Antikomunismus ohrožuje právní stát

Petr Uhl

Petr Uhl se zamýšlí nad hlubšími souvislostmi tezí uvedených v textu Petra Bittnera k 17. listopadu, publikovaného v DR 18. listopadu 2017.

Všichni jsme bezvýhradně a radostně slavili 17. listopadu jako Den Svobody a demokracie, tedy náš státní svátek. Doufejme, že ho vláda a parlament už konečně přejmenují na národní svátek, on totiž výraz státní svátek je takový málo slavnostní a neodpovídá současné češtině.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na pražské Národní třídě promluvil i Petr Gazdík, předseda politického hnutí Starostové a nezávislí. České televizi se tam svěřil se svými obavami, zda tu nakonec nebude vláda, podporovaná okamurovci a komunisty. Ve Sněmovně v tomto duchu teď pokračuje.

Ošlehán už před půlstoletím svobodomyslnými západními větry, souhlasím asi se všemi nenásilnými projevy odporu vůči rasismu, xenofobii, homofobii a programovému šíření nenávisti, tedy vůči českému fašismu. Zato při Gazdíkově tvrzení, strašícím komunismem, jsem se rozpomněl na starou anekdotu, v níž na slova vtipálka, že za všechno můžou židi a kominíci, se někdo v sále, jinak zaplněném antisemity, zeptá: „Ale proč kominíci?“ A šprýmař odpoví: „A proč židi?“

Doufejme, že ho vláda a parlament už konečně přejmenují na národní svátek, on totiž výraz státní svátek je takový málo slavnostní a neodpovídá současné češtině. Ilustrace ireport.cz

Komunisté jsou židé dneška

Maje v paměti prorocká slova poslance Ivana Svitáka ve Federálním shromáždění v roce 1992 „komunisté jsou židé dneška“, ptal jsem v duchu, proč Gazdík odmítá jedním dechem okamurovce i komunisty. Gazdík to v téže televizní reportáži vysvětlil tradiční mystifikací. Nemylte se, uvedl, komunisti se nezměnili! Stačí číst jejich dokumenty, je to stále stejné, řekl.

Sebereflexi KSČM nad vlastními dějinami považuji za nedostatečnou, v České republice jistě nejen od roku 1948, ale už od roku 1929, kdy Klement Gottwald a další „karlínští kluci“ komunistickou stranu údajně bolševizovali, ve skutečnosti pak zahájili její stalinizaci.

Všechna tři hlavní ohrožení demokratického právního státu doprovází populismus, založený na tradicích a na emocích. Mám na mysli antikomunismus, což je strašení hrůzami „komunismu“. Stejně nebezpečný je ale i nacionalismus, vždy etnický, v České republice jen zřídka doplňovaný panslavismem, zato často vyjadřovaný i geograficky, tedy geopoliticky (včera jsme se přátelili s Ruskem, dnes jsou přece naším spojencem USA). Třetím nebezpečím je technokratické vidění světa, tendence k oligarchismu jako na Ukrajině: omezit tu žvanírnu a řídit stát jako firmu, jak říká Babiš.

KSČM je podle Gazdíka nedemokratická

Nikdy jsem nevolil ani KSČM, ba dokonce ani KSČ (tu s výjimkou roku 1960, kdy mi bylo 19 let). Už jen nepřátelské postoje KSČM k cizincům, „jinověrcům“ a k Evropské unii mi brání, abych vůbec uvažoval, zda bych ji mohl volit. Snažím se ale být spravedlivým. Demokratičnost politické strany můžeme posuzovat buď podle jejího vnitřního chodu, podle jejích politických kroků ve vládě či v opozici, nebo podle jejích deklarovaných cílů. Podle cílů domnělých, nebo dokonce smyšlených jejími odpůrci, ji tak ale posuzovat nemůžeme. A to právě Gazdík populisticky dělá, mistr v tom byl Miroslav Kalousek. Nyní vytvořily čtyři sněmovní strany (ODS, TOP 09, lidovci a Starostové a nezávislí) konzervativní blok proti Babišovu ANO. Nazvaly ho demokratický. Připomíná to Ukrajinu, tamní blok Julie Tymošenkové a „protiteroristické operace“ Kyjeva proti donbaskému povstání.

