Co s propadem církví?

Ivan Štampach

Členů církví v Německu i u nás ubývá, což však neznamená, že by ubývalo též věřících. Česká vláda by každopádně měla znemožnit, aby se v sčítání lidu počet členů církví nesčítal. Je to trik Dominika Duky, jak předstírat sílu, kterou nemá.

Badatelé z univerzity v badensko-würtenberském Freiburgu zveřejnili studii o vývoji vztahu veřejnosti k německým církvím. Týdeník Echo zprávu novin Die Welt na toto téma shrnul ve stručném článku.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V současnosti se ke dvěma hlavním církvím celkem vyrovnaně hlásí kolem poloviny obyvatelstva Spolkové republiky. Sever a severovýchod jsou převážně evangelické. Německá evangelická církev složená z autonomních zemských církví má farní sbory převážně luterské, v některých regionech jsou silněji zastoupeni reformovaní (navazující na radikálnější švýcarskou reformaci spojovanou především se jménem Jana Kalvína).

Západ a jih je spíše římskokatolický. Vedle obou masových církví působí v Německu desítky takřečených svobodných církví a společenství mimokřesťanských náboženství. Mezi nimi je i pro nás zajímavé celosvětové ústředí Jednoty bratrské v saském Herrnhutu.

Bude-li propad členstva probíhat v následujících desetiletích stejným tempem, mají mít obě hlavní církve v součtu kolem roku 2060 zhruba polovinu současného stavu. V Německu lze příslušnost sledovat docela exaktně, protože tam na rozdíl od nás je náboženská příslušnost úředním údajem.

Obě církve totiž mají dohodu se státem, že se lidem oficiálně u nich registrovaným zvyšuje daň z příjmu a tato částka se převádí právě na církve. V Německu si tedy své církve financují sami členové, což je jistě blíž poněkud nejasné abstrakci odluky církve a státu.

Takto decentralizované, a přesto velkorysé financování církví v Německu vede k tomu, že církve jsou velmi dobře zajištěny. Zdroj uvádí, že v roce 2017 získaly z daní svých členů celkem dvanáct miliard eur. Duchovní patří k nejlépe placeným zaměstnáním v zemi. Je však nutno uznat, že obě církve věnují vekou část svých prostředků na sociální aktivity včetně významné pomoci chudým regionům Německa a světa.

V článku se uvádí obava, že pokles členstva povede k velkým finančním problémům. Je těžko odhadnout, zda s touto předpovědí souhlasit. S menším počtem členů, potvrdí-li se to, klesnou i výdaje církví. Problém jim však může způsobovat stárnutí členstva, protože senioři z penzí pochopitelně neplatí daně, ale jsou, lze-li to tak říct, příjemci církevních služeb, které ve vyšším věku mohou být více žádané.

Pro srovnání je třeba připomenout, že společenská role církví v Německu je výrazně odlišná od české. Německá biskupská konference jako nejvyšší orgán římskokatolické církve v zemi před několika lety odebrala svou tradiční podporu Křesťansko-demokratické unii (CDU) a její sesterské bavorské Křesťansko-sociální unii (CSU).

Tehdejší předseda konference Robert Zollitsch (*1938) se vyslovil, že sociální učení církve má více styčných bodů se sociální demokracií. Mnichovský arcibiskup Reinhard Marx využil svého příjmení a napsal knihu s titulem Kapitál (Das Kapital), kterou máme k dispozici i v českém překladu (Praha: Academia, 2013). Je to kritika kapitalismu z hlediska komplexního, personalistického humanismu, jak naznačuje podtitul Plaidoyer pro člověka.

Předběhla-li Česká republika v něčem německého souseda, tak to je úpadek církví. Jsme daleko za stavem, který pro rok 2060 v Německu předvídají freiburští odborníci.

Zdejší náboženská scéna není tak vyrovnaná jako německá. Římská církev ze všech, kdo se hlásí k jakékoli náboženské společnosti, reprezentuje 73 %, avšak s pouhým milionem členů má na své straně desetinu obyvatelstva. Žádná jiná církev nepředstavuje ani 1 % obyvatel. I církve, o kterých se občas veřejně debatuje, představují zlomky promile populace.

U nás však se početní stav lidí v církvích zjišťuje hůře. Největší, římská církev tradičně nevede žádnou evidenci svého členstva. Matriky pokřtěných jsou pro tento účel z různých důvodů nepoužitelné. Některé menší církve se o statistické podchycení svého členstva snaží, ale spolehlivost těchto údajů je omezená.

