Jako ve Středozemním moři: Latinská Amerika řeší, co s miliony utečenců
František KalendaPeru zpřísňuje hraniční kontroly, Brazílie po nepokojích povolala armádu. I takové jsou reakce latinskoamerických zemí, které se musí potýkat s rekordním počtem uprchlíků ze zbídačené Venezuely.
Venezuelská uprchlická vlna se začíná podobat migrační krizi ve Středozemním moři. S odkazem na více dva miliony lidí, kteří za poslední tři roky opustili kdysi bohatý jihoamerický stát, to prohlásil mluvčí Mezinárodní organizace pro migraci při OSN, Joel Millman.
„Blížíme se krizovému momentu, který jsme viděli v jiných částech světa a především ve Středomoří,“ varoval Millman. „Musíme začít určovat priority a připravovat financování, abychom situaci dostali co nejdříve pod kontrolu.“
Zástupy zbídačených uprchlíků postupujících často pěšky stovky kilometrů dlouhou cestu na svých hranicích v posledních týdnech pociťují všechny okolní státy, zejména pak Kolumbie a Peru, jež se nyní dohodly na koordinaci postupu. Na společném summitu také od pondělí do středy v Bogotě jednali zástupci Brazílie, Kolumbie, Ekvádoru a Peru, zatímco o situaci ve Venezuele separátně hovořili nejvyšší představitelé Chile a Španělska.
„Regionální kapacity jsou přetížené. Situace je natolik vážná, že vyžaduje komplexní regionální přístup,“ kvitoval toto úsilí Yukiko Iriyama z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Kolumbii.
První na trase: Kolumbie
Na prvních společných krocích se zatím dohodli zástupci Kolumbie a Peru. Oba státy vypracují a budou sdílet databázi všech venezuelských občanů na svém území. Na jejím základě následně vzniknou konkrétní politiky v oblasti bezpečnosti, zdraví, vzdělání a práce. „Chceme vytvořit základní principy, jež by nám umožnily reagovat na migrační fenomén na regionální úrovni,“ vysvětluje ředitel kolumbijského imigračního úřadu Christian Krüger Sarmiento.
Právě Kolumbie a Peru jsou v tuto chvíli nejčastějším cílem uprchlíků z Venezuely, jejich situace a přístup k migrantům se ale značně liší. Kolumbie je jako sousední stát s kvalitními přístupovými body obvykle prvním místem, kam Venezuelané zamíří. Odhaduje se, že denně jich překročí hranici 35 tisíc, přičemž část přichází pouze za účelem nákupu nedostatkového zboží a prodeje za tvrdou měnu, nemalá část jich však opouští mateřskou zemi natrvalo.
Ačkoli Venezuelanů přišlo do Kolumbie za posledních 18 měsíců přes milion, tamní vláda zachovává politiku otevřených hranic, když umožňuje vstup do země pouze s občanským průkazem. Prezident Juan Manuel Santos dokonce začátkem měsíce udělil dvouletý přechodný pobyt včetně nároku na bezplatné vzdělání a zdravotní péči 440 tisícům občanů Venezuely, kteří v zemi žili nelegálně.
Podle Heinze Dietericha nezdar socialismu 20. století byl způsoben lidskými chybami a neruší platnost socialismu jako takového.
Definování socialismu 21. století není podle H. Dietericha dosud ukončeno, neboť se stále vyvíjí, je však již možné určit jeho základní principy.[8]
V hodnotové oblasti to jsou: Solidarita, kolektivní prospěch, humanismus nad ekonomikou, svoboda a rovnost, flexibilita. Respekt k místním kulturám a historickým podmínkám. Zavržení egoismu, konkurenčních závodů uvnitř komunity, korupce a akumulování velkého množství peněz jednotlivci.
Hlavní principy socialismu 21. století vyhlásil venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frias 30. ledna2005 na V. světovém sociálním fóru v brazilském Porto Alegre a Venezuela se stala první zemí, kde je socialismus 21. století uváděn do praxe.
Tvůrci socialismu 21. století kladou důraz na dodržování lidských práv, avšak nikoliv jen občanských a politických, ale také ekonomických, sociálních a kulturních. Dle slov svých tvůrců je socialismus 21. století založen na solidaritě, bratrství, lásce, spravedlnosti, svobodě a rovnosti.
V souvislosti s vyhlášením těchto atributů socialismu 21. století Hugo Chávez také uvedl, že pokud demokracie je mocí lidu a pro lid, nemůže existovat v takovém společenském systému, kde individuální zájmy jsou stavěny nad zájmy kolektivní a kde kapitál je důležitější než lidé.
V rámci bolívarovské revoluce byly realizovány programy boje s negramotností, zavedení bezplatné zdravotní péče pro nejchudší obyvatelstvo, obojí za účasti tisíců kubánských dobrovolníků, a vyvlastnění velkých latifundií a ladem ležící půdy ve prospěch chudých rolníků. Dále dochází ke znovuzestátnění klíčového průmyslu, zejména ropného.
Třetím z pěti motorů revolučního procesu, vyhlášených prezidentem Chávezem 8. ledna 2007, je zahájení kampaně „za bolívarovské lidové vzdělání“. To by mělo zbourat staré hodnoty individualismu, kapitalismu a sobectví.