Vyhrál sice volby, ale v médiích moc vidět není. Pouze se tu a tam nechá novináři odchytit, aby jim potvrdil, že maká na sestavování vlády, většinu resortů už rozdělil, ale jména neřekne. Zatímco do médií chodí Jaroslav Faltýnek či Radek Vondráček, on raději se vší pompou vyrazí za voliči.

Andrej Babiš jede dál v profesionálních marketingových kolejích. Jako by už zahájil čerstvou předvolební kampaň. Chválit se, jak je skvělý, ale nemusí. Lidem úplně stačí sledovat nemohoucnost a rozpolcenost opozice.

Pro pravici stmelenou v Demokratickém bloku je klíčová volba předsedy Poslanecké sněmovny. Na zvolení Petra Fialy (ODS) rezignovala, ale Radku Vondráčkovi (ANO) ustoupit nemíní. Podle TOP 09 či ODS je ten, kdo volí Vondráčka, Babišovým parťákem. Jdou tak s kanónem na komára. Přitom by stačilo zkusit domluvit se napříč spektrem na opakování modelu 2006. Tenkrát se stal předsedou Sněmovny sociální demokrat Miloslav Vlček, avšak s podmínkou, že kdyby měl stanout před úkolem jmenovat ve třetím pokusu příštího premiéra, dobrovolně odstoupí.

Podstatné je, aby nebyly torpédovány standardní ústavní postupy. Když to dělá prezident Zeman, nemusely by totéž činit demokratické strany. Stokrát si lze myslet, že dosluhující kabinet je lepší než ten, co přijde s Babišem — leč Sobotkův kabinet ztratil ve volbách legitimitu.

O tom všem se měly opoziční partaje v klidu pobavit krátce po volbách. Místo toho sledujeme různé integrační pokusy, žádný však úspěšný. Roztrpčení iniciátoři pak imitují okřídlené — „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Piráti zkusili kulatý stůl, ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL zkoušejí blok, složený prý především kvůli volbám sněmovních orgánů. Mezitím se komunisté a okamurovci vesele scházejí s ANO a zvyšují svoji cenu. Důsledně mimo zůstává ČSSD. Ta ale nejspíš proto, že neví, s kým jít, co chtít, ba ani kdo ji samotnou reprezentuje.

Příčin babylonského zmatení jazyků je víc. Patří k nim dlouholetá ostrakizace komunistů, která se nyní vztahuje i na krajní pravici. Pak tu máme dělení na strany staré a nové (k nimž patří Piráti) či na levici a pravici. Štěpnou linií je též vztah k Evropě. A zapomenout nelze ani na osobní vztahy stranických lídrů (TOP 09 je na kordy s lidovci i STAN, drhne to také mezi STAN a KDU-ČSL, komplikované to je mezi ČSSD a KSČM…).

Žárlivost, ublíženost, vztek. Hlavně však dávné rány, které stále bolí. Dá se na tom postavit víc než ad hoc blok čtyř stran, v němž jde (což je naštěstí přiznáváno) hlavně o funkce? Je ale ještě horší varianta: nemluvit spolu vůbec a o ničem. Například sociální demokracie se svojí pasivitou zneviditelňuje nejen před partnery, ale i před voliči.

Andrej Babiš se musí smíchy chytat za břicho. Nemusí nic dělat, vzájemné války rozehrává sama opozice. On jenom může tu a tam podstrčit návnadu. Třeba ve formě informace, že se ANO na té či oné dílčí věci domluvilo s tou kterou opoziční stranou. Nebo sdělením, že ANO bude u Demokratického bloku hlasovat pro jedno křeslo místopředsedy Sněmovny (místo požadovaných dvou) a pro čtyři předsednické fleky ve výborech (místo sedmi) — ať si tedy opoziční předáci řeknou.

Stav a nápady opozice mohou v nejednom občanovi vyvolat zkreslený dojem, že by Babišova vláda, klidně jakákoliv, měla vzniknout co nejrychleji, jen aby už nemusel poslouchat blábolení dinosaurů. Přitom kdyby osm sněmovních klubů dokázalo bez ohňostrojů nacházet shodu, aniž by hrály na to, kdo je lepší a koho co napadlo jako prvního, mohly mít vůči ANO dávno navrch. Opožděný plod v podobě Demokratického bloku působí leda jako parodie. Názor bych změnil, pouze kdyby se stal předstupněm integrace TOP 09, KDU-ČSL, STAN a klidně i ODS.

Každopádně do té doby budeme sledovat naparování SPD a KSČM. Tomio Okamura i Vojtěch Filip už svým sympatizantům opakovaně sdělují: Zatímco ostatní se hádají o funkce, my se snažíme prosadit naše programové priority — a proto jednáme s každým, kdo o to má zájem.

Troufne si někdo říct, že právě o to voliči nestojí? Řeč extremistů je srozumitelná. Zato demokraté mlčí nebo předvádějí tanečky, které dlouhodobě nahlodávají jejich pověst.