Před třiceti lety jsem odjížděl po asi třídenním pobytu z Hrádečku. Václav mě požádal, jestli bych mohl jeho jménem podat na poště telegram. Byl určen jednomu z jeho nejdávnějších přátel, vrstevníkovi a slovesnému umělci. Text byl lakonicky vtipný: Padesátkrát gratuluji! Myslím, že adresátovi musel být telegram doručen i s tím typickým ráčkováním, protože Václava Havla by i bez podpisu jistě poznal už jen z těchto dvou slov.

Gratulovat osmdesátkrát Václavu Havlovi už dnes nemůžeme, je tam, kam my se jednou teprve vydáme. Jaký vlastně byl Václav Havel, odmyslíme-li si od něj velká slova — slavný disident, dramatik, později prezident — která k němu také patří? A jak jeho povaha a jeho rozumění světu ovlivnilo jeho skutky a jeho život jako celek?

Měl jsem vzácnou příležitost vídat jej relativně zblízka ve třech zásadně různých životních situacích: ve vězení, v obyčejném životě i v prezidentském úřadě. Byl to vždy týž, jeden a stejný člověk. Muž jemných, leckdy sotva rozpoznatelných gest a uměřených, pozorně hledaných slov. Silné výroky k jeho povaze nepatřily, snad jen v případě, že se na někoho či něco opravdu naštval. Ale i v takovém případě to byla jen silná slova po havlovsku, jízlivě hravá a uměřeně slušná.

Inspirací k této sérii textů mi byl nedávný rozhovor v úzkém kruhu, v němž jsme, dva někdejší Havlovi spoluvězni, kardinál Duka a já, vysvětlovali jednomu velmi známému mladému muži, že Havlova pokora a plachost nebyla sociální dovedností nebo dokonce určitou stylizací, nýbrž nejhlubším a nejpůvodnějším projevem Havlovy osobnosti.

Na první pohled jeden z nich

Jaký byl tedy Václav Havel vězeň? Jak prožíval dlouhý čas v prostředí, které nebývá snadné ani pro mnohem lépe tělesně i psychicky stavěné muže nebo ženy? Ve vězení na Borech v roce 1982, kdy jsem ho často vídal, spíše ztěžka odečítal jednotlivé dny ze svého čtyřletého trestu. Věznění z člověka sloupává leckteré svrchní vrstvy a charakter člověka, jeho vnitřní ustrojení, jsou oproštěny od jakékoliv stylizace určené vnějšímu světu, protože naprostá absence soukromí a nepřetržitá pozornost okolí neumožňuje přetvářku. Ve vězení je každý sám za sebe a sebou.

Byl tichým a nenápadným vězněm. Žádný viditelný hrdina, nýbrž zádumčivý a skromný člověk, který nesl svůj osud zamyšleně, trpělivě a pokorně. Díky své schopnosti nadhledu někdy i s humorem. Zbabělečtí furianti dneška, kteří mluví o Havlově fešáckém kriminále, lžou. Havel, stejně jako my ostatní, kteří jsme byli považováni za politické vězně, měl stejný režim jako všichni ostatní vězni, čili kriminální vězni. Snad jen občasná bachařská shovívavost, která k rutinnímu vězeňskému provozu patří, se Havla netýkala, dozorci věděli, kdo je vězeň Havel.

Ale jistě - nebyl mučen, nebyl bit, nebyla to úplně mezní životní situace. Zato však utrpení v pročekaném čase, v tlaku na to, aby si život ve své zemi znechutil a snad se odhodlal k emigraci, snaha skrze něj, osobu symbolického významu, zastrašovat mnohé další. Havel ve vězení opravdu trpěl, žádné zlehčování není na místě. Byl, vlastně jako každý, zvyklý na určité pohodlí — ve vězení nebylo žádné. Potřeboval soukromí, nebylo tam žádné. Měl potřebu ticha, kromě noci ho tam nebylo vůbec.

