Nebylo žádnou životní metou Václava Havla stát se prezidentem. Přijímal události tak, jak přicházely a snažil se být na jejich výši, stačit jejich tempu i dynamice. Stával se  mluvčím, snad spíše vyjadřovatelem očekávání, požadavků a ambicí širokého proudu téměř všech nezávislých iniciativ, které — každá jinak — pracovaly na utvrzování společenských změn a jejich dalších posunech.

Byl přijatelný, uměřený, konsensuální, důsledný, vytrvalý, nápaditý a také zpravidla v dobré náladě. Měl autoritu a respekt, ale choval se kamarádsky ke všem, i k těm nově poznávaným, třeba ze studentských kruhů. Myslel strategicky a politicky. K tomu nepotřeboval mít žádné informace z prostředí tehdejší státní moci.

Stačilo pečlivě vnímat kompozici událostí a rozumět dějinnému pohybu. Podzim roku 1989 obsahoval víc dějinné substance, než celé roky předtím dohromady. A nebyl to pohyb přímočarý, věci také mohly dopadnout jinak. Leccos z toho, co víme až dodatečně, nám může zaslepovat porozumění tehdejší perspektivě.

Zodpovědnost v křehkých časech

Koncem srpna 1989 jsem byl na Hrádečku přítomen u Havlova rozhovoru s Adamem Michnikem. Byl to rozhovor pro nový polský deník Gazeta Wyborcza, který Adam Michnik řídil. Poté následovala přátelská rozmluva o proměňující se situaci ve střední a východní Evropě. Michnik na Havla naléhal, aby co nejdříve vzal situaci do svých rukou s tím, že se musí stát prezidentem.

Jenže v Československu v té chvíli ještě nebylo dohráno, ještě bylo nutné v dalších měsících leccos odehrát. Posun byl ale patrný - Havel vycházel z toho, že už není pouhým pozorovatelem. Jen se snažil být opatrný. Na Michnikovu repliku o potřebě stát se prezidentem odvětil, že nejraději by byl jakýmsi Chomejním v pozadí. Opravdu tohoto jména užil, obrazně a s ironickou nadsázkou. Být v pozadí někým, kdo takzvaně tahá za nitky, kdo události konstruuje a má na ně zásadní vliv.

Chtít mít vliv mu připadalo legitimní a situace k tomu beztak zjevně směřovala. Ale úvahy o funkci prezidenta byly v té chvíli mimo obzor, ba ani nelze napsat, že by byly odvážné. Nebyl v tom nedostatek představivosti, nýbrž příliš mnoho neznámých faktorů a neodhadnutelných činitelů. Mezi ně patřila i velepočetná posádka sovětské armády, například. Události se děly postupně a to, co bylo koncem srpna zcela mimo obzor, se stalo součástí možné, reálně vnímané, nikoliv vysněné perspektivy až v prvních dnech prosince.

Během několika měsíců se prezidentem stal. Jak a proč k tomu došlo, není v této souvislosti podstatné. Pocit zodpovědnosti Václava Havla tížil, ale zároveň nemohl vystoupit ze své povahy, zvyklostí, způsobů a osobních vazeb. Podařilo se mu - bez ohledu na pozdější kritiky, kteří bez porozumění dobovému a situačnímu kontextu vždy nejlépe vědí, co bylo třeba udělat jinak — naplnit nejdůstojnější státnickou funkci srozumitelným obsahem, aniž by slevoval ze svých ideálů a cílů.

Společenská atmosféra byla pro něj příznivá, ale první týdny byly neobyčejně riskantní, protože nálady veřejnosti nebyly pevně ukotvené, snadno se mohly přelévat jinam a tehdejší velmi křehký společenský konsensus se mohl rozpadnout. Hrozila také radikalizace, násilné události v Rumunsku byly tehdy jen několik dnů staré a jejich brzký konec zdaleka nebyl zřejmý. Ke spuštění násilí stačilo málo, třeba i jen solitérní provokace. Myslím, že to je jedna z málo doceněných Havlových zásluh, provázená shodným úsilím celé tehdejší nové politické reprezentace, že převzetí moci bylo pokojné.

Základní spojnicí všech Havlových činů prvních prezidentských týdnů a měsíců byla zodpovědnost. Výkonu funkce se zcela podřídil, i když občas s povzdechnutím zapochyboval, zda mu toho všeho bylo opravdu zapotřebí. Zvykal si na nové lidi ve svém okolí, k některým z nich mít více než ostražitou provozní důvěru bylo by riskantní. O to vděčnější byl těm ze svých přátel, kteří se rozhodli přijmout jeho nabídku a pracovat s ním.

