Jako ve Středozemním moři: Latinská Amerika řeší, co s miliony utečenců

František Kalenda

Peru zpřísňuje hraniční kontroly, Brazílie po nepokojích povolala armádu. I takové jsou reakce latinskoamerických zemí, které se musí potýkat s rekordním počtem uprchlíků ze zbídačené Venezuely.

Venezuelská uprchlická vlna se začíná podobat migrační krizi ve Středozemním moři. S odkazem na více dva miliony lidí, kteří za poslední tři roky opustili kdysi bohatý jihoamerický stát, to prohlásil mluvčí Mezinárodní organizace pro migraci při OSN, Joel Millman.

„Blížíme se krizovému momentu, který jsme viděli v jiných částech světa a především ve Středomoří,“ varoval Millman. „Musíme začít určovat priority a připravovat financování, abychom situaci dostali co nejdříve pod kontrolu.“

Zástupy zbídačených uprchlíků postupujících často pěšky stovky kilometrů dlouhou cestu na svých hranicích v posledních týdnech pociťují všechny okolní státy, zejména pak Kolumbie a Peru, jež se nyní dohodly na koordinaci postupu. Na společném summitu také od pondělí do středy v Bogotě jednali zástupci Brazílie, Kolumbie, Ekvádoru a Peru, zatímco o situaci ve Venezuele separátně hovořili nejvyšší představitelé Chile a Španělska.

„Regionální kapacity jsou přetížené. Situace je natolik vážná, že vyžaduje komplexní regionální přístup,“ kvitoval toto úsilí Yukiko Iriyama z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Kolumbii.

První na trase: Kolumbie

Na prvních společných krocích se zatím dohodli zástupci Kolumbie a Peru. Oba státy vypracují a budou sdílet databázi všech venezuelských občanů na svém území. Na jejím základě následně vzniknou konkrétní politiky v oblasti bezpečnosti, zdraví, vzdělání a práce. „Chceme vytvořit základní principy, jež by nám umožnily reagovat na migrační fenomén na regionální úrovni,“ vysvětluje ředitel kolumbijského imigračního úřadu Christian Krüger Sarmiento.

Hlavní trasy utečenců z Venezuely v rámci regionu. Infografika BBC

Právě Kolumbie a Peru jsou v tuto chvíli nejčastějším cílem uprchlíků z Venezuely, jejich situace a přístup k migrantům se ale značně liší. Kolumbie je jako sousední stát s kvalitními přístupovými body obvykle prvním místem, kam Venezuelané zamíří. Odhaduje se, že denně jich překročí hranici 35 tisíc, přičemž část přichází pouze za účelem nákupu nedostatkového zboží a prodeje za tvrdou měnu, nemalá část jich však opouští mateřskou zemi natrvalo.

Ačkoli Venezuelanů přišlo do Kolumbie za posledních 18 měsíců přes milion, tamní vláda zachovává politiku otevřených hranic, když umožňuje vstup do země pouze s občanským průkazem. Prezident Juan Manuel Santos dokonce začátkem měsíce udělil dvouletý přechodný pobyt včetně nároku na bezplatné vzdělání a zdravotní péči 440 tisícům občanů Venezuely, kteří v zemi žili nelegálně.

Peru se uzavírá

Peru oproti tomu s Venezuelou přímo nesousedí a dočkalo se výraznějšího nárůstu uprchlíků — přicházejících nejčastěji přes Kolumbii a Ekvádor — teprve v posledních dvou letech. Důvodem je kromě rychle rostoucí ekonomiky možnost od roku 2016 snadno požádat o přechodný pobyt v zemi, s nímž je od května navíc spojen automatický a bezplatný nárok na pracovní povolení.

V souvislosti s touto otevřenou politikou počet Venezuelanů v Peru prudce vzrostl: ze zhruba 15 tisíc v roce 2016 na odhadovaných 400 tisíc v letošním roce. Hraniční přechod Tumbes v době nejvyšší zátěže překračovaly tři tisíce lidí denně, což minulý týden přimělo peruánskou vládu přehodnotit pozici a začít pro vstup do země vyžadovat pasy namísto občanských průkazů.

