Doyen českých konzervativních politických myslitelů Bohumil Doležal, o němž se přede mnou jeho protipól na levici Jaroslav Šabata vždycky vyjadřoval jako o „úctyhodném soupeři“, oslovil podle svých slov textem „Nechraňme Babiše před extremisty, chraňme Českou republiku před Babišem“ cíleně poprvé levicové čtenáře. S čím přišel?

Vlastně aby vyzval strany, které považuje za demokratické, k bojkotu vlády Andreje Babiše. Podle výzvy mají celkem 63 poslaneckých mandátů, což odpovídá součtu poslanců ODS, ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. Piráti bez uvedení důvodu absentují.

Nuže, tyto strany mají právě nyní překonat své nutkání podpořit Babišovu vládu výměnou za programové koncese. Ale víc: mají jedna druhou v tom půstu raději hlídat, protože některé o podpoře vlády vážně uvažují. Název výzvy i Doležalova textu je tak zároveň jejich sdělením jediným.

Jenže: opravdu sociální demokraté nebo STAN uvažují o podpoře vlády proto, aby ochránili před spoluprací s extremisty, jak se vyjadřuje Doležal, Andreje Babiše? Nechtějí spíš ochránit před jejich vládou Českou republiku?

Ani pro jednu z těch stran samostatně není spolupráce s Babišem lákavá. Být ve vládě s ANO, které má 78 poslanců, když jich máte 15 jako ČSSD, nebo dokonce jen 6 jako STAN, je naopak naprosto smrtící: neprosadí nic a odpovědnost ponesou za všechno. Ty ctnostné demokratické strany toho času v opozici se už o jejich politické bezživotí postarají především.

Ve skutečnosti je tedy Doležalova výzva mírnou extenzí takzvaného Demokratického bloku utvořeného měsíc po volbách ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN — o sociální demokracii. I proto se odhodlal až k psaní levicovým čtenářům přímo.

↗

Pravicové vlády, a hlavně ta Nečasova, nástup Andreje Babiše umožnily. Foto archiv DR

Andrej Babiš je samozřejmě navýsost problematická politická figura. To není potřeba lidem obeznámeným s filmem Selský rozum a knihou Žlutý baron, jichž je mezi čtenáři tohoto listu nepochybně drtivá většina, zvlášť připomínat. Sám jsem před volbami faktů a argumentace filmu i knihy opakovaně ve svých veřejných vystoupeních využíval, abych konkrétněji odůvodnil, proč je Andrej Babiš hrozba.

Oligarchie a nespecifikovaný střet zájmů byly mi příliš obecné. Jenže vyhrál volby i tak. Dobře si pamatuji na ty dny po komunálních volbách v roce 2014, v nichž naše uskupení Žižkov (nejen) sobě napotřetí pod mým vedením vyhrálo volby.

Být přímá volba, byl jsem touto dobou dosluhujícím starostou Prahy 3. Jenže všechny ostatní strany se raději dohodly proti nám a proti mně a udělaly se pro sebe. Pro ně jsme byli hrozbou. Hrozbou veliké změny, z níž už by se mnohá z těch tradičních demokratických stran nemusela vzpamatovat.

Pro jistotu mi policie pár dnů po volbách zajistila za náhodné asistence televize Prima služební počítač, protože jsem měl údajně být předmětem nějakého vyšetřování. Vrátili mi ho, když už byla nová koalice dávno ustavená, aniž jsem byl jedinkrát předvolán podat byť jen vysvětlení.

Jistě, je to jen zkušenost komunální, a pak Andrej Babiš má před sebou mnohem opodstatněnější vyšetřování a celkově si nejsme podobní nijak: minulostí, zázemím, cíli ani prostředky. Jedno si ale nesu z onoho okamžiku svého života už trvale: dokonalý respekt k tomu, že vládnout má ten, kdo vyhrál volby. Všechno ostatní dělá z demokracie frašku, a navíc i z její obrany, je-li tato figura používána, aby zapuzení vítěze voleb ospravedlnila.

A právě odmítáním výsledků voleb se dosud Demokratický blok a nově Doležalova výzva demokracii osvědčí nejméně. O tom, že je Andrej Babiš hrozbou pro demokratický vývoj České republiky, jsme jako politici před volbami prostě nepřesvědčili dost lidí. Ani o tom, že premiér nemá být trestně stíhán. Ani o tom, že je Babiš ve střetu zájmů. Ani o tom, že je dotační parazit. A dokonce ani o tom, že miliardář přece nemůže vést žádné hnutí ve prospěch běžných lidí.

