Ve shodě s většinou národa jsem na podzim roku 1968 sledoval povětšině noční či časně ranní přenosy z Olympijských her v Mexiku a byl uchvácen strhujícími výkony Věry Čáslavské. Ve shodě s tou částí národa, jejímiž životy v základu otřásla okupace a ztráta svobody, jsem však nebyl nadšen pouze jejími sportovními výkony, ale především jasným, i když pouze symbolickým protestem proti okupaci, který udělala před zraky světa oním jemným, avšak zcela čitelným sklopením hlavy při sovětské hymně a odvrácením pohledu od sovětské vlajky.

Věra Čáslavská se pro mne tehdy jako pro většinu z nás stala mýtem. Bylo tedy příznačné, že jsem se s ní poprvé osobně setkal v onom „čase zázraků“, tedy v listopadových dnech roku 1989, a příznačné také bylo, že mne to tehdy nepřekvapilo. To, že ji pak Václav Havel pozval na začátku ledna 1990 do týmu poradců, který si přivedl s sebou na Hrad, bylo již jaksi organické a až později jsem si byl schopen uvědomit, že jsme se s touto legendou mého mládí jaksi ze dne na den stali přáteli.

Věra byla v naší zpočátku malé a jen postupně se o další pomocníky rozrůstající skupině po Edě Kriseové druhou ženou. Vnesla mezi nás dynamiku a neutuchající optimismus. Všichni jsme tehdy pracovali s maximálním nasazením, ale to její mělo vrcholný sportovní charakter. V té době se lidé na Václava Havla obraceli s nejrůznějšími každodenními i nadčasovými, pochopitelnými i zcela absurdními podáními a žádostmi.