Ať kýč dál srůstává s touto krajinou

Z připomínky listopadových událostí se stal spíš způsob, jak najít v dějinách těžko napadnutelnou oporu pro svůj antikomunistický světonázor. Bez ohledu na to, co si o tom myslíme, bylo by fajn to konečně přiznat.

Od Kalouska po Mádla všichni napravo od politického středu i letos varují před vlivy, které chtějí Českou republiku vrátit „zpátky“. Vzhledem k tomu, že se tak varuje už 28. rok a normalizace se spíš přiblížila než vzdálila, mohli by snad i ti největší nostalgici pravdy a lásky připustit, že jim něco celá ta léta unikalo.

Nehledejte v tom žádnou zahořklost, nezlehčuji odkaz listopadových událostí,ani historický význam jejich osobností, už vůbec si nepřeji návrat režimu, který perzekuoval i mou rodinu. Pokouším se o konstruktivní pohled na tohle zvláštní datum, které jedny motivuje k snadné nostalgii nad prchavým úsvitem občanské společnosti, která nakonec nikdy nepovstala, a druhé ponouká k obtížně artikulovatelnému odporu a touze provokovat.

Navrhuji si proto říct, že po lágrech ani husákovské šedi neteskní žádná z těchto skupin, a začít se raději bavit o tom, že česká společnost potřebuje hlubší změnu. Musíme si přiznat, že je třeba se vyrovnat jak s komunistickou minulostí, tak s antikomunistickou současností. A to druhé je, řekl bych, podmínkou prvního.

Komunismus se nerovná nacismus
Demonstrující se v listopadu 1989 chopili odkazu roku 1939: protáhli svým protestem historickou niť odkazu studentů a volnomyšlenkářů bojujících za svobodu proti režimnímu násilí. Demonstranti z Národní nechali tento odkaz znovu ožít v protestu proti násilí reálného socialismu.

Dnes je manifestace na Národní třídě spíš připomínkovým karnevalem, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by se ovšem celá akce jako každý rok neutopila v mantře nereformovaného antikomunismu. Ten je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým. Týž antikomunismus je ale úplně kontraproduktivní, chcete-li tři dekády od revoluce přispět k tomu, aby se česká společnost mohla spravedlivě vyrovnat se svou minulostí.

Jako by chtěly děti revoluce dál manifestovat svou věrnost „občanské společnosti“, za kterou všichni považovali milionové davy demonstrujících, s nimiž mohli kdysi na krátký historický okamžik sami splynout. Spontánní vzedmutí se ale v novém pořádku muselo stát rituálem díkůvzdání idealizovaným ustavitelům nové normalizace „jistoty v nejistotě“, jak ji v pozitivním slova smyslu (!) nazval jeden z letošních happeningů.

Pokud by si chtěl český listopad uchovat své osvobozující ostří, měl by pod ideou nenásilí inspirovat ke kritice novodobého systémového násilí, které současný kapitalismus i ve svých nejliberálnějších formách páchá na celých skupinách obyvatel i na přírodě. Místo toho dominuje pátečnímu programu takzvaný Festival svobody, a již tradičně i prapodivně servilní slogan „díky, že můžem“. Při pohledu na čerstvé výsledky voleb se nemůžu ubránit představě, jak „hrdinům svobody“ v čele průvodu takhle výsměšně děkují i Andrej Babiš s Tomio Okamurou.

Převlékli by se v Německu na vzpomínkové akci k zločinům nacismu tamní herci za esesáky? Ne, komunismus se totiž nerovná nacismus. Foto FB Díky, že můžem

Už několikátý rok sledujeme, jak se v Praze poklidná manifestace víry v kapitalismus ukrývá za kýč (letos u mě vítězí logo: havlovské Véčko z cinkajících klíčů). Aby bylo jasno, domnívám se, že je-li něco kýč, je velmi úlevné si to přiznat. I jeho strůjcům to nabízí možnost osvobodit se od křečovitého sebepřesvědčování o opaku.

Herec z reklamy na banku se vedle mě mezitím převléká za esenbáka, načež se vydává spolu s dalšími předstírat rozhánění demonstrace. Všichni se dobře baví se vzájemným „my víme“. „Komunismus = nacismus“, křičí jeden z nápisů. Představuju si připomínkovou akci v sousedním Německu, kde se tamní herci převlékají za esesáky, vytahují si z řady demonstrujících ty židovského původu a shromažďují je k transportu. Ne, komunismus není totéž, co nacismus, a ve jménu příčetnosti by se tahle blbost už měla přestat omílat.

Kdo není hrdina svobody, tak je kolaborant
„Díky, že můžem, všem těm, kteří se tehdy na stejném místě zasloužili o to, že naše oslavy můžou být takové, jakými jsou. Studenti studentům a hrdinům svobody,“ stojí v manifestu. Je to pocta „hrdinům svobody“, ze které je zároveň cítit výraz přežívajícího hněvu vůči milionům čechoslováků a čechoslovaček, kteří v minulosti disponovali stranickou legitimaci. Nebyli to přitom žádní srabi, aparátčíci ani kolaboranti, ale normální lidi, kteří se pokoušeli žít tak normální životy, jak jim to ten přiblblý režim umožnil.

Polistopadový režim těmto lidem svou antikomunistickou hysterií nedovolil vyrovnat se důstojně se svou minulostí, projít si katarzí a hledat v novém světě společná východiska: transformace byla prostě tak krutá, jak sametová byla revoluce.

Tito lidé dnes zřejmě demonstrantům odpovídají svobodně a anonymně: volbou estébáka podprahově slibujícího smazat jejich stigma, které jim antikomunisté přiřkli, aniž by jim umožnili transformovat se z něj spolu s ekonomikou. Velký estébák teď sestoupil z nebe, aby trpěl za ně. Vždyť jsou všichni proti němu! A on svým triumfem konečně bortí pokryteckou polistopadovou politickou logiku. Logiku, která nutila statisíce slušných lidí stydět se za svůj život v hlavním proudu.

Festival svobody si kladl za cíl „připomenout vybojování svobody“. Jenže kdo by chodil s pýchou a dojetím slavit státní svátek do ulic? Skutečná motivace musí být silnější. Pro současný hlavní proud se z připomínky listopadových událostí stal spíš způsob, jak najít v dějinách těžko napadnutelnou oporu pro svůj antikomunistický světonázor. Bez ohledu na to, co si o tom myslíme, bylo by fajn to konečně přiznat.

Není to totiž oslava vítězství nad ledajakou totalitou, ale nad „levicovou“ totalitou. Jako taková má demonstrace zásadní politický význam pro současnost, protože pravidelné varování před návratem levicového pekla pomáhá vychylovat český politický diskurz napravo. Však i Sněmovna nám ukazuje, co se dnes myslí „demokratickým blokem“: je to uskupení lidí s různě pravicovými názory. I letošní listopad na Národní je především pokusem vytvořit dojem, že být pravičák je morální, dojemné a historicky stvrzené.

„Zeptejte se rodičů, co se dělo,“ opakují dnes celebrity generaci Y. Protože kdo to žil v reálném čase, tak prostě věděl, co se dělo. Jako ti lidé, kteří žijí v reálném čase dnes a volí Okamuru a Babiše a KSČM, ti taky přeci musí vědět, co se děje, když to „zažívají“. Mají se jich pak jejich děti taky ptát, co se dělo v roce 2017? Nebo radši ne? A jak si má člověk mezi těmi rodiči vybrat? Historická paměť se utváří retrospektivně. Význam minulého režimu a jeho revoluce vzniká až v období po ní. Porevoluční společnost si utváří příběh, skrze který si pak lidé teprve formulují, co vlastně zažili.

Kdo děkuje, že může
Ještě jedna věc provokuje na oslavách listopadu všechny, kdo spojují svou aktivitu s kritikou současného systému. Všechny oslavované svobody, které nám měl listopad 89 „vybojovat“, zůstávají materiálně podmíněné. Svoboda podnikat neexistuje, když nemáte kapitál, svoboda cestovat neexistuje, když nemáte peníze (jeden z aktérů reportáží Saši Uhlové cestuje metrem do Billy a zpátky za třicetiminutovou jízdenku). Svoboda volit neexistuje, když pracujete v třísměnném provozu a nemáte čas ani koukat na zprávy, svoboda stěhovat se za prací neexistuje, když máte hypotéku. „Díky, že můžem“ je průvod části společnosti, která dnes „může“ tržně prosperovat.

