Tak kdo vlastně zabil Miladu Horákovou?

Ivan Štampach

Památku Milady Horákové bychom neměli zplošťovat na to, kdo ji připravil o život. Oběti justičních vražd, včetně marxisty Záviše Kalandry, je třeba si připomínat v celistvosti s jejich vizemi, omyly a osobní integritou, píše Ivan Štampach.

Hlášení městského rozhlasu (kromě pravidelné zkoušky sirén) je v Praze něčím mimořádným. Lidé zpozorní v obavě z možné katastrofy. V pátek třikrát během dne, vždy po dvou hodinách z reproduktorů, podobně jako v několika dalších obcích, zazněla k sedmdesátému výročí audiokoláž z procesu s Miladou Horákovou, v němž byla spolu s třemi dalšími „spiklenci“ odsouzena k trestu smrti. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

My, a doufám, že nás není málo, kdo předpokládáme, že šlo o justiční vraždu, politické školení z tlampačů nepotřebujeme. Ty, kdo snad i dnes pokládají Horákovou za velezrádkyni a ty, kdo omlouvají tehdejší popravy a další drakonické tresty v tomto a podobných procesech dobovými poměry, tříminutové politické školení z tlampačů sotva přesvědčilo. Spíše hlášení všechny obtěžovalo. 

Horákové, pravděpodobně i proto, že byla jedinou ženou odsouzenou v politických procesech padesátých let k trestu smrti, je v těchto dnech věnovaná mimořádná pozornost. Až se to skoro jeví jako nespravedlivé k ostatním dvanácti odsouzeným a zejména dalším třem popraveným, Janu Buchalovi, Záviši Kalandrovi a Oldřichu Peclovi. 

V článcích a pořadech se připomíná Horákové feminismus, zápas o rovné postavení žen, který dodnes některým složkám společnosti, například některým církvím, vadí. Také se uvádí, že Horáková byla demokratická socialistka, občas se připomene, že se podle soudobého pojetí přikláněla ke znárodnění výrobních prostředků, zejména velkých podniků. 

Uvádějí se její slova z tehdejšího časopisu Rada žen: „Musí nám být jasno, že když budujeme socialistický stát a provádíme zestátnění a zesocializování všech odvětví národohospodářských, nesmíme se rmoutit, že si musíme odvykat všemu tomu, co plynulo z liberalisticko-kapitalistického řádu, i když jsou to pro jednotlivce důsledky nepříjemné.“

Zvlášť se připomíná, že se vyslovovala pro vyvlastnění církví a šlechty, což by ovšem po pozemkové reformě z roku 1919 už bylo poněkud opožděné. Snad mohlo jít leda o to, že zábor majetku podle tohoto zákona nebyl dokončen. 

Bylo by asi nemístné mluvit o Horákové proticírkevních postojích, když prokazatelně byla členkou Českobratrské církve evangelické a farář této církve na pražském Smíchově přispěl k záchraně jejího manžela tím, že mu ve dnech jejího zatčení zprostředkoval tajné převedení přes hranice.

Jen nesměle a opatrně se připouští její pro první poválečná léta příznačný a snad pochopitelný protiněmecký nacionalismus. Dnes víme víc o drastických hromadných vraždách civilního obyvatelstva německého jazyka a o kulturně a ekonomicky devastujícím vyhnání třetiny obyvatel tehdejšího Československa pro jeho etnickou příslušnost.

Často se zmiňuje slogan: Horáková, to je ta paní, co jí zabili komunisti. Nevíme, jaké politické příslušnosti byl kat, který podle zpráv způsobil, že před svou smrtí silně trpěla. Její umírání prý trvalo téměř čtvrt hodiny. Z nejnovějších zjištění historiků vyplývá, že na šibenici nezemřela rychlým přetržením vazů a porušením míchy, ale pomalu se udusila.

Koneckonců kat vykonal příkaz soudu potvrzený prezidentem republiky. Nebyl to akt soukromých osob. Zabila ji instituce. Řekne-li se, že to byli komunisté, je to literární figura, konkrétně synekdocha. Byl to režim, v němž byla suverenita státu potlačena a stát byl fakticky ovládnut aparátem komunistické strany. V nové ústavě přijaté roku 1960 toto podřízení domněle svrchovaných státních orgánů veřejně deklarovali.

Článek 4 této ústavy zrušený (spolu s dalšími dvěma články) 29. listopadu 1989 to formuluje takto: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“

Místo „komunistický režim“, tedy diktatura komunistické strany se někdy zkráceně říká „komunismus“. Za komunismu se mělo dít to nebo ono. Někdy jsou to vzpomínky reálné, jindy soud nad režimem minulosti fakta upravuje, aby zapadla do schémat.  

