Poláci jsou po Slovácích — snad společně s Lužickými Srby — Čechům nejblíž jazykově. Máme za sebou společné části dějin. Přesto byl mezi námi dosud propastný rozdíl v postoji k náboženství. Na mapách, které v jednotlivých zemích znázorňují sytostí odstínu procentuální zastoupení lidí, kteří se označili za věřící v Boha, vynikalo Polsko tmavou, sytou barvou, zatímco Česko svítilo skoro bíle.

Začíná se však pozvolna ukazovat, že zmíněný kontrast je tak trochu klišé. Že v obou zemích dochází v nových politických poměrech, po pádu komunistických režimů, k vývoji i ve vztahu k náboženským společnostem a k naukám, které předkládají. Sociologická šetření ukazují už dnes a sčítání lidu za pár měsíců ještě ukáže, jakým směrem se vztah k náboženství pohnul jak v Polsku, tak i v České republice a na Slovensku.

Podle posledních dostupných údajů se k církvi římskokatolické — včetně řeckokatolické minority — hlásilo 86 procent obyvatel Polska. Pouhých šest procent se navzdory čtyřiceti letům komunistického režimu označilo za osoby bez vyznání. Nutno však říct, že v Polsku na rozdíl od Československa neměl komunistický režim v období 1956—1989 monopol v médiích a ve školství.

Zbývajících osm procent doposud tvořili pravoslavní, protestantské církve, mimokřesťanská vyznání (například po staletí zastoupený islám polských Tatarů) a lidé, kteří se nepřihlásili k žádnému postoji. I při těchto vysokých údajích o věřících v Boha nebo hlásících se k náboženské příslušnosti jen sedmatřicet procent polských katolíků navštěvovalo každou neděli bohoslužby.

Velkou ránu důvěře Poláků v církev, pokládanou za národní a respektovanou coby oporu v zápase s nacistickou okupací a s komunistickým režimem — v církev, která dala světovému katolictví papeže Jana Pavla II. —, uštědřila současná politická moc, která se hlásí k nekonečně omílaným tradičním hodnotám, zvláště k národu a náboženství. Naposledy otřásla důvěrou Poláků svým rozhodnutím o možných důvodech umělého ukončení těhotenství — důvodech, které následně potvrdil i nelegálně obsazený ústavní soud.

Legálním důvodem umělého abortu přestalo být nevratné těžké poškození plodu. Ženy, kterých se to přímo nebo nepřímo týkalo, se spolu s muži, kteří je podporují, vzbouřily. Proti rozhodnutí se, jak jsme sledovali, vzedmula mohutná vlna demonstrací před vládními institucemi, před budovami hlavního vládního hnutí Právo a spravedlnost, ale také před prostory církevních institucí, které toto rozhodnutí inspirovaly.

Druhé zklamáním z církve pro Poláky nastalo, když nejvyšší patra církevní struktury zasáhlo důvodné podezření z predátorského sexuálního chování vůči nezletilým. Dotklo se to bývalého vratislavského arcibiskupa, kardinála Henryka R. Gulbinowicze, který v době odhalení byl již na odpočinku a zemřel několik dní poté, co Vatikán reagoval na jeho minulé kauzy zákazy a omezeními.

Dalším podezřelým je současný kardinál a dříve osobní sekretář papeže Jana Pavla II. Stanisław Dziwisz. Pochybnosti byly vzneseny dokonce i o roli donedávna ještě nedotknutelného polského papeže v některých kauzách.

Deklarovaná náboženská příslušnost se zjišťuje v Polsku podobným způsobem jako u nás ve sčítáních lidu. Uvidíme, jaké informace přinese nastávající cenzus, který je pojat jinak než u nás. Probíhá na vzorku vybraných obyvatel, kteří jsou povinni údaje poskytnout. Deklarace náboženské příslušnosti je podobně dobrovolná jako u nás. Za předpokladu, že vzorek byl skutečně reprezentativní, dochází podle nedávných informací polského Instytutu Badań Rynkowych i Społecznych k dramatickým změnám vztahu polské veřejnosti k náboženství.

Institut sondoval vztah polské populace k církvi a zjistil, že 35 % dotázaných má k církvi vztah pozitivní, 32 % negativní a 31 % neutrální. Pouze něco málo přes třetinu lidí s kladným postojem k církvi koresponduje s návštěvností bohoslužeb a ukazuje, že obraz Polska jako silně religiózní země neodpovídá faktům. Zejména když vezmeme v úvahu generační složení respondentů. Z osob do třiceti let věku má kladný postoj k církvi méně než desetina a v následujícím čtvrtém desetiletí života je to pouhých patnáct procent. To odpovídá české situaci, tedy tomu, že se doposud k členství v náboženských organizacích hlásilo jen něco málo přes deset procent obyvatel. Článek v deníku Rzeczpospolita to hodnotí tak, že církev ztratila generaci mileniálů.

Kritický postoj k současné vládní moci v Polsku nemusí nutně souviset s opouštěním církevní identity. I politický okruh označovaný jako liberální a spojovaný s nejsilnějším opozičním subjektem, s Občanskou platformou, má mezi sympatizanty mnoho katolíků. S Krakovem se pojí prostředí proevropských, sociálně orientovaných katolických intelektuálů. Jejich výrazem je periodikum Tygodnik Powszechny a intelektuální měsíčníky Znak a Więź. Podle Znaku se jmenuje i poslanecká skupina podobného zaměření ve sněmovně polského parlamentu.

Ne zcela bezvýznamné je politické zastoupení Svazu demokratické levice, subjektu, který podporuje sociální stát, je sekulární, prosazuje toleranci náboženských a filozofických směrů, hájí právo matek na plánované rodičovství včetně práva na umělé ukončení těhotenství se širším okruhem legálních důvodů. Je proti rovné dani a pro zachování bezplatného vysokého školství a zdravotnictví. Odmítá snahy náboženských a nacionálních konzervativců obnovit trest smrti. Přeje si zveřejnění aktů komunistických tajných služeb, k čemuž dosud v Polsku důsledně nedošlo.

V Polsku, kde značná část obcí projevila tendenci vykazovat lidi alternativních sexuálních preferencí, podporuje Svaz registrovaná partnerství. V prvním desetiletí po změně režimu byla jejich pozice v parlamentu silnější. Dnes mají ve sněmovně (Sejmu) čtyřiadvacet poslanců z celkových 460. Nelze vyloučit jejich návrat k většímu vlivu.

Možným politickým projevem nastupující polské sekularizace se zdá být i Wiosna (Jaro), středolevicová politická strana založená roku 2019. Spolupracuje se Svazem demokratické levice a má své zastoupení ve sněmovně. Získala devatenáct poslaneckých mandátů. Hlásí se k progresivním a sociálně liberálním hodnotám, podporuje ženská práva a sociální stát. Usiluje o důslednou odluku církve od státu, legalizaci umělých abortů, ba dokonce i odstranění výuky náboženství na školách, respektive její přesunutí do církevního prostředí. Přeje si uzákonění stejnopohlavních sňatků a vyšší sociální výdaje. Má v programu rovněž ochranu životního prostředí.

Lze říct tedy, že ve vztahu k náboženství se Polsko pozvolna připojuje k zemím západní Evropy a blíží se k pojetí sekulární, nábožensky neutrální politiky. Přestává být podobně jako třeba Irsko ostrovem silné religiozity, respektive religiozita se v nastupujících věkových skupinách, stejně jako podle stupně a typu vzdělání, regionu a velikosti sídla proměňuje. Přestává být projevem identitární paniky a stává se u části obyvatel svobodnou duchovní a etickou inspirací.