Je nakonec vcelku jedno, co Andreje Babiše přivedlo do politiky. Jestli to byla příležitost zajistit svému podnikatelskému impériu přísun dotací, potřeba ochránit jeho i sebe před státem, policií či finančním úřadem, nebo si prostě jenom spočítal, že moc a vliv jsou zde k mání při zcela zanedbatelných nákladech a riziku. A je už úplně jedno, jestli on sám tvrdí, že to bylo kvůli zkorumpovanosti tradičních politických stran, „najme ODS“.

Podstatné jsou důvody, které přimějí třetinu národa, aby pro něj hlasovala i přesto, že byl komunista, agent StB, problematický podnikatel a nyní je obviněný v milionových dotačních podvodech. Je skutečně deziluze české společnosti taková, že pouhá naděje na změnu převáží nad mravní integritou toho, kdo ji v jejích očích představuje?

Položíme-li si však takto otázku, nemůžeme dostat správnou odpověď. Fenomén Babiš totiž není problémem etickým a ti, kdo jej volí, tak nečiní proto, že by byli mravně zcela otrlí nebo chtěli napomáhat zlu.

Politika není sférou morálky

Předně je třeba si uvědomit, že politika přestala být sférou, kde by mravní hodnoty měly nějakou váhu. V tomto smyslu je Andrej Babiš skutečně produktem vývoje, který nerozlišoval čisté a špinavé peníze a kde politici raději zhasli, než by si posvítili na toho, kdo rabuje pokladnu.

Pro společnost z toho vzešlo poznání, že politika není sférou jasných morálních pravidel, ale obchodování a vyvažování zájmů. To se pochopitelně netýká jen naší republiky. Na rozdíl od západoevropských zemí však toto zjištění u nás přineslo společenskou deziluzi a blbou náladu, neboť jsme po půlstoletí zločinného režimu přirozeně očekávali, že se demokratická politika bude chovat eticky.

Pokud se tedy Andrej Babiš dopouštěl nějakého nemorálního, či dokonce zločinného jednání, nediskvalifikuje jej to pro vstup do politiky, ba ani z toho, aby sám obviňoval systém ze zkorumpovanosti a bojoval proti ní. V tomto střetu má naopak dvě výhody: za prvé „korupce“, přestože neznamená nic jiného než symbol obecné nespokojenosti s vlastním životem, pod níž spadá cokoliv od ceny másla po generační konflikty, je vnímána jako vada celého systému. A za druhé ve střetu s ním vystupuje sám za sebe.

Fakt, že jako jedinec stojí proti mnohem většímu nepříteli, tím silnějšímu, že si do něj voliči projektují i svou vlastní životní frustraci, z něj totiž činí hrdinu. A to hrdinu tím většího, že si do něj projektují i své naděje. Enormní množství preferenčních hlasů, které Andrej Babiš ve volbách získal, vyjadřuje nejen podporu v jeho „boji se systémem“, ale také silnou sebeidentifikaci s jeho rolí.

Jeho minulost se v tu chvíli jeví jako nepodstatná, neboť se týká pouze jeho samého, zatímco boj, který vede, se týká všech. Ba co víc: ztotožníme-li se s tímto rozložením sil, což je jednoduché, neboť kopíruje tradiční pohádkovou strukturu o boji jedince s mnohohlavým drakem sužujícím království dobrých lidí, jsme vtaženi do příběhu, kde se hrdina v boji se zlem očišťuje; překonává sám sebe, svou minulost, své chyby a slabosti.

Obvinění, která jsou vůči Andreji Babišovi vznášena, jsou pak navíc bagatelizována tím, že v rámci probíhajícího boje jde o zbraně, jimiž se systém pokouší bránit. A protože jde o společného nepřítele, jsme ochotni věřit, že nebojuje čestně.