K dispozici jsou pak už jen jednou za deset let sčítání lidu. Po změně režimu na konci roku 1989 se obyvatelstvo sčítalo třikrát, a poprvé od roku 1950 se tam objevila i otázka na náboženskou příslušnost.

Zákony o sčítáních lidí, domů a bytů pamatovaly na ochranu soukromí a otázka na náboženství byla (spolu s dotazem na národnost) dobrovolná. V prvních dvou sčítáních počet těch, kdo odpověděli, vzrostl. Zdálo se, že občané pochopili, že stát jejich individuální příslušnost nezajímá a nic z ní nevyvozuje. Snad také uvěřili statistikům, že údaje se po vložení do systému anonymizují.

Privatizace života však prudce akcelerovala a v posledním sčítání se k této otázce nevyslovila skoro polovina obyvatel. To jakékoli úvahy o budoucích trendech problematizuje.

Poslední údaje máme k roku 2011 a od té doby již se mnohé mohlo změnit. Do posledního cenzu byly změny prudké a týkaly se milionů obyvatel České republiky. Není důvod předpokládat, že by se zrovna za dobu posledních osmi let na náboženské scéně zastavil pohyb a že by se nic nezměnilo. Informace do budoucna nám však bohužel nebudou dopřány.

Charakteristika vztahu populace k náboženství je standardní údaj. Je to klasická encyklopedická informace. Početní síla nábožensky orientovaných a ostatních lidí a druhy zastávaných vyznání pomáhají zemi pochopit.

Přesto však Český statistický úřad podle doposud dostupných údajů chce mít pro Českou republiku zase jedno nanejvýš pochybné prvenství. Ve sčítání lidu, které se má konat na jaře roku 2021, už otázka na náboženskou příslušnost nemá být.

Rozvine-li se o tomto tématu diskuse, bude zajisté statistický úřad odůvodňovat svůj návrh zákona o sčítání za dva roky nějak jinak. Z bezprostředních zdrojů však je potvrzena, pochopitelně neoficiální, informace, že na Český statistický úřad vykonal tlak Dominik Duka. Využil svých politických kontaktů a podařilo se mu statistiky zlomit. Rezignovali na svůj úkol poskytovat státu a veřejnosti relevantní informace.

Z bezprostředních zdrojů však je potvrzena, pochopitelně neoficiální, informace, že na Český statistický úřad vykonal tlak Dominik Duka. Foto Filip Smelik, DR

K Dukovi se pak poslušně přidala i Ekumenická rada církví České republiky. Jejich společným zájmem je utajit před veřejností, kam až se protentokrát dostal propad jejich členstva. Potřebují udržovat populaci ve lži, že církve ještě hrají nějakou roli. Římská církev, dokud bude papež otálet a dokud nejmenuje na Dukovo místo po jeho loňské povinné rezignaci (vzhledem k věku) rozumného, proevropského, s liberálními a demokratickými principy státu spřízněného nástupce, bude pokračovat ve stavbě fikce národní či státní církve.

Lze snad doufat, že poslanci a senátoři se vzpamatují a znemožní toto sektářské utajování informací. Můžeme předpokládat, že sekulární politické síly si nenechají vnutit model, který bude o církvích něco předstírat. Spojencem občanů je v této kauze jen holá pravda.

Na doplnění je snad užitečné připomenout, že dramatický propad členstva, kléru, studentů, návštěvníků bohoslužeb a důvěry populace vůbec neznamená, že spiritualita je pro zdejšího obyvatele nezajímavá. Pro někoho bude asi překvapivé, že počet lidí, kteří o sobě sdělili, že jsou bez vyznání (2001) respektive bez náboženské víry (2011) klesl skoro na polovinu a že druhou největší položkou, hned po římských katolících jsou „věřící bez uvedené náboženské příslušnosti“.

Je jich 7 %. Růst zaznamenaly i různé menší, atypické, alternativní směry a skupiny. Probouzí se, u nás i jinde, spiritualita bez náboženství (viz Sam Harris, Spiritualita bez náboženství, Praha: Dybbuk, 2017) nebo volně vybírající prvky z různých směrů při vytváření osobního, možná eklektického náboženství (Thomas Moore, Osobní náboženství, Praha: Emitos, 2014).

Není předem jasné, co nového z náboženství v propadu vzejde. Na řadu desetiletí dopředu se v Německu ani u nás či jinde nedá kalkulovat.