V programu a stanovách KSČM není přece ani třídní boj (ten „zapomněla“ KSČ už začátkem 60. let), ani parodie na demokratický centralismus, není tam podle mne nic zvlášť nedemokratického, to třeba nejen na rozdíl od Babišova hnutí ANO a od Okamurovy Svobody a přímé demokracie.

Jenže Petr Gazdík není moc inovativní, jak by se na pravicového politika slušelo, jen opakuje pravicovou mantru, která se tu vytvářela už začátkem 90. let. KSČM (a původně i ČSSD) jsou nedemokratické strany. V atmosféře polistopadového triumfalismu to bylo mimo diskusi. A kdo to nechápe, je škůdce, skoro tak nebezpečný jako třídní nepřítel.

Ať kýč dál srůstává s touto krajinou

Pod tímto názvem vyšel v Deníku Referendum dne 18. prosince výborný článek Petra Bittnera. Neodpustím si citát z jeho článku, který snad vystihuje podstatu jeho antiantikomunistického postoje:

„Dnes je manifestace na Národní třídě spíš připomínkovým karnevalem, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by se ovšem celá akce jako každý rok neutopila v mantře nereformovaného antikomunismu. Ten je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým. Týž antikomunismus je ale úplně kontraproduktivní, chcete-li tři dekády od revoluce přispět k tomu, aby se česká společnost mohla spravedlivě vyrovnat se svou minulostí.“

V listopadu 1991 přijalo Federální shromáždění zákon o době nesvobody. Uvedlo v něm, že „v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony“. V zákonu stojí také, že právní akty přijaté v oné době „se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony“. Smysl zákona byl v té druhé větě, nejen poslanec Bohuslav Hubálek, ale stále více lidí se domáhalo toho, aby byli potrestáni komunisté, hlavně ta jejich ideologie. Tehdy jsem poprvé pocítil strach, bylo o mně známo, že i když jsem v komunistické straně nikdy nebyl, žalářovali mě komunisté celkem devět let za to, že jsem jim veřejně vyčítal, že jsou málo komunističtí.

Bez zákona se trestat nesmí

Bez předchozího zákona nebyl spáchán žádný zločin a také bez něj nesmí být uložen žádný trest. To je hlavní trestněprávní zásada, uplatňovaná v rakouských zemích už od 18. století. Jenže političtí chaoti začátku 90. let ji buď neznali, nebo jí nedbali, i když předlistopadové trestání (a perzekuce) bylo založeno především na porušování této i tehdy platné zásady. Dožadovali se čím dál tím hlasitěji „potrestání“ komunizmu, a to za použití polozapomenutého slovníku stoupenců třídního boje, kteří v únoru 1948 svůj politický zápas nekrvavě prohráli.

Proto jsem v parlamentní rozpravě v roce 1991 před přijetím zákona o době nesvobody uvedl, že vítám, že všechny dosavadní zákony platí, pokud nejsou jiným zákonem po jednom zrušeny, ale že pro přijetí zákona hlasovat nemůžu. Kdyby text byl peticí podepisovanou na ulici, možná bych překousl skutečnost, že předlistopadové poměry se tam nazývají „komunistickým režimem“, i když komunistické nebyly. Ale zákonodárce by historii hodnotit vůbec neměl, a už vůbec ne nepravdivým či zavádějícím způsobem.

Omyl Petra Bittnera

Hodnotím-li dnes svůj tehdejší postoj, soudím, že jsem se mýlil. To hodnocení „komunistický“, použité v zákoně o době nesvobody vůbec poprvé, je natolik účelové, že jsem měl napnout více sil, abych mu čelil. Následoval lustrační zákon, třetí odboj a další hrůzy. Potíž byla v tom, že většina lidí, kterým se antikomunismus už tehdy nelíbil, aktivně, či aspoň pasivně podporovali stalinismus 50. let nebo normalizaci 70. a 80. let.