Dynamika událostí byla obrovská, už jen mentálně stačit tempu změn, vznikání nových konstelací a zaujímat postoje k prudce se valícím novým otázkám bylo velmi vyčerpávající. Na výběr většiny lidí, které musel potkávat, najednou měl jen malý vliv, většinu z nich dosud neznal a ani o nich neslyšel.

Dramatik mezi politiky

Tehdy měl Havel po ruce své další povahové rysy. Byl totiž velmi odolný. Velký tlak jej neznervózněl, naléhání na rychlost rozhodnutí nebo naopak posečkání ho nezpanikařily. Z překotného vývoje se necítil zaskočený, v tom mu pomáhal jeho dramatický talent a divadelnická zkušenost. Byl také dost umíněný, a když něco opravdu chtěl, jen tak se své představy nevzdal. Přibývalo také lidí, kteří s jeho jednotlivými rozhodnutími, nebo naopak absencí rozhodnutí, nebyli spokojeni. Ale to je průvodní jev každého vládnutí.

Že je prezidentem dramatik, poznávali postupně všichni, s nimiž přišel institucionálně nebo osobně do styku. Míval důkladně promyšlená další dějství, uměl zaskočit překvapivou pointou či neočekávaným rozuzlením, vtahoval do souvislostí další aktéry a nechával je přít se mezi sebou, zatímco připravoval své vlastní řešení.

Na všechny alternativy nemohl být připraven, ale jeho schopnost improvizace, vypěstovaná pod tlakem represí, pod stálým sledováním ze strany Státní bezpečnosti a s praxí nezbytné disidentské konspirace, mu většinou přinesla šťastný nápad v pravou chvíli.

Zároveň se dobře adaptoval na rozhodovací model, který lze pojmenovat jako technické řešení, čili z velkých, emocemi a osobními vazbami zatížených problémů nacházet cestu ven tak, že se člověk soustředí na preferovaný cílový stav a odhlédne od emocí a osob.

V jeho prezidentském programu bývaly různé typy akcí — interní hradní porady, protokolární schůzky, setkání se členy vlády, přijetí diplomatů, zahraničních hostů, výjezdy v rámci státu. Ale také zdravotní prohlídky, plavání, odpočinek. Několikrát do týdne měl v programu také jednu zcela zvláštní položku, která se jmenovala vládnutí.

Představoval jsem si, jak se prochází po své pracovně a přilehlém sále a přemýšlí, jak postává u svého pevně instalovaného dalekohledu a uvažuje, kam přesně jej zamířit a hledět, anebo jak se pokouší zapsat si poznámky do svého počítače. No ano, takhle nějak to také bývalo, každý potřebuje pravidelně čas na soustředění a promýšlení, ale vládnutí byl především čas rezervovaný pro všechny nenadále se zjevující záležitosti — konzultace, strategie, improvizované schůzky. A také pro klid, zamyšlení a strategické uvažování.

Povaha se nezapře ani ve vztahu k počítačům. Ty byly tehdy sice ještě vývojově dost mladé, ale potíže s nimi bývaly podobné jako ty dnešní. Zvědavý a snaživý Václav chápal počítač na svém stole jako novou výzvu. A byl odhodlán svůj úporný zápas se stolním počítačem nevzdávat, zároveň nad ním ale neuměl vítězit.

Stále znovu se pokoušel jej používat, ale — my starší dobře pamatujeme — stačilo nedodržet správnou sekvenci a rozpracovaný text zlomyslně zmizel. Jeho počítačový správce, trpělivý introvert Honza, kterého dodnes občas vídám, býval pravidelně přivoláván, aby nějaký ztracený text našel. „Ještě před chvílí tu byl, ale teď už ho nemůžu najít.“ Byl pak k počítači ironický, jako by to byla otravná, neříditelná, ale nepostradatelná osoba. Nakonec se trpělivý Václav s počítačem pracovat naučil, ale myslím, že tohle ztrácení textů měl počítačům ještě dlouho za zlé.

Turista navzdory povinnostem

Myslím, že každého oficiálního hosta prezidentského úřadu překvapila Havlova vlídnost a laskavost kombinované s dobrou přípravou a porozuměním souvislostem. Každé téma bral vážně, své hosty uměl se zájmem vyslechnout. Myslím, že v tom tkvěl zdroj dobré pověsti tehdejšího prezidentského úřadu. Spoustu schůzek také prezident inicioval sám. Kdyby si chtěl jen užívat moci a slávy prezidentského úřadu, mohl mít celkem klid. Ale to by bylo „nehavlovské“.

