„Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality,“ řekl ve svém prvním novoročním projevu Václav Havel.

Československý prezident tehdy varoval před plošným honem na bývalé i současné komunisty, jejich pomahače a nabádal spoluobčany, aby se nezapletli do mocenských šarvátek. Zúčtování s minulostí v podobě lustrací však klepalo na dveře a během následujících měsíců získalo ve společenské debatě převahu. A znovu se otevřelo i v minulých dnech, kdy slovenský soud zamítl žalobu premiéra v demisi Andreje Babiše, že je ve svazcích Státní bezpečnosti veden neoprávněně.

Lustrace se ovšem poprvé objevily dříve, než byl schválen dnes často zmiňovaný zákon z podzimu roku 1991. Historik Jiří Suk v této souvislosti připomněl, že lustrace nezačaly jako řízené otevírání archivů spojené s řádnou analýzou výpovědní hodnoty svazků Státní bezpečnosti, ale jako zákulisní mocenské hry jednotlivých skupin v politice. Při pohledu na současnou debatu, nelze než konstatovat, že se za osmadvacet let téměř nic nezměnilo.

↗

Chaotické vyrovnávání se s minulostí bez pochopení a skrze kolektivní odsouzení na základě přináležitosti k nějaké skupině či organizaci doposud pokračuje. Foto Flickr