„Nizozemský ministr zahraničních věcí rezignoval, protože lhal,“ hlásaly před pár dny titulky novin. Naše luhy a háje zpráva zaskočila. Politická korektnost, kterou si z dlouhé chvíle vymysleli zlí bruselští úředníci, má další oběť. Člověk aby se bál mít dnes vlastní názor: Třeba, že se s někým sešel, když se nesešel. „Máme štěstí, že nežijeme na nesvobodném Západě. U nás by se něco podobného stát nemohlo,“ brblal si určitě leckdo pod vousy. Není to ale nijak dávno, kdy i v našich končinách padali lháři z politických funkcí stejně samozřejmě, jako na podzim padají ze stromů zralé hrušky.

Stačí si vzpomenout, jak rychle ze scény zmizel jeden z významných polistopadových politiků s mohutným knírem Jan Kalvoda. Když se před dvaadvaceti lety zjistilo, že místopředseda Klausovy vlády, ministr spravedlnosti a předseda ODA užíval titul JUDr., ačkoli nesložil rigorózní zkoušku, sám se vzdal mandátu poslance i funkce ministra. A nebyl tehdy mezi politiky jediný. Kalvoda sám se do vysoké politiky již nikdy nevrátil, i když do jejího běhu několikrát zasáhl — třeba tehdy, když zastupoval poslance Miloše Melčáka při jeho ústavní stížnosti proti předčasným volbám do Sněmovny v roce 2009.