Před třiceti lety jsem odjížděl po asi třídenním pobytu z Hrádečku. Václav mě požádal, jestli bych mohl jeho jménem podat na poště telegram. Byl určen jednomu z jeho nejdávnějších přátel, vrstevníkovi a slovesnému umělci. Text byl lakonicky vtipný: Padesátkrát gratuluji! Myslím, že adresátovi musel být telegram doručen i s tím typickým ráčkováním, protože Václava Havla by i bez podpisu jistě poznal už jen z těchto dvou slov.

Gratulovat osmdesátkrát Václavu Havlovi už dnes nemůžeme, je tam, kam my se jednou teprve vydáme. Jaký vlastně byl Václav Havel, odmyslíme-li si od něj velká slova — slavný disident, dramatik, později prezident — která k němu také patří? A jak jeho povaha a jeho rozumění světu ovlivnilo jeho skutky a jeho život jako celek?

Měl jsem vzácnou příležitost vídat jej relativně zblízka ve třech zásadně různých životních situacích: ve vězení, v obyčejném životě i v prezidentském úřadě. Byl to vždy týž, jeden a stejný člověk. Muž jemných, leckdy sotva rozpoznatelných gest a uměřených, pozorně hledaných slov. Silné výroky k jeho povaze nepatřily, snad jen v případě, že se na někoho či něco opravdu naštval. Ale i v takovém případě to byla jen silná slova po havlovsku, jízlivě hravá a uměřeně slušná.

Inspirací k této sérii textů mi byl nedávný rozhovor v úzkém kruhu, v němž jsme, dva někdejší Havlovi spoluvězni, kardinál Duka a já, vysvětlovali jednomu velmi známému mladému muži, že Havlova pokora a plachost nebyla sociální dovedností nebo dokonce určitou stylizací, nýbrž nejhlubším a nejpůvodnějším projevem Havlovy osobnosti.

Na první pohled jeden z nich

Jaký byl tedy Václav Havel vězeň? Jak prožíval dlouhý čas v prostředí, které nebývá snadné ani pro mnohem lépe tělesně i psychicky stavěné muže nebo ženy? Ve vězení na Borech v roce 1982, kdy jsem ho často vídal, spíše ztěžka odečítal jednotlivé dny ze svého čtyřletého trestu. Věznění z člověka sloupává leckteré svrchní vrstvy a charakter člověka, jeho vnitřní ustrojení, jsou oproštěny od jakékoliv stylizace určené vnějšímu světu, protože naprostá absence soukromí a nepřetržitá pozornost okolí neumožňuje přetvářku. Ve vězení je každý sám za sebe a sebou.

Byl tichým a nenápadným vězněm. Žádný viditelný hrdina, nýbrž zádumčivý a skromný člověk, který nesl svůj osud zamyšleně, trpělivě a pokorně. Díky své schopnosti nadhledu někdy i s humorem. Zbabělečtí furianti dneška, kteří mluví o Havlově fešáckém kriminále, lžou. Havel, stejně jako my ostatní, kteří jsme byli považováni za politické vězně, měl stejný režim jako všichni ostatní vězni, čili kriminální vězni. Snad jen občasná bachařská shovívavost, která k rutinnímu vězeňskému provozu patří, se Havla netýkala, dozorci věděli, kdo je vězeň Havel.