Spontánní politická manifestace s poselstvím „aspoň něco“ nebo „mohlo by to být horší“ neexistuje. Jakmile se nedemonstruje s jasným kritickým obsahem, jde jen o prvomájový průvod, který má ukázat věrnost režimu, zamlčet jeho neduhy, varovat před jeho ohrožením a dodat mu legitimitu v boji s nepřítelem. Není čas relativizovat, protože imperialista nespí, a pokud neukážeme jednotu, tak si na nás smlsne!

Demonstrace je kolektivní nasazení vlastní tělesnosti to veřejného prostoru, vzrušující element „přímější než přímé“ demokracie. Je vždy trochu děsivá, ale učí člověka, že život v každém systému je bolestně hmatatelný.

Byl jsem snad na desítkách demonstrací, zpíval jsem, ale měl jsem i strach, utíkal jsem před nácky, blokoval jsem nenávistný průvod směřující na Cejl s brněnskými Romy po boku, kteří mi řekli, že jejich nejmladší sourozenci doma pláčou strachy. To byly demonstrace kolektivního vzdoru proti násilí. Každá další manifestace typu „díky, že můžem“, která nás chce sjednotit pod prvomájovým heslem „zapomenem na to, co se děje kolem nás a podpoříme status quo“, oslabuje naši nezměrnou symbolickou moc sjednotit se v ulicích proti zlu, které lze skutečně nahmatat, narozdíl od „komunistické hrozby“, která je jenom ideologickou hrou projekcí.

Akce chtěla říct, že „dnes je to lepší než za komunismu“. Jenže dnes je to v mnoha ohledech taky lepší než za první republiky a proti její demokracii se nedemonstruje. Akce měla současně varovat před změnou k horšímu. Jenže jelikož sama neměla vlastní obsah, varuje spíš před změnou vůbec. Změnou, kterou přitom tenhle režim potřeboval už před Babišem a o to víc ji potřebuje dnes.

Zneužívat osvobozující ostří listopadu ke kýčovitému průvodu je zkrátka léta prohlubovaný historický omyl.

A co si myslíte vy? Diskuse (63 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 19.Listopadu 2017, 13:13:17

Jde o to: Listopad přinesl osvobození, ale nepřinesl svobodu.

A je jen velice málo lidí, kteří si tento rozdíl dokáží uvědomit.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Komunismus není totéž, co nacismus Neděle, 19.Listopadu 2017, 18:57:48

A je to nejen proto, že tu žádný komunismus nebyl, ale především proto, že s nacismem se současná německá společnost vyrovnala, kdežto s komunistickou totalitou se naše společnost nebo státy, kde komunistické strany totalitně vládly, nevyrovnala.

Nelze také opomenout, že nacismus tu nebyl 40-75 let, tedy dvě nebo tři generace, a neměl tedy šanci, abychom zažili nacistické tání, reformní nacismus, chladnou nacistickou byrokracii či gerontokracii v rámci nacismu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Zásadní nepochopení Neděle, 19.Listopadu 2017, 21:44:1

Na to jsme bohužel už ovšem u tohoto autora zvyklí.

Dnešní režim v ČR, to je Zeman, Babiš a jejich nohsledové. Jakýpak "havlovský kýč"? Havel je dnešním režimem opět urážen, a jeho obrana, a hlášení se k jeho odkazu, je v Česku opět disidentstvím a občanskou statečností.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"... komunismus není totéž, co nacismus, a ve jménu příčetnosti by se tahle blbost už měla přestat omílat." Neděle, 19.Listopadu 2017, 23:59:50


Počet obětí nacismu se odhaduje kolem 40 000 000 lidských životů.

Počet obětí komunismu se odhaduje v rozmezí 80 000 000 až 100 000 000 lidských životů.

Komunismus (a marxismus) si přesto stále uchovává svůj "nenápadný půvab".

Zdeněk Jehlička - Praha

Pondělí, 20.Listopadu 2017, 01:13:57

"Nelze také opomenout, že nacismus tu nebyl 40-75 let, tedy dvě nebo tři generace, a neměl tedy šanci, abychom zažili nacistické tání, reformní nacismus, chladnou nacistickou byrokracii či gerontokracii v rámci nacismu." - To je nějaká nová intelektuální hříčka čeho?

Jistě, nacismus svou šanci pozdějšího rozkvětu naštěstí nedostal a byl po zásluze na hlavu poražen.

Nevhodnost srovnání byla již nesčetněkrát vyvrácena jak po stránce ideologií, tak praxe.

Pokud pak chcete přepočítávat mrtvé, tak jen Francův fašismus měl ve Španělsku na kontě 60 tisíc zabitých v "mírových dobách", tedy jaksi již po občanské válce. Žádná soft verze podobná reformnímu komunismu se zde nekonala. Jak by pak vypadal "reformní nacismus" a jeho "tání" jsou jen plané spekulace, a svědčí ve prospěch autora textu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 20.Listopadu 2017, 01:17:50

Západní intelektuálové vždycky snili o tom, že komunismus je východisko z kapitalismu.Pokud něčemu uvěřili, pak jen tomu, že nějaké třísky musí létat, když se kácí les. Neznali jiné než tyto dvě cesty. Proto i nám nezbylo (nezbylo?) než padnout do náruče kapitalismu, zvláště když se komunisté tak rychle překabátili a zprivatizovali si majetek.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Naprosto dokonalá analýza listopadu 1989; Ivo Šebestík - Osm mýtů o listopadu 1989 Pondělí, 20.Listopadu 2017, 07:13:7

Naprosto skvělou a vyčerpávající analýzu toho, co všechno znamená listopad 1989, napsal Ivo Šebestík. Najdete ji na portálu Ilony Švihlíkové "!argument". Jmenuje se to "Osm mýtů o listopadu 1989." Velmi, převelmi, doporučuji si to pořádně přečíst.

Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 20.Listopadu 2017, 08:31:8

Já jen upřesním pana Vyleťala. Odkaz na článek je zde
http://casopisargument.cz/2017/11/17/osm-sametovych-mytu-a-omylu-videnych-s-odstupem-casu/

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Jehličkovi Pondělí, 20.Listopadu 2017, 08:32:0

"Nevhodnost srovnání byla již nesčetněkrát vyvrácena jak po stránce ideologií, tak praxe."

Jaký zásadní rozdíl vidíte v tom, zda člověk přijde o život v Osvětimi, v gulagu, nebo při šílené kulturní revoluci?

Zpochybňování holocaustu je trestným činem, zatímco zpochybňování zrůdnosti komunistické ideologie je pořád čím dál tím víc "in".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Nushartovi Pondělí, 20.Listopadu 2017, 09:06:6

Nikdo vám nemůže bránit hlásat cokoliv. Třeba i to, že komunismus je stejný jako nacismus, popřípadě horší. Ale těžko na tomto tvrzení vybudujete nějaký společenský konsensus.
Možná se brzy ukáže, že společnost bez aspoň minimálního konsensu může jen těžko fungovat.

Martin Profant - Praha 7

Hodinky a holinky Pondělí, 20.Listopadu 2017, 10:43:35

Kdysi, návrat kanadských pohrobků Slovenského štátu do vlasti pod Tatrou byl ještě mladý a překvapivý, jsem fascinovaně sledoval v Bratislavě na konferenci tamějšího kolegu, jak z grafitti rozšířeného v bratislavský ulicích kolem roku 1939: "Tiso, Tuka, jedna ruka." vyvozuje, že musel byt mezi oběma pány zásadní rozdíl, protože vzdorný prešpurský lid by nepsal s rizikem kriminálu na zdi samozřejmosti.

