Hlášení městského rozhlasu (kromě pravidelné zkoušky sirén) je v Praze něčím mimořádným. Lidé zpozorní v obavě z možné katastrofy. V pátek třikrát během dne, vždy po dvou hodinách z reproduktorů, podobně jako v několika dalších obcích, zazněla k sedmdesátému výročí audiokoláž z procesu s Miladou Horákovou, v němž byla spolu s třemi dalšími „spiklenci“ odsouzena k trestu smrti. 

My, a doufám, že nás není málo, kdo předpokládáme, že šlo o justiční vraždu, politické školení z tlampačů nepotřebujeme. Ty, kdo snad i dnes pokládají Horákovou za velezrádkyni a ty, kdo omlouvají tehdejší popravy a další drakonické tresty v tomto a podobných procesech dobovými poměry, tříminutové politické školení z tlampačů sotva přesvědčilo. Spíše hlášení všechny obtěžovalo. 

Horákové, pravděpodobně i proto, že byla jedinou ženou odsouzenou v politických procesech padesátých let k trestu smrti, je v těchto dnech věnovaná mimořádná pozornost. Až se to skoro jeví jako nespravedlivé k ostatním dvanácti odsouzeným a zejména dalším třem popraveným, Janu Buchalovi, Záviši Kalandrovi a Oldřichu Peclovi. 

V článcích a pořadech se připomíná Horákové feminismus, zápas o rovné postavení žen, který dodnes některým složkám společnosti, například některým církvím, vadí. Také se uvádí, že Horáková byla demokratická socialistka, občas se připomene, že se podle soudobého pojetí přikláněla ke znárodnění výrobních prostředků, zejména velkých podniků. 

Uvádějí se její slova z tehdejšího časopisu Rada žen: „Musí nám být jasno, že když budujeme socialistický stát a provádíme zestátnění a zesocializování všech odvětví národohospodářských, nesmíme se rmoutit, že si musíme odvykat všemu tomu, co plynulo z liberalisticko-kapitalistického řádu, i když jsou to pro jednotlivce důsledky nepříjemné.“