„Nizozemský ministr zahraničních věcí rezignoval, protože lhal,“ hlásaly před pár dny titulky novin. Naše luhy a háje zpráva zaskočila. Politická korektnost, kterou si z dlouhé chvíle vymysleli zlí bruselští úředníci, má další oběť. Člověk aby se bál mít dnes vlastní názor: Třeba, že se s někým sešel, když se nesešel. „Máme štěstí, že nežijeme na nesvobodném Západě. U nás by se něco podobného stát nemohlo,“ brblal si určitě leckdo pod vousy. Není to ale nijak dávno, kdy i v našich končinách padali lháři z politických funkcí stejně samozřejmě, jako na podzim padají ze stromů zralé hrušky.

Stačí si vzpomenout, jak rychle ze scény zmizel jeden z významných polistopadových politiků s mohutným knírem Jan Kalvoda. Když se před dvaadvaceti lety zjistilo, že místopředseda Klausovy vlády, ministr spravedlnosti a předseda ODA užíval titul JUDr., ačkoli nesložil rigorózní zkoušku, sám se vzdal mandátu poslance i funkce ministra. A nebyl tehdy mezi politiky jediný. Kalvoda sám se do vysoké politiky již nikdy nevrátil, i když do jejího běhu několikrát zasáhl — třeba tehdy, když zastupoval poslance Miloše Melčáka při jeho ústavní stížnosti proti předčasným volbám do Sněmovny v roce 2009.

Lhaní se nevyplatilo ani někdejšímu místopředsedovi ČSSD Michalu Haškovi. Ten spolu se svými kolegy a prezidentem po volbách v roce 2013 plánoval na zámku v Lánech puč proti předsedovi strany Bohuslavu Sobotkovi. Během několika hodin se původně tajná schůzka provalila a Hašek v jednom kuse čelil otázkám, co že to s prezidentem kuli za pikle. Vlivný Sobotkův protivník zprvu mlžil, vykrucoval se a vyprávěl, že žádná schůzka nebyla. Pod tlakem strany i veřejnosti nakonec přiznal barvu a potvrdil, že o jednání s Milošem Zemanem lhal. Krátce na to se vzdal stranické funkce a následně i poslaneckého mandátu. Dnes je Michal Hašek pouze jedním ze zastupitelů Jihomoravského kraje.

Poněkud vlažný vztah k pravdě se vymstil i Václavu Klausovi coby předsedovi ODS. Leckdo si ještě živě pamatuje, jak se pokoušel ututlat patnáctimilionový sponzorský dar od majitele třineckých železáren Milana Šrejbra, kterému jeho vláda přiklepla půlmiliardovou státní dotaci. Ze strany i z vlády nejprve na minutu odešel ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec a krátce po něm vyzvali Klause k odstoupení místopředsedové ODS Ivan Pilip a Jan Ruml. Když se pak vládu rozhodli opustit i ministři ODA a lidovců, druhý Klausův kabinet padl. Otec české transformace se do Strakovky ve funkci premiéra již nikdy nevrátil.

Příkladů, kdy se lhaní politikům vymstilo, by se našla ještě řada. Ale i z těch pár zmíněných je zřejmé, že rozlišování mezi pravdou a lží se v politice vyplácí. Zvláště tehdy, když se jí chce člověk věnovat delší dobu. Samo lhaní politika ovšem o práci nepřipraví. K tomu je potřeba pohyb veřejnosti. Vládnout zemi, kde každý hlučí, že král má oslí uši, je fuška. Když se k humbuku přidají i média, je rezignace hned o kousek blíž.

Ani rozbouřené davy a hříchy mocných vytrvale připomínající pisálkové zatvrzelého lháře o funkci připravit nemusejí. Klíčovou roli pak sehrávají politické strany, jichž je daný politik členem. Soupeřit ve volbách s konkurencí o hlasy voličů je sama o sobě těžká práce. Když s k tomu přidá lhářem pokažená pověst, je vítězství o poznání složitější. Politické strany v této oblasti sehrávají nezastupitelnou roli. Pokud její reprezentant opakovaně lže nebo selže, může si být jistý, že se k významnější funkci nějaký ten čas jen tak nedostane.

A teď si představme, že by politické hnutí ANO bylo klasickou, demokratickou stranou, v jejímž čele by stál Andrej Babiš nikoliv jako majitel, ale obyčejný předseda. Tvrzení, že by se vzhledem k rozsáhlému výčtu lží a skandálů již nějaký ten pátek nepohyboval ve vysoké politice, by v takové případě hraničilo téměř s jistotou. Jak ale všichni dobře víme — a vědí to i všichni členové politického hnutí ANO, ač mají zřejmě ve smlouvách, že musejí tvrdit opak — nejsilnější česká politická strana je zkrátka něco extra.

Politické hnutí ANO se Babiše jakožto předsedy jednoduše zbavit nemůže. Stalo by se znovu jen poněkud úsměvnou Akcí nespokojených občanů, která by bez oligarchových peněz ve volbách dosahovala podobných výsledků jako kdysi Strana přátel piva. Proto je třeba ke skandálům pana majitele mlčet, případně se tvářit, že člověk právě spadl z Marsu a vůbec neví, která bije. Jenže lež má krátké nohy. A přestože se dá i na krátkých nožkách nějaký ten čas cupitat, na vítězství v demokratické politice to na věčné časy stačit nebude. Politika je totiž běh na dlouhou trať.