Arcibiskup pražský a primas český, kardinál Dominik Duka se ve čtvrtek 26. dubna dožil 75 let. Dovršil tím tak zvaný kanonický věk, kdy podle příslušných církevních předpisů podávají biskupové rezignaci do rukou papeže.

Ta však nemusí být přijata i příslušný biskup může setrvat ve funkci ještě několik let, což se stalo v případě Dukova předchůdce, kardinála Miloslava Vlka. Jakkoliv neznáme rozhodnutí papeže Františka v otázce Dukova nástupnictví ani časový úsek, po který ještě bude nejvyšší úřad v české Církvi zastávat, můžeme započít s bilancováním jeho působení na svatovojtěšském stolci.

Zaměřme se v tomto směru především na to nejdůležitější, co bytostně zajímá i nekatolíky, to jest jaké myšlenkové, hodnotové a morální podněty současný český primas do české veřejné debaty vnášel a především jak jimi ovlivnil nejen duchovní, ale též politické, kulturní a intelektuální klima české společnosti.

Hlas menšinové autority

Česká katolická církev nepatří k institucím, jež by disponovaly významnou autoritativní pozicí vůči mínění většinové společnosti. Věřících katolíků (zejména těch tzv. praktikujících) je ve společnosti menšina a vysoký stupeň sekularizace českého veřejného prostoru činí z Církve instituci většinově téměř neviditelnou.

Její pozice byla bezprostředně po pádu komunistického režimu posílena aktivní rolí jejích hodnostářů v odporu vůči komunistické moci a její ideologii. Tuto popularitu však Církev relativně rychle ztratila, částečně i vlastní vinou.

Přesto však zejména stolec pražského arcibiskupa, nástupce svatého Vojtěcha coby jednoho z tvůrců české státní ideje, založené na Svatováclavské tradici, požívá ve společnosti zvláštního uznání. Opírá se především o úlohu osobností, které úřad v minulosti zastávaly, a jejich přínos dějinám českého státu a národa.

V praxi toto uznání znamená posílení autority držitele arcibiskupské berly ve Svatovítské katedrále coby hlasatele svébytných hodnotových a morálních akcentů, které se pro společnost stávají minimálně zdrojem inspirace. Z toho také pramení politická úloha českého primase, která se však promítá do příležitostných vystoupení, poskytujících obyvatelům naší země normativní postuláty v hodnocení aktuálních událostí a jejich významu.

Právě této úlohy si je Dominik Duka od svého nástupu na arcibiskupský stolec v roce 2010 dobře vědom a snaží se jí aktivně využívat. Jak se mu to dařilo?

Příliš úzká kooperace se státem

V zájmu oslabení ostrakizace Církve v českém veřejném prostoru a ve jménu její schopnosti působit na širší veřejnost ve svých morálních a hodnotových apelech začal nový arcibiskup před osmi lety prohlašovat, že jeho cílem je obnova pozitivního vztahu mezi státem a Církví. Dobrý vztah, doplňovaný o odkazy na údajně stejná hodnotová východiska, měl Dominik Duka s bývalým prezidentem Václavem Klausem, s nímž už necelé dva měsíce od nástupu do svého úřadu vyřešil letitý spor o vlastnictví pražské katedrály podpisem dohody o spoluužívání.

V důsledku svého konzervativního přesvědčení byl kardinál Duka vnímán taktéž jako symbolický spojenec tehdejší středopravé vlády Petra Nečase. S tou také Duka podepsal dohodu o majetkovém vyrovnání na základě zákona, který příslušná vládní většina ODS, TOP 09 a rezidua Věcí veřejných dokázala prosadit v Poslanecké sněmovně.

V řadě případů až devótní vyjádření vůči značně kontroverzním politikům a poskytování jim prostoru při veřejných bohoslužbách promluvit k věřícím se staly trnem v oku určité části českých katolíků. Započal tak spor uvnitř české Církve, který se zdá být neutišitelný.

Byl navíc ještě posílen faktem, že Duka si tento apriori vstřícný přístup vůči vrcholným představitelům státu a politické scény dokázal zachovat i poté, co se v roce 2013 zásadně obměnila politická reprezentace, a to jak na Hradě, tak v Podhradí. Dominik Duka začal být obviňován z kolaborace s reprezentanty extrémistických postojů a začal být označován za jejich symbolickou mocenskou stafáž.

