Po dlouhém a vyčerpávajícím pátečním nasazení v roli telefonního zpravodaje jsem předpokládal, že sobota bude klidnější. Po zásahu na Národní třídě bylo sice jasné, že klid může být jen krátký a velmi relativní, ale neočekávala se, kromě ohlasů událostí předchozího dne, žádná konkrétní událost.

Už dříve jsem byl rozhodnut odjet toho dne do Prahy. Vůbec to ale nesouviselo s událostmi, které se sedmnáctého a vzápětí poté staly. Vývoj byla tak prudký, že jakékoliv plány byly jen hrubým náčrtem záměrů. Mínil jsem zůstat v Praze do pondělí a v úterý se potom přesunout do Teplic, kde se na zimním stadiónu měla uskutečnit veřejná diskuse o ekologických problémech regionu.

Nakonec mé plány dopadly úplně jinak. Vzhledem k vývoji událostí jsem musel svůj odjezd do Prahy uskutečnit velice nenápadně, až konspiračně. Byl jsem pod stálým dohledem Státní bezpečnosti, leckdy posíleným tak, že jsem byl dvěma estébáky provázen na každém kroku.

V průběhu roku 1989 se mi několikrát stalo, že jsem místo odjezdu do Prahy nakonec strávil dva dny v zadržovací cele v některém z menších měst jižní Moravy. To jsem tentokrát nechtěl riskovat, proto jsem z domova odešel pouze s igelitkou v ruce a pár nezbytnými věcmi, aby se zdálo, že se jdu jen projít.

Svědectví Drahomíry Dražské o smrti Martina Šmída

Když jsem v odpoledních hodinách dorazil do bytu Petra Uhla a Hanky Šabatové, vyhodnocovaly se dramatické represe předchozího dne. Zanedlouho přinesl Jan Payne, lékař z protestantského prostředí, magnetofonovou kazetu s nahrávkou, kterou pořídil společně se svým bratrem Petrem.

Na přibližně dvaceti minutách zaznamenávala svědectví Drahomíry Dražské, která se páteční demonstrace zúčastnila a seznámila se na ní s Mirkou Litomiskou. Ta ji také v sobotu ráno přivedla k Payneovým. Litomiská patřila k širokému okruhu známých, Payneovi se s ní znali dobře.

Dražská v nahrávce líčila události na Národní třídě a popisovala rovněž, že byl při demonstraci smrtelně zraněn její víceméně náhodný známý, student Martin Šmíd. Nebylo snadné posoudit, zda jde o věrohodný zdroj, jakkoliv po Praze už taková informace, šířená ústním podáním mezi lidmi, obíhala.

Dražská údajně odmítala hovořit s kýmkoliv jiným a tehdejší nedostupnost informací i celkový chaos po tak mimořádně zdramatizované události znemožňovaly standardní ověření z jiného zdroje. Kromě vyčkávání, zdali se neobjeví nějaké další informace, jsme tedy museli vsadit na rozumový, logický rozbor nahrávky, na intuici a samozřejmě také ověřit detaily, které mohly o pravosti informací svědčit nebo je vyvracet.

Byla to velice náročná týmová práce, která trvala několik hodin, protože jsme si byli vědomi své odpovědnosti. Částečně se jí po krátkou chvíli zúčastnil také Jan Urban, kromě nás ostatních, kteří jsme nad nahrávkou a nad analýzou celé věci trávili řadu hodin — Anna Šabatová, Petr Uhl, já a po delší čas i Jan Payne.

Od nás, tedy od Východoevropské informační agentury (VIA), se informace očekávaly, byli jsme vnímáni nejen jako spolehlivý zdroj, ale také jako zdroj aktuální. Naše odpovědnost ale byla ještě mnohem silnější, než jenom rychle informovat. Šok z událostí předchozího dne byl znatelný přinejmenším v Praze, ale nepochybně v podobné míře i jinde v republice.