Původní nesmělosti a pocitu nejistoty se Havel brzy zbavil. Začal být sebejistý, což zvýraznilo další jeho občas dřímající vlastnost — tvrdohlavost. Jednotliví lidé se s ní nakonec museli nějak srovnat, na rozdíl od Federálního shromáždění, které jako kolektivní těleso mělo pro specifické vlastnosti hlavy státu poněkud menší porozumění. Myslím, že i jemu, bytostnému demokratovi, trochu trvalo, než si zvyknul na to, že parlament je jakýmsi suverénem demokratického provozu státu.

Zatímco v disidentském prostředí byl autoritou, kterou by bylo těžké zpochybnit, v rodícím se demokratickém prostředí ho mnozí takto nevnímali. Občas se dalo zaznamenat, že se Václav tak trochu urazil. Ne snad kvůli nějakému jednotlivému slovu nebo nedorozumění, ale kvůli cíleným, třebaže veřejností sotva zaznamenatelným atakům.

Dovedl tak být na některé lidi, nebylo jich až tak mnoho, trochu alergický. Kontakty s takovými lidmi mu nebyly příjemné, komentoval je jízlivě až jedovatě, ale byl smířen s tím, že prezident si prostě nevybírá. O to raději byl, když se mohl potkat s lidmi, které si vybíral. Jako prezident býval často vystaven invazi těch, kteří se potřebovali alespoň chvíli slunit v jeho blízkosti.

Býval poněkud rozpačitý z jakési povinné úcty, kterou mu lidé, ať už ve formálním styku, nebo při neformálních setkáních, vyjadřovali. Připadal si v takových situacích jako nějaký panák a pokud to jen trochu šlo, snažil se formální atributy buďto oslabovat, nebo je ignorovat.

A ze sebe se snažil mít legraci. Formální kulisa prezidentského úřadu mu často připadala jako absurdní divadlo, které ale bylo třeba sehrát, aby scénář byl naplněn. Zahraniční návštěvy hlav států, na kterých mu zvláště záleželo, přijímal s programem, který do značné míry sám promýšlel, někdy až do nečekaných detailů.

Stejně tak své zahraniční cesty. Protože naposledy mohl trochu cestovat do zahraničí koncem šedesátých let, byl na cestování natěšený. O různých zemích, městech a místech toho věděl hodně a někdy tak improvizovaně doplňoval program připravený hostiteli o krátkou návštěvu místa, o němž dříve slyšel a které mu připadalo zajímavé.

Vzpomínám, jak hned v lednu 1990 na své druhé zahraniční cestě trval na tom, že musí chvíli posedět v kavárně Gellért, kterou znal z literárních souvislostí. Na závěr programu návštěvy si tam zajel dát kávu a tvářil se potom velice spokojeně, umožnilo mu to totiž připadat si aspoň trochu jako turista.

Byla by škoda nezmínit Havlův vztah k létání a letadlům. Zpočátku mu létání nedělalo úplně dobře, ale trpělivě jej s občasnými ironickými poznámkami snášel. V prezidentském letadle se považoval za pasažéra a opravdu by ho ani v situaci spěchu nebo náhlých letových změn ani trochu nenapadlo, aby posádce udílel pokyny, maskované třeba jako přání.

To samé by nedovolil ani nikomu jinému. Kapitán Fridrich nebo kapitán Jirmus, kteří s ním často létali, byli ukáznění, vlídní a vysvětlující, bylo-li třeba. A byli respektovanými pány letadla, ve vzduchu totiž musí platit, že prezidentem je kapitán.

Přepadení na vesnici občanem Havlem

Střetávaly se v něm nároky prezidentské funkce a potřeba být alespoň občas normálním člověkem. Pokud se našla příležitost, dával přednost neformálním způsobům. S Havlem jako začínajícím prezidentem jsem, společně s ostatními členy doprovodu, několikrát byl při tom, když plánovaně nebo nečekaně navštívil někoho v bytě. V zahraničí i ve vlasti.