„(Antikomunismus) je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým,“ napsal Petr Bittner. Jenže není pravda, že by se odpor proti státnímu socialismu, proti tehdejší diktatuře sám představoval jako odpor proti „komunismu“. Stačí si projít dobové dokumenty Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších tehdejších iniciativ. Výrazy „komunismus“, „socialismus“, ale ani „kapitalismus“ tam nenajdeme. Odpůrců tehdejší diktatury z pravicových pozic (například katolickointegristických) bylo tak málo, že ani oni slovník z roku1948 nepoužívali. Příkladem i pro češtinu by mohlo být třeba Německo, které se postupně shodlo na výrazu „diktatura SED“. Ale oni ani „komunisté“ neužívali slova jako USA nebo dnešní antikomunistická pravice.

Komunismus byl očekávání, byl to zářný zítřek. Stranická byrokracie vynaložila všechny síly na „budování socialismu“, původně „socialismu v jedné zemi“. Marxisticky orientované dělnické hnutí bylo vždy chiliastické. Očekávání ráje na zemi vyjadřoval už zpěv „od minulosti spějme zpátky“, sám název KSSS i Chruščovovo proroctví ze začátku 60. let, že „ještě dnešní generace sovětských lidí bude žít v komunismu“.

Slovník z února 1948 je dnes nevhodný i proto, že tehdejší opozice, „bojující“ proti KSČ moc demokratická nebyla.

Z technických důvodů jsem připojil tuto jazykovou kritiku právě proto, že stejně jako Petr Bittner považuju antikomunismus za jedno z hlavních, ne-li vůbec hlavní ohrožení demokratického právního státu. Jen se pokouším zabránit tomu, aby nevědomost přispěla k falšování dějin a podpoře toho výkladu, který se české společnosti snaží vnutit česká pravice.

    Diskuse
    JS
    November 23, 2017 v 11.39
    Díky za článek.

    "Demokratičnost politické strany můžeme posuzovat buď podle jejího vnitřního chodu"

    S tím bych souhlasil. Dobrým měřítkem je IMHO rozptyl hlasování poslanců, který občas publikují servery zabývající se hlasováním (třeba kohovolit.eu). Pokud si vzpomínám (poslední analýzu jsem viděl před několika lety), z tradičních stran na tom vždy byla zdaleka nejhůř ODS. Jak je na tom SPD nebo ANO (relativně vůči jiným stranám) netuším.
    JN
    November 23, 2017 v 17.49
    Souhlasím s tím, že antikomunismus je v současnosti už nebezpečný
    a kontraproduktivní,

    protože po určitém čase, neustálým opakováním antikomunistických manter, navíc v prostředí všem zřejmých nedostatků demokracie, které s komunismem bezprostředně nesouvisejí, tento laciný antikomunismus pak diskredituje sám sebe a umožňuje tím legitimizaci něčeho velmi nebezpečného, co ovšem musí zůstat beze jména, neboť současní marxisté se ze všech sil snaží, aby to pojmenováno být nemohlo - aby se o tomto nebezpečí nedalo vůbec mluvit.

    November 23, 2017 v 18.10
    Ta Svitákova věta „komunisté jsou židé dneška“ ve mně čirou náhodou vyvolala vzpomínku na antikomunistickou (a navíc rasistickou) mantru krajní (nebo nejen krajní?) pravice: „bývalý komunista je něco jako bývalý černoch“, kterou jsem už mnohokrát někde četla nebo slyšela. Prostě šílená představa, že v komunistech je ten jejich „komunismus“ snad jaksi přímo geneticky zakódován a že už nikdy jiní nebudou.
    JV
    November 23, 2017 v 19.31
    Komunisté a antikomunisté
    K nějakému celospolečenskému vyrovnání se s érou komunismu u nás už určitě nedojde. Neučinilo-li se tak za uplynulých skoro 30 let, už se tak neučiní. Nastupující generace to jako problém nevidí a vidět ani nemůže.

    Základ problému onoho vyrovnání či nevyrovnání s komunismem je na každý pád v tom, že jednak někdejší komunisté nejsou (ve své velké většině) schopni uznat, co bylo na komunismu a komunistické éře špatně. A jednak také to, že ti polistopadoví takzvaní antikomunisté - „antikomunističtí hrdinové dvě hodiny po dvanácté“ – nejen že nejsou schopni, ale ani nechtějí uznat, že v té komunistické éře bylo také leccos dobrého. Oběma skupinám (velké většině jejich členů) pak chybí zpytování svědomí.

