Přijmout padesát dětí, sirotků, z přeplněných táborů v Řecku a jinde, mnohaletý krvavý konflikt v Sýrii nevyřeší. Zároveň to rozhodně není nic neřešitelného, nic, co by vytvářelo závažné problémy, nebo dokonce ohrožení v zemi, která by se těchto dětí ujala. Věcně vzato, vzrušená debata kolem tohoto návrhu je vlastně absurdní a je pochopitelná jen na pozadí protiuprchlické a protiimigrantské hysterie, která nemá nic společného s reálným vyhodnocováním rizik.

Je-li zásadové odmítání přijmout byť jen jednoho imigranta tváří v tvář sirotkům válečného konfliktu v uprchlických táborech těžko přijatelné z hlediska prosté humanity, podobný (třeba zaobalený) postoj ze strany křesťanského duchovního už je donebevolající. Kardinál Dominik Duka se už od svých oblíbených politiků tak dobře naučil obratnému nicneříkání, že je v jejich vlastní disciplíně hravě strčí do kapsy.

„Do této debaty nejsem schopen meritorně zasáhnout,“ uvedl na dotaz, jaký je jeho postoj k přijetí padesáti syrských dětí. Nevíme, co přesně si kardinál Duka představuje pod slovem „meritorně“, ale zřejmě cosi jako politické konsekvence či technické problémy spojené s podobnou akcí. Z hlediska křesťanského by se ovšem jako meritum věci nabízel spíš rozměr morální.

↗

Které děti jsou pro nás přijatelné a které ne? Těžko hledat lepší příklad toho, jak jsme se přiblížili obecné necitelnosti. Repro DR

A ten snad nemůže být jasnější. Ujímat se sirotků patří od samých prapočátků křesťanského učení v době starozákonních proroků k jeho podstatě. Co už může být jasnějšího, než neodmítat pomoc osiřelým dětem, obětem války? Samozřejmě, tato pomoc se ideálně má uskutečňovat v místě konfliktu, cílem by mělo být, aby válkou zničená země mohla být obnovena a neutrpěla masovým odlivem lidí. Ale to je dlouhodobý cíl, a nouze obětí války je tady a teď.

Někteří, jak jsem si povšiml, v dnešní debatě pochybují, že jde o skutečné sirotky, pokud jsou to třeba kluci mezi 12 a 17 lety s nezbytnými „ajfouny“ jako symbolem maskované invaze do Evropy. Prý by se muselo najít padesát předškoláků, aby to bylo pro lidi opravdu přijatelné. Těžko se dá najít lepší důkaz, jak jsme se přiblížili obecné necitelnosti, lhostejnosti a otrlosti.

Za pozornost stojí ještě jedna odpověď pražského arcibiskupa. Když mu připomněli, že za návrhem stojí někteří lidovečtí poslanci a obecně lidé blízcí církvi, odvětil: „Ano, obecně řečeno, všichni víme, že je třeba pomoci potřebným, na druhé straně ale také víme, že je to v dnešní době do jisté míry politický zápas. Z toho důvodu nedokáži odpovědět.“

To, že i věci jako pomoc válečným sirotkům se stávají předmětem politického zápasu, skutečně všichni víme. I předkladatelé návrhu na přijetí sirotků měli kromě ryzí humanitární motivace možná také určité politické pohnutky, chtěli tím oslovit ty, kdo považují takovou pomoc za důležitou, křesťanskou, nutnou. To ale neznamená, že jejich aktivita byla pouhým politickým kalkulem. Naznačovat něco podobného znamená zcela rezignovat na rozlišování.

Alibismus ve slovech nejvyššího představitele české katolické církve je skutečně vybroušený. Obecně řečeno, všichni víme, že je třeba pomoci potřebným... svatá pravda. Jenže ti potřební nejsou nějaká obecná kategorie, jsou to vždy konkrétní lidé, a jejich situace není obecná, ale konkrétní a reálná. To, že se kvůli nim někde vede nějaký politický boj, není jejich vina.

Do kontrastu s výroka kardinála Duky lze postavit prohlášení, které k věci na svém Facebooku poskytl pražský světící biskup Václav Malý: „Je trapné, s jakou rádoby zásadovostí odmítá premiér Babiš, aby Česká republika přijala syrské sirotky. Populismus a podbízení se těm, komu je solidarita s potřebnými neznámá. Česká republika tím ztrácí věrohodnost. Ostuda padá na nás všechny.“

Podobné prohlášení od kardinála Duky zřejmě nebylo možné čekat. Co ale bylo možné čekat a co by představitel jakékoli církve nikdy neměl opomenout, je slovo o tom, že pomoc potřebným je důležitá vždy, ať již se vedou jakékoli politické zápasy a veřejné mínění je většinově nakloněno jakýmkoli směrem.

Kardinál Duka se stále těší důvěře a oblibě u nemalé části veřejnosti. Mnozí ho mají rádi za schopnost vyjadřovat se k různým věcem, považují ho za obránce svobody, rodiny, křesťanských hodnot. Jak vím z vlastní zkušenosti, nejsou mezi jeho příznivci jen nesnášenliví xenofobní konzervativci, stejně jako mezi nimi nejsou jen věřící. O to větší škoda je, že kardinál Duka promeškal příležitost říct něco, co má jednoduše v popisu práce.