Tisková zpráva ČTK k úmrtí Věry Čáslavské obsahuje strohý fakt: byla nejúspěšnější českou sportovkyní všech dob. Získala jedenáct olympijských medailí, a také dvaadvacet zlatých medailí na mistrovstvích Evropy a světa.

To samo o sobě z ní činí velikou osobnost, na kterou se bude trvale vzpomínat. Každý, kdo se někdy jakkoli přiblížil k velkému sportu, ví, že dosáhnout na vrchol v mimořádně soutěživém prostředí není možné i bez duchovních sil. To Věra Čáslavská naplno projevila v kritickém roce 1968.

Proslavilo ji gesto tichého vzdoru, které obletělo svět. Při ceremoniálu vyhlašování vítězek olympijské soutěže v gymnastice po zápolení v prostných, v němž nakonec skončila po těžkém souboji na děleném prvním místě s Larisou Petrikovou ze Sovětského svazu, odvrátila tvář od sovětské vlajky.

Zlatou medaili po návratu domů věnovala Alexandru Dubčekovi. Posléze ji kvůli tomu postihly politické perzekuce. Svůj kritický postoj k okupaci nikdy neodvolala, ani svůj podpis pod peticí Dva tisíce slov. Patří také k osobnostem revoluce roku 1989, pracovala po ní jako poradkyně Václava Havla.

Dokumentaristka Olga Sommerová, která o ní natočila filmový dokument, připomíná jako zdroj její vnitřní integrity a síly vlastenectví. To ale Čáslavská pojímala v masarykovském, humanitně-demokratickém duchu: milovala svobodu a všem ji přála. Dokument Olgy Sommerové Věra 68 dnes odvysílá Česká televize.

O pojetí vlastenectví Věry Čáslavské nejlépe vypovídá její loňská výzva spoluobčanům, aby se stavěli přátelsky k uprchlíkům, kterou jsme vydali v Deníku Referendum. Je to stručný a krásný text.

Píše se v něm mimo jiné: „Na svůj národ jsem byla celý život hrdá. Prožívala jsem neopakovatelné okamžiky mezinárodní solidarity v roce 1968, prožívala jsem ojedinělé chvíle nenásilné revoluce 1989, která této zemi přinesla sebevědomí a celosvětový respekt. Vím proto, jaké dobré vlastnosti dokážeme projevit. Prosím, zbavme se strachu a lhostejnosti a nedopusťme, aby jediné hlasy, které bude z České republiky slyšet, byly hlasy populistických politiků, extrémistů a xenofobů. Nedopusťme, aby se za naše chování musely naše děti stydět. Prosím, navažme na to dobré, co tomuto národu pomáhalo přežít i ty nejtragičtější chvíle v jeho historii a pomožme těm, kteří to potřebují.“

V tomto světle není nadnesené říct, že s Věrou Čáslavskou odchází jeden ze symbolů lepších sklonů českého národa. Mezi sportovci současné generace je bohužel veřejné vystupování charakterizované podobnou vnitřní integritou a přesvědčivou silou vzácné.