Obsazení funkce pražského arcibiskupa je tématem občanského zájmu. Ne snad jen protože je metropolitou české církevní provincie, tedy představený sídelních biskupů dalších čtyř diecézí na historickém území Čech označovaných v tomto smyslu jako biskupové sufragánní. Malou roli v tom hraje spíše historický titul primase českého, tedy biskupa, který korunoval panovníky.

Je pravděpodobné, že bude zvoleným předsedou České biskupské konference, i když jim teoreticky může být kterýkoli z hierarchů. V této roli reprezentuje reálně okrajovou a bezvýznamnou, přece však stále nejpočetnější náboženskou organizaci v České republice.

Lze pokládat téměř za jisté, že nový pražský arcibiskup, poté, co Dukovi vypršel mandát a papež přijal jeho povinnou, s dosažením věku 75 let spojenou rezignaci, se stane za rok či o málo déle od svého nástupu kardinálem. S pražským stolcem je tato funkce papežova blízkého spolupracovníka a volitele budoucího papeže tradičně spojena. Jako kardinál je i pražský arcibiskup v diplomatické pozici následníka trůnu a zastupuje římskou církev jakožto kvazistátní útvar označovaný Svatý stolec. Jako český občan stojí před otázkou dvojí loajality.

Pražský arcibiskup je funkce eminentně politická. Vykonává, ovšem bez jakéhokoli mandátu od římských katolíků, vliv na politické rozhodování prostřednictvím zákonodárců, členů vlády, krajských a obecních činitelů, kteří jsou členy téže církve. Může se angažovat i v mezistátních vztazích, jako nedávno, kdy u příležitosti státní návštěvy Duka oficiálně přijal maďarského premiéra Orbána.