Odpovědnost za to, že vláda vznikne, ale vítěz voleb nese. Babiš ji proto utvoří, i kdyby se měl dohodnout se stranami, jimž Doležal říká extremistické. Proto myšlenka jeho výzvy staví skutečnost z nohou na hlavu: prý je potřeba ochránit Českou republiku před Andrejem Babišem právě tím, že ho Doležalovy demokratické strany odmítnou, a tím donutí spolupracovat s komunisty a SPD. Pochybuje snad Doležal o tom, že se s nimi nakonec dohodne? O tom mlčí.

Doležal totiž vůbec neříká, co se může stát, pokud by jeho výzva byla úspěšná. Podle mne může nastat zejména trojí. Buď se Babiš s komunisty a Okamurou dohodne a trockistickým „čím hůř, tím líp“ ANO sebe sama rozpoltí, zkompromituje nebo obojí — a započne svůj pád, ovšem za cenu až čtyř let pod jhem takovéto vlády.

Nebo tlak přiměje Babiše ustoupit z postu premiéra a tím otevře cestu do vlády sociální demokracii, kabinet však bude řídit z pozadí, což bude pravice čtyři roky hlasitě odhalovat, čímž dokončí její pád. Anebo věci dospějí k předčasným volbám, z nichž doufá pravice vyjít posílena. Žádná z těchto možností není ale nijak zvlášť žádoucí ani pro levici, natož pro demokracii.

Pokud chtějí strany, které samy sebe oceňují jako demokratické, skutečně pomoct demokracii, mají podle mne jinou možnost. Tyto volby vyhrála pravice, i když si to její publicistika nemyslí, protože miliardář je pro ni populista, propad levice je pak tuším zřejmý úplně každému. Dobře tedy, mne to těšit nemůže, ale výsledky voleb jsou takové, že má pravice vládnout.

A je tu ještě jeden velmi dobrý důvod. Byly to dvě po sobě jdoucí volební období pravicových vlád, Topolánkovy a Nečasovy, které nástup Andreje Babiše umožnily. Právě tyto vlády, a zejména ta Nečasova, v níž mimo jiné umírněné lidovce nahradila ideologicky velmi radikální TOP 09, privatizovaly, škrtaly, snižovaly daně bohatým a omezovaly dostupnost veřejných služeb.

Hájily tento třídní boj naruby jako obvykle nutností úspor. Jenže nevěrohodně, neboť deficity jejich rozpočtů neklesaly nebo klesaly málo a vládnutí bylo souběžně kompromitováno neustálými skandály. Na jednom z nich konečně jejich vládnutí utonulo v lepkavě slizkém bahně kabelky premiérovy milenky. Asistovali u něj v nějaké fázi lidovci, ODS, Miroslav Kalousek i Petr Gazdík. Co navařily, měly by tyto strany teď i spocívat.

Pokud už žádná z pravicových stran nechce vstoupit do vlády s hnutím ANO jednotlivě a navzájem se hlídají, připraveny zlynčovat tu, která by názor změnila, nechť vstoupí do vlády jako blok. Opíral by se o součet poslanců ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN, což činí 48 hlasů proti 78 hlasům ANO. Takový blok by byl již dostatečnou protiváhou a skutečnou pojistkou demokracie, jak ji tyto strany chápou.

Nepřekonatelné programové rozdíly mezi nimi navzájem ostatně nejsou. Na jádru, unii, dálnicích, zbrojení a škrtání dávek se v zásadě shodnou. Tím méně problémů bude v tomto ohledu s hnutím ANO, které je ve všem, co se netýká zájmů Agrofertu, velmi pružné a k dohodě náchylné. A právě tyto zájmy Agrofertu ve vládě, právě tuto oligarchizaci, právě v ní spočívající ohrožení demokracie chtějí strany Demokratického bloku zabránit, ne? Mají možnost.

Únor, jako tenkrát. Moc se na ten křik o návratu komunistů k moci netěším. Bude až příliš pokrytecký. Je ale reálnější než kdykoli předtím: i otec v rozhovoru pro páteční Hospodářské noviny na otázku: „A s komunisty byste problém neměl?“ odpověděl: „Tolerance vlády ze strany KSČM by možná byla. Zdůrazňuji ale, že by záleželo na podmínkách“.

Překvapilo mne to, ale víc to, že redaktoři listu hned pokračovali další otázkou už na jiné téma. Takové sdělení není dnes nejen na titulek, nestojí ani za doplňující otázku.

Strany, které se vnímají jako demokratické, se chovají podobně sebestředně jako před sedmdesáti lety. Než aby se samy pošpinily kompromitujícím vládnutím, raději dnes připustí návrat komunistů pod podmínkou, že budou moci do učebnic tvrdit, že ony zůstaly čisté.

Výzva Bohumila Doležala by tak měla platit raději jim. Pak by její název ale musel znít: Nechraňme pravici před odpovědností za Babiše. Odpovědná za jeho vládu totiž bude, i když, ba právě tehdy, pokud do ní nevstoupí.