Na jaře 1990 s sebou na návštěvu Hodonína vzal dopis nějaké paní se stížností na postup města v nějaké věci týkající se nemovitosti. Prezidentská kolona přijela do zapadlé uličky nedaleko centra, Havel vystoupil z auta, zkontroloval si adresu podle dopisu a zazvonil na zvonek. A tak když prezident v domnění, že je třeba mluvit do domofonu, opakovaně volal: tady je Havel, je doma paní ta a ta?, zatímco si nevšiml, že paní už je v okně a nevěřícně zírá na zjevení zaparkovaných aut prezidentské kolony a asi tak patnáct členů doprovodu včetně ochranky, rozesmáli jsme se úplně všichni.

O chvíli později už jsme všichni seděli a stáli v obýváku devadesátileté paní a její dcery a sledovali vyřizování stížnosti osobně hlavou státu. Celé se to daleko spíše podobalo scéně z absurdního dramatu, než něčemu, co se dnes nazývá místním šetřením. Člověk Havel, neustále se pokoušející vystoupit z těsné formule prezidentského úřadu, takové scény způsoboval s velkým gustem a docela často, dávalo mu to pocit, že není jen zajatcem povinností, protokolu a formalit, ale že je také dostatečně konkrétním způsobem užitečný a může se přitom cítit tak trochu jako normální občan.

Ale improvizace a překvapení, nástroj osvojený letitou praxí disidenta, pohybujícího se neustále v nejistotě, měly v období rychlého přechodu státní moci i svůj velmi praktický význam. Havel pořádal ve svém prvním prezidentském období dost často neohlášené výjezdy do vojenských útvarů. V armádě si tak nikdo nemohl být ničím jist, protože před neohlášeným příjezdem hlavy státu, o němž se dozvídá dozorčí útvaru až ve chvíli, když mu volají poddůstojníci od brány, že tam stojí prezident, neexistuje obrana.

Improvizace patřila i k jeho jednáním s jinými státníky. Vzpomínka snad nejvýstižnější je z dubna 1992. V Moskvě při jednání Václav Havel s Borisem Jelcinem projednávali připravený text československo-ruské deklarace. Text se jim ale moc nepozdával, a tak se domluvili, že hned na místě napíšou jiný.

Oficiality včetně zasedacího pořádku byly zrušeny, prezidenti si sedli vedle sebe, okolo nich hrozen členů obou delegací a během dvaceti minut nový text vznikl, i s různými havlovskými vpisky a opravami. Podepsán oběma prezidenty přímo v jednací místnosti. S emotivním, vždy trochu provokujícím a rozpustile veselým Jelcinem bylo možné leccos, co by s rutinními státníky nešlo, byl zvyklý podobně pracovat také, obvykle s překvapivě střídmým užíváním alkoholu.

Není pak divu, že mezi oběma státníky vznikla nejen důvěra, ale i jakési spiklenecké porozumění. Nechci to přeceňovat, ale na rusko-československé a později na rusko-české vztahy měla tahle atmosféra vrcholných schůzek nemalý vliv, vždyť u nich také sedávali ministři, diplomaté, vyšší uředníci a poradci, kteří pak často podobný styl práce s totožnou mírou důvěry uskutečňovali na svých úrovních. Politiku dělají lidé se svými osobními vklady a důvěra i otevřená výměna informací jsou tím nejlepším základem dobrých vztahů mezi státy.

Vězeň prezidentem

Zůstalo v prezidentu Havlovi něco z Havla vězně? Myslím, že to byla především pokora. Několikaletý pobyt ve vězení vyžaduje opravdu hodně odříkání, sebekázně a mravní síly, zejména u člověka, kterému byla výslovně učiněna nabídka okamžitého propuštění, bude-li souhlasit s vystěhováním za hranice.

Vnitřní svoboda, které dosáhl, když nabídku odmítl, byla vykoupena celým tím dlouhým smiřováním se se svou situací, poměřením hodnot, které je třeba bez ústupků hájit, a charakterovou celistvostí, která znamená sílu k dalším zápasům. Ano, nesnadné vnitřní drama, jímž v průběhu svých tří vězeňských pobytů prošel, v něm zvýraznilo pokoru jako trvalý rys jeho vztahu ke světu. Zůstala v něm už nastálo. Byla to pokora před tím, co člověka přesahuje.

Nazýváno jakkoliv, v řádu náboženském nebo bez něj, se to ve vězení každého kontemplativně laděného člověka často dotýká. Byla to také pokora ve vztahu k času. Zrání uspěchat nelze a chtít urychlit čas by pro člověka, který je posedlý hledáním smyslu života i času, bylo rouháním, jehož by se nikdy nedopustil z netrpělivosti, ba ani z pohnutek oprávněnějších.

