Kněz tu káže, koho volit. Polská kulturní revoluce však probíhá i v Podkarpatí

Petra Dvořáková

Vládní ultrakatolická strana Právo a spravedlnost tu ve volbách získala šedesát procent hlasů. Chudé Podkarpatí je nejpobožnějším a nejkonzervativnějším regionem Polska. I tady se však ženy začínají hlásit o slovo a domáhat se svobody.

Liberálové ve Varšavě po volbách na sociálních sítích psali, že by se měla kolem Podkarpatí vybudovat zeď, že by se sem mělo hodit pár granátů. Heslo „Moje tělo, moje volba“ na protestu v Lubaczówě. Foto Marcin Piotrowski

„Tohle kdysi býval tak multikulturní region! Tady stojí katolický kostel, tady pravoslavný kostel, tady synagoga. Jednou za rok sem jezdí rabíni z New Yorku a během rituálů pouštějí do vzduchu svá přání,“ vypráví fascinovaně Marcin Piotrowský, třicátník s plnovousem, veselýma očima a květovanou rouškou, zatímco projíždíme dvoutisícovým městečkem Cieszanów.

„Zkrátka jedno z nejbáječnějších míst k životu v Polsku: bohatá historie, levné pozemky, nádherná příroda. Vzbudit děti, aby vstaly včas do školy, není snadné, ale když máme jít ráno pozorovat jeleny, vstanou klidně v pět,“ směje se.

Konečně se blížíme k němu domů. Široko daleko nic, jen tušení lesů a lánů přikrytých ničím nerušenou podvečerní tmou. Nebýt laskavosti Piotrowského, který mě na nádraží ve dvacet kilometrů vzdáleném Lubaczówě vyzvedl, neměla bych šanci se sem dostat. Jedinou veřejnou dopravou, která jeho vesnici spojuje se světem, jsou školní autobusy.

Zatímco Piotrowský si to tu nemůže vynachválit, městští liberálové, kteří sem nikdy ani nevkročili, si z Podkarpatí, jihovýchodního okraje Polska při hranicích s Ukrajinou, utahují. Obyvatelé Podkarpatí se stali terčem povýšených memů i neskrývané nenávisti. „Po volbách se na sociálních sítích psalo, že by se měla kolem Podkarpatí vybudovat zeď, že by se sem mělo hodit pár granátů,“ popisuje Piotrowský.

Jediné, čeho je tu dostatek, jsou kostely

Od obnovení samostatného polského státu, jehož území bylo od konce osmnáctého století do konce první světové války — s výjimkou krátké epizody v období napoleonských válek — rozporcováno mezi Prusko, Rakousko a Rusko, uplynulo sto dva let. Někdejší rozdělení mezi různě vyspělé mocnosti, podtržené navíc tím, že po konci druhé světové války Stalin de facto celý stát posunul o sto až dvě stě kilometrů na západ, však Polsku zadělalo na nerovnost mezi regiony, jejímiž důsledky země trpí dodnes.

O bohatším a liberálním západu Polska, který spadal pod Prusko a kde lidé výrazněji tíhnou k podpoře opoziční strany Občanská platforma, se hovoří jako o „Polsku A“. Konzervativní chudý východ, jež byl součástí Ruska a Rakouska a kde se těší vyšší podpoře vládní ultrakatolická strana Právo a spravedlnost (PiS), bývá označován jako „Polsko B“. To horší Polsko.

Nejchudšímu Podkarpatí, jejž kdysi schvátilo Rakousko-Uhersko, se říká „Polsko C“. PiS tu v loňských volbách do parlamentu získal třiašedesát procent hlasů.

Podkarpatí se v rámci Polska vyznačuje téměř nejvyšší nezaměstnaností, téměř nejnižším HDP na hlavu a v důsledku i téměř nejvyšším podílem obyvatel, kteří emigrují za prací do zahraničí. Jde o region s nejnižší mírou urbanizace: na venkově žije téměř šedesát procent obyvatel. Jelikož se tu vzhledem k nedostatku veřejné dopravy všichni vozí v ojetých autech, obsah smogu v ovzduší přesahuje škodlivou míru.