Rozhodnost v rozhodné chvíli

Důraz na kooperativní vztah mezi vedoucími představiteli státu a Církve ale jistě neznamená, že by měl arcibiskup politicky stejně daleko od každého relevantního aktéra, který získá podíl na vládní odpovědnosti. Jeho povinností je v duchu svatovojtěšské i starozákonná prorocké tradice vstupovat do veřejného prostoru s hodnotovými důrazy, jež se nemusí nutně líbit ani vládnoucím politikům.

Dominik Duka s podobnými vystoupeními výrazně šetří a hlavně se nechce ocitat v pozici politického agitátora, navíc ještě na straně menšinových politických sil. Neznamená to však, že by v rozhodné chvíli tak zásadní slovo z úst českého primase nezaznělo.

Za projevy překračující horizont průměrných promluv lze označit kázání kardinála Duky jednak o loňské Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi 28. září, ale i nedávnou homilii při mši svaté na počest návratu ostatků kardinála Josefa Berana do vlasti. Obě tato kázání ukazují na jeden paradox: přestože Církev nedisponuje žádnou reálnou mocí a jako instituce by ani disponovat neměla, jsou obě kázání dotýkající se morálních základů politického a společenského života, shledávána jako bytostně politická, to jest spojena s historicky zformovaným symbolickým významem arcibiskupského úřadu a jeho dosahem ve společnosti.

Zatímco na loňské staroboleslavské kázání se — sporně — nahlíželo jako na přitakání vládnoucí moci a většinovým tendencím ve společnosti, druhé kázání naopak nadchlo všechny, kdo v den, kdy prezident republiky navštívil sjezd komunistické strany, očekávali jednoznačné slovo nesouhlasu a odsouzení ze strany viditelné, veřejně působící autority. Odpor těch, kterých se tato kritika dotkla, ke kardinálovým slovům, je dán především jejich značně odtažitým vztahem k Církvi jako k instituci.

Kdykoliv vůči politikům blízkým současnému prezidentu Zemanovi zazní kritika z řad církevních hodnostářů, nikdy se nezkoumá skutečný obsah kritiky, ale shazuje se jako výraz partikulárních a výrazně minoritních zájmů katolické církve, které většinovou společnost naprosto nezajímají. Povinností arcibiskupa ale není pouze zastupovat své věřící či hájit zájmy vlastní instituce, ale vnášet do veřejné rozpravy morální akcenty, včetně hodnocení politických dějů. Dominik Duka v tomto případě neselhal.

Překročený Rubikon v podobě komunistů ve vládě

Zdá se, že jedním ze zásadních momentů, znamenajících ztrátu ochoty kardinála Duky i nadále setrvávat v diplomatické pozici zájemce o kooperativní vztahy se státem, je zapojování komunistů do vládních struktur i věcná poplatnost jejich vidění světa ze strany potenciálních partnerů. Komunisté Dominika Duku na začátku 80. let nakrátko uvěznili coby strůjce tajného organizování řeholního života zakázaných mužských církevních řádů.

Právě zkušenost „mukla“ znamená pro Dominika Duku zásadní vodítko při hodnocení role komunistů na politické scéně. Jakékoliv projevy souladu s komunisty či jejich uvádění do exekutivních funkcí je pro něho zcela nepřijatelné a pokud by mělo nastat, je ochoten se takovému scénáři rezolutně postavit.

Komunisté i jejich političtí spojenci budou tuto kritiku i nadále označovat za snahu politizovat veřejnou úlohu církevních hodnostářů a projevy dílčího menšinového mínění s minimálním politickým dosahem. Arcibiskup, který by však ovšem v takové situaci mlčel, by fakticky ztratil legitimitu setrvávat v úřadě, a to nikoliv na základě demokratických voleb, nýbrž na základě morálních závazků, z nichž daná církevní funkce dějinně vyrostla.

Dominik Duka tak oslavil své životní jubileum, spojené s formálním odchodem na odpočinek, téměř symbolicky právě v době, kdy se rodí první polistopadová vláda závislá na hlasech komunistů. Je to vláda složená z  aktérů, kteří z velké většiny opovrhují hodnotami, o nichž český primas ve svých opakovaných promluvách hovořil.

Co mu tedy k narozeninám přát? Především aby slova disponující autoritou nástupce sv. Vojtěcha, ať je bude nadále pronášet on sám či někdo jiný, zaznívala tak silně, že je uslyší především vlastní katoličtí věřící a vezmou je za své. Církev totiž může být rozdělena v hodnocení taktiky či hierarchie cílů, nikoliv však v podstatě svého poselství. Sjednotit slušné lidi, věřící i nevěřící, v nesouhlasu se zlořády je daleko větší výkon než usilovat o kooperaci s politickou reprezentací, která zlořády aktivně zavádí či minimálně toleruje.