Obsazení funkce pražského arcibiskupa je tématem občanského zájmu. Ne snad jen protože je metropolitou české církevní provincie, tedy představený sídelních biskupů dalších čtyř diecézí na historickém území Čech označovaných v tomto smyslu jako biskupové sufragánní. Malou roli v tom hraje spíše historický titul primase českého, tedy biskupa, který korunoval panovníky.

Je pravděpodobné, že bude zvoleným předsedou České biskupské konference, i když jim teoreticky může být kterýkoli z hierarchů. V této roli reprezentuje reálně okrajovou a bezvýznamnou, přece však stále nejpočetnější náboženskou organizaci v České republice.

Lze pokládat téměř za jisté, že nový pražský arcibiskup, poté, co Dukovi vypršel mandát a papež přijal jeho povinnou, s dosažením věku 75 let spojenou rezignaci, se stane za rok či o málo déle od svého nástupu kardinálem. S pražským stolcem je tato funkce papežova blízkého spolupracovníka a volitele budoucího papeže tradičně spojena. Jako kardinál je i pražský arcibiskup v diplomatické pozici následníka trůnu a zastupuje římskou církev jakožto kvazistátní útvar označovaný Svatý stolec. Jako český občan stojí před otázkou dvojí loajality.

Pražský arcibiskup je funkce eminentně politická. Vykonává, ovšem bez jakéhokoli mandátu od římských katolíků, vliv na politické rozhodování prostřednictvím zákonodárců, členů vlády, krajských a obecních činitelů, kteří jsou členy téže církve. Může se angažovat i v mezistátních vztazích, jako nedávno, kdy u příležitosti státní návštěvy Duka oficiálně přijal maďarského premiéra Orbána.

Již v době působení dosavadního arcibiskupa probíhá šetření směřující ke jmenování nástupce. Jeho hlavním aktérem je nuncius. Ten se má doptávat sufragánů provincie, případně ostatních biskupů země, dále kněží dotčené diecéze a „směrodatných laiků“, což lze vyložit tak, že názor vysloví politici, další veřejně působící římskokatoličtí laici a případě významní sponzoři.

Na základě šetření sestavuje nuncius terno, tedy trojici možných kandidátů s označeným pořadím podle svých preferencí. Terno s doprovodnými materiály zasílá do Říma, kde se kandidáty zabývá Kongregace pro biskupy, tedy úřad zabývající se jmenováním biskupů a tím, jak stávající biskupové plní své povinnosti. Má také biskupům poskytovat pomoc. V případě arcibiskupa, metropolity církevní provincie, do hry vstupuje ještě Státní sekretariát, tedy nejvyšší koordinující orgán římské kurie, který již svým názvem vyjadřuje podobnost římské církve státním útvarům (se státem Vatikán to nemá nic společného).

Možní kandidáti

Debaty o možných kandidátech jsou vždy spekulativní, protože do soukolí staletími ověřené kuriální politiky sotva spolehlivě nahlédnou i uznávaní vatikanologové. Spíše lze hledat analogie, připomínat kritéria, která se projevují při jiných jmenováních. Lze zkoumat, kdo jim jak odpovídá.

V těchto úvahách se také přihlíží k celkové koncepci současného papeže Františka, která znamená odvrat od konzervativní politiky jeho posledních dvou předchůdců. Někteří proto předpokládají arcibiskupa, který bude v ostrém kontrastu se současným a bude uskutečňovat církev spíše skromnou, sloužící, méně autoritativní. Římská církev však má přes pět tisíc biskupů, jejich agendu sám papež nemůže zvládat. Jmenovací dekrety nejspíš jen podepisuje. Osobně by mohl chtít dohlédnout na jmenování, které je formálně v jeho kompetenci, v jednotlivých zvlášť odůvodněných případech.

Dříve byl jako možný kandidát zmiňován Tomáš Halík, jehož dobré jméno na evropské a celosvětové scéně vyjadřuje jeho čestná funkce papežského preláta. Neměl by však podporu většiny biskupů, kteří reprezentují východoevropské, postkomunistické, konzervativní pojetí. Kněží pražské arcidiecéze by se nejspíše pro něj také nevyjádřili. Překážkou je dnes i jeho věk 70 let, takže by mu do povinné rezignace zbývalo krátké období.

Ze tří pražských pomocných biskupů je jeden emeritní (Karel Herbst) a další, generální vikář Zdeněk Wasserauer se biskupem stal letos. Pomocní biskupové jsou tradičně vážnými kandidáty. V úvahu připadá Václav Malý, u něhož však je překážkou věk atypický pro jmenování (68 let), obvykle bývá mezi padesátým a šedesátým rokem života. Jeho názory blízké papeži, jeho role v listopadu 1989, jeho obliba u části českých římských katolíků mu pravděpodobně nepomohou k tomu, aby se stal pražským arcibiskupem.

Ze sufragánních biskupů české církevní provincie bývá často jmenován Jan Baxant, kterému však letos bylo 70 let. Je od roku 2008 biskupem litoměřické diecéze. Je mezi laiky oblíben pro svůj civilní projev a pochopení pro mládež. Jeho jmenování by však vyvolalo obavy z občanského hlediska vzhledem k roli, jakou sehrál při odstranění trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Přijal pověření vizitovat jménem papeže trnavskou arcidiecézi a na základě jeho zprávy byl Bezák vyzván k odstoupení. Navzdory přímluvám jiných českých biskupů papež Bezáka nerehabilitoval.

Za možného pokračovatele linie Dominika Duky jel považován sedmapadesátiletý nynější českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. V poslední době se zapojil do diskuse kolem rovnosti mužů a žen v církvi a společnosti a kolem Istanbulské úmluvy. I on v ní shledává nebezpečnou genderovou ideologii. V jeho prospěch u kléru a ostatních biskupů a také u úřadu, který jmenování připravuje, mluví i jeho studium v římském exilu.

Věkem i profilem odpovídá požadavkům Vatikánu na biskupa nynější královéhradecký biskup Jan Vokál. Je mu šedesát let, teologii vystudoval v Římě, kam roku 1983 emigroval. Působil v různých úřadech Svatého stolce. Je odborníkem na církevní právo, což se v Římě považuje za patřičnou kvalifikaci. Patří spolu s Kročilem k nové generaci biskupů, kteří již mají očekávané doktoráty v oboru teologie nebo právě církevního práva.

Nejčastěji je zmiňován, i když je to spíše zbožné přání než realistická prognóza, nejmladší člen České biskupské konference, nynější plzeňský biskup Tomáš Holub. Ve svých 51 letech je možná příliš mladý na to, aby měl primát mezi českými biskupy a na to, aby byl kardinálem. Je však oblíbený mezi členy římské církve, zdá se, že je přijatelný i pro kněze a pro ostatní biskupy.

Roku 1998 se stal prvním českým vojenským kaplanem. V armádě působil dlouho a dopracoval se až hodnosti plukovníka. Působil jako první hlavní kaplan Armády ČR. Projevuje názory bližší kolegům biskupům v západní Evropě a opatrně vyjadřuje distanci vůči konzervativním, nacionálním, autoritativním postojům českých biskupů. Je koncepčně bližší papeži Františkovi.

Protože Dukova rezignace byla přijata, lze očekávat relativně brzké jmenování jeho nástupce. podle dostupných kritérií lze spekulovat o pravděpodobnějších a méně pravděpodobných kandidátech. Rozhodnutí Kongregace pro biskupy a Státního sekretariátu potvrzené papežem však může být překvapením.