Jediné, čeho je tu dostatek, jsou kostely. Není pobožnějšího regionu. Nedělní mše se účastní dvě třetiny obyvatel — dvojnásobek polského průměru. Kostely tu představují místo setkávání i volnočasových aktivit — a zároveň pevnost střežící konzervativní pořádky.

„Kněz lidem káže, jaké noviny mají číst i koho mají volit. Když vloni propukl skandál ohledně zneužívání dětí knězi, místní seniorky, které jsem učila angličtinu, nechápaly, že někdo věří slovu vlastního dítěte víc než slovu kněze. O Janu Pavlovi II. se děti učí ve škole i v rámci hudební výchovy,“ popisuje Marina Piotrowská.

Tančit na kostech padlých vojáků

Marcin Piotrowský se narodil v sousedním lublinském vojvodstí. S Marinou, rodačkou z Estonska, která do Lublinu přijela studovat polský jazyk a kulturu, se seznámil na univerzitě. Jedenáct let pracovali v Irsku, ale celou dobu pomýšleli na návrat do Polska.

Vylidňující se Podkarpatí jim učarovalo. Koupili proto chátrající budovu bývalé školy ve vesnici o čtyřiceti obyvatelích Gorajec a přeměnili ji v penzion, v jehož útulné jídelně teď sedíme.

Ze všeho tu dýchá slavnostní klid adventu. Ze zdí na nás hledí jak pravoslavné, tak katolické svaté obrázky, přes židle spadají háčkované přehozy a pestrobarevné korále, po místnosti běhají děti ve vánočních svetrech. Jména všech členů rodiny začínají na „M“. Totéž platí i pro zvířata. Jejich mourovaná kočka se jmenuje Miłość, tedy Láska.

Jelikož Piotrowští místní tradiční kultury obdivují, záhy po svém nastěhování tu zorganizovali letní festival Folkowisko. Vzhledem k historii regionu se jim jevilo přirozené zasvětit první ročník ukrajinské kultuře.

„Neměli jsme nejmenší tušení, jak moc zde Ukrajince nenávidí. Psali o nás, že tančíme na kostech padlých polských vojáků. Že se koupeme v jejich krvi,“ popisuje Marina, bledá žena s obrovskýma očima, oblečená do červeného svetru se sobem.

Multikulturní rozmanitost z lubaczówského regionu vymazaly války. O odstranění Židů, tvořících kdysi až třetinu populace, se postarali němečtí nacisté. Pravoslavní Ukrajinci z regionu vymizeli ještě dřív, v důsledku polsko-ukrajinské války mezi lety 1918 a 1919. Kdo nepadl, byl vyhnán. V důsledku dnes žije v lubaczówském regionu méně lidí než před sto lety.

„Zabíjely samozřejmě obě strany, ale tady se mluví jen o tom, kolik Poláků zabili Ukrajinci. I proto tu má PiS takovou podporu. Politici PiS neustále hovoří o tom, jak moc Poláci trpěli — a tady narativ o polském utrpení rezonuje zvlášť silně,“ dodává Marcin, dolévá nám červené víno a jde si hrát s dětmi.

„Nedokázala jsem si představit, že bych se proti vládě nahlas vzepřela. Jsem introvert — a sama jsem kdysi věřila propagandě. V Estonsku pocházím z ruské menšiny, doma jsme sledovali ruskou státní televizi. Do Polska jsem přijela jako proputinovská nadšenkyně,“ vypráví Marina.

Ukrajinec a Estonka vraždící polské děti

Jenže 23. října vyhlásil polský Ústavní soud verdikt, dle nějž jsou potraty z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou. Pokud by vešel v platnost, znamenalo by to takřka úplný zákaz potratů, a to v zemi s již tak téměř nejpřísnější potratovou legislativou v Evropě. „Nikdy v životě jsem necítila takový vztek,“ vzpomíná na 23. říjen Marina.