Pro utečence z Venezuely je to zpravidla těžko překročitelná překážka — na vydání pasu se v zemi s  nedostatkem papíru čeká až dva roky a s jeho urychleným získáním jsou podle výpovědí spojeny obrovské úplatky. Počet Venezuelanů přecházejících peruánskou hranici tak rychle klesl na polovinu, i když úředníci podle dostupných informací pasy stále nevyžadují od těhotných žen, dětí bez doprovodu nebo od seniorů. Peru pro tyto kategorie zvažuje zavedení zvláštních humanitárních víz.

Přestupní stanice Ekvádor

Pasové kontroly Venezuelanů se v půlce srpna pokusil zavést rovněž Ekvádor, přes jehož území proudí do Peru zhruba 90 % všech utečenců. Jen od začátku letošního roku jich ekvádorské hranice z Kolumbie přešlo více než půl milionu. V tomto případě ale rozhodnutí zastavil soud. Venezuelané tak mohou jen s občanskými průkazy dále využít vládou zřízený „humanitárním koridorem“ ve formě autobusů zdarma do města Huaquillas na peruánské hranici.

„Prostřednictvím humanitárního koridoru se snažíme pomoci lidem, kteří se chtějí v Peru setkat se svými příbuznými,“ vysvětloval převoz migrantů na hranice sousedního státu náměstek ekvádorského ministra zahraničí Santiago Chávez. Ekvádorské úřady ale především chtěly snížit počet lidí, kteří podnikají až osm set kilometrů dlouhou cestu pěšky.

Napětí v Brazílii

Různé úrovně justice řešila venezuelskou migraci také v Brazílii, kde federální soudce nařídil dočasně úplně uzavřít hranice mezi oběma zeměmi. Radikální návrh vzešel od Suely Camposové, guvernérky obzvlášť zasaženého státu Roraima, která masivní příchod Venezuelanů označuje za „sociální tragédii“.

„Už od května žádáme u Nejvyššího soudu uzavření hranic a finanční podporu, abychom minimalizovali dopady na naše veřejné služby,“ stěžovala si Camposová. Byl to však právě Nejvyšší soud, jenž vzápětí kontroverzní rozhodnutí zablokoval.

Počet venezuelských utečenců přicházejících do Brazílie je ve srovnání s jinými státy regionu relativně nízký — od začátku roku 2017 jich bylo 120 tisíc, asi polovina z nich v zemi požádala o azyl. Jako problém se ovšem ukazuje soustředění do zmíněného státu Roraima, kde žije pouze půl milionu obyvatel a patří mezi vůbec nejchudší části federace. Například ve dvanáctitisícovém městečku Pacaraiba na hranici tvoří venezuelští občané zhruba třetinu všech obyvatel a na tisíc z nich žije na ulici.

Jelikož utečenci přicházejí přímo z Venezuely a ne přes sousední Kolumbii, bývají často zbídačení a ve velmi špatném zdravotním stavu — ve Venezuele se nedostává ani těch nejzákladnějších léků a zdravotnická zařízení trpí častými výpadky elektřiny. Právě oblasti sousedící s Brazílií navíc trápí epidemie malárie, což brutálně zatěžuje už tak podfinancované státní nemocnice v Roraimě.

První násilné střety

Začátkem srpna se zmíněné roraimské městečko Pacaraima stalo svědkem vůbec největších střetů mezi venezuelskými utečenci a místními obyvateli v Latinské Americe. Nepokoje vypukly poté, co se mezi Brazilci rozšířilo tvrzení o napadení místního obchodníka Venezuelany. Desítky místních pak zaútočily na provizorní stanová městečka venezuelských uprchlíků.

„Byla to hrůza, pálili stany a všechno, co bylo uvnitř. Slyšela jsem i střelbu a viděla hořící pneumatiky,“ popsala agentuře AFP svědkyně událostí Carol Marcanová. Násilnosti vyhnaly přes tisíc lidí zpátky na druhou stranu hranice a přiměly brazilského prezidenta Michela Temera k povolání armády. 120 vojáků dorazilo do oblasti ve středu, aby dle Temerových slov „zajistily ochranu Brazilcům i venezuelským imigrantům“.