Srovnáváme vždy neidentitní, proto nás vůbec mají ta srovnání význam. Když budu číst Hannah Arendtovou, budou její paralely mezi nacismem a stalinismem dodnes působivé (a přesvědčivé), když si vezmu do ruky Škvoreckého eseje o nacistické písni a vztahu obou totalitních režimů k jazzu, budou to nejen přesvědčivé paralely, ale bude to přesně odpovídat mé normalizační zkušenosti. Jenomže jak pro Arendtovou, tak pro Škvoreckého to byla strategie, která ukázáním na ty frapantní podobnosti předváděla marxistické levici, jak moc se zvrhla (kdyby to byla samozřejmost, nebylo by o tom třeba psát faktograficky bohatě doložené knihy, abych parafrázoval toho slovenského kolegu :-) Recyklace těchto paralel dnes nemá smysl, není už komu co ukazovat, komunistická marxistická levice neexistuje, jen Filip a Dolejš.

Snad jediné, co jde z tehdejších zdůraznění paralel vážně citovat je úryvek z Müllerových Sokratovských dialogů:

"...Evropa poznala různá masová vraždění. Po každém byli lidé tak mrtví, že už to víc nešlo. Ale když si člověk mohl v posledních chvílích číst v bibli nebo v Karlu Marxovi -- nebyl na tom přece jen líp, než když se musel utěšit s ‚Mein Kampf‘?"

Evě Hájkové:
Jestli bude ten konsenzus chybět jen v otázce, zda byl nacismus nejstrašlivější z moderních režimů a stalinismus v porovnání s ním jen špinavá, hnusná vražedná záležitost anebo zda byly oba režimy bez dvou za dvacet, budeme žít v docela šťastné společnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Osm sametových mýtů Pondělí, 20.Listopadu 2017, 11:33:50

Tento elaborát má sice dozajista tu přednost, že se vyznačuje značným skepticismem vůči skutečně leckterým mýtům spojeným s listopadovým převratem a polistopadovým vývojem; na straně druhé je ale tato "analýza" krajně povrchní, je to v zásadě typická konspirační teorie, s tím že za všechno mohou - a vším děním ve světě manipulují - "mezinárodní koncerny".

Což má samozřejmě svou určitou pravdivost; ale takto apodikticky a univerzalisticky tvrzeno, je to - zase jenom další mýtus.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Mýtus devátý Pondělí, 20.Listopadu 2017, 12:06:21

o všemocných nadnárodních korporacích, o tajném kruhu vyvolených byznysmenů, scházejících se v Davosu či jiném odlehlém leto- či zimo-visku, a tahajících za nitky dědící se z otce na syna již od dob rozpadu Rakouska Uherska, ten v tom článku z "časopis argument" chybí.

Globální korporace mají bezpochyby na politiku (nejen) západních států obrovský vliv, a sledují vlastní ekonomické zájmy (tedy zájmy vlastníků či akcionářů), ale jejich mapa je ještě proměnlivější, než mapa politická (nejbohatší korporace dneška jako Apple, Alphabet nebo Amazon vesměs v době studené války neexistovaly nebo nebyly tak významné). Pro existenci tajného kruhu nejsou o moc přesvědčivější důkazy, než pro existenci Yettiho.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Opojení destrukcí" je pro levicové progresivisty aktuální právě dnes. Pondělí, 20.Listopadu 2017, 12:55:59

Myšlenka "zničení systému" (navíc ještě zničení shora) je velmi přitažlivá pro mnoho lidí, zvláště pro mladé, pro elity a pro politický establishment s ideovými kořeny v revolučních 60. letech. Pokud dnes někdo prosazuje zničení systému "zleva" ((a shora)), neznamená to pro něj existenční nejistotu a popřípadě vězení (jako kdysi), ale naopak stabilní a dobré materiální zajištění a navrch ještě pocit morálního zadostiučinění.

Stačí zaměnit "rasu a národ" za "kosmopolitismus a svět" a "mládí a sílu" za "mládí a vzdělání" a z původního hnusného obrazu vzniká pokrokový a krásný obraz globální diktatury finančního kapitalismu, "opentleného emancipačními ideály". Liberalismus a fašismus jsou (podle Fraserové) dvě strany jedné mince - už se těším, že zase budu obviněn z "pseudocitátu".

Zdeněk Jehlička - Praha

Pan Nushrat Pondělí, 20.Listopadu 2017, 13:49:6

si musí vybrat, který komunismus bude srovnávat s nacismem.

Osobně nemám argumentaci ale Hitler vůbec v oblibě a snažím se ji vyhnout, o to méně bych ji čekal na DR v ose komunismus (marxismus) - nacismus - holokaust.

Touha reformního komunismus byla vrátit se ke kořenům, kterými jsou již od Francouzské revoluce volnost, rovnost, bratrství a z nich vycházející požadavek na spravedlnost. Můžeme si o tom myslet cokoliv, jde však stále o platný základ naší moderní doby. K jakému původnímu narativu by se tak podle pana Nushrata měl obrátit "reformní nacismus"? Co by asi hledal jiného mimo svou rasistickou praxi?

Zpochybňování holokaustu trestným činem je, zpochybňování genocidy indiánů a jiných lidských bytostí třetího světa není, zpochybňování utrpení Palestinců je zcela běžnou realitou.

Martin Profant - Praha 7

Zdeňkovi Jehličkovi Pondělí, 20.Listopadu 2017, 15:11:25

Který komunismus si vybírat není potřeba. Při srovnání nacismu a komunismu se srovnávají dva reálně se vyskytnuvší režimy. Nikoliv z nouze ctnostné sociálně demokratické proudy, které se šetříce osobnostní integritu svých provozovatelů nazývají "reformní komunismus", "eurokomuinismus" atd.

Jde jen o časové zařazení:
Pro Arendtovou to např. byl sovětský režim, který vládl v letech 1929 až 1953, tedy stalinismus v nejužší podobě. A srovnání se týká režimů, nikoli idejí.
Proto to její srovnání funguje.

Zatímco český ideologický antikomunista přebírá od komunistů (často se to naučil na VUMLu) ahistorickou představu o monolitické jednotě sovětského režimu od roku 1918 do roku 1989. Proto mu to srovnání funguje jen výjimečně, nejvýše v dílčích motivech.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je smutnou skutečností naší doby, že Pondělí, 20.Listopadu 2017, 16:19:20

pokud někdo poukáže na nechutně velký počet lidských obětí obou těch zmíněných ideologií (je celkem jedno, zda se ta čísla liší o nějaké desítky milionů mrtvých ve "prospěch" jedné či druhé ideologie), pravidelně se pak objeví snaha podsunout takovému člověku antihumanistické postoje či náklonnost k fašismu.

Připomíná mi to takovou příhodu z války, o které jsem četl u Paula Watzlawicka: Němečtí okupanti, ve snaze naklonit si veřejné mínění, prý dali vylepit plakáty, na kterých stálo: Nacionální socialismus nebo bolševický chaos? A jeden statečný člověk pak na ty plakáty (samozřejmě tak, aby ho nikdo neviděl) dolepoval cedulku s nápisem: Erteple nebo brambory?

Ivo Horák - Praha 3

Stokrát opakovaná lež se stane pravdou a stokrát opakovaná pravda lží Pondělí, 20.Listopadu 2017, 17:13:27

Abych se vyhnul dlouhým příspěvkům, sahám leckdy ke srovnávání či paralelám. Vím přitom ovšem, že každé srovnání je nepřesné (říká se, že kulhá). Jeho použití by nemělo proto být samoúčelné, nýbrž by mělo odkrýt nějakou nepříliš známou stránku skutečnosti. Srovnávání komunismu, tedy režimu komunistů, s nacismem, příp. fašismem, vždy v tomto, totiž aktuálním pořadí je vedeno snahou znemožnit, nejlépe en bloc, možné sympatie k levicovým režimům v minulosti, současnosti a ... hlavně v budoucnosti. Přesně jak to napsal G. Orwell: "Kdo ovládá minulost, ..."

