Mluvčí České biskupské konference Monika Klimentová včera oznámila, že biskupové na zkráceném jednodenním zasedání konaném v Olomouci zvolili svým novým předsedou Jana Graubnera. Je a zůstává arcibiskupem olomouckým a z toho titulu rovněž metropolitou Moravy. V předsednické funkci nahrazuje Dominika Duku. 

Právě končící předseda velmi intenzivně pěstoval a jako pražský arcibiskup jistě bude v nových mezích dál pěstovat politické kontakty — a zdaleka nejen s politiky, kteří jsou katolíci. Pozornost vyvolaly jeho dopisy vítězným stranám ve volbách do sněmovny včetně blahopřání Okamurově Svobodě a přímé demokracii a ujištění o styčných bodech. Duka se podílel na státních ceremoniích a udržoval kontakty s Václavem Klausem i Milošem Zemanem. 

Jeho nynější odchod z čela České biskupské konference se dá pokládat za součást jeho odchodu na odpočinek. Už předloni totiž Duka dosáhl kanonického věku pětasedmdesáti let a podle církevního práva abdikoval na pražský stolec. Papež jeho resignaci přijal a vyzval ho, aby vyčkal do dalšího rozhodnutí, tedy prakticky do jmenování nástupce. Možná se čekalo na dokončení jeho funkčního období právě v čele České biskupské konference. 

Až skončí i ve funkci pražského arcibiskupa, což nová volba signalizuje jako blízké, měl by jako řeholník, člen Řádu kazatelů neboli dominikánů odejít do kláštera podle svého výběru. Neměl by tak — navzdory tomu, že bude mít nadále biskupskou a kardinálskou hodnost — nijak zasahovat do života zdejší římskokatolické církve a jejích vztahů s ostatními vyznáními a se sekulární společností. Než dosáhne osmdesáti let, mohl by se leda, pokud by taková příležitost nastala, zúčastnit volby nového papeže.

Nový předseda je názorově blíž Dukovi než papeži Františku

Co by mohl reprezentovat nový předseda? Je narozen 29. srpna 1948 v Brně. Za tři roky tedy bude povinen navrhnout odchod z olomouckého stolce. Uvádí se ne příliš překvapivé body jeho profesního života. Po kněžském svěcení roku 1973 působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Pak byl farářem ve Vizovicích a současně administrátorem v Provodově a Horní Lhotě u Luhačovic. V polistopadové éře pozvolna stoupal po stupních hierarchie — od března 1990, kdy se stal pomocným biskupem v Olomouci. 

Po smrti arcibiskupa olomouckého Františka Vaňáka, který stál v čele arcidiecéze od roku 1989, převzal v září 1991 Graubner její správu a stal se tak čtrnáctým arcibiskupem olomouckým, do úřadu byl uveden 7. listopadu 1992. Dvě funkční období, v létech 2000-2010 už byl předsedou ČBK — na pražském arcibiskupském stolci v tomto období končil Miloslav Vlk a nastupoval Dominik Duka. Graubner se tedy do funkce vrací a má s ní zkušenosti. 

Ničím zřetelným se ani neodlišuje od dosavadní linie. Patří k hierarchům, kteří prožili formaci za minulého režimu. Paradoxně spojovali odpor ke komunistické ideologii a politice s tím, že se s komunisty shodli ve společných nepřátelích. Pro jedny i druhé je hlavním protivníkem prohnilý liberální Západ. 

Bude-li se Graubner ve své nové funkci vyslovovat k otázkám veřejného života, dá se čekat trvající odpor k Radě Evropy, např. její úmluvě o předcházení násilí na ženách a domácímu násilí. Stejně tak se dá předpokládat nesouhlas se zrovnoprávněním osob s menšinovými sexuálními preferencemi v oblastech, kde jsou dosud diskriminovány. 

Je také pravděpodobné, že bude i nadále skromný a bude se vyslovovat uměřeně a nebude mluvit do oblastí, pro něž se necítí kompetentní. Několikrát dal najevo, že je si vědom své chabé teologické průpravy. Patří ke generaci biskupů, kteří byli jmenováni navzdory nesplnění kvalifikačního předpokladu, jímž je doktorát z teologie nebo církevního práva.  

Počínaje rokem 1990 se otevřela možnost obsadit neobsazené stolce novými osobnostmi bez dohadování se státními úřady. To ovšem kontrastovalo s obecně špatnou úrovní teologického vzdělání izolovaného od partnerských evropských a jiných západních teologických pracovišť. Proto Řím zvolil dočasné řešení: umožnil jmenovat i ty bez požadované kvalifikace. Nynější jmenování již obvykle tento požadavek splňují. 

Změnu koncepce, tedy spřátelení se sociálními, demokratickými a humanistickými důrazy nynějšího papeže, nový posun nepřinese. Od dosavadního zmaru to nikam nepovede. Až nové jmenování na pražský stolec by mohlo přivolat změnu, aspoň změnu nálady, pokud by se jí chopil osobně papež František. Lze však spíš předpokládat, že Česko je pod jeho rozlišovací schopností a že rozhodovat budou, a římskému pontifikovi pouze jmenovací bulu k podpisu předloží, kuriální úředníci. Vliv pražského stolce, i když v hlavním městě, bude teď, kdy nemá předsednický post v České biskupské konferenci, alespoň slabší.