Proti rozsudku demonstrovaly statisíce lidí v téměř šesti stech městech po celé zemi — i v Lubaczówě. Místní demonstrace probíhající 23. a 24. října přitom znamenaly první protest nejen v životě Mariny, ale i v moderní historii celého města.

„Vzniklo to zcela spontánně. Myslely jsme, že nás bude třicet. Poprvé nás přišlo sto. A podruhé nás bylo přes tisíc,“ vypráví Marina. „Jedna dívka navrhla, abychom zanechali transparent u kostela. Bály jsme se však, že zraníme city lidí, kteří do kostela chodí, našich babiček. Nechtěly jsme se jich dotknout. Jim však na našich pocitech až tak moc nesešlo,“ pokrčí rameny Marina.

Demonstranti v Lubaczówě nemohou schovat svou tvář za pohodlnou anonymitu velkoměsta. O Marcinovi a Marině se tu teď hovoří jako o „Ukrajinci a Estonce, kteří chtějí vraždit polské děti“. S nenávistnými komentáři na sítích se potýkají doteď.

Něco takového Lubaczów ještě neviděl. „Vzniklo to zcela spontánně. Myslely jsme, že nás bude třicet. Poprvé nás přišlo sto. A podruhé nás bylo přes tisíc,.“ Foto Facebook Murem za Kobietami Lubaczów

„My naštěstí máme penzion, ale ženě, která měla na protestu projev, v práci na rovinu řekli, ať už se protestů neúčastní, pokud nechce přijít o zaměstnání. Když jsme místo velkých protestů začali pořádat menší akce s transparenty, lidé se účastnit zdráhali, protože by v hloučku o pěti lidech byli až moc vidět,“ doplňuje Marina.

Někteří učitelé se opřeli do studentů, kteří si profilovou fotografii na sociálních sítích zkrášlili červeným bleskem, symbolem protestů. Mladé ženy, které doteď organizují menší protestní akce s transparenty, čelí povýšeným komentářům o tom, že nevědí, o čem mluví, že ani nerozumí tomu, co mají na transparentech napsané.

My ženy jsme vychovávány k mlčení

„I já jsem bývala silně věřící. Tady jsou lidé zkrátka zvyklí věřit, stejně jako jsou zvyklí dívat se na vládní televizi. Každý se tu snaží zapadnout,“ obezřetně vypráví tlumeným hlasem Zuzana, černovlasá dívka s ledovýma očima nad květovaným hrníčkem čaje s nápisem Dzień Kobiet — Den žen. Nad hlavou jí visí obrazy Ježíše a Marie.

Zuzana, studentka grafického designu ve Varšavě, je jedinou další místní aktivistkou, která za mnou druhý den ráno k Piotrowským přijela. Ostatní ženy jsou prý situací unavené.

„I já jsem unavená, ale vnímám jako svou povinnost dál nahlas mluvit. Lidé tady se o potratech nenamáhají ani přemýšlet: zkrátka nás označí za vražedkyně, tečka,“ vysvětluje. Sama donedávna akceptovala dosavadní polskou potratovou legislativu, která umožňuje podstoupit legální potrat pouze v hraničních situacích. Legalizaci potratů začala podporovat až v důsledku protestů a souběžně s nimi probíhající diskuse.

Zuzana a Marcin během malování blesků na trička před akcí v Lubaczówě. Foto Facebook Murem za Kobietami Lubaczów

Na druhém protestu se plachá Zuzana dokonce chopila mikrofonu. „Hlas se mi třásl, ale věděla jsem, že když to zvládnu já, povzbudím tím ostatní. My ženy jsme vychovávány k mlčení,“ popisuje sotva slyšitelně. Zuzana však se svým rodným regionem soucítí: „Lidé tu žijí ze dne na den. Jsou příliš frustrovaní na to, aby se starali o něco jiného než o sebe.“

Zpět do Lubaczówa nás veze Zuzanin otec. „Jak se mi tu žije? Zatímco dcerka dělá revoluci, já zavařuju okurky!“ provolává vesele, načež se rozbásní o nádheře polí pokrytých květy mrazu. Jednu zavařovačku jeho okurek dostávám darem. Nakládá je ve vodě z vřídla vedle kostela, která je považována za posvátnou a která prý jeho okurkám mimořádně svědčí.