Havel pracoval v prádelně u mandlu, to mu vyhovovalo, protože práci celkem zvládal. Za šikovného se nikdy nepovažoval. V rámci možností byl, myslím, docela rád, že byl zařazen k práci, ve které nebyl přímo závislý na řetězci úkonů jiných vězňů, jako třeba u strojového broušení skleněné bižuterie, kde jsem s jinými dalšími druhy pracoval také já, a kde bývala pracovní atmosféra dost drsná a práce vysilující. Byl přece jen slabší tělesné konstituce a příliš náročnou práci by těžko vydržel. Na druhé straně právě jemný textilní prach mohl nakonec vyprovokovat pozdější zápal plic.

Zdálo by se skoro nemožné očekávat, že by Havel mezi spoluvězně všeho druhu a všech možných spáchaných trestných činů zapadl. Ale bylo to tak. K jeho povaze totiž patřilo nevyvyšovat se nad ostatní. Ve vězení na sebe nijak neupozorňoval a jakákoliv jeho jinakost, výjimečnost či proslulost byla pro jeho bezprostřední vězeňské okolí neviditelná. Jistěže nemohl a ani nedokázal sdílet s kriminálními vězni jejich jazyk nebo přístup k životu, ale jeho málomluvnost a osobní skromnost z něj před ostatními dělala spíše mírného podivína než protivného intelektuála. A tak byl vlastně na první pohled tak trochu jedním z nich.

Vězení je prostředím dost uniformním, v němž jsou lidé k sobě navzájem hodně lhostejní, pokud si přímo nepřekážejí nebo neprovokují. Z Havla vyzařoval značný klid a smíření se situací, na rozdíl od většiny vězňů neočekával neustále nějakou amnestii nebo zásah vyšší moci, který by jej z vězení dostal. S ostatními vězni nějaké rozpory, které by končily konflikty, nemíval.

S ostatními politickými vězni se vídal, kdykoliv to bylo možné. Ke vzájemné duchovní podpoře stačilo i pár slov při výměně prádla, kterou pro celé patro zajišťovali vždy dobrovolně se hlásící jedinci. Setkávali jsme se i při řadě jiných příležitostí, jako byly vězeňské kulturní nebo sportovní akce, občas krátce i při výdeji jídla.

Jakmile se člověku ve výkonu trestu podaří prozkoumat způsob fungování věznice, způsoby ke kontaktu s jinými si najde. Pro mne, tehdy podruhé vězněného dvaadvacetiletého mladíka, bylo setkávání s Václavem Havlem opravdu velkým obohacením. Stejně jako setkávání se s dalšími, z nichž zmíním jen několik jmen: národohospodáře Václava Valeše, kněží Jaroslava (Dominika) Duku a Františka Líznu, sochaře Otmara Olivu, evangelíky Jana Litomiského a Jana Hrabinu a další pozoruhodné lidi.

Hrdinství, které se nepodobá tomu z barikád

Nelze pominout Dopisy Olze. Psaní dopisů — tehdy jsme je mohli psát, tuším, jedenkrát za týden — patří k nejpodstatnějším vězeňským rituálům. Má-li člověk ovšem komu psát, mnozí vězni nemají. Ti, kteří mají komu psát, se často radí s ostatními, co mají svým nejbližším napsat. A to je jeden ze dvou důvodů, proč si i jednodušší vězni své intelektuálněji orientované či bystřejší spoluvězně předcházejí a většinou se dá říct, že na ně nedají dopustit. Ten druhý důvod spočívá v pomoci s psaním žádostí o milost. Tu opakovaně píše většina vězňů, za kousek naděje šli by světa kraj. A každý z nás vězňů takzvaně politických proto takových žádostí pro různé spoluvězně napsal celou řadu, i Václav Havel.

Že si dává záležet na dopisech Olze, to jsme věděli. Mohli jsme ale jen tušit, že je posílá — kvůli cenzuře odesílané pošty — také jedním utajeným kanálem. Okolnosti tomu chtěly, že jsem s ním po Václavově onemocnění a propuštění také přišel do styku, dodatečně tak nebylo porušením nezbytně velmi přísných konspiračních pravidel, že jsem se o tom dozvěděl. Byl to vrah, ostatně velmi milý a spolehlivý člověk, který vzbuzoval důvěru. Václav nebyl naivní nepraktický intelektuál, který by snadno někomu sedl na lep, v tomto případě to byla důvěra správně odhadnutá. Dotyčný člověk byl už v poslední třetině trestu a byl pracovně dlouhodobě zařazen na místě, kde si takovou cestičku našel. Život někdy přináší situace, v nichž žádné moralizování nepomáhá.