Srovnání komunismu s nacismem bylo aktuální, ba přínosné v době, kdy, i pod vlivem sovětské propagandy, panovaly v nekomunistickém světě ohledně režimů na východě velké iluze a neochota přehodnocovat. Některé analogie mezi oběma režimy 20. století jsou nesporné a působivé. Mohly otevřít leckomu oči a jinému poskytnout zadostiučinění. Dnes jde již vesměs spíše jen o povrchní konstatování příbuznosti dvou "turbomotorů", které měly urychlit ekonomický růst a nastolit modernitu hodnou nové doby.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Panu Jehličkovi Pondělí, 20.Listopadu 2017, 17:46:20

Nelze srovnávat komunismus a nacismus. Maximálně lze srovnat komunismus se sociálním darwinismem (či nietzscheismem), jako dvě ideologie, nebo potom dva praktické totalitní systémy - stalinismus, případně maoismus a nacismus.

Reformní nacismus by vznikal těžko, protože fašismus a nacismus vznikly v reakci na hrozbu komunistické diktatury, nikoli z ideového hnutí. To je jeden z podstatných rozdílů, který nezpochybňuje mnoho renomovaných západních historiků. Po případném vítězství nacistů ve druhé světové válce by nacistické tání bylo velmi reálné (a dříve, než si myslíte :-), zvláště pokud by byl Hitler odstaven.

Touha reformního komunismu nebyl návrat ke kořenům Francouzské revoluce, jak matoucím způsobem uvádíte, ale před vznik stalinismu. Tedy k Leninovi a Trockému. Dnes již toto nelze praktikovat, protože se ví, že zvěrstva se páchala za Lenina se stalinismem velmi srovnatelná.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

No, zdá se, že po tom nacistickém vraždění byli lidé přece jen o trochu víc mrtví, Pondělí, 20.Listopadu 2017, 18:46:45

než po tom komunistickém vraždění.

A navíc: Když se člověk v posledních chvílích před smrtí mohl utěšovat četbou Karla Marxe nebo Mao Ce-tunga, bylo to jistě humánnější, než když musel vzít zavděk Mein Kampfem.

------------------------

Jistě, komunistický režim procházel různými fázemi: normalizace v Československu byla o mnoho příjemnějším obdobím, než třeba předválečné období Velkého teroru v SSSR nebo období "Velkého skoku" a pozdější "Velké kulturní revoluce" v Číně. Ale to přece není nic nového a článek Petra Bittnera se těmito "podrobnostmi" nezabývá. Komunismus je prostě dnes zase "OK".

Nejde ale o malicherné spory o interpretaci historie, jde o budoucnost: Nevím, proč bych měl chovat nějakou větší důvěru ke dnešnímu kulturnímu marxismu v zastíraném symbiotickém vztahu s globálním finančním kapitalismem, když důvěry v klasický marxismus jsem již dávno pozbyl.

Martin Profant - Praha 7

Davidu Ungerovi Pondělí, 20.Listopadu 2017, 21:17:0

Ono těch renomovaných historiků bylo a je docela dost. Historikerstreit rozhodně nebyla jednostranná simultánka velmistra Nolta s outsidery. Když už bych měl věřit sebereflexi NSDAP (té první, ale zrovna tohle od ni Hitler ukradl stejně jako jméno), byla to reakce na internacionální socialismus.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Komunismus byl proti Rusku použit jako zbraň v probíhající válce, Pondělí, 20.Listopadu 2017, 21:26:29

nikoliv jako "spása" pro obyvatelstvo.

Dnes to v probíhající hybridní válce může být po sto letech vlastně jakési "splacení ruského dluhu". Samozřejmě se už nepoužívá "konvenční marxismus", ale "hybridní marxismus 2.0"

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Nushartovi Pondělí, 20.Listopadu 2017, 23:04:36

Můžete mě pobavit, chci říct objasnit, co to znamená "kulturní marxismus"? Protože já se s tím setkávám poslední dobou často z úst různých lidí, kteří jsou proti tomu, ale vůbec nechápu, co to vlastně má být..

Jaká to má ideová východiska, a co to chce? A jak to vlastně souvisí s marxismem?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 21.Listopadu 2017, 11:14:1

Pan Unger: fašismus/nacismus se ovšem systémově nekonstituoval primárně jako odpověď na komunismus, nýbrž jako reakce na kapitalismus. Na individualistický - a přízemně materialistický - kapitalismus je principiálně možná jenom dvojí alternativa: buďto jeho zásadní překonání a odstranění (komunismus), anebo jenom symptomatické zahlazování jeho imanentních rozporů (korporativní fašismus respektive komunismus). Takže ta vzájemná animozita mezi fašismem a komunismem je jenom sekundární, právě jakožto dvě navzájem konkurující řešení, která se ovšem nutně vzájemně považují a prohlašují za "herezi".

-----------------------------------

Pan Nushart: jde o to že redukovat analýzu společenských a historických fenoménů jenom na záležitost počítání mrtvol je počinem krajně triviálním. Na to nepotřebujete vůbec mozek, na to stačí kuličkové počítadlo.

Mimochodem: proč do tohoto srovnání nezapočítáte i ty hromady mrtvol, které stojí za činností a dějinami především katolické církve? Pak by Vám nevyhnutelně vyšlo, že není naprosto žádného obsahového rozdílu mezi fašismem, komunismem a křesťanstvím...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 21.Listopadu 2017, 11:16:3

P.S. Podle Hegela základním rysem (lidského) ducha je schopnost rozlišování.

To znamená, opačně vzato naprostým protikladem jakékoli skutečné inteligence je paušální házení věcí do jednoho pytle, jenom na základě nějakého z celého komplexu souvislostí libovolně vytrženého znaku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stokrát opakovaná pravda Úterý, 21.Listopadu 2017, 11:19:4

Ostatně, to konstatování pana Horáka, že "stokrát opakovaná pravda se stává lží" - tak to je opravdu vynikající!

Opravdu, není nic - a to i ta největší a "nejsvětější" pravda - co by neustálým a mechanickým omíláním časem nezdegenerovalo ve žvást, a nakonec ve vyslovenou lež.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Samohýlovi Úterý, 21.Listopadu 2017, 12:44:32

Pokud je člověk předpojatý, nevím, zda pak má cenu něco objasňovat. Na Vaši předpojatost usuzuji z toho, že se "chcete pobavit" - patrně se tedy domníváte, že už pravdu znáte, a pokus o objasnění nějakého jiného názoru (než toho Vašeho) by Vás v takovém případě samozřejmě pobavil. Z mé strany by to tedy byla zbytečně vynaložená námaha.

Přesto se pokusím stručně objasnit své stanovisko, i s tím výhledem, že to bude zbytečné:

Klasický marxismus vidí nástroj zotročení lidí v hospodářských vztazích, zatímco kulturní marxismus ve vztazích kulturních. Tomu odpovídá i změna strategie, upřednostňující demontáž společnosti a kultury. Koncepci kulturní hegemonie jako prostředku k získání politické moci najdete třeba u italského komunisty Antonia Gramsciho, tyto myšlenky pak rozvinula tzv. kritická teorie Frankfurtské školy. Jako pokračování této myšlenkové linie je možno zmínit třeba Foucaultovo chápání diskurzu jako mocenského nástroje a kulturní identity jako prostředku zotročení, ze kterého je třeba se osvobodit prostřednictvím sociální dekonstrukce.



Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Počítání mrtvol a lidského utrpení Úterý, 21.Listopadu 2017, 13:02:53

No, já jen, že u nacismu a fašismu se mrtvoly obvykle počítají,

ale u komunismu je to chybné "redukování analýzy společenských a historických fenoménů na krajně triviální počin" a "stokrát opakovaná pravda, která se mechanickým omíláním mění v lež".

Ivo Horák - Praha 3

Ještě poznámka Úterý, 21.Listopadu 2017, 14:52:27

Na komunistickou diktaturu a vládu nacistů je možné dívat se několika způsoby. Oba režimy se prosadily v důsledku selhání kapitalismu, jednak po více než třech letech velké války v Evropě a jednak po témž čase trvání světové hospodářské krize. Spolupůsobila také skutečnost, že lidové masy nebyly již tradičně bezmocné, nýbrž mohly do politiky promluvit (účastí ve volbách, příp. generální stávce). Vítězství bolševiků v Rusku a revoluční vlna, která zasáhla hluboko na západ, přiměly reálnou moc k nabídce silně pokleslého typu vlády. (Pročež i dnes na toto pozor!) Konečně byly komunismus a nacismus mobilizačním pokusem, který měl zefektivnit využívání lidí v zájmu moci v té které říši.