Měli jsme morální povinnost informovat co nejpřesněji a co nejpravdivěji, ale také jsme neměli právo informace zamlčovat. Nebylo představitelné, že bychom v dané dramatické situaci zamlčeli informaci, podle které zahynul při zásahu na Národní třídě student.

Kolektivní rozhodnutí, jak se k informacím postavíme, jsme ale museli postavit na nahrávce. Proto jsme si ji přehrávali vícekrát, některé hůře srozumitelné pasáže stále opakovaně, aby nám neušel žádný detail, protože pro vyhodnocení věrohodnosti mohla být každá drobnost důležitá. Byli jsme si vědomi toho, že emočně mimořádně silná situace mohla ovlivnit podobu improvizované výpovědi Dražské na magnetofonový záznam.

Zkusme si to představit tak, jako bychom nechovali žádné podezření: mladá žena byla svědkyní dramatického zásahu, kolem ní zranění, nebo alespoň silně vystresovaní lidé, kteří se — spřízněni situací — narychlo seznamovali mezi sebou, říkali si útržky svých příběhů, přitom se snažili uniknout z místa nejtěžšího střetu a periferně přitom sledovali události okolo sebe.

Bylo snad něco divného na tom, že v takové situaci nemuseli být úplně přesní? Že nemuseli informace vnímat a zapamatovávat si je v jejich postupném sledu, ale spíše jako sbírku útržků dodatečně sestavovaných do celistvé události? Ani odstup z následujícího dne po zásahu nemusel emoce zmírňovat.

Že napětí vzbuzené nečekaně brutálním zásahem mohlo snadno překrývat některá popisná fakta? Myslím, že naprostá většina účastníků toho situačně vzniklého centra dění byla zcela zaskočena intenzitou policejního zásahu. My jsme samozřejmě očekávali, že se někteří z nich ozvou, že budou chtít sdělit, co zažili a tím se také částečně s tak silným emočním nárazem trochu vyrovnat.

Drobným, ba i větším nesrovnalostem ve spontánně podaném svědectví jsme nutně museli rozumět právě takto. Ale jedno z našich hlavních dilemat při vyhodnocování se týkalo právě spontaneity. V některých pasážích se nám zdálo, že by bylo namístě očekávat silnější míru emocí. V tomto ohledu se nám popis Dražské zdál poněkud nevyrovnaný, nevyvážený. Ale ne tak silně, abychom byli schopni vyslovit zásadní pochybnost, čili prostě považovat její svědectví za nevěrohodné.

Navíc se to dalo vysvětlit šokem, který lidé často prožívají tak, že se okolí zdá, jako by nebyli schopni vyjádřit odpovídající emoce. Na pouhou estébáckou intriku svědectví také nevypadalo. Na to bylo ve svědectví Dražské spontaneity až příliš. Jejich intriky jsme znali, měli jsme s nimi za sebou, každý jeden z nás, dlouholetou zkušenost. I ta nás ale mohla mást, to připouštím.

Mohlo se jednat o podvrh Státní bezpečnosti?

Intrika — byl-li to všechno účelový plán Státní bezpečnosti — by se na cestě ke svému uskutečnění musela prodrat několika neznámými uzlovými body: Dražská se obrátila na Mirku Litomiskou, tedy na osobu, kterou relativně dobře osobně znala rodina Payneových, ti ale nepatřili do úzkého okruhu nejaktivnějších disidentů.

Uhlovi ji znali jen velmi zběžně. Kde byla jistota, že se Mirka Litomiská na někoho obrátí? Že celá snaha neselže na nějaké drobnosti, jako že Mirka Litomiská třeba odjede na víkend, nebo bude mít pochybnosti, pro které se nikomu dalšímu neozve?

Kdyby přišla Dražská, anebo kdokoliv jiný, přímo k Uhlům do bytu, bylo by to velmi přirozené. Běžně, a tedy denně tam lidé chodili informovat o represích, o událostech, o podezřeních. A to z nemalé části i lidé zcela cizí, tedy takoví, kteří tam přicházeli sami a poprvé.