Odbřemenit
Jan ŠíchaMichael Kocáb v rozhovoru pro DVTV použil slovo, kterému je rozumět, přestože se nepoužívá. Slovo, kterému se před volbami má cenu věnovat.
Michael Kocáb je syn evangelického faráře. Možná se už v českých zemích pozapomnělo, jako leccos důležitého, že velmi silnou stránkou evangelíků je práce se slovem. Důraz na Bibli, na Písmo, je v základu evangelické víry. Správně zvolené slovo může něco osvětlit, může něco změnit. I tento fakt jako kdyby se u nás pozapomněl.
Co ale lidský rod charakterizuje lépe, než že je schopen domluvy a změny za pomoci slov? Správně zvolené slovo nemusí být jen slovo z Bible. Slova mají hlad po pravdě. Vážnost slova a schopnost slova postihnout pravdu existuje, ať se používá nebo ne.
Paní redaktorka DVTV se Michaela Kocába zeptala, jestli bude kandidovat na prezidenta, a jestli rozhovor, který právě vede, není náhodou začátek kampaně. Kocáb zvolal, že jeho případná kampaň by byla radostná, podobná koncertu. A dodal, že naše společnost potřebuje odbřemenit.
Odbřemenit, to je to slovo. Je mu rozumět, přestože se nepoužívá.
Znovuzabydlená země
Podíl tuzemských dovolených je letos vysoký. Stojí za to všimnout si, jak česká země vypadá. Za třicet let svobody tady lidé na svých kouscích světa udělali neuvěřitelný kus práce. Opravili spousty domů, které by spadly, kdyby nepadl bolševik.
Přísný modernismus v architektuře postupně odumřel, nahradil ho důraz na pohodlí. Trh tvarových inspirací je volný, občas vznikne i nějaký šišatý dům, ale celkově vznikají domy konzervativních tvarů, které respektují ráz staré okolní zástavby.
se vzájemně nevylučují, a čeští občané zkrátka žijí v obojím. S touhle třicetiletou bilancí tedy nemohu souhlasit. Dědictví komunismu se stále projevuje v různých podobách, ale o demokracii stále jde, dokud volby rozhodují, kdo bude u moci, jsou svobodné (a nikoli "cinknuté" jako třeba v Bělorusku), a otevřené.
A to je v ČR pořád pravda - ostatně jinak by se na ně nesoustředilo tolik pozornosti. Nějaké manipulaci s hlasy nic nenasvědčuje a nenasvědčovalo. Manipulace s názory, to je jiná, to se děje neustále, ale děje se to ve všech demokraciích. Dokud ale vládne svoboda slova a opoziční strany mají v médiích prostor, je to stále demokracie.
Demokracie, to jsou ostatní lidé, a ti bohužel můžou volit i z tak trapně prostých pohnutek, jako (cituji nepřesně ale jde o reálnou odpověď): "Celý život jsem dělal klempíře, s důchodem sotva vyjdu a Babiš mi určitě přidá, ostatní mě nezajímá".
Pro ty, kdo si od demokracie slibovali víc, to může být zklamání, ale k vyspělejší společnosti je potřeba se nejen dopracovat, ale taky ji neustále udržovat. Tak třeba kdyby bylo méně těch, co mají pocit, že s důchodem sotva vyjdou, nebyla by to tak rozhodující věc.
Čeští občané žijí v demokracii. Takové, jaká je -- nedokonalé, vždyť ji provozují lidé.
Postkomunismus je výmluva, projev novinářské machy a intelektuální lenosti.
Babiš je úspěšný produkt divoké liberalizace v rámci Washingtonského konsensu, rozpadu politického spektra a oligarchizace jakožto převažující formy adaptivní kolaborace věrchušky necentrálních států na globalizaci a v tomto konkrétním případě také na europeizaci (-- ono zacházení s evropskými dotacemi na Čapím hnízdě je spíše pravidlo než výjimka); to že byl kdysi estébák je už jen folklórní kolorit.
