Přijmout padesát dětí, sirotků, z přeplněných táborů v Řecku a jinde, mnohaletý krvavý konflikt v Sýrii nevyřeší. Zároveň to rozhodně není nic neřešitelného, nic, co by vytvářelo závažné problémy, nebo dokonce ohrožení v zemi, která by se těchto dětí ujala. Věcně vzato, vzrušená debata kolem tohoto návrhu je vlastně absurdní a je pochopitelná jen na pozadí protiuprchlické a protiimigrantské hysterie, která nemá nic společného s reálným vyhodnocováním rizik.

Je-li zásadové odmítání přijmout byť jen jednoho imigranta tváří v tvář sirotkům válečného konfliktu v uprchlických táborech těžko přijatelné z hlediska prosté humanity, podobný (třeba zaobalený) postoj ze strany křesťanského duchovního už je donebevolající. Kardinál Dominik Duka se už od svých oblíbených politiků tak dobře naučil obratnému nicneříkání, že je v jejich vlastní disciplíně hravě strčí do kapsy.

„Do této debaty nejsem schopen meritorně zasáhnout,“ uvedl na dotaz, jaký je jeho postoj k přijetí padesáti syrských dětí. Nevíme, co přesně si kardinál Duka představuje pod slovem „meritorně“, ale zřejmě cosi jako politické konsekvence či technické problémy spojené s podobnou akcí. Z hlediska křesťanského by se ovšem jako meritum věci nabízel spíš rozměr morální.