Rodiče tomu nerozumí

Včerejší sníh roztál. Teprve teď, beze sněhu, vyniká studený smutek bezlisté zimní krajiny za okny vlaku. Na prázdných polích, vybledlých od mlhy a mrazu, stojí bezútěšně opuštěná torza stromů, jimž dřevorubci nedovolili dospět. Zdá se, že všichni cestující ve vlaku do třicetitisícového města Jarosław, ležícího čtyřicet kilometrů od Lubaczówa, klimbají. Nikdo s nikým nemluví. Podkarpatí je regionem tísnivého ticha.

„Zle se tu žije. Jarosław je vesnička. Co je můj sen? Odletět letadlem. Do Anglie,“ odpovídá lámanou angličtinou šestnáctiletý chlapec s tvářemi posetými pihami, který si ve vlaku ke mně přisedl. Co si myslí o současných protivládních protestech? „Protesty podporujeme stejně jako všichni naši kamarádi. Rodiče tomu nerozumí,“ chopí se slova jeho kamarádka, dívka s blonďatým melírem; když jí při promluvě z úst sklouzla černá rouška, odhalila rovnátka.

Vedle řeznictví a stánku s pečivem u východu z nádraží jsou vylepené plakáty, z nichž se usmívá Jan Pavel II. „V růženci je síla,“ hlásá slogan na plakátě. Městem se rozléhá křik havranů. Lidé si nosí domů snítky jmelí a pohledy váhavě kontrolují obsah obchodních výloh. Nikdo se mnou nemluví. V reakci na mé otázky jen beze slova odvracejí zraky a zrychlují krok.

„Tady člověk musí zkrátka dávat pozor, s kým a o čem si povídá. Když přijde řeč na politiku, je často lepší se usmát a stočit řeč na počasí,“ omlouvá své spoluobyvatele šedesátnice s karamelovými kudrlinkami a jedinečnýma modro-hnědýma očima.

Její dcera se účastnila protestů ve Vratislavi. „V práci ji kvůli tomu začali šikanovat. Dala výpověď. Ve Vratislavi je i jiná práce. Totéž si můj syn tady ale dovolit nemůže,“ dodává.

„Žije se nám tu dobře, protože milujeme pána boha a pán bůh miluje nás,“ odpovídá s rukama sepjatýma v modlitbě středoškolák s nevinným obličejem, který za zvuku koled prodává vedle kostela umělohmotné stromky. „Protesty podporuji, ženy mají mít svobodu,“ odpovídá bez váhání k mému překvapení tak jako každý, komu zde stojím za odpověď…

— s jedinou výjimkou. „Co kdyby matka zabila Chopina nebo Beethovena? Jakým právem rozhodujeme za dítě, zda se má narodit anebo umřít? V této debatě chybí hlas dětí, které jsou sice nevyspělé fyzicky, nikoliv však intelektuálně. Intelektuálně jsme nevyspělí my,“ vysvětluje mi řádová sestra oděná v temně modrém, než mi s polystyrenovým adventním věncem v dlaních uteče nakoupit si housky.

Čas vychovat své rodiče

„Lidé se tu bojí, že někoho urazí. Věděla jsem, že tady protest nikdo nezorganizuje,“ vysvětluje Emilia, tmavovláska v leopardí košili, která se rozhodla vzít organizaci demonstrace v Jaroslawi do vlastních rukou. Emilii je šestnáct let.

Zpočátku byla rozhodnutá protestovat sama s transparentem před kanceláří PiS. „Jenže pak jsem se o tom bavila s kamarády a všichni se mnou souhlasili. Vytvořila jsem proto událost na Facebooku. Začali se mi ozývat další lidé, že mi s organizací pomůžou. Počítala jsem s tím, že budu sama. A nakonec nás bylo sedm set,“ říká.