Problém celého kontinentu

Součástí zmírnění náporu na Roraimu by měla být již začínající redistribuce venezuelských migrantů do ostatních částí Brazílie. Také prezident Temer ale apeluje na to, aby se problém řešil systematicky přinejmenším na regionální úrovni: „Venezuela už není jen otázkou vnitřní politiky jednotlivých států. Je to hrozba pro stabilitu celého kontinentu.“

Kromě výše zmíněných zemí míří Venezuelané v o něco menší míře prakticky do celé Latinské Ameriky, ale také do Spojených států nebo do Španělska, kde se počet jejich žádostí o azyl jen mezi lety 2016-17 zvýšil o osmdesát procent.

Venezuelu v souvislosti s nejhorší hospodářskou krizí v historii za poslední tři roky opustily více než dva miliony lidí. Vedle chybějících léků trápí místní obyvatele kriminalita na úrovni válečných zón a nedostatek jídla hraničící s hladomorem. Například místní pobočka humanitární organizace Caritas odhaduje, že 280 tisíc venezuelských dětí je kvůli akutní podvýživě na pokraji smrti. Vláda autoritářského prezidenta Nicoláse Madura se zatím migrační krizí nezabývá.

Další informace

    Diskuse
    JN
    September 2, 2018 v 14.03
    Socialismus 21. století je nový model socialismu, který se snaží vyvarovat chyb, jež vedly k neúspěchu socialismu koncem 20. století.
    Za duchovního otce tohoto modelu je považován Heinz Dieterich Steffan[1][2] (1943), levicově zaměřený politolog německého původu, žijící v Mexiku, poradce venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Dalším, kdo se podílel na rozpracování socialismu 21. století je Michael A. Lebowitz[3], emeritní profesor ekonomie na Universitě Simona Frasera ve Vancouveru (Kanada), stoupenec marxismu.

    Podle Heinze Dietericha nezdar socialismu 20. století byl způsoben lidskými chybami a neruší platnost socialismu jako takového. 

    Definování socialismu 21. století není podle H. Dietericha dosud ukončeno, neboť se stále vyvíjí, je však již možné určit jeho základní principy.[8]

    V hodnotové oblasti to jsou: Solidarita, kolektivní prospěch, humanismus nad ekonomikou, svoboda a rovnost, flexibilita. Respekt k místním kulturám a historickým podmínkám. Zavržení egoismu, konkurenčních závodů uvnitř komunity, korupce a akumulování velkého množství peněz jednotlivci.

    Hlavní principy socialismu 21. století vyhlásil venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frias 30. ledna2005 na V. světovém sociálním fóru v brazilském Porto Alegre a Venezuela se stala první zemí, kde je socialismus 21. století uváděn do praxe.

    Tvůrci socialismu 21. století kladou důraz na dodržování lidských práv, avšak nikoliv jen občanských a politických, ale také ekonomických, sociálních a kulturních. Dle slov svých tvůrců je socialismus 21. století založen na solidaritě, bratrství, lásce, spravedlnosti, svobodě a rovnosti.

    V souvislosti s vyhlášením těchto atributů socialismu 21. století Hugo Chávez také uvedl, že pokud demokracie je mocí lidu a pro lid, nemůže existovat v takovém společenském systému, kde individuální zájmy jsou stavěny nad zájmy kolektivní a kde kapitál je důležitější než lidé.

    V rámci bolívarovské revoluce byly realizovány programy boje s negramotností, zavedení bezplatné zdravotní péče pro nejchudší obyvatelstvo, obojí za účasti tisíců kubánských dobrovolníků, a vyvlastnění velkých latifundií a ladem ležící půdy ve prospěch chudých rolníků. Dále dochází ke znovuzestátnění klíčového průmyslu, zejména ropného.

    Třetím z pěti motorů revolučního procesu, vyhlášených prezidentem Chávezem 8. ledna 2007, je zahájení kampaně „za bolívarovské lidové vzdělání“. To by mělo zbourat staré hodnoty individualismu, kapitalismu a sobectví.