Jistě nešlo o komunismus ve smyslu proklamovaného cíle tohoto režimu. V komunismu už měl být stát zcela zrušen. Do listopadu 1989 však strana ještě stát potřebovala jako převodovou páku své moci. Parlament, vláda a soudy měly i v kontaktu se světovou veřejnosti působit dojmem, že stát trvá. Rozdíl mezi státem a režimem, který podrobně popsala Hannah Arendtová, nebyl příliš připomínán. 

A už vůbec to nebyl komunismus jako sen mnoha ušlechtilých duší. Ani se to neblížilo ke změně společnosti (latinsky societas) ve společenství (communio). Sen o křesťanské či humanistické vzájemné službě (co-, předložka pro něco společného, munus, služba), sdílení, v němž každý má možnost plně rozvinout své jedinečné osobní vlohy a v němž si nikdo nic nepřivlastňuje jen sám pro sebe, unikal do neznáma. Nová třída státně monopolistického kapitalismu, nomenklatura, bezohledně vládla. Proletariát nebyl subjektem moci, nýbrž byl více vykořisťován než v systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků. 

Koneckonců ti, kdo se chopili pučem 25. února 1948 moci, hubili i komunisty. Likvidovali své soudruhy, kteří jednali stejně krutě jako oni, jejich soudcové a kati, jen prohráli v mocenském boji. Ale likvidovali i ty, kdo inspirováni humanistickým aspektem Marxova myšlení mohli, jako Záviš Kalandra říct: „V tom je logika tohoto druhu, pane prokurátore, kterou Salus jakýmsi aforismem vyjadřoval, když říkal: Jsem komunista, proto jsem členem sociální demokracie, a proto jdu volit národní socialisty.“ 

Kéž by se při výročí monstrprocesu a ostudných poprav, které probíhaly již od roku 1949, aspoň trochu zapýřili ti, kdo Horákovou používají jako zbraň v současných politických rozepřích a kéž by je aspoň poněkud zahanbila, i s jejími vizemi, i s jejími omyly, především její osobní integrita.

        Diskuse
        PK
        June 29, 2020 v 14.58

        Ten poslední odstavec by potřeboval vysvětlit. Kdo jako "Horákovou používají jako zbraň v současných politických rozepřích" - a zřejmě nemorálně, neboť by se měli "aspoň trochu zapýřit"?

        Jinak počkejme si schválně, jak pan Štampach tentokrát už za pár dní pojme výročí "toho pána, co ho upálila církev".

        Jako vždy Ivan Štampach naprosto přesně vystihuje podstatu věci.

        Ano, Milada Horáková svým tragickým osudem, i svou osobní statečností dozajista zaslouží nebýt zapomenuta (tak jako bylo zapomenuto mnoho jiných), nýbrž znovu a znovu vracena zpět do národní paměti.

        Kdyby... Kdyby ovšem nebylo toho, že právě u těch kteří u příležitosti daných výročí vždy nejhlasitěji vykřikují její jméno, se neodbytně vkrádá podezření, že jejich motivy jsou podstatně jiné, nežli vzdát upřímný hold jedné ženě svého času upadlé do nemilosrdného soukolí totalitního režimu. Vkrádá se silné podezření, že tito lidé si ve skutečnosti především přihřívají polévku svého antikomunismu. A že všechny ty jejich tryzny za Miladu Horákovou jsou ve skutečnosti jenom předstíranou účastí, že její smrt je tu instrumentalizována pro něčí ideologické cíle.

        A že i pro tyto slavnostní státní tryzny za Miladu Horákovou v plné míře platí Krylovy verše z jeho "Písně neznámého vojína":

        A jednou za čas se páni ustrnou

        a přijdou poklečet,

        je to trapas, když s pózou mistrnou

        zkoušejí zabrečet.

        Pak se zvednou a hraje muzika

        písničku mizernou,

        ještě jednou se trapně polyká

        nad hrobem s lucernou...

        PK
        June 30, 2020 v 13.55

        Napadlo mě, že je to vlastně zřejmé. Těmi, kdo "Horákovou používají jako zbraň v současných politických rozepřích" a měli by se "aspoň trochu zapýřit", má pan Štampach na mysli trestně stíhaného agenta Bureše, který se producíroval s věncem u hrobu Milady Horákové - budiž Bohu žalováno.

        Vždyť koho jiného by mohl mít na mysli, že.