Volby 2021: nepůjde jen o zápas stran, ale o návrat k demokracii
Bohumil DoležalTeď je důležité najít pár zásad. Něco, na čem by se proti „Novým pořádkům“ mohli přes všechny dílčí rozdíly shodnout nejrůznější lidé a uskupení. Bohumil Doležal vybízí ke společné aktivitě.
Jsem přesvědčen, že ve vypjatých krizových chvílích určitého společenství tu jsou podstatné věci, které dokážou přemostit různé rozdíly v ideové orientaci. Chtěl bych to vysvětlit.
Od léta 1992 do léta 1993 jsem působil jako šéfporadce premiéra Klause. Tehdy jsem napsal: „Politická demokracie a její instituce ztrácejí smysl, když se stanou pouhou arénou, kde se budou střetávat dvě vlčí smečky. Politická pravice […] má svůj nemalý díl zodpovědnosti na kultivaci vnitřního politického života a měla by se umět o část této zodpovědnosti podělit s opozicí, tj. s její kulturnější částí […] Systém, v němž existují vlastně jen dvě politická uskupení, která si jdou po krku, má sám o sobě ke skutečné demokracii velmi daleko.“ Je totiž „důležité, aby takové uspořádání bylo podloženo jakousi základní, byť i jen nepsanou a neformulovanou dohodou“, v jejímž základě musí být společný pocit, „že právě tento stát je pro občany významný a užitečný.“
Tohoto názoru jsem se nikdy nezřekl. Zvlášť naléhavý mi pak připadl v roce 2013, v době nástupu zemanovských a babišovských „Nových pořádků“. Napsal jsem tehdy, že politika v demokratickém státě není „nesmiřitelný třídní boj mezi hlavními soupeři,“ jehož „základní hybnou silou je nenávist“, nýbrž „nikdy nekončící vyrovnávání zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti.“
Byl jsem rád, že ze strany sociálních demokratů tehdy zazněly hlasy, které s tím nebyly v rozporu. Cituji tehdejšího předsedu strany Bohuslava Sobotku: „Principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí […] sociální demokracie by neměla zapomínat, že je nejen orientována sociálně, ale že je také demokratická […] Hraje se o to, abychom nesklouzli do levicového populismu, který čistě populisticky půjde po moci za každou cenu.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že už nemůže jít jen o politické komentování, ale i o společnou práci, tj. o to „spojit síly jednotlivců k obraně a posílení demokratických pořádků v naší zemi.“ A zabránit tomu, jak jsem řekl kdesi na náměstí a pak mnohokrát napsal, aby se nám pod rukama nepozorovaně měnila demokracie, vláda lidu, v autokracii (vládu několika nezodpovědných jedinců), v oligarchii (vládu několika polistopadových zbohatlíků, zvláště pak jednoho) a v buranokracii (vládu sprostoty, hulvátství a arogance).
Založil jsem proto — v duchu masarykovské „drobné práce“ — s přáteli z předlistopadové Demokratické iniciativy Klub na obranu demokracie. Pořádáme diskusní večery a podpisové akce.
Situace u nás i ve světě je teď krajně vypjatá: preference stran před říjnovými volbami, v nichž půjde o velmi mnoho, hrozivě kolísají. Problém není v tom, že by postavení A. Babiše bylo neotřesitelné, ale že chybí věrohodní oponenti. A bez důsledků, které zasáhnou i nás, jistě nezůstane i zhroucení Afghánistánu.
První věc není zformovat nějakou jednotnou opoziční sílu, ale najít pár zásad, něco, na čem by se mohla proti „Novým pořádkům“ shodnout přes všechny rozdíly různá uskupení.
Dali jsme proto dohromady návrh takového stanoviska. Teď jsme ho znovu připomněli v souvislosti s problematickými změnami v BIS, do níž zasahuje i prezident Zeman. Zatím jej podepsalo 2064 signatářů.
To, o co nám jde, je za prvé obnovit poničenou polistopadovou demokracii a právní stát a posílit naši příslušnost ke společenství demokratických států, již jsme znovu nabyli po roce 1989.
Za druhé bránit politickému zneužívání pandemie covidu-19 k ochromení veřejného života a k potlačení svobodné diskuse.
A za třetí dosáhnout ve volbách takové změny ve složení Poslanecké sněmovny, která umožní, aby parlament mohl podat podle článku 65, odst. 2 ústavní žalobu proti prezidentovi ČR pro jednání proti demokratickému řádu republiky.
Protože stojíme o to překročit při našich podpisovkách hranice své názorové „bubliny“, velmi bychom prosili čtenáře Deníku Referendum, aby zvážili, zda by k našemu stanovisku mohli připojit svůj podpis. Lze tak učinit zde.