Ve svém příspěvku o srovnávání obou totalitních režimů jsem se nevěnoval počtu jejich obětí. Mj. proto, že jsou směšovány oběti přímé a nepřímé. A také proto, že je těžké vražedné represe porovnávat, když se hodně liší doba trvání té či oné diktatury a rozloha i lidnatost zemí jejich působnosti, o charakteru předchozích dějin ani nemluvě. To, že zmíněná mobilizační povaha pokusu komunistů a nacistů vedla k mimořádnému pohrdání smrtí, tedy ne vlastní, ale druhých, o tom netřeba pochybovat. Zároveň bychom si však měli být vědomi, že to, jak hnali třeba angličtí důstojníci své vojáky do ohně palby, takže někdy zcela zbytečně padli všichni, také bylo novem. Dále tu pak je počínání mocností v koloniích. Zlehčování řádění komunistů i nacistů je mi velmi nepříjemné, proto však nezapomenu na počínání třeba "demokratických" Belgičanů v Kongu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Opojení destrukcí", Úterý, 21.Listopadu 2017, 16:45:20

tedy i "pokroková" snaha zničit systém, aby to "staré" uvolnilo prostor pro "nové krásné zítřky", vždy pravidelně vede k pohrdání lidskými životy (těch druhých).

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 22.Listopadu 2017, 05:58:40

Bittner má pravdu, že je úplně mimo věta: "Zeptejte se rodičů, co se dělo". A dodává: Opravdu všichni mladí se mají ptát rodičů, co se dělo? Nebo "ti druzí" raději ne?
Když už se tedy srovnáváme s tím poválečným Německem, říkalo se tenkrát mladým: Zeptejte se rodičů, co se dělo? Anebo ti rodiče se teprve postupně dovídali, co všechno se dělo - epocha se hodnotí zpětně (jak také v článku píše Bittner). Samozřejmě, pokud nebyli přímo "u toho" (nedělali např. dozorce v koncentráku apod.) Věděli jen, že Německo vede válku. To jistě ano. Ale pronikly k nim všechny informace, zvlášť pokud žili pod ideologickým filtrem? Je jiné žít uvnitř režimu a jiné je dívat se na něj zvenčí. Proto pochybuji, že mladým Němcům tehdy říkali: zeptejte se rodičů.

Zdeněk Jehlička - Praha

Pan Unger Středa, 22.Listopadu 2017, 08:46:12

není ve svém čtení pozorný. Nenapsal jsem ke kořenům francouzské revoluce, ale ke kořenům, kterými jsou již od francouzské revoluce důraz na rovnost a svobodu. A k tomu se reformní komunismus vracet chtěl a jakéhosi dialektického propojení obou se snažil i dosáhnout.

A samozřejmě šel reformní komunismus ideologicky k Leninovi, nebo spíše k něčemu z něj (teorie státu). Ale bolševici s Leninem v čele se odvolávali na Francouzskou revoluci a taky na Blanquiho a na Pařížskou komunu, proto si dávali i franzouzská jména. Trockij nebyl u reformních komunistů vůbec na pořadu dne. Ani u Berlinguerových eurokomunistů, ani u nás, ni v Jugoslávii. To spíše Bucharin.

Tvrdit, že "zvěrstva páchaná za Lenina jsou se stalinismem velmi srovnatelná" je figura sice oblíbená, ale jen málo vypovídající, diskuse na podobné téma je nekonečná a netřeba ji zde asi rozvíjet.

Nacistické tání bez Hitlera by již nebylo nacismem. Nemáte vůdce, nemáte nacismus.

Zdeněk Jehlička - Praha

ad "kulturní marxismus" Středa, 22.Listopadu 2017, 09:23:36

tehdy jako "kulturní bolševismus" přišlo toto označení ve dvacátých letech s Hitlerem a nacisty. Chtěli jim napadnout hlavně teorie Frankfurtské školy a důrazem na bolševismus ("židobolševismus") ukázat na jejich údajnou neněmeckost. Z podobných pozic bylo napadáno i moderní umění.

Dnes pojem coby "kulturní marxismus" oprášil Steve Bannon a Breitbart. "Kulturní marxismus" tak může za veškeré zlo, které chce zničit západní civilizaci - feminismus, rovnost, islám, politická korektnost, integrace, LGBT ...

Nevidím jediný důvod, proč připustit, aby se nám tento neonacistický slovník dostával do jazyka.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Kulturní marxismus" - rozhodující bitva na "jazykovém poli". Středa, 22.Listopadu 2017, 11:27:21

Všiml jsem si, že některé názorové směry, spojené s vyhraněnými postoji, se velmi urputně brání jakémukoliv obecnému pojmenování.

Následkem toho se o nich nedá mluvit. O čem se nedá mluvit, to vlastně "neexistuje".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Například kapitalismus "neexistuje" Středa, 22.Listopadu 2017, 11:49:15

Nějaké desetiletí nazpět se v některých kruzích vedly vášnivé rozhovory o tom, že kapitalismus je jakási naprostá přirozenost. Je tedy údajně zbytečné pojmenovávat "přírodní přirozenost" ještě nějak jinak. Pokud to "nadbytečné" pojmenování má navíc ještě nějaké negativní konotace, musí se prý vlastně jednat o ideologickou zaslepenost.

Tímto způsobem by se dosáhlo toho, že by o "kapitalismu" nešlo hovořit, nešlo by ho tudíž ani kritizovat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Příklady mocenského využití diskurzu Středa, 22.Listopadu 2017, 12:17:49

Pokud se například o "kulturním marxismu" nebo o "kapitalismu" nedá mluvit, protože jejich samotné pojmenování je obecně chápáno jako projev myšlenkové zpozdilosti a ideologické zaslepenosti, většina lidí pak tyto pojmy používat vůbec nebude a o "kulturním marxismu" či o "kapitalismu" se neodváží mluvit, aby nebyli považováni za hloupé.

To je příklad ovládnutí diskurzu, jako prostředku ke získání moci.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu NUshartovi Středa, 22.Listopadu 2017, 12:39:26

Pokud nebudou používat sousloví "kulturní marxismus", žádná škoda se nestane. Ono nedává smysl.Tedy pokud nepatříte k lidem s lidem s mozkem vymytým hesly typu Better dead than red -- a u těch je zase dost jedno, jaká slova při svém blábolení používají.

A pokud se jedná o kapitalismus -- ten samozřejmě neexistuje. Je to složitý a náročný pojem, s jehož pomocí utváříme výpovědi o situaci, ve které žijeme. Pojem pro mnohé z nás užitečný a pochopitelný. Ale pojmy neexistují, to jest nejsou tady, teď a takovým způsobem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pokud se Vám nelíbí sousloví "kulturní marxismus", Středa, 22.Listopadu 2017, 13:09:24

navrhněte tedy, pane Profante, nějaké jiné pojmenování, aby o tom bylo možno hovořit.

Budu Váš nový termín respektovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Kapitalismus neexistuje" Středa, 22.Listopadu 2017, 14:26:10

To je opravdu zajímavá téze pana Profanta; ale sotva je možno jí protiřečit.

Stav věcí je totiž takový: na straně jedné stojí ti, kteří o existenci nějakého kapitalismu nechtějí vůbec nic vědět, a jeho realitu schovávají (a popírají) pod nevinným eufemismem "svobodná tržní ekonomika".

Na straně druhé stojí ti, kteří jsou vůči této údajně "svobodné" tržní ekonomice kritičtí; ale je fakt, že v jejich podání se to označení "kapitalismus" velmi často stává nakonec jenom heslem, nálepkou. Tedy tou "stokrát opakovanou pravdou".

