Probuzení do pondělního rána dne 20. listopadu 1989 bylo překvapivé. Okno vedlo do Anglické poblíž rohu se Škrétovou, naproti restauraci Demínka, čili asi sto metrů nad Čelakovského sady a zhruba dvě stě metrů od horního konce Václavského náměstí.

Slyšel jsem nezvyklý, silou narůstající šumivý až syčivý zvuk, proměňující se ve směs neartikulovaných lidských volání. Bylo tři čtvrtě na osm. Po třech a půl hodinách souvislého spánku jsem se nebudil snadno, jako bych přicházející zvuk chtěl nejprve považovat za součást snu, jako každý nepravděpodobný vjem, který nejprve spící člověk považuje za součást snění.

Zvyšující se intenzita mě ale dost rychle zvedla, a ještě dřív, než jsem se stačil podívat dolů, bylo jasné, že zpět už neulehnu. Byla to jednotná vlna výkřiků a volání školní mládeže, která se ve velkém množství sbíhala z horních ulic a plynulým pohybem, spíše během, směřovala po Škrétově ulici dolů na Václavské náměstí.

Všechna ta energie, veškeré očekávání, součet všech pochybností, nadějí a myšlenek, se seskupil v jeden velký spontánní lidský proud. Nebyli to jen školáci s brašnami, ti jen byli nejhlučnější a nejrychlejší. K Václavskému náměstí spěchali i starší lidé, mnozí jen směřovali za takto emotivně plynoucím a hlučícím davem, aniž by se stačili ptát, proč a kam. Málokdo by ale potřeboval toho pražského rána klást si zbytečné otázky.

Za několik málo minut jsem vybíhal z domu ven. Byl to velkolepý zážitek. Pod sochou mohlo být v tu chvíli tak dva až tři tisíce lidí. V ostatních částech Václavského náměstí byly další různé větší skupiny — třeba kolem budovy Melantrichu bylo lidí opravdu hodně.

Na podstavci jezdecké sochy nikdo nestál, tak jsem na něj vyskočil a chvíli jsem ke spontánně shromážděným lidem hovořil. Nemá smysl pokoušet se vzpomenout, co jsem říkal, ale jistě to bylo o naději na změnu, o tom, že přichází okamžik, kdy musíme vzít věci do svých rukou.

Nestál jsem tam snad o trochu déle, než pět minut, víc nebylo třeba. Jistě tam pak po mně zase mluvil někdo jiný. Já jsem odcházel, vychutnával jsem si tu neuvěřitelnou ranní atmosféru.

Koordinační centrum Občanského fóra v Mánesu nechtěli

Lidé se ale nijak zvlášť dlouho nezdržovali, po chvíli postávání, rozhovorech s neznámými lidmi šli zase dál, do škol, do zaměstnání. Žádné ozbrojence nikde vidět nebylo a uniformovaní policisté do ničeho nezasahovali. Prostor byl plný očekávání, den ostatně teprve začínal.

K Havlům do prostorného nábřežního bytu jsem přišel s předstihem, což bylo docela prozíravé. Zatímco se Václav domlouval s dalšími lidmi o tom, co je třeba říkat a jaké jsou nové informace, valilo se dovnitř nečekaně velké množství zahraničních novinářů, také řada kameramanů se svými rozměrnými instrumenty, jen málokteří z nich patřili mezi známé tváře.

Zaplnili každý volný prostor. Z polic, o něž se opírali, tu a tam spadla nějaká kniha, nad úrovní ramen nastával souboj mezi kamerami a hlavami o zorné pole. Václav se věnoval přípravě s Václavem Malým a Ritou Klímovou.

Ta ještě stačila Václavu Havlovi v našem úzkém kroužku předat sklenici s husími játry v sádle, zdůraznila, že jako každý rok, ale tentokrát o pár dní později. Energická Rita překládala do angličtiny, myslím, že kromě Václava Havla a Václava Malého před novináři stál ještě Saša Vondra.

Přibližně po hodině tisková konference skončila. Václav novinářům popsal celkový vývoj situace posledních dní a vysvětlil základní záměry právě založeného Občanského fóra — být prostředníkem mezi státní mocí a občany a vytvářet platformu, na níž bude možné vstupovat do všech potřebných jednání, vedoucích k postupným změnám.

Havel byl jako vždy velmi přesný, pečlivě hledal správná slova a záleželo mu na tom, aby jim dané publikum dobře rozumělo. Byl přesvědčivý a jasný, jeho styl vyjadřování novináře ostatně vždycky přitahoval.