Připomínám předem se vším důrazem, že následující text nebude bezvýhradně vyjadřovat mé vlastní názory. Sám jsem - na základě osobní zkušenosti se zavedenými normami politického života v západní Evropě - opakovaně konstatoval, jak hluboce (a ostudně) manýry v české politice stále ještě zaostávají za vyspělým světem Západu. V daném smyslu jakýkoli domácí boj proti onomu zmíněnému "buranství" v české politice má mou podporu.
Jestliže zde přesto uvedu několik kritických úvah, je to čistě z nutnosti ukázat, že všechno je skutečně ještě mnohem složitější, než se napohled může zdát. Pokusím se zde reprodukovat, jak by na takovouto výzvu reagoval Karel Marx (ostatně, "třídní boj" zmínil sám B. Doležal). Marxovy náhledy jsou bezpochyby v mnohém jednostranně přiostřené; ale právě proto (a jedině proto) umožňují odhalit souvislosti, které jinak běžnému pohledu zůstanou skryty.
V následujícím tedy - připomínám ještě jednou - v mém podání hovoří Karel Marx:
"Máme se tedy sjednotit v boji za údajně společné normy 'demokratické' politiky. Máme tedy - společně s reprezentanty kapitalismu - bojovat za takovou demokracii, která je ve své podstatě nedemokratická, neboť fixuje a cementuje nadvládu kapitálu nad pracujícím člověkem. Máme bojovat proti zjevnému buranství těch či oněch jednotlivých politiků - a přitom máme zavírat oči před obhroublostí vládnoucího kapitálu samotného, který vysává z pracujícího člověka veškerou jeho životní sílu, aby ji mohl proměnit v jedinou energii, kterou uznává za platnou - totiž ve svůj další zisk.
My prý máme bojovat za solidní politiku - ale přitom máme zapomenout na své nejvlastnější, tedy na třídní zájmy pracujících vrstev. Neboť tato údajně "solidní" a "demokratická" politika není ničím jiným, nežli permanentním zakrýváním, vytěsňováním a popíráním toho jediného, co je na současném stupni dějinného vývoje společnosti skutečně významné a rozhodující: totiž třídního zájmu a třídního boje pracujících vrstev!"
Něco takového by tedy k této výzvě ke společnému boji za demokracii řekl Karel Marx.
Ačkoli dnes už asi většinou - s výjimkou pana Krupičky ovšem ;-) - nebudeme plně sdílet tento Marxův třídní radikalismus, přesto je na jeho pohledu skutečně velmi mnoho pravdy.
Konkrétně je k tomu možno ještě podotknout tolik, že jestliže byl například zmíněn Bohuslav Sobotka s tím, že „principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí", pak je na to možno odpovědět konstatováním, že B. Sobotka byl dozajista osobně slušný člověk - ale že byl reprezentantem společenského uspořádání, které je samo ve své hluboké podstatě "neslušné". Právě tohle vytvářelo hluboký rozpor celého jeho veřejného působení; rozpor, který nikdy nemohl překonat.
A ještě jedna poznámka: B. Doležal tedy vyzývá k nadstranickému respektive mimoideologickému boji za solidní způsob vedení politiky, bez praktikovaného buranství.
Ovšem - sám Doležal zmiňuje (a jsem velmi v pokušení napsat: přiznává), že svého času byl spolupracovníkem V. Klause.
Jistě: Václav Klaus měl schopnost navenek kultivovaného politického vystupování. Ovšem: nebyl to například jeho vysloveně fanatický odpor k ekologii, který do české politiky vnesl element ideologického buranství?!... Kdy namísto racionálního přístupu k akutním problémům společnosti se prosazovaly osobní ideologické deformace?..
A co ty aféry s financováním ODS? Dávno mrtvý L. Bács a obyvatel ostrova Mauricius Sinha - tito údajní sponzoři ODS? Nebyla tato podvodná aféra s financováním ODS daleko spíše projevem politického "buranství", nežli dejme tomu nějaký verbální vulgarismus současného prezidenta?
A tedy: s jakou mírou důvěryhodnosti může někdo, kdo byl spjat s takovýmto politickým a ideovým prostředím, nyní proklamovat "společný boj za solidní politiku"?...
Podepsáno.
Tak jak skoro všichni víme (až na některé demagogy fanaticky hájící nekonečnou kumulaci kapitálu), tak třídní boj dnes vedou zejména bohatí proti chudým a týká se to i celých národů, např. národa německého ve vztahu k národu českému :-)
Jako v Česku si volič může vybrat v zásadě mezi pravicovými populisty (v tom horším významu slova), kteří předstírají, že lidem nabízí nějakou novou zajímavou alternativu nebo ryzími pravičáky. Kde je nějaký třídní boj? :-) Řekl bych, že v něčí bujné fantazii.
Mimochodem v Německu to podle současného průzkumu vypadá na levicovou vládu a v Berlíně se chystají ve velkém vyvlastňovat byty (i když se obávám, že se jim to nepovede), možná pro některé migranty nastal čas se stěhovat nazpět do nyní superkapitalistického do Česka :-) Pokus o vtip :-)