Poklidný, tichý, nedělní den, v němž se — navzdory všeobecným očekáváním změny — vcelku nic nemělo stát. Neděle v oněch dobách byla mnohem poklidnějším dnem, než bývají současné neděle. Obchody povětšinou zavřené, městská doprava v utlumeném režimu, lidí v ulicích málo.

Od rána jsme se s Uhlovými zabývali sobotní zprávou o úmrtí studenta Martina Šmída a svědectvím Drahomíry Dražské, na němž bylo hlavní sdělení zprávy postaveno. Hanka Šabatová se přes Payneovy domluvila, že se s Dražskou setká. Událost jsme zdaleka nevnímali jako uzavřenou.

Hanka chtěla zkusit některé údaje, o nichž Dražská mluvila na nahrávce, s ní probrat znovu a také je — podle možností — ověřit, například tvrzené bydliště Martina Šmída. Odešla kolem desáté hodiny, s Dražskou se setkala a vzala ji do bytu Václava Bendy. Ten jí kladl řadu otázek, sám byl k informaci hodně skeptický. Hanka Šabatová byla při odchodu od Bendů zatčena a do večera pak zadržována.

Zveřejnění zprávy o Martinu Šmídovi jsme si vyčítali

Petr Uhl byl přes den, myslím, doma. Celou věc jsme ale ještě opakovaně probírali a uvažovali o ní. Myslím, že příběh s naší včerejší zprávou vnímal jako naše velké pochybení a nejspíš také jako své osobní selhání.

Do jeho pocitů jsem neviděl, ale cítil jsem, že to nenese snadno. Fakt je, že jsme si na přesnosti a pravdivosti našich zpráv velmi zakládali a Petrova důkladnost, kterou lze pojmenovat také jako puntičkářství, nepřipouštěla ani náznak ledabylosti nebo nějaké mávnutí ruky nad jakýmkoliv detailem.

Vždy jsme se snažili kombinovat důkladnost faktickou s důkladností právní, ale také vyjadřovací a jazykovou. Na výsledku nám pokaždé velmi záleželo, takže naše pocity po takové zprávě nebyly dobré.

Činnost VIA byla týmová, nikdo z nás nebyl nějakým vedoucím, ředitelem či šéfredaktorem, společná tedy byla i odpovědnost a také různé nedobré pocity, které jsme z nastalé situace měli. Osobně jsem se utěšoval tím, že jsme udělali všechno, co bylo v našich možnostech, včetně zřetelných vyjádření o nepřehlednosti situace a nemožnosti získanou informaci potvrdit z dalších zdrojů.

Kolem půl desáté jsem na chvíli vyšel ven. Na nedalekém Tylově náměstí jsem náhodně potkal Sašu Vondru, chvíli jsme spolu mluvili. Pozval mě na šestou hodinu do bytu Dany Němcové na tiskovou konferenci k aktuálním událostem a také na osmou do Činoherního klubu na shromáždění, na němž se mělo zakládat Občanské fórum.

Myslím ale, že tato slova, tedy název zakládaného hnutí, ještě nepadl. Zdá se mi, že byl formulován až v následujících hodinách u Václava Havla, kde se kromě Saši Vondry sešlo pár dalších lidí včetně Jana Urbana, kolegy z VIA. Ale úplně jist si tím nejsem.

Tiskovou konferenci u Dany Němcové znemožnila StB

Vývoj se tedy sunul dál. Po páté hodině jsem se pomalu, procházkovým tempem vydal do nedaleké Ječné 7 do bytu Dany Němcové, kde se měla uskutečnit tisková konference k událostem posledních dnů. Šel se mnou i můj tehdy šestnáctiletý bratr, který se nadšený vracel z krátkého výletu do Berlína a přišel za mnou k Uhlovým do bytu.

Dovnitř jsme vešli bez problémů, vzápětí se ukázalo, že jen díky tomu, že jsme přišli dost brzy. Po nás ještě přišel Mirek Kvašňák, vysoký, akční a sympatický syn někdejšího slavného sparťanského fotbalisty. Tehdy jsem se s ním viděl poprvé.

Možná byl v bytě kromě domácích ještě někdo další, to si už nepamatuji. Ale další nepřicházeli, vchod do domu totiž asi dvacet minut před šestou začali hlídat hodně nápadní civilové ze Státní bezpečnosti.

Chvíli jsme si nebyli jisti, jestli nechtějí vpadnout dovnitř, ale beztak bychom to nemohli ovlivnit, tak jsme raději, tuším že se synem Dany Němcové Davidem, sledovali dění z balkónu ve čtvrtém patře na ulici.

Viděli jsme tak, že několik přicházejících lidí zadrželi, ty, kteří si všimli estébáků ve vchodu anebo se zavčas zadívali nahoru k balkónu, odkud jsme je posunky stačili varovat, přešli po protějším chodníku dál. Sami jsme zatčeni být nechtěli, pokud by to nebylo nutné, což ale v dané situaci znamenalo, že jsme v bytě byli tak trochu uvězněni.

Alespoň jsem tak využil příležitosti blížeji se seznámit s Mirkem Kvašnákem, zanedlouho se mi to docela hodilo. Policejní obklíčení trvalo o něco déle než do půl sedmé. Krátce poté jsem, už sám, odešel zpět do Anglické ulice k Uhlům. Šel jsem pomalu a rozhodně ne přímou cestou, protože jsem si chtěl ověřit, jestli nejsem sledován.