    Myslím, že nejlépe se s érou komunismu vyrovnali ti, kteří komunisté ani antikomunisté nikdy nebyli.

    Jinak takové to slovíčkaření co byl a nebyl komunismus a zda to byl socialismus či zda to byly atrapy toho či onoho, je zbytečné. Vedla to tu strana, která si říkala komunistická a tak označení oné neslavné éry – která ostatně také spoluutvářela náš stejně neslavný dnešek - za éru komunistickou, je zcela v pořádku.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    November 23, 2017 v 19.41
    Komunisté zcela jistě nejsou židé dneška
    Nejsou nijak pronásedováni, mají svou parlamentní stranu. Mluví se o nich leckdy ošklivě, tak jako sami mluví o jiných.

    Žádný holokaust komunistů se nekoná. Za dobu od konce od druhé světpvé války nikde v Evropě k žádné vážné persekuci komunistů nedocházelo. Na rozdíl od například Indonézie.
    November 23, 2017 v 20.0
    Otázka je, jak to vlastně Sviták v tom devadesátém druhém roce myslel. Nemusel pomýšlet právě na období holokaustu. Mohl mít na mysli třeba něco jiného.
    November 23, 2017 v 20.47
    Nevím, jak to myslel Ivan Sviták. Jde mi ale spíš o to, jak to myslí Petr Uhl, kterému to přijde výstižné. Myslí si opravdu, že komunisté ať už stranickou příslušností či světonázorem jsou perskvováni podobně jako v minulosti židé?

    Komunisty kritizuje předseda malé parlamentní strany. No a? Kde je to ohrožení právního státu? Ohrožuje Petr Uhl základy právního státu tím, že kritizuje Gazdíka?
    MP
    November 23, 2017 v 20.48
    Pozoruhodná věta Petra Uhla
    "Bez předchozího zákona nebyl spáchán žádný zločin a také bez něj nesmí být uložen žádný trest."

    Člověk by jejím přečtení očekával, že zde byla masa lidí, která byla odsouzena a potrestána pro činy, které v době jejich vykonání nepovažovaly zákony za trestné. Přiznám se, nevím ani o jednom případě.

    Mimoto Uhl dobře ví, že tato zásada neplatí od roku 1945 bezvýjimečně. Jinak by nebyl možný norimberský proces a mezinárodní trestní tribunál v Haagu.

    Polistopadoví vládci se dopustili činu, který je sice nejspíše obhajitelný v rámci právního státu, určitě nespadá pod výše citovanou zásadu nullum crimen sine lege, ale je odporný, idiotský a právní stát nesporně podrýval -- mluvím o lustračním zákonu.
    Komplementárně s projevem Václava Havla z 21. srpna 1990, ve kterém prezident ostře odmítl základní heslo revoluce, která ho vynesla k moci. Následující kostižer zbabělého mlčení o důsledcích lustrací se člověku ani nechce připomínat.

    Nevím, jestli se dnes potřebujeme vyrovnávat s komunistickou minulostí. Není příliš proč. Křivdy, které jsme nemohli odpustit (protože jsme nebyli jejich obětmi), zůstali nepotrestané; rány, které bylo třeba ošetřit, se zacelily samy, byť zanechaly ohavné jizvy.
    Měli bychom se ale vyrovnat se svoji postkomunistickou minulostí, ale pak ji zkusme popisovat přesně, nevymýšlejme si věci, které se nestaly, když těch stavších se je až příliš.

    Sviták nemyslel na holokaust, ale na antisemitismus, tedy na odporný zvyk najít si někoho, kým mohu pohrdat, abych se cítil nadřazen a vylil zlobu ze svého zpackaného života. Žida u nás v této roli nahradil na nedlouho komunista, pak na hodně dlouho Rom, kterému jen relativně krátce konkuroval Vietnamec a dnes muslim.
    JN
    November 24, 2017 v 1.11
    "Antikomunismus ohrožuje právní stát"
    Takže přijdou zas politické procesy, jestli tomu dobře rozumím?
    November 24, 2017 v 2.37
    Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů…
    http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Odpusteni-proc-a-jak-odpoustet.html
    + Další komentáře