A konečně pokora vůči lidem. Člověk, který se v dlouhých měsících sžívá sám se sebou, obklopen vězni zatíženými různými skutky, dobře ví, jak křehká je naše lidská mravní výbava a jak nečekaně snadno může člověka zaskočit vlastní selhání.

Pokora není slabost. Je to vždy jedna z nejsilnějších stránek lidské osobnosti. V Havlově případě, díky některým stěží opakovatelným historickým okolnostem, to byla také síla, která mu — a vlastně nám všem — pomáhala otvírat dveře do světa.

Havel vzbuzoval velký respekt nejen svou pověstí, ale i svým charakterem a chováním. Havlem bývali zejména v prvních měsících poté, co převzal prezidentský úřad, zaskočeni mnozí jeho protokolární partneři. Byl v tom jakýsi paradox klamného očekávání. Povrchní životopisy a zběžné novinové články ho označovaly za neohroženého bojovníka proti komunismu.

Když si něco takového přečtete, máte spíše tendenci očekávat, že se setkáte se ztepilým mužem, jehož pevný, rozhodný krok a silná, nekompromisní gesta budou vyzařovat odvahu, bojovnost a odhodlání, vypěstované letitým bojem s obtížně udolatelným nepřítelem. A pak se setkali s mužem tomuto obrazu natolik nepodobným! Mírný, zádumčivý, tělesně subtilní, avšak pozitivně naladěný a nápaditý muž útlejší postavy a váhavého kroku, trpělivě hledající správná slova, nesměle se tázající po souvislostech!

Rozpad listopadového konsensu

Není cílem tohoto textu popisovat víc než několik prvních měsíců Havlova prezidentství, a to ještě jen v omezených souvislostech zamyšlení nad lidskou stránkou Václava Havla ve střetu s velkými výzvami jeho života. Přesto však nelze pominout současnou vlnu kritiky, které je jeho památka vystavena.

Primitivní urážky, přihlouplé konotace, vybájené příběhy, účelově připisované motivace, to všechno může patřit k protiproudu, kterým si mimořádně vlivná historická postava musí projít, než bude dějinami s odstupem zhodnocena. Zarmucuje to sice velkou většinu těch, kteří Václava Havla měli možnost osobně poznat, ale není to nic, co by mohlo jeho význam pro jednu velkou epochu našeho vývoje ovlivnit. Přízeň je vrtkavá a svou životní tíhu lidé rádi odkládají u cizích dveří. Jak je to pro společnost nebezpečné, je třeba nahlédnout z trochu jiné perspektivy.

Není to totiž pouze nějaká nálada, nýbrž znamení bezradnosti, do níž se česká společnost, nikoliv sama a jediná, v posledních letech dostala. Vyčerpaly se všechny obsahy listopadového konsensu, protože aktéři dalšího vývoje postupně stavěli — záměrně či z neschopnosti domýšlet důsledky svých kroků - jednotlivé složky české společnosti proti ostatním.

Původní základní shoda se rozpadla na protichůdné a souběžně neuskutečnitelné, vzájemně se vylučující strategie. Společnost, která na místě mizejícího všeobecně přijímaného konsensu ponechává vakuum, nutně upadá do bezradnosti, chaosu, do neschopnosti formulovat své perspektivy, cíle a vize. Není to chyba Václava Havla.

A jestliže v nějakém užším smyslu by snad být mohla, pak v tom, že i v době svého prezidentského úřadu zůstával postavou výlučnou a jedinečnou. Nebo snad mohlo být v jeho silách strhnout rozhodující část české společnosti k idejím realistického idealismu, anebo jinými slovy pokorného ekologického humanismu? Takové proudy, stále ještě dost strukturované, spojující havlovskou tradici s dalšími vrcholnými moderními humanistickými inspiracemi tu ale i dnes existují, nejsou silné, ale ani slabé.

Havel byl vždycky spojencem všech, kterým šlo o to, aby svět byl lepším místem k životu. V tomto smyslu zůstane vlivným spojencem takového úsilí i v budoucnu.

Od závěrečné obecné úvahy ještě nakrátko zpět k osobnosti Václava Havla: Okolnosti a výzvy jej v různých životních etapách vedly vpřed, svůj osobnostní a mravní základ si udržel a rozvíjel, protože se nenechal ohnout ani zlomit. Ať už přemírou nepřízně nebo pod tlakem represí, ale ani nadbytkem přízně. Je to vlastně to nejpodstatnější, co má o Václavu Havlovi být řečeno.