Ostatně z vězení si vnímavější člověk přináší i jedno silné morální poznání: nikdy nikoho nesoudit, protože lidské osudy umějí být nepředstavitelně spletité. A vědět, že každý si ten svůj závěrečný účet píše sám. Myslím, že psaní dopisů, tedy Dopisů Olze, Václava naplňovalo, dávalo smysl času, který ve vězení prožíval. A je to výjimečné dílo.

Když Václav v lednu 1983 onemocněl zápalem plic, teplota mu náhle stoupla natolik, že jej personál ošetřovny považoval za simulanta. Ano, vězni si občas namáčejí teploměr do čaje. A tak Václav dostal dva najednou, pod každou paži jeden pod dozorem personálu, aby nemohl podvádět. Nic by jeho povaze nebylo cizejší. Jeho stav byl opravdu vážný, a když se začal kriticky zhoršovat, převezli jej do pražské Nemocnice pod Petřínem, odkud byl rozhodnutím soudu zanedlouho ze zdravotních důvodů propuštěn. O několik měsíců tak byl jeho čtyřletý trest zkrácen. Vězněm se pak stal ještě jedenkrát, v roce 1989, po zatčení v souvislosti s lednovými demonstracemi na Václavském náměstí.

Během vězeňských měsíců a let v Havlovi vyzrávaly hlubší myšlenky o životě, člověku a jeho místě ve světě. Nejpodstatnější filosoficky laděné úvahy by bez důkladně prožitého a stráveného vězeňského období byly plošší. Pobyt ve vězení kultivuje — jistěže kultivovat lze jen základ, který v člověku beztak je — smysl pro dějiny, jejich vnitřní logiku a vzdálené horizonty.

Zná-li člověk hodnotu času a má-li v sobě potřebu tvořit a naplňovat svůj život, je pro něj pobyt ve vězení nesnadným, vnitřně leckdy i heroickým zápasem s během času. Dát smysl každému dni je nemožné, nechat si vzít smysl zdánlivě ztraceného času by nebylo důstojné. A tak člověk cítí výzvu naplnit si smyslem svůj čas sám. Užitek se skládá kdesi uvnitř. Ostatně propuštění vězni bývají pro své okolí po jistý čas málo srozumitelní. Ale to by bylo téma na jinou úvahu.

Jak tedy pochopit podvojnou, přesto však nerozpornou pravdu o Václavu Havlovi jako vězni? Byl nenápadný a neprovokující. Byl ale také neústupným a nepoddajným vězněm, pro něhož odvaha byla vlastností vypěstovanou životními střety. Byla to odvaha neokázalá a nepatetická, hrdinství, které se nepodobá tomu z barikád. Nesnadnost vězeňské situace jej naučila jiné kvalitě pečlivosti, než jakou mu vštípila výchova: má-li člověk k dispozici minimum informací, je pro dobrý odhad situace důležité vnímat každý detail a brát jej vážně, protože všechno se může ukázat důležité. Bez citu pro správné místo detailu v celku by to člověku stejně nebylo příliš platné.

Myslím, že tento nesamozřejmý vnitřní růst v podmínkách vězení dodal Havlově přirozené autoritě přesvědčivosti. Dramatika a posléze i politika čekala v pozdějších letech ještě nejedna zkouška, v níž bylo třeba ukázat, že to, co říká, prosazuje a zastává, není hrané, nýbrž opravdové, spolehlivé a vážné. A bez ohledu na to, že někdy nutně ne zcela obstál, si nikdy s vážnými tématy nezahrával, protože uměl rozpoznat, kdy jde o vážné věci a kdy ne. A to je mnohem důležitější, než prosadit vše.