Toto líné připisování kdekterého projevu lidské chamtivosti, krutosti a blbosti postkomunistické situaci je variace obvyklé figury, u nás kdysi virtuózně provedené ve výmluvě o "odrakoušťění" a připomíná inverzi starého normalizačního vtipu:
„To, jak byl kapitalismus prohnilý, dokazuje fakt, že nám zanechal zásoby jen na čtyřicet let,“ bohužel v nevtipné variantě:
„To, jak byl bolševismus zločinný, dokazuje, že nám tu zanechal na čtyřicet let problémy, které si sám ani neuměl představit.“
Nemyslím, že jde o pravdu. Vždy jde o interpretaci složité a chaotické společenské situace.
Pokud nechci, aby se tu něco změnilo, pak si vystačím s tou postkomunistickou interpretací -- nic jsem nezavinil, nedělal jsem žádné chyby, byl sem sice u řady politických rozhodnutí, ale co se v postkomunismu dalo dělat?, neutekl jsem od toho, prostě tak byly rozdané karty.
Navíc postkomunistická interpretace vychází vstříc lidské lenosti myslet -- a proto bude mít vždycky publikum a já obživu.
Společnost trpí myšlenkovou fixací na Babiše (fixací pozitivní i fixací negativní). Je prostě tímto „břemenem Babiš“ natolik zatížena, že ji to (myšlenkově) znehybňuje. Tuto fascinaci lze ukončit vyprdnutím (se na Babiše) - tím dojde k „odbřemenění“.
Výsledek voleb (který skutečně odpovídá vhozeným hlasovacím lístkům jednotlivých voličů) je totiž cílem - a nikoliv jen „prostředkem“ k dosažení nějakých „světlých zítřků“. Cílem voleb a výměny vlád je odvádění společenského napětí, které by jinak (bez spravedlivých voleb a následných změn vlád) vyústilo v agresivní násilí při prosazování „své“ vlády a své vize „správného“ světa. Cílem tedy není dosáhnout nějaké ideální vlády, cílem je možnost pokojné změny.
„Cesta je cílem“, cesta přirozeného postupného kulturního vývoje společnosti. (Masaryk si přál 50 let nerušeného vývoje, aby tato země dobře fungovala...) Cílem není svět bez Babišů a Zemanů, cílem je cesta se všemi špatnými i dobrými politiky k nějakému postupnému celkovému zkulturnění společnosti. Babišovi příznivci i Babišovi odpůrci jsou ale nyní „in concerto“ zatíženi Babišem.
Vidíte, jak si dobře rozumíme. Ano, tvrdím, že postkomunistická interpretace (dobře, to jazykové hledisko necháme stranou, žijete dlouho v cizině) je u Šíchy a Kocába projevem lenosti myslet a používáním předpřipravených škatulek (Pehe je zvláštní kategorie a možno mu trochu křivdím, ale jen malinko, když ho považuji za inkarnaci intelektuálních klišé).
A k těm selháním. Tohle člověk musí vždycky říkat v první osobě -- jenom blbec hřešící bohorovností se z vin na stavu společnosti, jak se rozvíjel v době, kdy už byl ten dotyčný dospělý, může vyjímat.
"Odbřemenit" používá např. Václav Bělohradský zde:
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-vaclava-belohradskeho-preludy-nasi-reci-40366310
Jedná se o slovo s oblibou používáné byrokraty a pupíky ve funkcích. Například Roman Prymula povolil loni letní tábory, aby "odbřemenil rodiče"; různí a hrůzní panové, včetně toho hradního, chtěli "odbřemeňovat rozpočet".
Vlivem biblické češtiny převládá spíše spojení slovesa s podstatným jménem: odejmout břemeno, sejmout břemeno, zprostit břemene, "Pane, vzdal ode mě to břemeno", popřípadě ulehčit břemeno.
Jako každé slovo lze i slovo "odbřemenit" použít dobře -- když jeho nezvyklost zarazí na okamžik běh naší polopozornosti a donutí nás si větu pořádně přečíst nebo když jej použijeme opravdu funkčně tam, kde by odlehčení či zproštění břemene nefungovalo, jako v té Bělohradského eseji --, častěji však pitomě, viz ten pán, co je údajně mula.