    Diskuse
    PK
    May 9, 2019 v 10.31
    Agentura pro uvádění na pravou míru
    sděluje, že v ČR neexistuje nic, co by se jmenovalo "Římská církev".
    Ty finanční problémy křesťanských církví v Německu vzniknou z toho, že jim sice klesnou příjmy, ale v zásadě neklesnou výdaje: kostely a jiné církevní budovy bude nutno udržovat i nadále, a stejně tak bude nutno platit i kněze, i když na jejich bohoslužby přijde už jenom polovina věřících ve srovnání v současným stavem.
    May 9, 2019 v 14.3
    Neztrapňujte se, pane Kolaříku
    Publicistický žánr má jiný jazyk než úřední dokumenty. Uvádět ve sloupku či komentáři při každém výskytu oficiální název, by bylo trapné. V českém konfesním právu je oficiální název Církev římskokatolická. Tentýž zdroj vede Církev řeckokatolickou jako samostatný subjekt. Ve skutečnosti i o ní rozhoduje Česká biskupská konference.

    Římští katolíci nemají sami jednoznačný vlastní název. Často o sobě používají název Katolická církev, to však nelze použít mimo její rámec, protože to vylučuje jiné církve katolického typu. V krédu si říká Jedná, svatá, všeobecná, apoštolská církev.

    Když mluvíme o Českobratrské církvi evangelické, běžně v hovoru a publicistice říkáme zkráceně "evangelíci", "evangelická církev". Když mluvíme o společenství, které se v českém konfesním právu jmenuje Evangelická církev metodistická (a je součástí mezinárodního celku United methodist Church), říkáme a píšeme "metodisté", "metodistická církev".
    PK
    May 9, 2019 v 14.35
    Komolení názvu je výrazem despektu
    Výraz "římská církev" jsem nikdy neslyšel a neviděl u nikoho jiného než u vás, pane Štampachu, zde na DR. Zato zcela důsledně.

    Docela zajímavé je, že v tomto článku jste k tomuto dehonestujícímu označení přistoupil, až když jste začal psát o ČR. Dokud byla řeč o Německu, přidržel jste se normálního označení "římskokatolická církev".

    Tento článek je navíc o úředním sčítání, bylo by tedy tím spíše záhodno, abyste si nechal svoji hantýrku od cesty.
    May 9, 2019 v 15.20
    Obávám se, pane Kolaříku, že je toho hodně, co jste nikdy neviděl a neslyšel. Hlavně, že jste zdatný v sekýrování a buzerování lidí, kteří mají tu drzost a nepodřizují se Vám, tedy dovolili si myslet, resp. myslet poněkud odlišně.
    May 9, 2019 v 17.46
    Já myslím, že označení církev římská se používá celkem běžně, zvlášť mezi nekatolíky. Oni to totiž berou tak, že název "catholica", respektive "sancta Ecclesia catholica", jak to stojí v Krédu, neznamená konkrétní denominaci, nýbrž celou Ježíšovu Církev.
    Komenský dokonce nepoužíval ani označení "církev římská", nýbrž "jednota římská":
    "Zapomenouti nemohu ani na tebe, matko naše, z níž jsme pošly, jednoto římská! Matkou jsi nám byla, ale ses nám v macechu proměnila..."
    IV
    May 9, 2019 v 18.0
    K terminologii
    Dovolil bych si poznamenat, že řetězec "římská církev" má na Googlu přibližně 8 860 výskytů
    PK
    May 9, 2019 v 18.15
    Pane Václavů
    Zadakl jsem si do googlu podle vašeho návodu "římská církev", a a hned první odkaz se jmenuje "Římskokatolická církev". A stejně tak mnohé další.

    Tam, kde je řeč skutečně o římské církvi, jedná se v podstatě vždy o články k církvi negativně zaměřené.
    PK
    May 9, 2019 v 18.21
    Paní Hájková
    Ano, to je možné, že mezi nekatokolíky je tady hantýrka běžná. A nám, katolíkům, přezdívají "Římani".

    To nic nemění na tom, že to vnímám (a zdaleka nejsem sám), jako dehonestující.

    My katolíci taky neupíráme pravoslavným jejich název, přestože se domníváme, že i my jsme pravoslavní (pravověrní).
    A neupíráme evangelíkům jejich název, přestože i my vycházíme z evangelia, a hlásáme jej.
    Neupíráme adventsitům jejich název, přestože i my slavíme advent. Atd. atd.

    Ale katolická církev zkrátka je katolická - všeobecná, celosvětová. Upírání tohoto názvu je směšné.
    PK
    May 9, 2019 v 18.28
    Ale jděte, pane Štampachu
    Trváte-li na své trapné hantýrce, prosím. Ona se k vašim chronicky špatným článkům vlastně tak nějak hodí, že.
    + Další komentáře