Marx svého času ten pojem "kapitalismus" sám vůbec nepoužíval (prostě v té době ještě nebyl vytvořen - ten pojem totiž); namísto toho používal slovní spojení jako "kapitalistický výrobní způsob", či "kapitalistický řád", apod. Marx těchto pojmů ale používal legitimně - on totiž naprosto precizně vyložil a analyzoval, jaké ekonomicko-společenské procesy tím má na mysli.

- Mimochodem, naprosto nesouhlasí, že by Marx sám nepěstoval "kulturní marxismus"; to jest, že by neviděl devastující působení kapitalismu na obecnou kulturnost, především u pracujících tříd. Ale pro něj prostě nakonec rozhodující byla ta sféra ekonomicko-sociální.

Ale - dnes už jsme přece jenom někde jinde, a pan Profant má naprostou pravdu v tom, že celý ten komplex vztahů skrývající se pod společným označením "kapitalismus" je velice složitý. Marx si se svými ekonomickými analýzami kapitalismu stále ještě udržuje nemalou platnost; ale na straně druhé, je to opravdu platnost už jenom dílčí.

Takže nezbývá, než celý ten komplex "kapitalismu" rozebrat a definovat znovu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Aha! No já si to myslel, že žádnej kapitalismus neexistuje! Středa, 22.Listopadu 2017, 17:34:59

A kdo ten pojem používá, má vymytej mozek hesly typu: "Vaše barva brown? Musíte být Down!"

Vlastně sme nad tim imperialismem už zvítězili!
Je to jen "složitý a náročný pojem, s jehož pomocí utváříme výpovědi o situaci, ve které žijeme". To je jasné jak facka a moc se mi ulevilo.

A co takle vesmír, Kefalín, vesmír existuje? Skoro bych řek', že vesmír je taky jen složitý a náročný pojem, s jehož pomocí utváříme výpovědi o situaci, ve které žijeme... he?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Haló, pane Profante... Existujete? Čtvrtek, 23.Listopadu 2017, 15:32:40

(Myslím jako... "tady a teď a takovým způsobem".)

Nebo jste jen intencionálním objektem, odkazujícím ke složitému a náročnému pojmu, s jehož pomocí utváříte výpověď o situaci, ve které žijete?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 24.Listopadu 2017, 06:54:48

Já se ještě jednou vrátím k diskusnímu příspěvku pana Ungera (z 19. listopadu), týkající se vyrovnání s minulostí a srovnání se situací v poválečném Německu. Myslím si, že spory o podobnost ideologií a o počty mrtvých, které se rozvinuly v další diskusi, jsou úplně mimo. Ideologie se objektivně srovnávají velice těžko, neboť nikdo objektivní není. Každý vychází ze svých subjektivních životních zkušeností, která se vytvářejí už od dětství, z nějaké životní víry v něco. V roce 1945 nebyla poražena ideologie, nýbrž stát. Proti ideologiím se většinou nedá válčit zbraněmi, ale musí se počkat, až se samy znemožní. Byl na hlavu poražen stát, který vedl rozsáhlou válku a okupoval mnoho cizích území. Byl poražen celý národ. Všichni Němci cítili, až na pár skalních antifašistů, že mají více či méně jakési máslo na hlavě. Minimálně za spolupráci s režimem, který jednomyslně odsoudil celý svět jako zločinný.
Státy, kde byl komunismus (který samozřejmě nebyl žádným komunismem, což potvrzuji) nebyly poraženy ve válce jako Německo. Režim se prostě jenom znemožnil. Dalo by se mluvit o porážce ekonomické či jiné, ale to nebudu rozebírat. Nebyl poražen zbraněmi (a už vůbec ne jinými státy). Obyvatelstvo východu se na rozdíl od Německa hned zkraje rozpadlo na vítěze (popřípadě oběti režimu), k nimž se hlásila většina a kteří necítili žádné mravní selhání a na poražené, byť netrestané nepřátele (kteří ovšem také necítili žádnou vinu). Přičemž nebylo navenek úplně jasné, kdo kam vlastně patří. Záleželo na konkrétním člověku, jak se on sám cítil a jak navenek politicky vystupoval.
To jen tak pro srovnání, protože všechno by se mělo rozebrat bez emocí a pocitů urážky.
Vyrovnání se s minulostí (a odpuštění nepřátelům) ostatně není věcí emocí. Je to otázka vůle. Tedy vůle jednotlivce, který buďto chce nebo nechce odpustit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Pátek, 24.Listopadu 2017, 09:00:8

(Reaguji na Váš příspěvek pod článkem "Antikomunismus ohrožuje právní stát", Pátek, 24.Listopadu 2017, 02:37:22, ale obsahově to patří spíše sem.)


Pokud člověk má v sobě lásku a ne nenávist, může odpustit cokoliv.

S plánováním dalšího zla odpuštění ale nijak nesouvisí. Zla není třeba se bát, je ale třeba před ním varovat.

Ano, souhlasím s tím, že doba normalizace měla (zvláště ve srovnání se současností) i své pozitivní stránky. A také nemohu šmahem zavrhnout část svého života, který jsem prožil docela šťastně, a tvrdit, že to byla doba utrpení. Neříkal bych pravdu; se vztahem k té době je to složitější.

Ta doba se ale už nevrátí, nevrátí se ani ty její pozitivní stránky. Je proto zbytečné hystericky na ní nadávat, nebo jí naopak nekriticky přikrášlovat.

Zpochybňovat, že mrtví jsou mrtví, nebo že ti mrtví stalinismu a maoismu jsou nějak míň mrtví než mrtví nacismu a fašismu, bychom ale neměli. Připravovali bychom tím půdu pro další zlo, které dnes mnozí odmítají pojmenovat a které například Nancy Fraserová označuje zdánlivě paradoxně jako "progresivní neoliberalismus". Ona v něm možná, spíše než zlo, vidí strategickou chybu moderní (progresivní, radikální, nové?) levice, ale je dobře, že tomu dala nějaké pojmenování. I když pan Profant bude asi i nadále tvrdit, že je to jen "složitý a náročný pojem, s jehož pomocí utváříme výpovědi o situaci, ve které žijeme" a že samozřejmě nic takového ve skutečnosti ("tady, teď a takovým způsobem") neexistuje a kdo myslí, že existuje, ten je idiot "s mozkem vymytým hesly typu Better dead than red".

A tohle slovíčkaření na obranu zla a nových nebezpečných ideologií mě rozčiluje.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pokus o návrh konsenzuálního označení Pátek, 24.Listopadu 2017, 09:22:16

Neříkejme tedy "neomarxismus", ani "kulturní marxismus", navrhuji "levicový (neo?)liberalismus".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

A ano, řekl jsem možná bezohledně "na obranu zla", protože mi chybí jiné pojmenování. Pátek, 24.Listopadu 2017, 10:08:44

Pokud se shodneme na "levicovém (neo?)liberalismu", můžeme diskutovat, do jaké míry je levicový (neo?)liberalismus zlem a do jaké míry je dobrem. Jenže právě takovouto debatu pan Profant vůbec nechce připustit.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Nushartovi Pátek, 24.Listopadu 2017, 12:38:2

Nevím, že bych bránil nějaké diskusi. Jen nechci diskutovat s Vámi. Nemám rád hulvátství a selektivní čtení.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Profantovi Pátek, 24.Listopadu 2017, 16:51:22

Nejde o mě, jde o téma, kterému se chcete vyhnout.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Nushartovi Pátek, 24.Listopadu 2017, 22:06:5

Já určitě nechci bagatelizovat oběti stalinismu.

