Rodinná firma na dobro

Politika je nástroj na vyvažování zájmů a hledání kompromisů. Když se z vlády stane rodinná firma, jde politika stranou. Pravda je jedna. Má ji pan majitel, který sám rozhoduje o dobru deseti milionů zaměstnanců, dříve občanů.

„Vláda je rodinná firma. A já jsem hlava rodiny," řekl před časem capo di tutti capi, který je veřejnosti znám spíše jako trestně stíhaný premiér v demisi Andrej Babiš. Šéf politické divize Agrofertu, jež o parník zvítězila v podzimních volbách, se nikdy netajil, že s jeho nástupem do Strakovky přijdou nové, a hlavně lepší časy. Sobotkova vláda, v níž byl vicepremiérem, dělala všechno špatně. Ta jeho – sliboval – bude naopak automatem na dobro, které po každém jednom zasedání zaplaví zemi jako májový deštík.

Babiš říkal, že vládnutí v zemi od základu změní. Když se někde vyskytne problém, ministři se sejdou jako normální lidi a hodí řeč, kterak ten oříšek rozlousknout. Vždyť jsou přece jeden tým, kterému jde o společnou věc, tak jaké pak oficiality.

Nebudou-li Babišovi věrní na zapeklitou situaci stačit, zjeví se – jako tomu bylo zvykem v antickém divadle – z ničeho nic sám druhý nejbohatší z Čechů, který vyřeší nemožné na počkání a zázraky provede do tří dnů. Pracuje ostatně pětadvacet hodin denně osm dní v týdnu a nemá nejmenší problém být i na několika místech najednou. Řídit firmu s deseti miliony zaměstnanců si zkrátka žádá plné nasazení.

BabiskmotrixKdyž se z vlády stane rodinná firma, jde politika stranou. Pravda je jen jedna. A má ji vždycky pan majitel. Koláž Ateo.cz

První signál, že staré pořádky odvál čas, vyslalo složení Babišovy vlády. Sám si ji označil za Vládu pro lepší Česko. Ministři se vynořili z nicoty, respektive z jakéhosi tajemného rezervoáru, v němž klíčí nestranní – zároveň však bezezbytku loajální – odborníci se zcela objektivním poznáním, jak nejlépe spravovat zemi. Jen nikdo netušil, s jakými úmysly se svých čerstvě nabytých pozic chápou.

V době před kolapsem osmadvacet let budovaného politického systému totiž bývalo zvykem, že ministrem se stává někdo, kdo má za sebou roky stranické práce, která s sebou nese jisté zkušenosti, programové zázemí a veřejnou debatou tak či onak propraný životopis. Bývalo zvykem, že i takový ministr kultury měl názor na rodinnou politiku nebo složení energetického mixu. Byl totiž reprezentantem některého z názorových proudů, jež měl tyto a podobné otázky vnitřně vydiskutované, a věděl tedy, jaké stanovisko zaujmout i k návrhům, které mu gesčně nepříslušely.

Ale co dnes víme o postojích ministra kultury Ilji Šmída ke stavbě kanálu Dunaj-Odra-Labe? Co si myslí o důchodové reformě šéf resortu průmyslu Tomáš Hüner? A co soudí ministryně financí Alena Schillerová o koncepci památkové péče? Jsou tito a další členové Babišova kabinetu reprezentanti programu politického hnutí ANO, nebo jen loutky, které pokorně a hbitě plní příkazy přicházející z průhonické sokolovny, a proto je u nich nepřítomnost zjevnějšího ideového ukotvení předností?

Odpověď může přinést podoba vládou schválené novely služebního zákona. Zákon o státní službě byl před necelými čtyřmi roky přijat s cílem stabilizovat výkon státní správy. Měl předejít dalším politicky motivovaným vyhazovům, které bylo možné sledovat pokaždé, když do úřadů nastoupila nová politická garnitura. Své ruce na jeho podporu tehdy zvedli i poslanci zvolení za politické hnutí ANO. Dnes je však jiná doba a profesionální fungování státního aparátu musí ustoupit novému modelu vládnutí.

Babiš chce změnou zákona dosáhnout toho, aby se vedení resortů znovu obsazovalo podle politického klíče. Tedy zbavit se nepohodlných náměstků, kteří své pozice získali v řádných výběrových řízeních, a na jejich místa dosadit vlastní lidi. Ministři, kteří s politickým hnutím ANO ani s vysokou politikou povětšinou neměli v minulosti co do činění, totiž potřebují ohlídat. Novelu zákona je proto třeba číst tak, že ministr je jakýsi politický náměstek premiéra, který má sedět na vládě nebo ve Sněmovně, a za řízení resortů budou odpovědní nově příchozí náměstci.

Když se z vlády stane rodinná firma, je nutné tomu odpovídajícím způsobem nastavit řídící procesy. V byznysu rozhoduje majitel podniku a ti ostatní plní jeho příkazy. Jakožto zaměstnanci nemají co mluvit do zvolené strategie, ba co hůř, že by se snad chtěli na rozhodování podílet. Jsou tu od toho, aby se pokusili co nejlépe naplnit očekávání svého šéfa. Že v takovém případě dostává demokratická správa státu, která by ideálně měla umět vyvažovat a nacházet kompromisy mezi různými zájmy, pěkně za vyučenou, je bohužel jen průvodním jevem důvěry, že se schopným manažerem bude líp.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.