Protesty zorganizovala dva. „Na prvním jsem byla strašně nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Na druhém už jsem se cítila jako doma,“ popisuje se suverénním úsměvem.

„Na prvním protestu jsem byla strašně nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Na druhém už jsem se cítila jako doma,“ popisuje se suverénním úsměvem. Foto Archív Emilie Stechnijová

Když dojde řeč na nenávist na sociálních sítích — někteří na Facebook psali, že matka měla Emilii potratit — mávne tato náctiletá žena rukou: „Někteří lidi si zkrátka nezaslouží pozornost, ne?“ Od organizování dalších protestů však ustoupila poté, co ji přišla domů vyslýchat policie.

Obraně práv žen se Emilia hodlá věnovat i v budoucnu. Nerovnost mezi pohlavími ji začala pálit během návštěvy Izraele. „V ortodoxních čtvrtích nám muži dávali najevo své znechucení jen proto, že jsme na sobě měly make-up. U Zdi nářků byla modlitební část pro muže dvakrát větší než ta pro ženy. Muži se u rituálů bavili, zpívali!“ vzpomíná.

„Ženy přitom to, že se s nimi zachází jinak, často ani nevidí,“ dodává. Její rodiče se prý o politiku nikdy moc nezajímali — pročež jim teď Emilia vysvětluje, jak se věci mají. „Je čas, abychom teď my vychovali své rodiče, viď?“ směje se druhá Emilia v místnosti.

Prostor k setkání nám v opuštěném domě své matky poskytla aktivistka Emilia. Právě tady, na květovaném gauči v růžově vymalovaném obýváku, trávím své poslední dny v Polsku.

Modlila jsem se, aby mě rodiče milovali

Když jsem aktivistku Emilii požádala o rozhovor, obdržela jsem obratem nabídku noclehu s dodatkem, že pro své hosty ráda vegetariánsky vaří. „Chybí mi tu ženy, chybí mi diskuse s nimi: o potratech, politice, aktivismu… široko daleko není nikdo tak moc levicový jako já,“ vysvětluje své pozvání třicetiletá brýlatá bruneta s milým kulatým obličejem.

Emilia se narodila v nedaleké vesnici do rodiny alkoholika. Vychovávána byla přísně a bez pochval. „Jako malá jsem se modlila, aby mně rodiče milovali. Nic se neměnilo. Ptala jsem se sama sebe, proč mě bůh neposlouchá? Ve dvanácti jsem usoudila, že křesťanství je nesmysl,“ popisuje.

Od patnácti kupovala přátelům kondomy, případně jim chodila ke gynekologovi pro předpis na pilulku „po“. Jako jediná se nebála, že ji při shánění antikoncepce zahlédne sousedka a bude mít průšvih u rodičů. Po absolvování střední hotelové školy Podkarpatí s úlevou opustila a většinu dospělého života strávila prací v hotelech a restauracích ve Vratislavi a Varšavě.

Myslela jsem, že tam budu sama. Přišlo nás sedm set. Protest v Jaroslawi Foto Emilia Stechnij

Důležitý milník v jejím životě představovaly demonstrace proti prvnímu pokusu vlády takřka úplně zakázat potraty v roce 2016. „Na protestech jsem náhodně potkala starou ženu. Brečely jsme si v náručí. Vždyť jde o moje dcery, vnučky, naříkala. Ještě nikdy předtím jsem necítila tak silnou emoci z toho, že jsem žena,“ vzpomíná Emilia.

Po demonstracích se zapojila do polského potratového hnutí s cílem otevřít veřejnou debatu a zajistit, aby měla každá polská žena v případě potřeby přístup k potratovým pilulkám či pilulkám „po“. Ve své činnosti pokračuje i v Podkarpatí, kam se před pár měsíci vrátila, aby si psychicky odpočinula, obnovila kontakt s otcem a pomohla svému hendikepovanému strýci.