Ale chci se zeptat: koho vlastně chcete varovat před levicovým liberalismem či kulturním marxismem? Tady na Referendu jsou přece levicoví liberálové skoro všichni. Nebo ne? Chcete diskutovat o problému, jenže druzí lidé žádný problém nevidí. Jak o něm mohou diskutovat?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Sobota, 25.Listopadu 2017, 09:24:27

Myslím si (nevím to úplně jistě), že bych byl rád, pokud by mě někdo upozornil na problém, kterého si nejsem vědom. Nesměl bych to samozřejmě vnímat jako útok, pak bych asi měl zacpané uši a nejspíše bych se bránil (nejen proti tomu sdělení, ale možná i protiútokem proti člověku). Takže šance na porozumění mezi námi by v takovém případě žádná nebyla.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 25.Listopadu 2017, 09:49:33

Já mám takový pocit, že se pod tím označením, které zde prezentujete jako nebezpečí, může chápat leccos (jak se co komu zrovna hodí). Lidé, kteří jsou svými nepřáteli označováni za kulturní marxisty, spolu často podle mého názoru dokonce ani nemají nic společného. Nejde tedy jen o název, jaký něčemu dáme, ale vůbec o vymezení pojmu, v tomto případě vymezení nějaké skupiny, která snad má (podle mínění kohosi) nějaký společný cíl (získat moc). Nebezpečí "kulturního marxismu", které nám údajně hrozí, by tedy mohlo být také účinnou konspirační teorií sloužící ke strašení. Řekněte mi, čerpáte také z tohoto zdroje, který jsem včera objevila? http://www.katopedia.cz/index.php?title=Levicový_liberalismus

Při hledání pojmu na internetu jsem objevila také tento článek, který věc pojímá z jiného úhlu: https://legacy.blisty.cz/art/22187.html

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Sobota, 25.Listopadu 2017, 10:33:54

Nečerpám ani z blistů ani z katopedie. Blisty jsem kdysi (v době Nečase) četl.

Zařazení nějakého opozičního názoru do kategorie konspiračních teorií je velmi účinný prostředek, jak opoziční názor veřejně znemožnit. Pokud by někdo chtěl utajit svůj zlý záměr před veřejností, neznám v době Juliana Assange a jeho WikiLeaks lepší prostředek, než vytvořit 20 konspiračních teorií zcela padlých na hlavu a podle té 21. se pak řídit.

Problém je ale už s tím "lidé, kteří jsou svými nepřáteli označováni...". To samozřejmě diskusi znemožňuje.

Pokud se ale ptáte na zdroje, za přečtení určitě stojí článek jednoho německého sociologa z roku 1971:

https://deliandiver.org/2009/11/jak-odstranit-system.html

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Dalším zdrojem Sobota, 25.Listopadu 2017, 10:43:9

je třeba Nancy Fraserová. Paní Zemanová zde (nevím už, pod kterým článkem) dávala odkaz (a2larm) na zkrácenou verzi jejího textu, který vyšel ve sborníku Velký Regres. Fraserová používá označení "progresivní neoliberalismus".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 25.Listopadu 2017, 11:03:51

Trochu jsem se na to dívala, ale omlouvám se. Nemám dost času (a asi ani intelektuálních schopností) všechno důkladně přečíst a udělat si na to nějaký názor. Jistě je pravda, že označit něco za konspirační teorii může být způsob, jak to vyřadit ze hry. Ale vždycky se kupodivu najdou lidé, u kterých to ze hry vyřazeno není. Příznivci různých ideologií, ideových či názorových směrů se mohou navzájem označovat za producenty konspiračních teorií a vést tak jakousi ideologickou válku. A kdo z občanů neznalých problému se v tom pak vyzná, že?
Mimochodem, je zajímavé, že očekáváte od někoho jako jsem já (která byla vychována v komunistické rodině, nikoliv v rodině levicových liberálů), že bude mít pochopení pro ohrožení hodnot západní liberální demokracie (ať už reálné nebo nereálné).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Například Adam Votruba napsal: Sobota, 25.Listopadu 2017, 11:18:25


"Někteří odpůrci levice označují tento přístup jako neomarxismus, avšak označení levicový liberalismus je vzhledem k sebepojetí této části levice i vzhledem k její argumentaci patrně vhodnější."

http://casopisargument.cz/2017/01/23/multikulturalismus-proti-vzpoure-xenofobu/

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Sobota, 25.Listopadu 2017, 12:17:42

Potíž je v tom, že právě tak, jak ten pojem zkusil vymezit Radim Valenčík, nebude dobře fungovat.

1) Např. Marx, Luxemburková, Gramsci a Lenin -- a pokud je zařadím mezi levicové liberály, bude to hodně rozbředlá a proto málo funkční kategorie -- neviděli nic špatného na zhodnocení kapitálu. Naopak, považovali zhodnocování kapitálu za nutný civilizační předpoklad osvobození lidí.

2) Kategorie "levicových liberálů" by se hodně zúžila, pokud bychom přijali jako jejich charakteristiku předpoklad o nevinnosti majetkových rozdílů (a o jejich potřebnosti jako hnacího motoru) a o tom, že pouze stačí hlídat případné zvrhnutí se "majetkových výhod v majetkové privilegium".

Něco jiného je "progresivní neoliberalismus". Fraserová tak označuje politiku spojující uvolňování regulací, rozpočtové kázně atd., tj. ideologizaci a realizaci zájmů velkého finančního kapitálu -- s radikálními požadavky odstraňování stigmatu (pro barvu pleti, sexuální orientaci, imigrantský původ etc.), tedy s programovými požadavky americké nové levice. Tyto emancipační požadavky se tak dostaly do nového a ve své podstatě represivního kontextu (fetišizace vyloučených skupin vede sice k uvolnění stávajícího tlaku, ale zároveň představuje blahovolné vyloučení).

Fraserové text v Dissentu je jedna velká výčitka americké levici, že se pokusila prosadit svůj program s pomocí podivného spojenectví se skupinami, které ji nutně kompromitovaly ve vztahu k těm, na které dopadají důsledky výše zmíněných deregulací a rozpočtové úspornosti.

"Progresivní neoliberalismus" je zatím spíše výraz z podřečí, teprve se ukáže, zda se ujme jako obecněji používaný pojem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Law and order! Sobota, 25.Listopadu 2017, 13:13:8

Pane Nusharte, vlastně bych Vám za ten link na toho Schelskyho měl být docela vděčný - přenesl mě totiž dosti nečekaně do mých mladších let. A to sice do té chvíle, kdy jsem svého času v Rudém právu pročítal onen známý pamflet "Ztroskotanci a samozvanci". Ta míra politické a ideologické demagogie je naprosto stejná; a stejně tak je naprosto stejná i ta šablona myšlení a motivací, která za tím stojí.

V obou případech se jedná o jediné: ultrakonzervativci, až vyslovení reakcionáři se třesou hrůzou z toho, že někdo by jim mohl nabourat ten jejich "pořádek". Ten jejich státní, politický, ideový systém. A tak na své kritiky hází veškerou špínu, kterou jen mohou objevit, a používají přitom veškeré demagogie, kterou jsou jejich mozky vůbec schopny vyprodukovat.

Schelsky svůj posvátný džihád proti všem odpůrcům stávajícího systému počíná alarmujícím odhalením, že jsou to všichni jenom více či méně zakuklení vyznavači bolševické revoluce a stalinistického teroru. Žádné jiné, ušlechtilejší motivace jim není ochoten přiznat.

Schelsky sám je - stejně tak jako svého času jeho ideoví souputníci z Rudého práva - ovšem neotřesitelným zastáncem "strany pořádku". Dozajista, on se odvolává na to, že ten jeho "pořádek", že to je přece demokracie. A on se už vůbec nenamáhá s tím, aby jakkoli přiblížil - či dokonce vůbec zmínil - argumenty protistrany, která právě tento způsob demokracie vnímá jako velice limitovaný. Schelsky prostě jednou provždy ví: ta "naše" demokracie je ta jedině správná, a kdokoli se opovažuje ji jakkoli kritizovat, nemůže být nikým jiným, nežli zlovolným vyznavačem anarchie respektive přímo revolučního teroru. Stejně tak jako v Rudém právu s naprostou jistotou věděli, že právě ten jejich "socialismus" je ten jedině správný, a že jakákoli kritika na panujícím systému je dílem zlovolných kontrarevolucionářů.

Své pravé motivace odhaluje Schelsky ze všeho nejzřetelněji tímto výrokem: "přemrštěně uplatňovat individuální základní práva a svobody, jež se už jednou proti vrchnostenské a státní moci prosadily..."

