Nebylo žádnou životní metou Václava Havla stát se prezidentem. Přijímal události tak, jak přicházely a snažil se být na jejich výši, stačit jejich tempu i dynamice. Stával se  mluvčím, snad spíše vyjadřovatelem očekávání, požadavků a ambicí širokého proudu téměř všech nezávislých iniciativ, které — každá jinak — pracovaly na utvrzování společenských změn a jejich dalších posunech.

Byl přijatelný, uměřený, konsensuální, důsledný, vytrvalý, nápaditý a také zpravidla v dobré náladě. Měl autoritu a respekt, ale choval se kamarádsky ke všem, i k těm nově poznávaným, třeba ze studentských kruhů. Myslel strategicky a politicky. K tomu nepotřeboval mít žádné informace z prostředí tehdejší státní moci.

Stačilo pečlivě vnímat kompozici událostí a rozumět dějinnému pohybu. Podzim roku 1989 obsahoval víc dějinné substance, než celé roky předtím dohromady. A nebyl to pohyb přímočarý, věci také mohly dopadnout jinak. Leccos z toho, co víme až dodatečně, nám může zaslepovat porozumění tehdejší perspektivě.

Zodpovědnost v křehkých časech

Koncem srpna 1989 jsem byl na Hrádečku přítomen u Havlova rozhovoru s Adamem Michnikem. Byl to rozhovor pro nový polský deník Gazeta Wyborcza, který Adam Michnik řídil. Poté následovala přátelská rozmluva o proměňující se situaci ve střední a východní Evropě. Michnik na Havla naléhal, aby co nejdříve vzal situaci do svých rukou s tím, že se musí stát prezidentem.

Jenže v Československu v té chvíli ještě nebylo dohráno, ještě bylo nutné v dalších měsících leccos odehrát. Posun byl ale patrný - Havel vycházel z toho, že už není pouhým pozorovatelem. Jen se snažil být opatrný. Na Michnikovu repliku o potřebě stát se prezidentem odvětil, že nejraději by byl jakýmsi Chomejním v pozadí. Opravdu tohoto jména užil, obrazně a s ironickou nadsázkou. Být v pozadí někým, kdo takzvaně tahá za nitky, kdo události konstruuje a má na ně zásadní vliv.

Chtít mít vliv mu připadalo legitimní a situace k tomu beztak zjevně směřovala. Ale úvahy o funkci prezidenta byly v té chvíli mimo obzor, ba ani nelze napsat, že by byly odvážné. Nebyl v tom nedostatek představivosti, nýbrž příliš mnoho neznámých faktorů a neodhadnutelných činitelů. Mezi ně patřila i velepočetná posádka sovětské armády, například. Události se děly postupně a to, co bylo koncem srpna zcela mimo obzor, se stalo součástí možné, reálně vnímané, nikoliv vysněné perspektivy až v prvních dnech prosince.

Během několika měsíců se prezidentem stal. Jak a proč k tomu došlo, není v této souvislosti podstatné. Pocit zodpovědnosti Václava Havla tížil, ale zároveň nemohl vystoupit ze své povahy, zvyklostí, způsobů a osobních vazeb. Podařilo se mu - bez ohledu na pozdější kritiky, kteří bez porozumění dobovému a situačnímu kontextu vždy nejlépe vědí, co bylo třeba udělat jinak — naplnit nejdůstojnější státnickou funkci srozumitelným obsahem, aniž by slevoval ze svých ideálů a cílů.

Společenská atmosféra byla pro něj příznivá, ale první týdny byly neobyčejně riskantní, protože nálady veřejnosti nebyly pevně ukotvené, snadno se mohly přelévat jinam a tehdejší velmi křehký společenský konsensus se mohl rozpadnout. Hrozila také radikalizace, násilné události v Rumunsku byly tehdy jen několik dnů staré a jejich brzký konec zdaleka nebyl zřejmý. Ke spuštění násilí stačilo málo, třeba i jen solitérní provokace. Myslím, že to je jedna z málo doceněných Havlových zásluh, provázená shodným úsilím celé tehdejší nové politické reprezentace, že převzetí moci bylo pokojné.

↗

Že je prezidentem dramatik, poznávali postupně všichni, s nimiž přišel institucionálně nebo osobně do styku. Míval důkladně promyšlená další dějství a uměl zaskočit překvapivou pointou. Foto ceskatelevize.cz

Základní spojnicí všech Havlových činů prvních prezidentských týdnů a měsíců byla zodpovědnost. Výkonu funkce se zcela podřídil, i když občas s povzdechnutím zapochyboval, zda mu toho všeho bylo opravdu zapotřebí. Zvykal si na nové lidi ve svém okolí, k některým z nich mít více než ostražitou provozní důvěru bylo by riskantní. O to vděčnější byl těm ze svých přátel, kteří se rozhodli přijmout jeho nabídku a pracovat s ním.

Dynamika událostí byla obrovská, už jen mentálně stačit tempu změn, vznikání nových konstelací a zaujímat postoje k prudce se valícím novým otázkám bylo velmi vyčerpávající. Na výběr většiny lidí, které musel potkávat, najednou měl jen malý vliv, většinu z nich dosud neznal a ani o nich neslyšel.

Dramatik mezi politiky

Tehdy měl Havel po ruce své další povahové rysy. Byl totiž velmi odolný. Velký tlak jej neznervózněl, naléhání na rychlost rozhodnutí nebo naopak posečkání ho nezpanikařily. Z překotného vývoje se necítil zaskočený, v tom mu pomáhal jeho dramatický talent a divadelnická zkušenost. Byl také dost umíněný, a když něco opravdu chtěl, jen tak se své představy nevzdal. Přibývalo také lidí, kteří s jeho jednotlivými rozhodnutími, nebo naopak absencí rozhodnutí, nebyli spokojeni. Ale to je průvodní jev každého vládnutí.

Že je prezidentem dramatik, poznávali postupně všichni, s nimiž přišel institucionálně nebo osobně do styku. Míval důkladně promyšlená další dějství, uměl zaskočit překvapivou pointou či neočekávaným rozuzlením, vtahoval do souvislostí další aktéry a nechával je přít se mezi sebou, zatímco připravoval své vlastní řešení.

Na všechny alternativy nemohl být připraven, ale jeho schopnost improvizace, vypěstovaná pod tlakem represí, pod stálým sledováním ze strany Státní bezpečnosti a s praxí nezbytné disidentské konspirace, mu většinou přinesla šťastný nápad v pravou chvíli.