Nikde v Polsku není její aktivismus tak moc potřeba jako tady. „Nedávno jsem vezla pilulky „po“ dívce z města Přemyšl. Ptala jsem se jí, zda zkoušela sehnat předpis u gynekologa. Zkoušela. S žádostí o recept šla k šesti lékařům! Marně,“ vysvětluje Emilia a ukazuje mi své poklady: platíčka pilulek „po“, které jim zaslaly švédské aktivistky.

Nejenže je ke koupi pilulky „po“ v Polsku potřeba recept, ale navíc zde platí takzvaná klauzule svědomí, na jejímž základě může lékař či lékárník odmítnout provést ženě službu, jež se příčí jeho přesvědčení. V konzervativním Podkarpatí je sehnat pilulku „po“ zvlášť obtížné a od roku 2016 zde nebyl proveden jediný potrat.

Nikde není líp

Večer nás zve Emiliin soused Mareček do místního společenského centra: k sobě do garáže. „V Podkarpatí se žije dobře, viď, Emilko? Všechno tu máme,“ pokyvuje hlavou Mareček, vysoký blonďák s bradkou a předčasně vyrýsovanými vráskami, zatímco se usazujeme na gauči. Mareček má v garáži dokonce i topení.

V Podkarpatí žije celý život. Živí se jako správkař. Včera někomu natíral plot, dnes někomu jinému opravoval kuchyni, co bude dělat zítra, neví. Občas dostane peníze, občas jen pomáhá pro dobrý pocit.

„Pomáhat si musíme. Pomoc se ti vždycky vrátí. Vždyť jsme všichni stejní,“ vysvětluje vesele. Má rád vodku a koupání v ledovém jezeru. „Koupání v zimě je nejlepší, můžeš si ruce opřít o kry ledu, pohoda!“ agituje.

Ještě před měsícem před ním Emilia nemohla slovo potrat málem ani vyslovit. Jenže pak si jí stěžoval na dívku, s níž strávil víkend, načež se k němu chtěla i se synem nastěhovat. Porodila v osmnácti. Závěje problémů, žádná vidina možností, budoucnosti. „Nebyl by její život lepší, kdyby tehdy měla přístup k potratu?“ zeptala se ho Emilia. A Mareček to pochopil.

Opouštíme růžový dům a jedeme k Emiliině strýčkovi. „Sem jsme chodili v pubertě pít,“ vypráví Emilia, zatímco stoupáme nadchodem u nádraží ve vesnici Radymno. „Ale mám odsud i špatné vzpomínky. Zažila jsem tu první sexuální napadení: z těch vážných, ne z těch běžných,“ povídá Emilia.

V patnácti se opila u kamarádů. Otec hostitele si její opilosti všiml a řekl jí, že může jít spát do jiného pokoje. Probudila se, když si její dlaň pokládal na penis.

Vzduch voní zimou a kouřem z páleného uhlí. Zrzavými lišejníky porostlé vlhké kmeny stromů vypadají, jako by rezavěly. Od mého příjezdu Podkarpatí neopustila mlha. Emiliin strýček bydlí ve starém domě se zahradou. Jeho kuchyň mi tak moc připomíná byt mé babičky. Plastikový ubrus s hnědými srdci, závěsy se vzory růží, hory starých hrnců a malovaných talířů, z nichž každý vypadá jako umělecké dílo.

„Tady jsem strávila celý jarní lockdown. Bylo to nejkrásnější období mého života. Začala jsem mluvit s otcem, ryla jsem, pracovala s lopatou...“ vypráví Emilia s klidným úsměvem, zatímco se jí o záda otírá mourovatá kočka. Její strýček je teď v práci v nedaleké chráněné dílně.

Pracuje každý den. Ve volném čase vyrábí dřevěné rámy pro obrazy nebo vlastní višňové víno. Pracuje víc než lidé, kteří mají ruce zdravé.

„A je šťastný, protože se rozhodl být šťastný. Právě to mně strýček a Mareček učí, aniž by si to uvědomovali: radovat se z jednoduchosti. Radovat se ze síly slunce na obloze,“ dodává Emilia. Oči jí září vděkem. Nikde v Polsku mi nebylo lépe.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)

Diskuse