To slovo "přemrštěné" se u Schelskyho opakuje znovu a znovu; a sotva co jiného tak dokonale ukazuje, o co se mu ve skutečnosti jedná: občánku, spokoj se pokorně s tím, co ti na právech a svobodách poskytuje právě ten náš stát, ten náš režim - ale ne aby ses opovážil požadovat něco navíc! Neboť v tom samém okamžiku kdy se nespokojíš s tím co my ti milostivě povolíme, v tom samém okamžiku se staneš subverzivním elementem, který jenom nezodpovědně a svévolně narušuje ten náš posvátný pořádek!!

Takže, takové jsou - poněkud nečekané - paralely mezi konzervativním zastáncem svého času ještě velmi autoritativního německého státu, a mezi bdělým "strážci socialismu".

Tady už jenom chybí otevřeně vyhlásit heslo:

Reakcionáři všech zemí, spojte se!

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Sobota, 25.Listopadu 2017, 20:51:2

Souhlasím s posledním diskusním příspěvkem pana Profanta.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Sobota, 25.Listopadu 2017, 23:32:0

Dočetl jsem se, že pojmu "diskurz" mohou být přisuzovány různé významy. Pokud bychom zde naplňovali pojem "diskurz" spíše významem "formy komunikace oproštěné od kontextů zkušenosti a jednání, prosté jakéhokoliv nátlaku, z níž jsou vyloučeny všechny motivy krom kooperativního hledání pravdy", bylo by to možná lepší nežli dávat "diskurzu" význam mocenského nástroje. Jenže to asi není možné, protože to odporuje naší lidské přirozenosti.

Nemám nic proti tomu, že nemáte rád Schelskyho. Ale i člověk, kterého nemáte rád, může napsat zajímavý článek. Myslel jsem tedy, že budete reagovat spíše na ten článek, ale zdá se mi, že Vaše reakce se týká převážně osoby Helmuta Schelskyho.

Článek vyšel v roce 1971, v době vzniku teroristické RAF a tři roky po roce 1968, který i v západní Evropě měl docela bouřlivý průběh. Bylo to možná mimo jiné také důsledkem poválečného hospodářského zázraku a obrovské propasti mezi zkušeností válečné generace rodičů a zkušenostmi jejich dětí.

"Mladí muži a ženy (...) si mysleli, že svrhnou "pozdní kapitalismus". Namísto toho pomohli zlikvidovat něco jiného - sociální demokracii."
(http://www.britskelisty.cz/9805/19980505d.html)

"Sousloví „Law and Order“ se stalo intelektuálním difamačním stigmatem," píše
v t o m t o k o n t e x t u (už celkem pochopitelně) Helmut Schelsky.

Rád bych se ale vrátil k tomu kulturnímu marxismu, jehož existenci nepopíráte ("...naprosto nesouhlasí, že by Marx sám nepěstoval "kulturní marxismus"; to jest, že by neviděl devastující působení kapitalismu na obecnou kulturnost..."). Není to asi nic objeveného, ale mnozí vidí zřetelné souvislosti právě mezi ním a rokem 1968.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové (k tomu článku Radima Valenčíka na blistech) Neděle, 26.Listopadu 2017, 10:39:20

Rozdíl mezi levicovým liberálem a levicovým ne-liberálem je zde v pohledu na zhodnocování kapitálu. Levicový ne-liberál ho odmítá, levicový liberál naopak pouze hlídá, aby se z majetkové výhody nestalo majetkové privilegium.

Takovéto vidění je zaměřené na ekonomickou rovinu. I v této rovině se ale z majetkové výhody snadno může stát privilegium nejen majetkové, ale i rozhodovací, a to jak u levicového liberála ((aby rozhodovacímu privilegiu zabránil, musely by se zavést třeba "kvóty pro zastoupení bezdomovců v politice a ve správních radách firem")), tak i u levicového ne-liberála ((privilegium rozhodování o přerozdělování)).

Domnívám se ale (možná poněkud otravně), že pro pracovní vymezení toho pojmu, který postrádám, "aby se o tom dalo mluvit", je důležitá nejen ekonomická rovina, ale i rovina kulturní. Myslím, že charakteristické znaky (zatím pracovně) "levicového liberalismu" lze vidět v rovině kulturní mnohem zřetelněji, než v rovině ekonomické.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 26.Listopadu 2017, 11:51:12

Pane Nusharte, proti Schelskymu jsem předem nebyl nikterak zaujatý; s tímto jménem jsem se setkal naposled před mnoha a mnoha lety, když jsem byl účasten jednoho politologického semináře s tématem "Konzervatismus a neokonzervatismus".

A o to se právě jedná: že v tomto Schelskyho článku (o kterém on sám hrdě uvádí že byl přeložen do velmi mnoha jazyků a velice často publikován - je tedy možno ho považovat za v daném smyslu paradigmatický) - že tedy v tomto článku se projevilo naprosto typické myšlenkové schéma konzervativních obránců starých pořádků.

Že tento text vyšel v určitém historickém kontextu - kdyby se Schelskymu jednalo opravdu jenom o boj proti levicovému terorismu, nic by mu nebránilo to zcela zřetelně ohlásit.

Jenže - jemu se zcela evidentně jednalo o něco jiného, jemu se jednalo o to, toho levicového terorismu v y u ž í t pro svůj frontální útok proti levici vůbec. Tedy pro tu levici, která se nehodlá spokojit jenom kosmetickými změnami v rámci panujícího (mocenského) systému, nýbrž která žádá kvalitativní změny skutečné, které jdou nevyhnutelně za rámec tohoto systému, a tedy vedou ve svých důsledcích k jeho pádu, a jeho nahrazení nějakým řádem novým, humánnějším a spravedlivějším.

V tomto smyslu skutečně není žádného rozdílu mezi (pseudo)argumentací Schleskyho a jeho názorových soudruhů z Rudého práva: ti také samozřejmě měli určitou pravdu v tom, že část signatářů "Charty 77" si dozajista přála návrat ke kapitalismu; a tím mohli demagogicky zastřít skutečnost, že pravým a vlastním cílem této občanské iniciativy bylo především překonání zkostnatělého, stagnujícího a nespravedlivého společenského a politického systému.

A přesně tak si počíná Schelsky: zneužívá existence RAF, aby tím diskreditoval jakékoli snahy pokrokové levice o zásadní společenské a hodnotové přeměny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 26.Listopadu 2017, 11:52:10

Miimochodem, pane Nusharte, jakým způsobem chcete rozlišovat (ekonomickou) výhodu od privilegia?

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi -- výhody a privilegia Neděle, 26.Listopadu 2017, 12:45:40

To není Nushart, ale Radim Valenčík ve článku, na který odkázala výše paní Hájková.

Jde to snadno podle toho starého židovského vtipu, ve kterém navrhne židovský žebrák Rothschildovi:

„ Vsaďme se, pane barone, že mám něco, co si oni nemůžou koupit za všechny své miliony."
Rothschild sázku ze zvědavosti přijme a žebrák vítězně vytáhne vysvědčení židovské obce o své nemajetnosti.

Zlolajné jazyk by ovšem tvrdili, že kdyby pan baron přijal Izáka, syna rabínova, jako svého sekretáře, daroval něco na provoz synagogy a něco pohřebnímu bratrstvu atd., jistě by to vysvědčení dostal -- a se zlatou ořízkou k tomu. Ale vyprávěč anekdoty a Radim Valenčík věří na ideální hodnoty a zlolajníky pohrdají.

Petrasek Milan - penzista

Uctivě vstřícný vztah k projevům současného kapitalismu Neděle, 26.Listopadu 2017, 13:49:39

je postojem, který umožňuje občanské většině pojídat protagonistům neoliberální ekonomiky koblihy z ruky.
Jde o existenční návyk získaný v dobách gulášové despocie.
Rychlost rozpadu/tání totality se různí, nezávisle zda je nacionál socialistické či internacionál socialistické provenience.
Stejně tak i folklórní projev překonávání nabytých existenčních návyků...bych řekl
Postfrankisté s koblihami na tácu na žádném Madridském nároží nepostávali ...bych tvrdil.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.