Nastolení augura
Ivan ŠtampachIvan Štampach popisuje historické rituály, které se staly předobrazem současných inaugurací. Vyplývají z tohoto slavnostního aktu pro funkcionáře uvedeného do úřadu také nějaké závazky?
Bývalý prognostik Miloš Zeman byl 8. března uveden do funkce nejvyššího státního úředníka. Událo se to s pompou skoro královskou. Pozdně gotické kulisy, fanfáry, církevní obřad blízko korunovačních klenotů. Označuje se to tradičně jako inaugurace.
V antickém Římě byl státní úředník, prognostik svého druhu, který se vyslovoval k otázkám politiky, války a obchodu. Nazýval se augur. Snad jen čerpal informace o soukromých a státních záležitostech jinak než pracovníci prognostického ústavu minulého režimu. Sledoval hlavně let ptáků. Spolehlivost, souhlas s pravdou, těch tehdejších prognostiků a toho současného je asi tak podobná.
Antická inaugurace byla rituálem přenesení božské síly na vybraného úředníka, který měl Římu a celé říši zajišťovat, jak naznačuje jeho latinské označení, blaho a rozkvět. Na takový úkol, to věděli již tehdy, lidské síly nestačí. Politika sama je na to chabá. A vypadá to, že už od starověku se řeší a dosud nejsou vyřešeny stejné problémy. Nalezená ostraka (střepiny s napsanými výtkami úředníkům) vytýkají dávným římským úřadům například příliš vstřícný poměr k přistěhovalcům.
Politici sekulárního státu se musí obejít bez božské opory pro svůj úřad. Nedostává se jim toho, co je typické pro císaře, krále, vévody a knížata. Jejich hlava není pomazána svatým křižmem. Tato vonná směs oleje a balzámu se v církvích katolického typu světí na Zelený čtvrtek a používá se při svátosti biřmování a při svěcení kněží a biskupů. Panovník míval biskupská privilegia a koruna na jeho hlavě naznačovala posvěcení, kterého se mu dostalo.
Prezident Zeman při slavnostním nástupu opomněl významné hosty, ale zastavil se cestou k místu, kde sedával na trůnu král, u Dominika Duky, který má mimo jiné historický titul primase, tedy ordináře katedrály (přesněji dómu), kde byli korunováni panovníci. Podal si s ním ruku na znamení nové etapy spojenectví.
Státní akt pokračoval přenesením božské moci na augura Zemana, který byl přesunut z královského paláce do kaple sv. Václava u sv. Víta, jak zjednodušeně a zkráceně tomuto chrámu pražského arcibiskupa a metropolity Čech říkáme. Tam před lebkou knížete Václava byly vysloveny modlitby za novou hlavu státu.
Služba místo výkonu moci
Je chvályhodné, že křesťané nemyslí jen na sebe, na svou církev, a že se zajímají o veřejné dobro. A jistě vhodné, že se modlí za lidi obdařené mocí. Chtějí tím vyprosit u Vládce všech vládců, aby své působení nechápali jako výkon moci, nýbrž jako službu. Aby jejich jednání ukazovalo věrnost poznané pravdě. Mohli by se modlit za uchování svobody a sociální spravedlnosti.
Pro takový vztah k veřejné moci mají křesťané v římské verzi náboženství volně navazujícího na dávné křesťanské kořeny oporu v sociální doktríně církve. Vyžaduje to postoj, kterému se dostalo označení kritická loajalita. Míní se vztah k politické a ekonomické moci, který požaduje dodržování etických principů. Je to vztah občanský motivovaný etikou evangelia. Encyklika papeže Jana XXIII. Pacem in terris se po staletích víceméně opačného postoje dopracovává k ocenění občanských svobod a lidských práv.
Sociální encykliky od papeže Lva XIII. po současnost se staví na stranu člověka práce proti kapitálu, který ho obírá o jeho lidskou důstojnost a vrhá ho často do bídy a bezmoci. Nedávný papež Jan Pavel II. probírá v dokumentu Laborem exercens konflikt práce a kapitálu a volá po řešeních, která vyjádří primát práce v ekonomickém procesu a zajistí pracovníkům spravedlnost.
Heretik a schizmatik
Duka odmítá respektovat svého církevního představeného, papeže, pokud jde o jeho pokyny a doporučení například v kauze běženců nebo pokud jde o skromnost církve ve vnějších projevech. Patří ke kardinálům, kteří zpochybňují papežův vstřícnější, humánní přístup k lidem, jimž se rozpadlo řádné manželství a již žijí v novém svazku, i když se výslovně nepřipojil k těm, kteří papeže „bratrsky napomínají“.
Dominik Duka tvrdošíjně odmítá závazné učení církve a ocitá se v pozici heretika a schizmatika. Příští měsíc mu končí funkční období. Dosáhne kanonického věku 75 let a musí rezignovat na svou funkci. Je možné, že mu bude působení o rok či dva prodlouženo, protože se tak zlíbí nunciovi, a ten podá na státní sekretariát církve náležitá doporučení. Papež do toho vstupuje spíše formálně, asi jako když britská královna poskytuje Royal Assent návrhům schváleným sněmovnami a činí je tak zákony.
Duka a Zeman podobně jako už dříve Duka a Klaus se shodují v okázalém opovržení prostým člověkem. Občanská společnost je pro Duku lůza. Požadavky odborářů hodnotí jako málem pokus o návrat k minulému režimu.
Naštěstí z božské moci přenesené na státního úředníka při rituálech inaugurace nemusíme nic dělat. Nic nenasvědčuje tomu, že by existovala nadzemská bytost, která Dukovi garantuje jeho zlato a purpur, jeho absolutistickou moc nad kleriky a laiky arcidiecéze a jeho právo závazně se vyslovovat ke státním záležitostem. A stejně tak málo podpory shůry má k dispozici Zeman ve své konzervativně nacionální, fašistoidní politice.
Naše ústava je jiná než například maltská (tedy i to se vejde do Evropské unie), která hned na svém začátku dává kléru právo a povinnost vyslovovat se ke státním záležitostem. Démonická mocnost stojící na straně mocných proti slabým, bohatých proti chudým, drzých proti slušným patrně neexistuje nebo nedokáže vzdorovat člověku, který se rozhodl jednat svobodně.
Jak se vyslovil Jean Paul Sartre, jakmile svoboda exploduje v duši člověka, bohové proti tomuto člověku nic nezmůžou.