Toto je můj první pokus cíleně oslovit levicově orientované čtenáře (dřív jsem se příliš nestaral o to, koho oslovím). Myslím si, že je toho dnes zapotřebí.

Česká demokracie je ve vážné, stále se prohlubující politické krizi. Jeden z nejrozšířenějších výkladů zní: čím dál tím víc se krade. Hlavní hlasatel této ideje („Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“) je bohužel, jak se čím dál tím víc ukazuje, do celého procesu natolik zapojen, že to snižuje jeho věrohodnost.

Chtěl bych nabídnou jiný, shovívavější výklad polistopadového vývoje, než že jde o spiknutí Petrovských. Náš skutečný problém není v první řadě morální a kriminální, ale politický. Naše demokracie je od samého počátku málo funkční. (To, že se moc krade, je významný, ale jen průvodní jev toho základního problému). Nepodařilo se nám — všem — udělat demokracii tím, čím má být: neustálým, nikdy nekončícím řetězem pokusů o řešení konfliktů ve společnosti v duchu spravedlnosti.

↗

Pravicové i levicové trpasličí strany se musí seřadit za nepříliš spanilou babišovskou Sněhurkou. Foto Pixabay

V našem dosavadním pojetí, což platí pro všechny, to byl jen neustálý, nesmiřitelný, snad dokonce zostřující se boj mezi „pravicí“ a „levicí“, „kapitalismem“ a „socialismem“, „pravdou“ a „lží“, přičemž za pravdu brali zúčastnění pro přehlednost vždy sami sebe. (Autor tohoto výkladu světa je už přes šedesát let pochován u kremelské zdi). Výsledkem je mimo jiné i to, že v letech 1996—2013 jsme měli v České republice jen jednu jedinou vládu s přesvědčivější většinou v Poslanecké sněmovně, totiž tu Nečasovu — a i tam se za několik krátkých měsíců ukázalo, že to byla pouhá iluze.

Jistě, demokratická společnost je vždycky postavena na veřejném sporu a na politickém zápasu. Ale stejně důležité je, že tento spor probíhá v určitém rámci a podle určitých pravidel. Že tu při všech rozdílech existuje nějaký společný zájem, zájem státu (vznešeně řečeno vlasti), zájem demokracie, nějaké hodnoty, které sdílejí, leckdy aniž by si to výslovně uvědomovali, všichni zúčastění. Aby politický zápas nebyl jen pouhá destrukce, musí tu být nějaký konsensus. U nás jsme tomuhle základu smysluplného společenského uspořádání věnovali doposud málo pozornosti.

Dnes se kdekdo (nejen prezident Zeman) pokouší nasadit psí hlavu Bohuslavu Sobotkovi. Vím, že jeho politika je z mnoha ohledů velmi snadno a právem kritizovatelná (jen nevím, není-li to zrovna v této situaci tak trochu zbabělé). Proto bych rád zdůraznil, že zrovna on měl v této věci jasno, možná jasněji než jiní jeho spolustraníci.

Například v době letní krize v roce 2013 řekl mimo jiné: „Sociální demokracie by neměla zapomínat, že je nejen orientovaná sociálně, ale že je taky demokratická… principy demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí… Nemůžeme přestat hájit udržení parlamentní demokracie v České republice, parlamentního systému vlády, pokud nechceme zradit svůj program… Hraje se o to, abychom nesklouzli do levicového populismu, který čistě pragmaticky půjde po moci za každou cenu.“ Rád bych věřil, že v tomhle má v ČSSD dnes následovatele.

Nelítostný třídní boj proti korupci a zlodějně vedl v naší zemi v posledních letech trochu paradoxně k tomu, že se vytvořil obrovitý prostor pro obří „rodinnou firmu“ Andreje Babiše, komplex politické, hospodářské a mediální moci, který si pomalu a úspěšně privatizuje Českou republiku do vlastní kapsy.

Bylo by dobré s tím něco udělat. Jak se zdá, zatím převládá názor, že pravicové demokratické strany, nyní trpasličí, i levicové demokratické strany (nyní rovněž trpasličí) se musí seřadit za obří, nepříliš spanilou babišovskou Sněhurkou, pokud chtějí prosadit aspoň něco ze svých programů. Druhá možnost je, že se demokratická pravice i demokratická levice spojí v zájmu zachování toho, co mají společné, právního státu a parlamentní demokracie — a proti Andreji Babišovi.

Samozřejmě nejde o žádnou jednotu an sich, jde o spojování v řadě dílčích, konkrétních věcí. Při zachování všech zásadních rozdílů. Proto bych vás chtěl na závěr s jednou seznámit.

Klub na obranu demokracie, v němž se už pět let angažuji, se teď veřejně vyjádřil k jednání o vládních koalicích. V této věci teď podle nás nejde o to, jak ochránit Andreje Babiše před svodem spolupráce s extremisty, ale o to, jak společně zabránit jeho „rodinné firmě“, aby si pro sebe zprivatizovala Českou republiku.

Obracíme se na demokraty v politických stranách odleva doprava, aby se jasně postavili za demokracii a proti Babišovi, a o podporu formou podpisu pod naše prohlášení prosíme občany odleva doprava. S vědomím, že bez demokratické levice to nepůjde.

Text naší výzvy najdete zde. Svůj podpis můžete připojit zde.

Pomozte nám, prosím.