspělí my,“ vysvětluje mi řádová sestra oděná v temně modrém, než mi s polystyrenovým adventním věncem v dlaních uteče nakoupit si housky.

Čas vychovat své rodiče

„Lidé se tu bojí, že někoho urazí. Věděla jsem, že tady protest nikdo nezorganizuje,“ vysvětluje Emilia, tmavovláska v leopardí košili, která se rozhodla vzít organizaci demonstrace v Jaroslawi do vlastních rukou. Emilii je šestnáct let.

Zpočátku byla rozhodnutá protestovat sama s transparentem před kanceláří PiS. „Jenže pak jsem se o tom bavila s kamarády a všichni se mnou souhlasili. Vytvořila jsem proto událost na Facebooku. Začali se mi ozývat další lidé, že mi s organizací pomůžou. Počítala jsem s tím, že budu sama. A nakonec nás bylo sedm set,“ říká.

Protesty zorganizovala dva. „Na prvním jsem byla strašně nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Na druhém už jsem se cítila jako doma,“ popisuje se suverénním úsměvem.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.