Co přát Dominiku Dukovi k pětasedmdesátinám

Vladimír Hanáček

Zda bude stávající arcibiskup ve své roli pokračovat či nikoli, je v rukou papeže. Každopádně jeho instituci přejme, aby setrvala v znovunalezené ochotě ke konfrontaci s politickými představiteli státu.

Arcibiskup pražský a primas český, kardinál Dominik Duka se ve čtvrtek 26. dubna dožil 75 let. Dovršil tím tak zvaný kanonický věk, kdy podle příslušných církevních předpisů podávají biskupové rezignaci do rukou papeže.

Ta však nemusí být přijata i příslušný biskup může setrvat ve funkci ještě několik let, což se stalo v případě Dukova předchůdce, kardinála Miloslava Vlka. Jakkoliv neznáme rozhodnutí papeže Františka v otázce Dukova nástupnictví ani časový úsek, po který ještě bude nejvyšší úřad v české Církvi zastávat, můžeme započít s bilancováním jeho působení na svatovojtěšském stolci.

Zaměřme se v tomto směru především na to nejdůležitější, co bytostně zajímá i nekatolíky, to jest jaké myšlenkové, hodnotové a morální podněty současný český primas do české veřejné debaty vnášel a především jak jimi ovlivnil nejen duchovní, ale též politické, kulturní a intelektuální klima české společnosti.

Hlas menšinové autority

Česká katolická církev nepatří k institucím, jež by disponovaly významnou autoritativní pozicí vůči mínění většinové společnosti. Věřících katolíků (zejména těch tzv. praktikujících) je ve společnosti menšina a vysoký stupeň sekularizace českého veřejného prostoru činí z Církve instituci většinově téměř neviditelnou.

Její pozice byla bezprostředně po pádu komunistického režimu posílena aktivní rolí jejích hodnostářů v odporu vůči komunistické moci a její ideologii. Tuto popularitu však Církev relativně rychle ztratila, částečně i vlastní vinou.

Přesto však zejména stolec pražského arcibiskupa, nástupce svatého Vojtěcha coby jednoho z tvůrců české státní ideje, založené na Svatováclavské tradici, požívá ve společnosti zvláštního uznání. Opírá se především o úlohu osobností, které úřad v minulosti zastávaly, a jejich přínos dějinám českého státu a národa.

V praxi toto uznání znamená posílení autority držitele arcibiskupské berly ve Svatovítské katedrále coby hlasatele svébytných hodnotových a morálních akcentů, které se pro společnost stávají minimálně zdrojem inspirace. Z toho také pramení politická úloha českého primase, která se však promítá do příležitostných vystoupení, poskytujících obyvatelům naší země normativní postuláty v hodnocení aktuálních událostí a jejich významu.

×