V analýzách současné politické situace, v níž vláda Andreje Babiše vládne v demisi bez důvěry Poslanecké sněmovny, ale přesto činí celou řadu závažných personálních a dalších změn, je často opomíjen fakt, že Babišova vláda je především vládou Miloše Zemana. Tedy vládou prezidentskou. Opomíjení této skutečnosti ztěžuje hledání vhodných politických reakcí.

Babišova vláda existuje ve své současné podobě pouze proto, že prezident Zeman dal Babišovi v podobě příslibu, že ho bude jmenovat premiérem i v případě prvního neúspěšného pokusu, už dopředu možnost vytvořit jednobarevnou menšinovou vládu, která nemusí získat důvěru Poslanecké sněmovny. Je možné, že na tom byli oba politici dokonce dopředu domluveni. Každopádně Babiš sestavoval první vládu zjevně s cílem důvěru nezískat.

V kombinaci se svým původním ujišťováním, že Babiš má na sestavení druhé vlády s případnou většinovou podporou tolik času, kolik potřebuje, a že tedy může v demisi vládnout téměř neomezeně dlouho, stvořil Zeman de facto obdobu svojí vlády odborníků z roku 2013. Tedy vládu, která odvozuje svoji „důvěru“ od něj, nikoliv od Poslanecké sněmovny, a je na něm, pokud jde o své trvání i obsah své politiky, zcela závislá.

Ústava sice nepřikazuje prezidentovi, že v druhém pokusu musí pověřit sestavením vlády někoho jiného než politika, který neuspěl v pokusu prvním, jisté ale je, že Zemanův bianko šek pro Babiše zcela obchází ducha Ústavy. V tomto kontextu je zajímavé, že média tak snadno přijala Zemanův argument, že vzhledem k volebním výsledkům je jeho pověření Babiše i v druhém pokusu logické.

Není. Když už by si prezident myslel, že i po prvním neúspěšném pokusu, z něhož vyplynulo, že o vládu v čele s trestně stíhaným šéfem z hnutí ANO ostatní strany nestojí, má ANO vzhledem ke své drtivé výhře (a malé pravděpodobnosti, že volební aritmetika umožní sestavit vládu bez něj) dostat znovu šanci, měl jasně požadovat, ať ANO nominuje na premiéra jiného politika. A není-li to ochotné udělat, měl pověřit sestavením vlády politika jiné strany — s rizikem, že to může vést k neúspěchu, a tudíž možná v konečném důsledku k předčasným volbám.

Jenže Zemanovi nešlo o zdárné, nebo alespoň ústavně čisté vyřešení složité vládní hádanky. Šlo mu o vytvoření vlády, kterou bude schopen kontrolovat. Skutečnost, že premiérem vlády v demisi, která může vládnout velmi dlouho, je bývalý agent StB, nyní trestně stíhaný, je pro Zemana výhodou, protože Babiše to oslabuje. Zeman by tyto okolnosti mohl v případě neposlušnosti použít proti němu.

Zemanův tlak na sociální demokracii, aby v druhém pokusu o sestavení vlády nakonec souhlasila s účastí ve vládě ANO podporované komunisty, vychází ze stejných motivů. Taková menšinová vláda by byla opět více závislá na Zemanovi než na Babišovi, protože prezidentské strany (ČSSD po proběhlém sjezdu a KSČM, jejíž spolupráci si jede Zeman pojistit na její sjezd) by jistě s Babišem spolupracovaly jen v rámci mantinelů určených Zemanem.

Odvolávání ředitelů nemocnic, tlak na šéfa Inspekce policejních sborů (GIBS), personální změny v dozorčích radách státních podniků ve prospěch ANO či vyhazovy ministerských náměstků, to vše se děje nikoliv možná podle Zemanových instrukcí, ale s jeho vědomím. Je za tuto situaci plně odpovědný, protože existenci této vlády v demisi by mohl velmi rychle ukončit, kdyby chtěl.

Místo toho ale poskytuje ve svých televizních vystoupeních dokonce další návody, jak otupit opozici vůči této vládě. Kupříkladu v podobě slov o tom, jak by bylo možné zpacifikovat veřejnoprávní televizi.

Výše řečené neznamená, že Babiš není za své kroky odpovědný. Zemanův bianko šek jeho mocenským ambicím velmi vyhovuje. Znamená ale, že pokud se politická opozice chce pokusit „umravnit“ přímo Babiše na plánovaných mimořádných schůzích Sněmovny k mandátu vlády v demisi či k Babišově tlaku na šéfa GIBS, míjí tak trochu skutečnou příčinu současného stavu, kterou je Zeman.

Účinnější než rétorická cvičení ve Sněmovně, která bude Babiš za přispění svých neoficiálních spojenců (SPD a KSČM) zesměšňovat, by bylo podání příslušného počtu poslanců či senátorů k Ústavnímu soudu, aby rozhodl, zda je prezidentův postup v souladu s Ústavou a jak rychle má postupovat. A aby právě ÚS (spíše než případný, skoro jistě neúspěšný pokus o poslaneckou rezoluci) určil, jaký je mandát vlády v demisi.

Víme, že Zeman už jednou ve světle připravované stížnosti k Ústavnímu soudu na jeho postup (otálení se jmenováním Sobotkovy vlády na začátku roku 2014) svůj postup změnil. Ví totiž, že případné rozhodnutí Ústavního soudu v jeho neprospěch by mohlo dosti zásadně oslabit jeho pozici i v očích veřejnosti už proto, že by možná oficiálně stvrdilo (zejména pokud by se odmítl podřídit), že se pokouší o cosi, co se dá nazvat plíživým ústavním pučem.